Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

Zápisky zrání / Myškinův problém IV (v této části navštěvujeme a dumáme...)
datum / id26.02.2020 / 504001Vytisknout |
autorPierreNovak
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZápisky zrání / Myškinův problém,
zobrazeno86x
počet tipů3
v oblíbených0x
Zápisky zrání / Myškinův problém IV (v této části navštěvujeme a dumáme...)

Zpátky v Praze řeším jiný problém, když stojíme s Markétou vzadu v tramvaji. Cestující si nás při nastupování prohlížejí, mě se staženými vlasy a brýlemi a ji v zavinovačce s vypouklým břichem a klíči v ruce. Nepustí ji sednout, jenom po nás loupnou odsudečným pohledem. Přeju si, aby to nevypadalo, že jsem se právě nachomýtl kolem (jako nehoda), ale moc s tím nedokážu udělat. Dvě tři zastávky do cílové stanice ještě přetrpím pod kuratelou dotěrných pohledů, než konečně vystoupíme. Stavíme se pak na rohu v bistru pro pizzu, kterou si chceme sníst u filmu, ale i tam se odehraje něco podobného: kluk a holka v zástěře po sobě za pultem po házejí okem, aniž by se snažili zakrýt svou škodolibost: Už je po všem, co? - Spadla klec. - Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají… Snažím se hlouposti těch dvou nevšímat, tvářím se, že je mi úplně jedno, ale pravda je, že polykám znechucení jako pelyněk a už už koukám, abychom odtamtud vypadli.

Urputně přemýšlím o tom, jak na mě přechází zkušenost Markétina těhotenství: v pohledu druhých jsem jeho součástí a bránit se mu nemůžu, protože bych tím bránil novému životu. Začínám prostě řešit ten typ otázek, které jsem předtím bohorovně hodil za hlavu, když jsem se otevřel své rozeklané existenci. S Markétou po boku si připadám průhledný, asi jako čerství milenci, kteří stojí ve vagonu metra, a proto se nemůžu udržet: Když vystupujeme na I. P. Pavlova, jdu hrdinně krok dva před ní, abychom se co nejrychleji vytratili do soukromí - zatímco chudák Markéta se za mnou s námahou plouží. - Tak už do háje počkej, čtu jí z výrazu tváře, když se za ní ohlédnu, stejně jako já jí chci svým zmateným posunkem říct, aby se už necourala.

Markéta mi nakonec oznámí, že odjede dovršit těhotenství k babičce na maloměsto. Mně beztak za pár týdnů začíná škola a potřebuju se (po svém slavném prvním vyhazovu z vysněného oboru) raději už od začátku soustředit na učení. - Mohla bych se ale s Prahou nějak rozloučit, řekne Markéta a pak navrhne, abychom si udělali piknik na Petříně. Bude to symbolické, právě jako poslední scéna ve filmu Pod ochranou nebe, v němž se hlavní hrdinka vrátí na konci cesty do kavárny, kde její putování začalo. Kromě toho, na Petříně jsme se několikrát milovali: zpomalené jarní dopoledne, všichni ještě v práci nebo škole, dělali jsme to v trávě pod dohledem hradní stráže, protože se na Hradě konal mezinárodní summit. Bylo zkrátka pěkně... Markéta mi zase připomene, že když přijela poprvé na gymnázium do Prahy a prvních pár týdnů neměla kde bydlet, chodila si vařit na strahovské koleje, ale jinak prý spala právě tady, na stráni s výhledem na nábřeží.

