Namlouvám

 

A lampy jak svatojanské mušky

kradou z temnoty

jejich světlo neosvítí

ale přesto dává naději

prší a svět tohoto města je cítit rybami

jakoby se proměnily světy

vzduch je cítit, jako když je ulovíš a zabiješ vlastníma rukama

a zhasnou barvy jejich

a ony však nemaje víček

dívají se dál velkýma dětskýma očima

němé předtím i potom

a pak

obloha zmodrá

a holubi se obléknou do šedi

a my do těl a poutnických hábitů od Bosse  

nebe padlo do ulic a rozbité na milion kaluží

nám dává pohlédnout si do tváří

přemýšlím, jako vždy když brzy ráno prší

a co až za miliardu let doputuje můj televizní obraz letící vesmírem

k těm naproti, z těch krásných galaxií a pomrkávajících hvězd    

jestli budou rozumět mé poezii odvysílané českou televizí

mé radosti, smutku i lásce

a vůbec, jestli kolem nich všechno jen tak neproletí

jako my kolem sebe

začíná ráno a zalévám čaj černý jako noc

na psí suchary namažu tence vlasatic  

a vypůjčím si cukr z tvých rtů

neboť tě políbím ještě spící

a pomodlím se k přítomnosti

vím, že bych v tento okamžik napsal báseň i z vojenských povelů

a modlitbu k dešti

ale je mi krásně a lehce

jako když dáš pěstí někomu, kdo bije ženské a děti

a pak tě sice bolí klouby na ruce

ale, wow

dobře znám ten pocit vy šmejdi, kteří si na tohle troufnete

a tak se pomodlím k sobě

abych věděl, kdy vytáhnout kotvu z tohoto světa

abych se opile neopíral o šumperský poeziomat a nedojímal se u svých básní

abych se pitomě neusmíval, když mi říkáš pravdu

abych ti nepsal hloupé sms

abych věděl kdy povolit psí obojek

abych se nebál bát

abych věděl kdy ti udělat dítě

abych věděl kdy jít domů z hospody

abych věděl kdy ti jít z cesty

abych věděl ještě těch několik milionů maličkostí mezi mužem a ženou

které nikdy vědět nebudu

ale ty bys přece stejně nikdy nestála o to mít doma anděla

to si namlouvám

 

---