Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ráno

25. 02. 2020
2
2
266
Autor
Karla9

 

Lilo jako z konve. Kapky se honily po střeše a parapetech celou noc. Ráno se pomaličku protahovalo a lezlo z lesa. Z kuchyně zavoněla do podkroví káva a Jaromír se spokojeně zavrtěl v kanafasu. Volno si mohl udělat kdykoliv, ale v pracovní dny vstával dřív a usedal k počítači, aby, jak říkal, vydělal na složenky. Dnes si chtěl poležet. Dotkl se prostěradla, v kterém byla dosud obtisknutá silueta jeho ženy. Byl to spíš pocit než myšlenka. I po těch letech byl rád, že ji má.

 

„Jaromíre, vstávej. Pojď se na něco podívat. Ale honem, stojí to za to.“

 

Odhodil peřinu a pokusil se o pružný vztyk. Jednou rukou se hned chytl za koleno a druhou prohmatával bedra.

 

„Do prdele, budu si muset koupit ten přípravek pro koně…“

 

Z trouby se linula vůně rozpékaných rohlíků. Po oknech stékaly slzy mraků, co jim smrky za chalupou rozpáraly břicha.

 

„Co to dělají?“

 

„No jen to chvilku pozoruj. To by totiž nikoho jinýho nenapadlo, jen ty dvě.“

 

Na nejkrásnějším místě pod lesem stály dvě roubenky a jeden vejminek. Dříve odcházeli do menšího rodiče, aby měla mladá generace dost prostoru a stará dost klidu. Oboustranná čilá výpomoc přes dvůr se rozuměla samo sebou. U sousedů se však tradice podivně zašmodrchala. Nežili tu staří a mladí pospolu, nebyly tu děti. Když se Jaromír s Hanou přistěhovali a chtěli se seznámit s novými sousedy, nikdo jim na klepání neotevřel. Za srdečný pozdrav se jim sousedka z první chalupy odvděčila zamračeným pohledem a za pár dnů se její sestra z druhé chalupy po pozdravu odvrátila a snad i naznačila odplivnutí. Až v hospodě u piva pochopili, že lokalitě u dvou bab se starousedlíci i náplavy obloukem vyhýbají.

 

„Podívej, ta ježibaba kope strouhu, aby šla všechna voda k nám. Je to vůbec možné? Bába jak zagroškudla. Suchá, křivá, neduživá. Zlost ji snad poponáší.“

 

„Ta druhá určitě stojí na zápraží a radí jí, jak má kopat.“

 

„No to dá rozum, je taky starší…“

 

Madla a Fanča byly dvě neprovdané sestry nad hrobem. Nad hrobem nebyly vždycky, než se tam dostaly, stačily ještě rychle zahnat hodně daleko ženu svého bratra a toho pak na smrt utrápit svým specifickým přístupem k životu. Co Franta umřel, byl vejminek prázdný, ale postupně se zaplňoval. Všechno, co báby po vesnici našly, tahaly tam. O životě sestrer se vesnicí šířily báje a pověsti. Snad každý s nimi něco zažil. Překopnutý kabel, otráveného kocoura. Obzvlášť pikantní pak byly soudní spory o remízek, nebo jednání u komise za vniknutí na pozemek a omezování osobní svobody. To když klučík odnaproti hledal v trávě zakopnutý míč. Za hezkého počasí byly dvě shrbené postavy neustále na obzoru. Od svítání do západu slunce na stráži nebo v akci. Jen v neděli si vzaly čisté šátky, hůlky a vyrazily do kostela. Někdo nad tím kroutil hlavou, ale dalo se to pochopit. Po týdnu napětí je třeba trocha lásky a odpuštění. 

Sobotní ráno přineslo nádhernou příležitost přiložit sousedským vztahům pod kotel. Celou noc pršelo a voda se valila úvozem od lesa. Bohužel rovnou sestrám do brambor. Madla s Fančou pozorovaly své výstavní nakopené řádky a zlost je přemohla ve chvíli, kdy jejich brambory začaly odtékat do potoka, zatímco sousedovic skromnému políčku se voda vyhýbala. Madla vzala krumpáč a ztěžka ho táhla po zahradě. Fanča ji povzbuzovala ze zápraží. Když mladší sestra poprvé kopla, převážila se a zůstala ležet pod krumpáčem, starší vklouzla do galoší a vyrazila sestře na pomoc.

 

Jaromír to pozoroval z okna. Gesta úplně stačila, nepotřeboval to se zvukem. Když Madla dlouho nevstávala a dál ležela s krumpáčem na hrudníku, pronesl historickou větu:

 

„Já snad budu muset jít tu starou čůzu zvednout, přece ji tam nenecháme s hubou v blátě.“

 

„Jen počkej, počkej, uvidíme, co bude dál.“ Držela ho Hana za loket.

 

To už ke struze doklopýtala i Fanča a sestry tak dlouho zápasily s břehem, až se jim podařilo odklonit nový potok na tři neduživé řádky brambor u sousedů. Dvě špinavé a do niti mokré postavy se šťastně a spokojeně usmívaly nad dobře vykonanou prací. V tu chvíli vysvitlo na obloze slunce. Kapky pochytaly duhu a tráva si na rozdíl od stařen narovnala záda.

 

Jaromír si zamnul ruce a vyšel se před chalupu podívat, jak se modré nebe koupe v kalužích.  S pyžamem proklatě nízko u pasu se spokojeně protáhl, zívl a zahlaholil svým srdečným barytonem: „Dobrý den, sousedky, to se nám udělalo hezky, viďte.“ Ucítil, jak mu Hana přitiskla tvář na záda. Ještě z něj voněla noc.

 


2 názory

Lakrov
22. 07. 2020
Dát tip
Od začátku mě to zaujalo, dobře se to četlo a po dočtení oceňuji zvláštní náladu tehlé povídky. Tip.

Gora
26. 02. 2020
Dát tip

Ahoj, sousedské vztahy jsou zde často tématem prózy... na té tvé se mi líbí pointa v závěru, ačkoli je to vlastně spíše rozšířená "anekdota", jinak spíše stručné vypravování o podivínském životě dvou sester a sousedech na vsi. Napadá mě, že možná rozpracovanější, "hlubší" pohled právě k osudu těch dvou by pro mě jako čtenářku byl určitě zajímavější. 

Této větě moc nerozumím... tedy těm vztahům uvnitř rodiny, myslíš asi švagrovou, a že nad hrobem nebyly vždycky mi taky nesedí, to není nikdo v mladším věku, ke slovu zahnat máš podle mne nadbytečná příslovce - rychle, hodně daleko:

 Nad hrobem nebyly vždycky, než se tam dostaly, stačily ještě rychle zahnat hodně daleko ženu svého bratra a toho pak na smrt utrápit svým specifickým přístupem k životu. 

 O životě sestrer  - sester, To už ke struze - strouze


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru