Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Jedlová1/2
datum / id27.02.2020 / 504023Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno150x
počet tipů6
v oblíbených1x
Jedlová1/2

 

 

Jedlová

 

Překročím strmou hranici světla a stínu. Zelená závora tiše zapadne.

Na chvíli se stanu částečkou lesa, co tady kořenovými chapadly svírá a drtí svou horu. Toho lesa, co vyrůstá z mohutného pně turmalinické žuly, navěky vklíněné do okolního masívu. Sotva průsvitné, zeleně žíhané stíny se za mnou a nade mnou zavřely jako vlny. Jen spoře sem vrstvami tyrkysu pronikají nazlátlé sloupce světla. Pod nohama se mi pletou křehké produkty vláhou nasyceného bezvětří – c­haluhy plavuní, přesliček a kapradin.

Vtíravá vlhkost ulpívá na všem. Na jehličí, na kmenech, obočí, vlasech i ramenou. Všude kolem to světélkuje životodárnou vláhou. Lesu zde vládnou vzácné, jinde v takovém množství nevídané jedle. Je otázka času, přežije-li jedle civilizaci. Její sestup do nicoty se zdá být nezadržitelný.

Člověk vytrvale přetváří les ke svému obrazu. Jedli s lehkým srdcem nahrazuje smrkem. Počet býložravé zvěře po vyhubení velkých šelem nedokáže, ba často ani nechce udržet v neškodných mezích. Ke svým stopám na Zemi tak přičítá jedno z řady vítězství nad přírodou za druhým.

Ale tady na Jedlové? Tady člověk nad přírodou doposud nezvítězil. Jedlová je výjimka mezi výjimkami. Kolem kypí dravá příroda. Jedle se všemu vysmívá. Vládnoucí dřevina původního pralesa i tady, v hospodářském lese dvacátého století, dál ovládá všechno živé. Dál se nad les vypíná dlouhými sivozelenými ovály královských korun. Jako kdysi. Jako před člověkem. Jenom nová generace zásluhou spárkaté zvěře zde zatím chybí. Ale to se dá řešit, jenom chtít. Musí se o to zasadit lesník i myslivec. Společně.

Jsem šťastný, že takový les mám ve svém polesí.

Vyznačuji k těžbě stromy, co vysoko na zvlněné hladině lesa utlačují koruny jiných stromů, nadějných, jimž patří budoucnost. Usměrňuji přírodní výběr. Toužím ho dovést k dokonalosti. Je to běžná práce lesníka, ale také radost. Někdy vášeň.

Přál bych vám poznat, co prožívám, když obcházím jedli, kterou jsem právě zvolil k vyplnění jejího poslání v budoucnosti tak daleké, že jí nedohlédnu, když ten vynikající strom ze všech stran prohlížím, abych zjistil, který ze sousedních mu nejvíc škodí. K němu pak přijdu, připraven označit ho k těžbě. Jakmile jsem na dosah, jakmile zblízka spatřím mohutnost toho kmene a vidím oblouky svalů, sbíhajících se pod vzdutou kůrou až do kořenů, zaváhám. Ohromí mě síla té jedle. Není starší než sedmdesát let. A už se jí s ostychem v duchu klaním.

Ale váhat nesmím, zodpovídám za svůj les, jsem jeho hospodář. Vždyť ho chci jen sblížit s jeho vlastní přirozeností: dovést ho k trvalé obnově bez pasek.

Podaří se to? Mně samotnému jistě ne.

Ale jednou? Potom, až tu nebudu já? Až ho dávno po mně budou ovlivňovat jiní. Budou mít stejnou představu? Umožní mu vrstvit se do pater nestejných výšek? Různého stáří? Za účasti mnoha druhů dřevin postupně dosahovat podoby, která lesu nejlíp vyhovuje a k zachování jedle je nezbytná?

Nevím, ale pokusit se o to musím já, a hned.

A tak neuhnu pohledem a tu druhou jedli vyznačím.

Zabraný do práce dlouho nic nevnímám.

Vtom, zpočátku nevinně, ale stále vtíravěji začíná rušit mou soustředěnou samotu cosi cizího, co bych snad přece jen pomíjet neměl.

Teprve po chvíli v tom rachotu rozpoznám, nač jsem jen hodinku nemyslel, propadlý své vášni. Cizí, nepřátelský pohon vrtné soupravy rozechvívá stráň.

Jako bych o něco zavadil, nezhojená rána se otevřela.

Nejsou jen jedle a já. Je také jiná realita.

Přede mnou zeje prázdnota, z níž čiší nepředstavitelný chlad. Zvedá se prach a do mozku cosi skrz bubínky zatíná strašlivý spár.

