Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+17 neviditelných
Ticho
datum / id27.02.2020 / 504039Vytisknout |
autorLiterát_Pavel
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno133x
počet tipů0
v oblíbených0x
Ticho

Ticho

„Buďte potichu!“ řvala na nás vždy paní učitelka, řvala na všechny. Nemůžeme si ani pošeptat své zážitky ze včerejších dní, je to otrava. Přesně to zažívám každý první den po prázdninách, každý se chce podělit o své zážitky, co o prázdninách zažil a učitelé nám to neumožní, chtějí slyšet pouze ticho.

Už mi to opět začalo, zase ty starosti, učení, testy, zkoušení. Člověk by se z toho zbláznil. Je tu první poprázdninový školní den, vstal jsem brzy ráno celý unavený a povzdech si: „No jo, celé prázdniny jsem čuměl do tří a teď kdo to má vstávat v sedm.“ Dopotácel jsem se do koupelny, abych si mohl odškrtnout ranní hygienu, poté si připravit věci do školy a hurá na autobus. Obvykle se mnou chodí i můj kamarád Karel, známe se už od školky. Karel byl vždy mojí oporou a mohl jsem mu důvěřovat. dnešek byl však výjimkou, Karla jsem u svého domu nenašel. „Možná čeká na zastávce“ myslel jsem si a pokračoval ve své cestě až k autobusové zastávce. Po dlouhých a nekonečných deseti minutách přijel konečně ten autobus, na který jsem tak dlouho čekal a nastoupil. Využil jsem toho, že v autobuse kromě mě a řidiče nikdo není a procházel jsem uličkou autobusu až nakonec, jak je mým zvykem. „Je divný, že dneska se mnou Karel nejede,“ pomyslel jsem si a celou cestu přemýšlel, kde se asi mohl zaseknout a uspokojivě si odpověděl, „určitě je jen nemocný, to ono v první školní den bývá.“

Konečně jsem dorazil před tu budovu, o kterou jsem v prázdninových dnech ani okem nezavadil. Zrovna začalo zvonit, rozbíhám se do mé třídy, abych si mohl zamluvit místo v lavici, které na mě jistě zbylo. Vcházím do třídy, celý nedočkavý až uvidím své spolužáky od kterých jsem byl po celé dva měsíce odloučen. Je zvláštní, ve třídě nikdo nesedí. „Možná mají jen trochu zpoždění,“ říkám si, „komu by se chtělo hned první den do školy.“

Třídu zaplavilo hluboké ticho, jen tikání hodin ho rušilo, sedím tam už přes půl hodiny. Začínám být nervózní, to ticho je tak pronikavé, jak nikdy dřív. Zjistil jsem, že ve škole vůbec nikdo není, začínám si myslet, že jsou ještě prázdniny a do školy se jde teprve zítra. To přeci ale není možné, přeci vím, kdy začíná první školní den. „No co, když odtud odejdu, nikomu to vadit nebude,“ a vycházím ze třídy na chodbu v tom hrozném tichu, při kterém mrazí. Na konci chodby se něco třpytlo, myslím si, že to byl jen odraz od otevřeného okna na chodbě. „Dneska je trochu větrno a určitě jen někde vznikl průvan.“ Pokračuji tedy v odchodu ze školy, přemýšlím, co řeknu doma, že jdu tak brzy.

Mé myšlenky přerušil hlasitý výkřik probíjející to naprosté ticho, až jsem sebou uhnul. „Co to bylo?!“ zděsil jsem se, znělo to jako by někoho na vidle brali. Sebral jsem se a vydal se prozkoumat zdroj toho křiku, zacházím na pánské toalety, znělo to, jako by to šlo přímo odtud. Avšak nikoho jsem zde nenašel, vykonám svou potřebu a vrhám se na další průzkum doufajíc, že se nepřihodilo nic špatného. Procházím okolo své třídy a v mžiku spatřím někoho sedět v zadní lavici, vracím se tedy zpět, abych se ujistil, zda ve třídě už někdo trpělivě čeká na začátek vyučování. Nikdo zde ale není. „Přísahám, že tam vzadu někdo seděl.“ Mám z toho moc divný pocit. Otáčím se tedy zpět pohledem na chodbu, kudy jsem původně plánoval pokračovat. Někdo mě pozoruje, přímo naproti mně za rohem, dal bych za to ruku do ohně.  „Karle? Jsi to ty? Nedělej fóry!“ a zabíhám za roh. Tam nikdo, „proč jsem tak paranoidní? Jdu zkrátka pryč, asi mám jen nějaké halucinace, jo, to bude ono.“ Otáčím se tedy zpět a jdu vstříc naproti východu.