Před západem slunce dopíjím z flašky zbytek vína, Markéta zandavá do krosny chlebíčky, které ještě zbyly. Jsme jimi tak akorát přecpaní. Objímám ji ve spacáku, jako bych si ještě chtěl zapamatovat její dotek, něhu mladé holky, která brzo bude mámou, a pozorujeme zšeřelou stráň. Doléhá na mě samota z pomíjivosti. Slunce se přehoupne přes obzor. Z myšlenek mě vyruší dospívající mladík, který si to nad námi rázuje ke křoví. Vytáhne z něj spacák, vypadá to, jako by tu každý den nocoval. Sevře ho v náruči, pak náhle zmizí v šeru, aby na něho nebylo vidět. Před půlnocí město stáhne, jako by se ještě víc scvrklo. Kopec se odevzdá zvlčilému štěkání psů a hulákání bezdomovců, které je slyšet od dřevěného kostelíka; z restaurace odcházejí zpozdilí hosté; doléhá k nám smích zvlněný jako zvuk harmoniky, někdo někoho volá jménem. Pozorujeme planoucí nábřeží, po kterém proudí letní turisté. Tiskneme se s Markétou k sobě, tak tak že se do spacáku vejdeme. Objímám ji, nalepený na její záda, hladím ji přes svetr po vypouklém břiše. Než usneme, vytáhnu z batohu ještě peněženku a skopnu si ji raději pod nohy.

Probouzím se v pošmournu, může být okolo páté. Po cestě kolem nás projíždí krokem policejní auto, jako by nechtělo budit náhodné spáče, strážník v něm obhlíží, co se v noci na stráni událo. Z nábřeží až sem doléhá slabé drnčení tramvají. Úsvit nad Prahou je cihlově červený, zahalený v šedivých oblacích smogu. Chvíli tak ještě ležíme, než se do mě dá ranní neklid, pak se probudí i Markéta. Pomalu vstaneme, upravíme se a sesbíráme po sobě věci. Prokřehlí a rozespalí, mátožně se pohybujeme, jako bychom kempovali někde v přírodě a usnuli u ohně v nějaké zvlášť bizarní poloze. Ranní chlad zmírňuje prodírající se hřejivé slunce. Doprovodím ji z kopce dolů, u úpatí s dětským hřištěm obejdeme tábořiště zvandrovalých nocležníků. Blížíme se dolů ke křižovatce na Újezdu, kde si řekneme ahoj: rychlou chůzí se blížíme k místu, odkud už nebude návratu.

- Tak ahoj, rozloučíme se, když se dole zastavíme. Pohladím ji po rameni, jako bych ji chtěl ukonejšit, nesměle se ještě obejmeme. Zeptám se, jestli jde na tramvaj, ale řekne, že dojde i s bagáží na Knížecí pěšky, má ještě čas. Hm, přitakám, jako bych měl skelný pohled - duchem už jsem také na cestě, ne na maloměsto, ale domů na předměstí. Usměju se na ni, až pak se otočím směrem do křižovatky, a místo toho, abych popošel na zastávku, využiju zelené na semaforu a raději rovnou vyrazím do silnice.

Před polednem postávám u okna, zatímco dole na zahradě hartusí sekačka - zvuková kulisa se slévá s pocitem prázdnoty a obrůstá mě jako býlí antickou sochu. Nemohu odtrhnout pohled od pole, které se rozprostírá za protější řadou nově postavených domků. Civím před sebe docela urputně, unášen hlukem zahradního motoru, až sousedka odnaproti prudce zatáhne záclonu: nepochybně má pocit, že ji šmíruju. Nemůžu si však pomoct: kdybych ze sebe vydal hlásku nebo odvrátil zrak, Markéta by se rozplynula a ztratil bych ji nadobro. Myšlenky přetrhne až obvyklé volání k obědu. Sekačka dole přestane hartusit, zvuková kulisa ze mě spadne jako antická róba - obnaží mě, jako bych měl vkročit na jeviště. Dole bouchnou dveře, volání k obědu se ozve znovu. Zakroutím pomalu hlavou, jako bych s nastalou situací nesouhlasil, a s melodramatickým povzdechem se vydám po schodech do jídelny. 

Polehávám na posteli a beru do rukou polorozpadlé Ztracené iluze, které jsem kdysi po někom podědil. Mám pocit, že se v nich nacházím místo Luciena, že jsem tak někde uprostřed příběhu. Ironie nebude náhodná. Je to podobné, jako když mi začne v hlavě hrát píseň, jejíž slova komentují nastalou situaci - hraje tak dlouho, dokud si její sdělení neuvědomím. Jako třeba Lovesong od The Cure: trsátkem vypáraný riff, který následně přechází do krátkého tremolla. However far away, I will always love you. Zdá se to možná přehnaně romantické, ale je mi jasné, že to nesmím brát doslova, protože podvědomí má ke sdělování jen obrazy, pocity nebo právě melodie. Místo přepjaté lásky můžou slova znamenat prostě jen to, že mi chybí jednota a celistvost, protože jsem následkem svého jednání rozpolcený: opět sám a na začátku, kde už jsem jednou byl. Podstata toho vztahu byla přece v pořádku, říkám si, a zkušenost ostatně silná jako žádná jiná předtím.

