Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zápisky zrání / Myškinův problém III

25. 02. 2020
3
2
363
Autor
PierreNovak

Ukázka z románu, který si lze objednat na adrese bit.ly/KupMyskina nebo na Dobrovském.

Sedíme na Střeleckém ostrově, když mi ukáže fotku z ultrazvuku. — Je to kluk, okomentuje obrázek, na který se právě dívám. — Kluk, pronesu jako někdo, kdo si není jistý, co to vlastně znamená, a dál nějak nic. — Podívej, jak si cumlá palec, ukáže na snímek, aby mě nějak rozmluvila. — A taky se tak u toho šibalsky směje... — No. Skoro jako by věděl něco, co my ještě ne, ušklíbnu se. Obejmu ji kolem ramen, abych se s ní pohodlně uvelebil, když mě náhle napadne vyndat z batohu diář. Napřed zaváhám, ale pak před ní začnu zkusmo vyslovovat různá jména. Markéta mi naslouchá, jako by ji samotnou překvapilo, co to právě dělám. Hodím si nohu přes nohu a druhá ruka se opět přehoupne přes její rameno, abych rozptýlil její pochybnosti. — Ne, ne, ne, projedu očima seznam, protože ta nejčastěji používaná jména mi přijdou příliš fádní (to asi ne, co? — ne, to asi ne). Zkusím proto ta méně obvyklá. Po několika rozpačitě přijatých pokusech navrhnu Hynka. — Hynek by asi šel, přitaká Markéta. Pošetile se usměju. — Mně se náhodou Hynek moc líbí, oznámím příkře, jako by bylo rozhodnuto. Založím poslepu diář, aniž bych přestal sledovat druhý břeh Vltavy.

Markétina máma odjela se svým přítelem na dovolenou a prosila Markétu, aby pohlídala barák se psy. Když je vzduch čistý a nehrozí u ní žádné návštěvy, nasednu s batohem na autobus. Po necelých dvou hodinách jízdy jihočeským venkovem dojedeme do okresního města, z něho pak jdu přes zpustlé náměstí ještě kus pěšky podél kukuřičného lánu, než zahnu do kopce přes trať, po které jezdí lokální motoráček. Kolem mě je unavené prázdninové odpoledne, stavení okolo jsou tichá, jako by v nich ani nikdo nepřebýval. Na jedno z nich zazvoním. Za dveřmi domu se rozkmitají ocasy dvou jezevčíků, jednoho postaršího rapla s prošedivělým čumákem (Cháron) a druhého mladého telete (Denny), který si přede mě lehne na záda a smýká se po podlaze, jako by chtěl tančit čtverylku. Při prohlídce domku se porozhlédnu kolem: na dostatek starosvětského soukromí, ložnici s postelí, na niž navršili ztěžklé peřiny, potemnělý obývák s prošedivělými záclonami a křišťálovým lustrem. Zejména mě ale fascinuje po okraj napěchovaná lednice. Markéta z ní právě vytahuje hrnec s domácím vývarem a mezi řečí mi sděluje, že má nařízeno od doktora odpočívat. — Nic jiného tu ani není třeba, pomyslím si a pomůžu jí sklidit ze stolu. 

Celí rozespalí se k sobě nedočkavě přitiskneme. Když už to vypadá na první ranní orgasmus, do našeho prudkého oddechování se zpod deky začne ozývat provinilé kňučení, které jako by nám odpovídalo. — To-snad-ne, neudrží se Markéta smíchy, zatímco se zalykám a nosem odfrkuju do jejích vlasů, jak jsem na ni zezadu natisknutý. Vzepřu se na lokti, abych se podíval k našim nohám. Spatřím jen Dennyho zadek, jak vyčnívá zpod peřiny. Že jsme přestali, evidentně vnímá jako pokyn, aby si pod ni vlezl úplně celý. Snažím se ho nohou vystrnadit, strkám ho pryč, dloubu ho palcem, ale tvrdošíjně se nehne z vydobyté pozice ani o píď. 

— Bože, je jak dítě, řeknu.
— Taky že je to dítě, odpoví Markéta.
— Hm… Myslíš, že bude Hynek taky takový?
— Jaký?
— No jaký… Takhle neodbytný…
— No to těžko říct. Navíc to ty přece řešit nemusíš, podotkne, jako by mi chtěla připomenout, že to primárně není moje starost. — Ale měli bychom na něj o trochu víc myslet, co myslíš? Uchopí mě za sebou, trochu se nadzvedne a nechá mě ze sebe vyklouznout. Přetočím se s povzdechnutím na záda a pohladím Markétu hřbetem dlaně. Nakonec má pravdu, když jí doktor nařídil, že má především odpočívat. Měl bych se už začít chovat trochu rozumně, říkám si, i když to se lépe řekne, než udělá, protože mě Markéta pořád hodně přitahuje: měli bychom si dát s milováním na chvíli pokoj.

Po zbytek pobytu se snažím řečené dodržet, což není moc těžké, protože Markéta si drží solidní odstup — občas ji jako malé děcko pohladím po hlavě, než se opět s omluvným úsměvem stáhne. Přes den chodíme na procházky se psy a večer grilujeme na zahradě, než na ni dolehne soumrak. Povídáme si stejně, jako když jsme se před dvěma třemi měsíci poznali. Připomíná mi to dětství, když jsme s kluky chodili po sídlišti a rozprávěli o životě a záhadách vesmíru — všechno to ještě leželo před námi, bylo v tom zakopané dobrodružství, které mě s každou další myšlenkou vtahovalo dál do sebe. Koukáme se na filmy. Přivezu mimo jiné Pod ochranou nebe, které svou kruhovou kompozicí zachycuje život jako vzpomínku na předešlý den, a Markéta mi k mé klukovské radosti věnuje nedostupný výtisk Bondyho Invalidních sourozenců, s tím, že to tady stejně nikdo nebude číst.

Na zahradě se vyrojí několik masitých sršňů, pobzukují u stromu, jako by o něčem rokovali, než se znovu přeskupí a rozhodnou se pustit do díla. Koukáme na to celí ustaraní z okna, než Markétu napadne, že mámin soused je dobrovolný hasič. — Za chvíli přijde, řekne, když se od něho vrátí. Soused skutečně zanedlouho dorazí, zvenčí si otevře boční branku — soudě podle mlčenlivého výrazu a nátělníku, který má na sobě, to vypadá, že jsme ho právě vytáhli od snídaně. Koukám se, co na zahradě dělá, předpokládám, že vytáhne nějaký prostředek na odpuzení nebo přímo likvidaci, ale nese si s sebou jen kombinačky a igelitku. Zajímavá volba, napadne mě, a zatímco sršni pilně slepují našedlou kašičkou stěny v krmítku, soused jim nové obydlí vylomí kombinačkami ze stromu a strčí krmítko i se zpitomělými sršni do přichystané igelitky. Nakonec ji zaváže a zase s tím bzučícím chumlem v tichosti odkráčí boční brankou. — Myslíš, že si je vzal domů? ptám se Markéty, když se pak  zaskočeně koukám do prázdné zahrady. — Nevím, ale vypadal na to, prohodí Markéta a otevře bar, kde jsou zásoby alkoholu. Sáhne po jedné flašce, chytne ji jako zápalnou láhev. — Hned jsem zpátky, řekne a zmizí za ním ve dveřích. 