Tam, kde původně stály dveře pro východ byla další, téměř nekonečně dlouhá chodba, „Kde  jsou sakra ty dveře?“ zmatený pokračuji chodbou v domnění, že jsem zkrátka moc unavený a něco se mi zdálo. Pokračuji tedy dále, automaticky na konci chodby natahuji ruku, abych mohl vyrazit co nejrychleji ven, avšak jsem znovu zaskočen další chodbou. „To snad není možný, tolik chodeb tato škola nemá.“ Podívám se z okna a zjišťuji, že se stále nacházím v přízemí. To se pořád točím v kruhu? Co se to tady děje? Všímám si stavu chodby kterou právě procházím, zdá se mi nějaká špinavá, to ty uklízečky aspoň nemohou vytřít? Zacházím za roh a bez žádné reakce spatřím opět cestu přímo. Rozebíhám se všemi chodbami, každým odbočením se zdají být víc a víc špinavé a rozbité. Nevšímám si toho, zkrátka chci odtud pryč. Když se zastavím, abych si na chvíli z toho běhání odpočinul, zvedám zrak a na konci chodby stojí nějaká žena. Pomalu se k ní přibližuji abych se jí zeptal, co se tady sakra děje. „Paní, prosím vás, nevíte co se tady děje?“ Žena se pomalu otočí, vidím jí do obličeje, „Mami, to jsi ty?“ Nevěřícně se ptám a zjišťuji, že to je moje mamka, „co tady vůbec děláš?“ Pomalu na mě obrací svůj zrak a nemluví. Koukáme na sebe, netuším co jí zase je, má snad vztek, že jsem šel do školy hned první den? A stále na sebe zíráme. Z ničeho nic začne být vyděšená, „Nabouráme!“ Zakřičí takovým způsobem, díky čemu přerušila to ticho, které se školou linulo a já se probudil.

„Vstávat! Ať nepřijdeš pozdě do školy hned první den!“ Ozýval se známý hlas, to je přeci moje mamka! A jako každé ráno mě probouzela, abych dorazil včas do školy „Vstávej, přijdeš pozdě na autobus,“ připomínala mi a já se konečně dostal z postele ven. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby má mamka nezemřela před rokem při těžké autonehodě. Po uvědomění, že tu něco není v pořádku se otáčím, nikdo nikde. Jen zase to otravné a ohlušující ticho které mě dostává do depresí a nešťastných vzpomínek.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.03.2020 01:18:31dát kritice tipLiterát_Pavel

Respektuji tvůj názor. Taky si o tomto nemám s kým popovídat, proto jsem si tady založil účet. :) 

01.03.2020 21:49:311 tipů dát kritice tipMajaks

Přiznám se, že povídka mě nezaujala, ale líbí se mi ta diskuse pod ní. Jsou to věci, o kterých bych si taky někdy rád popovídal, ale nemám s kým.

28.02.2020 13:02:251 tipů dát kritice tipK3

Přesně tak to dělej: úvod...

S další povídkou nemusíš spěchat. To bývá na škodu. Pořádně si s ní vyhraj. Nekonečně dlouho po sobě čti a škrtej.

28.02.2020 10:47:55dát kritice tipLiterát_Pavel

Moc děkuji za názory, toto dílo bych popravdě zhodnotil ještě víc o ničem než "povídku" Útěk. Zjistil jsem, v půlce psaní, že mě na toto téma nic nenapadá a proto se jeví, že je o ničem. Objevují se v něm dost často pocity, domněnky a kolikrát, jak psal K3, i dost nepodstatné věci a uznávám, je to pravda. Po této povídce jsem začal psát další dílo (moje 3.) jinak, než ty předchozí. Vytvořil jsem si zvlášť strukturu povídky (úvod, zápletka, rozuzlení, zvrat, závěr) a podle ní se držím. Opravdu mi to pomohlo, další povídku publikuji snad do konce týdne a bude značně delší a snad i více propracovanější. Díky za podporu :)

28.02.2020 09:07:562 tipů dát kritice tipK3

Tohle mi připomíná dobu ještě dávno před tím, než jsem byl na písmáku. Připomíná mi to trochu způsob jak jsem sám začínal psát. Jsou to pořád spíš pokusy, ale to se musí překonat a nevzdat to. Kdybych mohl poradit, přečti nějakou knížku o literární tvorbě. Dnes je plno Kursů tvůrčího psaní, tam najdeš to nejdůležitější.

Hodně důležitý je námět, přijít s něčím novým, vymyslet skutečný příběh, je dost těžké. Ale někdy stačí vlastní příhoda doplněná vtipným vymyšlenýk koncem. Důležité je psát stručně ale výstižně, bez zbytečného dovysvětlování a slov. Třeba tohle co jsi napsal, kdybys to opravdu proškrtal aby se to neopakovalo a napsal jen to podstatné, tak ti toho moc nezbude. Hodně čti ty lepší autory tady, nebo knihy. Ještě nemáš vypsanou ruku, ale to příjde časem. Tak to nevzdávej a hodně zdaru.

27.02.2020 15:42:361 tipů dát kritice tipVika

Hodně smutný závěr povídky



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.