 

***

Mezi stránkami dál přemýšlím, co s volným časem, kterého mám náhle spoustu, než zaregistruju, že už se v místnosti sešeřilo a namísto do knihy koukám do stropu. Napadne mě se ozvat starému kamarádovi, kterého už jsem dlouho neviděl, protože bydlí na severu republiky. Poznali jsme se před lety o prázdninách. Byl o několik roků mladší, ale poslouchal stejnou hudbu jako já. Překvapilo mě to, mezi tím vším objevováním, kdy se celé žánry líhly jako houby po dešti, společně jsme si notovali. Později se k našemu společnému zájmu přidala ještě jedna mončičáková herečka, kterou jsem kvůli psaní poznal na gymnáziu a bezelstně jsem ji (s velkými plány samozřejmě) o dalších prázdninách přivezl s sebou na chatu. Byl jsem do ní platonicky zamilovaný, ale protože ti dva, měla ta herečka pocit, si rozuměli lépe, vyplynul mezi nimi pozvolný prázdninový románek: ona si ho zamilovala, jako by nedokázala odolat jeho přitažlivosti. Několikrát se spolu myslím vyspali, zatímco já zarytě setrvával v medově nasládlé roli důvěrníka.

Myslím na ni znovu ve chvíli, když svírám sluchátko.
- Jasná věc, přijeď, říká mi Mikuláš, rád, že mě slyší. Už mu sice začala škola, ale odpoledne prý něco vymyslíme.

Když jsem se s Mikulášem viděl naposledy, přemítám po cestě za ním, měl hlavu čerstvě oholenou tak, že vypadal jako dítě z plakátu, které onemocnělo leukémií: jeho hlava bez vlasů zbělala, jako by do prostoru zářila. Útrpně snášel, jak se mu všichni smáli, protože to přirozeně přitahovalo pozornost, ale nikdo z něj nedokázal dostal, proč se nechal oholit, pokaždé to z nějakého důvodu zamluvil.

Za slabou hodinu autobus vjíždí do města. Na nádraží čeká opět ten zarostlý kluk v olivově manžestrovém sáčku a brejličkami, něco mezi holobrádkem Johnem Lennonem a střapatou Janis Joplin. - No nazdar Pe-ťo, podává mi chlapácky ruku a říká, že si jen učení, které mu visí na rameni, hodí domů a můžeme někam vyrazit.

Při otevírání dveří od jeho bytu na mě vykoukne copatá holka a pozdraví mě neobvykle vesele, asi jako by ji právě něco pobavilo. - Ahoj, já jsem Blanka. Stisknu jí nabízenou ruku, která je plyšově měkká a příjemně hřeje, a něco samým překvapením zamumlám. - No vy jste dojemný, vstoupí do toho Mikuláš. - Skočíme na Radobýl, oznámí směrem k Blance, a protože nevím, o co jde, přitakám, aby se neřeklo. Mikuláš pak doštrachá něco v kuchyni a bere pár věcí na vyhození. Blanka dodá, že mě ráda poznala a popřeje nám, abychom si to užili. Zeptám se pro jistotu, jestli nechce jít s námi, ale nechá nás prý svému osudu, protože má pořízení (sezení se spolužáky) jinde. A Mikulášovi řekne, abychom na ni pak večer nečekali, že se vrátí až později.

- Je milá, podotknu, když Mikuláš dole v baráku opatrně vezme za madlo, aby se ujistil, že se vchodové dveře opravdu zavřely. - Je, až se někdy divím, že tak dlouho s nikým nechodila, řekne bez obalu, jako by nemohl uvěřit, že taková holka může být na světě sama. - Zvláštní, co? - Nevím, asi... Pak se zeptám, kde se seznámili. - Blanka je o rok starší, před prázdninami maturovala a zanedlouho jí začne semestr. Jak jsme se seznámili... Klasika, ale musel jsem si dát záležet. Chodil jsem k ní na návštěvy, hrál jsem jí po nocích na kytaru a pak o přestávkách usínal v šatně mezi kabáty... Nechám slova zapadnout v rozkvetlých keřích, podél kterých jdeme. - A ten Rodobýl? nadhodím. - Kopec. Mácha tam psával básně, říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat, když seš ten literát... To uvidíš, tady je to romantickej kraj, polorozpadlý chemičky, ruiny hradů, lidi hluboko do kapsy, cejtíš tu to napětí - vyvřelý kopce a tragickou hloubku... Mikuláš se pak nad řečeným na chvíli zamyslí. Jak bloudíme společnými myšlenkami, přidá k lepšímu Jirousův výrok, kterému jsme se posledně smáli: No jo, držku plnou estetiky…

Když Mikuláše následující den vyzvednu před školou, vydáme se na procházku podél Labe. Přejdeme tenisové kurty, posadíme se na lavičku a otevřeme si k tomu litrovku červeného. Začnu mu vykládat o Markétě, protože jsem se ještě nesvěřil. Začnu opatrně blouznit, jaké se na mě - po všech těch upachtěných láskách, které za tu námahu ani nestály - usmálo štěstí: jsem teď se světem o poznání smířenější a dokážu mu leccos odpustit. - Hm, odtuší Mikuláš, který přemýšlí, kde se ve mně takové myšlenky berou. - Abych to zkrátil... Jsem prostě vděčný, že jsme na sebe s Markétou narazili, jenže jsem se ocitnul v patové situaci: mám ji pořád rád, ale zároveň pochybuju, že jsem na to všechno dostatečně zralý. Připadá mi, že moc rozhodování už dávno není v mých rukách, jako by se do mého života promítnul klasický románový střet svobody a osudové danosti, ale tomu se chci zároveň vyhnout. - Mikuláš to bere jako rozený posluchač se smířlivým klidem, celou dobu přizvukuje, jako bych už ani nemusel nic říkat. - Jestli je to opravdu tak, jak říkáš, tak si asi můžeš gratulovat, povídá, když už je červeného poskrovnu. Pak mi vrátí flašku, snad abych ji dopil: a jako by to měla být odpověď na všechno, co právě slyšel, přetáhne si přes hlavu tričko, protože se právě rozhodl, že tu řeku přeplave.

Sleduju ho, jak se opatrně vrhne do vody, a přihlouple se usmívám, když ho proud Labe unáší bokem. Lokty zavěšené za opěradlo lavičky, pochechtávám se, jaký dostal bláznivý nápad. Když konečně vyleze na druhý břeh, Mikuláš popojde kousek ke stromu a rázem se zlomí v pase, jako by něco hledal. Na dlouhou chvíli si pak sedne do trávy a kouká se odevzdaně z druhého břehu směrem ke mně, jak si tu v klidu sedím a čekám na něj, až se vrátí zpátky k hovoru. Pak opět vleze do vody a pomalu, jakoby opatrně se přibližuje k naší lavičce. Proud ho odnáší opět bokem, až ho nakonec za zatáčkou ztratím z dohledu.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.02.2020 22:20:201 tipů dát kritice tipPierreNovak

Seznámení je taky moje oblíbená část. 

26.02.2020 21:52:291 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pokračuješ zdatně:-) a já tak trochu trnu, co se stane s Mikulášem.

Pocity ze setkání s Markétou, noci, rozloučení patří k tomu nejhezčímu, co jsem zatím u tebe četla.

...jako bych si ještě chtěl zapamatovat její dotek, něhu mladé holky, která brzo bude mámou.

26.02.2020 12:58:22dát kritice tipPierreNovak

Prihoriva... :o))

Diky

26.02.2020 12:56:081 tipů dát kritice tiprevírník

No, problém to asi bude. Ten způsob málo účastného vyprávění, jako by vedeného mimochodem, jej potrhuje. Zdařilé.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.