Ne, nahradit jedli smrkem není ta poslední cesta, jak zvítězit nad přírodou. Ani ta, že dovolujeme zvěři, aby rok co rok do kořínků spásala naději, klíčící z jedlových semen. Obě cesty jsou zlé a hrozí zpustošením přírody. Tomu i onomu nebezpečí však je možno ještě zabránit.

Bohužel hrozí také jiné vítězství člověka nad lesem a bezmocným lesníkem.

Ruce mi klesly. Správný výběr? Ten nejlepší? Ten hluboce prožívaný, až husí kůže naskakuje? To pusť z hlavy, lesníku. Tvé představy o dravé, kypící budoucnosti této jedlové hory jsou k smíchu.

Potloukají se tu málem rok. Občas objevím u cest k odvozu připravené podlouhlé truhlíky, popsané kótami a metry hloubky, z níž vzorky vyzvedli.

Ach radost z práce? Vášeň? Kde jsou?

Čekám, že najdu drsné, nevlídné chlapy, protože jenom takoví můžou být úhlavními nepřáteli Jedlové, ale mýlím se jako obvykle před prvním setkáním. Od rachotícího monstra se na mě nedívají zavilé, nýbrž porozumění hledající a nabízející oči obyčejných dělníků.

Křičíme na sebe, abychom si v pekelném rámusu, co provází tento geologický průzkum, rozuměli.

Říkají, že mám štěstí, přišel jsem k poslednímu vrtu. Pěkné štěstí, pomyslím si.

Hrdě mi ukazují vyzvednuté vzorky.

Musím přiznat, že je to pro mé laické oči jedinečná podívaná. V hrubozrnné textuře horniny se matně blýskají černé sloupečky turmalínu. Čím větší hloubka, tím temnější zbarvení.

Odstupňovaně až do čtyřiceti metrů. Nádhera. Tají se z ní dech. Říkají, že ten úžasný kámen je všude, v celé Jedlové. Poblíž hřebene stejně jako při úpatí.

Před nimi se ještě ovládám. Nedám najevo, jak mě z míry vyvádějí ty studené, uhrančivé sloupce turmalinické žuly. Ta krutá krása. Ten děs, hodný obdivu.

Strach, co mě svírá, je pouze můj. Chlapi o příštím osudu Jedlové nevědí nic. Nemůžou. Jejich úkol je prostý: žulový peň hory důkladně prozkoumat. Nic víc. Mají svůj úkol jako každý z nás. Jsou kolečkem v soukolí. Oni i já jsme částečkou čehosi složitého, o čem nerozhodujeme ani my, ani jiný člověk s tělem a duší, ale Vývoj, kolektivní Nutnost, a někdy Náhoda.

Mučí mě strach z Nutnosti.

Měj rozum, říkám si. Musíš mít rozum, není jen les, jsou i jiné hodnoty. Stojí ti za trápení les, který svým složitým děním nedovede nakonec víc, než vyčerpávat a obnovovat a znovu vyčerpávat a donekonečna obnovovat zanedbatelnou slupičku prsti na nevelkém, ale milióny kubíků prvotřídní horniny obsahujícím kopci? Je správné chtít zadržet Vývoj? Vyhlašovat, že dnešní rozum by měl být jiný, nový, v souladu s přírodou? Je možné to od člověka chtít? Od člověka, který je postaven před Nutnost? Už se ke své práci nevrátím. Toho směšného výběru nechám. Budoucnost není.

Z vítězství, jež se tady chystá, mrazí.

Sestupuji úbočím, které tu doposud je, jdu po srnčím chodníčku, který se ještě nepropadl, klopýtám pod živými pyramidami, jež vrcholky kdesi u nebe lehounce šumí ve větru – a­ v hloubce pod sebou už mám jen kamennou poušť. Mé tělo je dávno prach a pryč je také hora. A vítr se pozvolna ujímá obrovské ploché jizvy, co po amputaci zbyla. Na chmýří a lehounkých křidélkách – t­ak jako vždycky po dokonané pohromě, po člověku či požáru – přináší otužilá semínka průkopníků nového života, aby mrtvou pustinu oživila.

Člověk, stejně jako oheň, vítězí jen dočasně. Příroda má svou jistotu, jistější než všechny jistoty lidí. Příroda narozdíl od nás nemá proč a nemá kam pospíchat. Proto dokáže hojit sebebolestivější rány, zahladit sebepalčivější jizvy.

Jen jedli už nikdy nikdo na dně opuštěného lomu nespatří. Po Jedlové možná zbude jméno, ale málokdo si vzpomene, kde se vzalo.

Vyjdu z lesa. Závora tiše zapadne.

Ohlédnu se a vidím kousek své hory. Poodejdu a spatřím ji v celé mohutnosti a kráse.

Je přítomnost. Je krásné, teplé, živé, přívětivé teď.

Stojím opodál a Jedlová se ke mně lísá jako pes, který vytušil, že ho chci zradit. Lísá se, abych ji nenechával o samotě s cizími, jimž není radno věřit.

Chtěl bych oplatit důvěru, poplácat horu po hrudi, položit konejšivou dlaň na temeno, říci ta pravá slova. Ale nemám, co bych slíbil. Sám nezvrátím Vývoj, nepřekonám Nutnost, Náhodu nesvedu jinam.

Ale ne, všechno je jinak. Hora nic netuší.

Ani pes netuší zradu svého člověka. To člověk. To on má výčitky. Ty výčitky ho trápí a jeho lidské trápení se trýznivě zrcadlí v oddané psí duši.

Teď zde stojím s horkými výčitkami a v sobě mám kamennou poušť.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.03.2020 06:27:52dát kritice tiprevírník

Děkuji.

01.03.2020 20:32:34dát kritice tipblacksabbath

.....ráda čtu......jdu na 2/2...........*/**

28.02.2020 16:25:59dát kritice tiprevírník

Těší mě, že tam ty úrovně vidíš a děkuju ti za to.

28.02.2020 14:34:14dát kritice tipEntropia

To věčné dilema mezi jenotlivcem/jednotlivostí a celkem, mezi krásou a pragmatismem. Na tolika úrovních. Tuším, jak to v druhém díle asi dopadne. 

28.02.2020 07:26:51dát kritice tiprevírník

Však jo, Luboši.

27.02.2020 23:59:12dát kritice tipKočkodan

Jardo, docela by se mi líbilo, kdyby se ti líbilo, že se líbilo i mně. (lehký úsměv)

27.02.2020 17:49:19dát kritice tiprevírník

Jsem rád, že se líbí.

27.02.2020 17:17:38dát kritice tipDiana

Zase krásné, hluboké, citlivé...***

27.02.2020 11:59:22dát kritice tiprevírník

To je dobře, Renato, jen dělej, ať je nás víc.

27.02.2020 11:58:00dát kritice tiprevírník

Ireno, pochopilas dílko vážně až "za obzor". Děkuju ti za to.

27.02.2020 10:37:36dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krádně popisuješ své úvahy, sleduji je s Tebou a také si o les dělám starosti. T.

27.02.2020 09:50:31dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tady se opět brilantně prolínají všechny vrstvy, kvůli kterým je tvé psaní tak přitažlivé - z nich jako realista snad nejvíc oceňuji starosti, které si /i "za obzor"/děláš a vytrvalou snahu věci zlepšovat - často i v beznadějných situacích. Navíc jsi básník:-). Díky.

27.02.2020 08:56:51dát kritice tiprevírník

Majaksi, metaforu záměny tohoto výjimečného lesa s mořem jsi pochopil dobře, právě ta se mi při psaní vnutila. Rčení "otázka času" se mi nezdá být jednoznačně vázané na definitivu v budoucnosti, tak jak to chápeš ty. Podle mě v sobě může skrývat obě možnosti; kdybych si to nemyslel, napsal bych to určitě jinak. Připouštím ovšem, že se můžu mýlit. Ale za komentář jsem rád a děkuju ti.

27.02.2020 08:26:30dát kritice tipMajaks

Je to dobrý. To míchání poetického a střízlivého, mystického a praktického mě nepřestává bavit.

Občas teda při četbě zaškobrtnu. Většinou vlastní vinou. Uvedu dva příklady:

‚Chaluhy přesliček a plavuní‘ – říkám si, co to je? Mají snad plavuně chaluhy? Musím o tom přemýšlet. Teprve po chvílí mi to dochází, aha, proházet tím vlhkým podrostem je jako brodit se mělkým mořem jen místo chaluh se mu kolem lýtek omotávají plavuně. Jasně. To je hezký. Jen já jsem chaluhy nikdy neviděl, nikdy jsem se nebrodil mělkým mořem, ten obraz je mi cizí, musel jsem ho přivolat z nějakého filmu, který jsem někdy viděl... moje chyba.

‚Je otázka času, přežije-li...‘ – opět jsem zmatený. Znám obrat ‚je otázka času‘, ale vždycky se pojí s něčím, co se nevyhnutelně dříve nebo později stane. Tady je to užito s ‚přežije-li‘, to znamená, že obě možnosti jsou dosud přípustné. Možná přežije, možná nepřežije – ale proč je to tdy otázka času? Nevím, tohle jsem nerozlousknul.

Každopádně jsem i tohle drobné zaškobrtnutí rychle vyrovnal a četbu mi to nijak nepokazilo. Těším se na druhý díl.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.