Předposlední den, který máme ještě sami pro sebe, přijede na návštěvu Markétin bratr. Když jí volá, že už je na cestě, dá se do mě neklid. Markéta předejde mým obavám, a abych to prý neřešil. Přeneseme — aby to lépe vypadalo — moji peřinu z pokoje do obýváku. Vykládá mi o něm, jak se jako malí potají koukali na romantickou komedii, kterou dávali pozdě večer. — Když pak přijeli naši, všechno jsme rychle pozhasínali a běželi do pokoje, jak jsme se báli, že nás nachytají, směje se jejich naivitě. — Strašně nenápadně jsme pak pod peřinami oddechovali a předstírali, že spíme, hlavně když se v pokoji na okamžik rozsvítilo světlo, jak nás rodiče přišli zkontrolovat. — A co oni na to? zajímá mě. — No mysleli si svoje, ale druhý den dělali, jako by se vlastně nic nestalo. Bylo to divný, ale prošlo nám to, možná proto si to dodneška pamatuju.

Bratr s jablkem v ruce mě zahlédne v okně, jak vycházím na zápraží. Podle očekávání je trochu zaskočený, snaží se dát dvě a dvě dohromady, co tady dělá ten dlouhovlasý hejsek s jeho prokazatelně těhotnou sestrou. Následně se ale projeví jeho přirozený charakter a nechá to plavat, nebo se o to alespoň pokusí. Mluví převážně s Markétou, která se ho ptá na těhotnou manželku (brali se nedávno) a další konverzační balast, o kterém nemám ani tušení a který jenom jako nechtěný svědek poslouchám, aniž bych věděl, co přesně znamená.

— OK, tak já vyrazím, řekne nakonec a otevře kufr škodovky (jablko předtím odloží na palubní desku). Následně odemkne dveře, které vedou do ložnice, a začne z ní vynášet přichystané tašky. Nevím, kolik toho má, ale když se u auta otočí a jde pro další, nabídnu se, že mu pomůžu. — To je dobrý, řekne, jako by to nestálo za řeč, zatímco je zdvíhá do kufru. Můžu se ptát sám sebe, kolik jsem právě ztratil prvních cenných bodů, ale když to odnosí, přijde se ještě rozloučit. — Rád jsem tě poznal, Petře, podá mi ruku a klidně mi ji stiskne.

Podobná scéna se opakuje, když se navrátí Markétina máma s přítelem z dovolené. Autobus do Prahy mi jede po obědě, ale oni se vrátí (místo navečer) už před ním: Zřejmě je zalarmovalo bratrovo echo o cizinci v domě. Auto mají napěchované rovným dílem věcmi z dovolené a čerstvým nákupem. Napadne mě, že museli vyrážet brzo ráno, když to všechno stihli, a zatímco tahají do kuchyně první igelitky, pozdravím je a chci se představit. Mámin přítel na to nereaguje: je podrážděný, že sem musel spěchat. Nakonec se tedy osmělím a dojdu do auta taky pro nějaký nákup, ale příteli tím moc radost neudělám, spíš vypadá na to, že by mě nejraději rovnou shodil ze schodů.

Když se situace uklidní, následuje podivuhodný oběd, na kterém všichni trvali a já se nečekaně nijak nebránil. Duchem zmizím v nandaných porcích, ptají se mě, jestli mám dost, ale neodvažuju se, abych nebyl za vyžírku. Markéta občas něco prohodí, udržuje konverzaci hlavně s mámou, a na konci oběda, když sklízíme ze stolu, mezi řečí podotkne, že mi zanedlouho jede autobus. Přítel se odevzdaně položí na otoman a koukne se na hodinky. Pak s úlevou zavře oči a řekne: Jen na chvilku. Odejdu s Markétou do ústraní dětského pokoje a nervózně ji vezmu za loket. — To je hele blbý, aby mě ještě vezl na autobus... — Ale jen ho nech. — A tenhle teda pomáhá tvý mámě v drogérii, jo? — No, ale původně je to bulharskej diplomat, před revolucí byl, zná se v týhle zemi s kde kým.


2 názory

...Jjjj....a ještě jednou IV


Gora
25. 02. 2020
Dát tip PierreNovak, dievča z lesa, blacksabbath

Solidně napsané a zajímavé...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru