ústa má temná

seděl ve svém kutlochu obklopen špínou a starými obaly a usilovně potlačoval podřadné duševní návyky které si osvojil v minulosti... omyl... potlačoval duševní návyky které mu byly v minulosti podsunuty a které slabošsky přijal za své, ach ano, slabošství bylo prvotní příčinou... slabošství, lenost, tichá rezignace, ztráta perspektivy... byť by se třeba jednalo o ponižující perspektivu červa, pořád by to byla jeho vlastní odnikud nepřevzatá perspektiva, vlastní život a vlastní zlozvyky, vlastní špína... seděl a snažil se zbavit cizích nápadů, a cizí červi mu lezli po těle, hledali škvíru, kterou by se dalo vstoupit do jeho zchátralého těla, neboť červům nesejde na zdraví hostitele, a hostitele je nutno vyžrat do posledního drobku, je třeba vychlemtat i poslední kapku nektaru, protože host je pánbů s fajfkou v koutku a hostitel musí zemřít v bídě a v utrpení... anebo by měl umírat pomalu a každá návštěva hostů by mu měla vzít jenom malou trochu života, až by za pár roků nezbylo nic než prázdný tělo bez vnitřností, bez myšlenek a bez dechu...

zavěr melancholického blues ze starého rádia: dechu ach dechu, po tobě lapám, po tobě toužím, kam ses mi poděl, dechu, ach dechu, hledám tě v sobě, hledáš mě taky? hledej mě v díře, tam obrať zraky... skladbu pohltil šum

donekonečna převracel svou minulost a prohlížel si ji zleva a zprava, marně a zbytečně se zaobíral neskutečnem, neboť minulost nic není, k ničemu neslouží, a nikdy nic neznamenala, není v ní poučení ani radost ani síla, je to prázdné slovo a pustá zdánlivost... distingovaný šum rádia přehlušil surový hluk analogového syntetizátoru a burácení plechů...

dlouhé hodiny hleděl do zrcadla, zíral na členité brázdy vrásek a nezdravou kůži připomínající vrstvu vyschlého popela, zarudlé oči, černé strniště a neupravené mastné vlasy... někdy se zadíval z okna na siluetu Města... Město bylo totiž na dohled, betonova silueta na horizontu, panelové domy, světla a ruch hromadné dopravy, pískání brzd, zkoušky sirén a mnoho dalších ukázek moderního pekla

jednou za věčnost vyšel ven a procházel se pustinou kolem skrýše, kde už nikdo další nebydlel, neboť všichni museli do Města, neboť ve městě je vše a denní dojíždění přestalo býti v kurzu... procházel se tedy pustinou, v neobydleném pásu, a sbíral všelijaké užitečné věci, a při správném větru... zaslehnul troubení klaxonů a brždění pneumatik...

v některém ze svých minulých životů býval potulným skáldem, jindy zas vojákem štěstěny a jindy miláčkem dívek v plstěném klobouku, zásoba rolí se však vyčerpala a v současnosti už nebyl ničím... neexistovalo slovo, které by jej jednoznačně definovalo... stal se míšencem svých dřívějších postav... a nebyl si vědom dřívějších inkarnací... stal se odpadlíkem, pozorovatelem, bláznem

kazatel z bezdrátového rádia: ústa má temná a rozšklebaná tvář, hlava má křehká a křovinec květinář... křoupají se křupiny, pojídá se mech, když nic není povinný, to abych si lech... cizí hlava bolavá, hryže mezi nohama, krouží ve tmě jazykem, vyšmátrá si dírku ven... kontraalt rádiového kazatele byl pohřben vrstvou růžového šumu, načež zaniknul i šum... a vše pohltil dlouhý vibrující tón...

přílétly sytě žluté mraky a prudký vítr rozezněl větve stromů a suché listí... nad Městem se spustil kyselý déšť a silueta města se... za hrozivého rachotu a za zvuku sirén... rozpouštěla v nekonečných proudech žíraviny... výškové budovy se převracely a slévaly se v pohyblivou směs betonu a oceli... trvalo to jen pár minut... a sirény doznívaly v bláznivých zvukových modulacích... vše se zklidňovalo, přestávalo pršet...

pozorovatel to tupě sledoval, mhouřil oči a ničemu nerozuměl, zneklidňovalo ho nenadálé ticho a štiplavý zápach... zavřel se ve svém domě a utěsnil okna...

o pár dnů později prošel kolem skrýše zástup lidí z Města, pozorovatel je sledoval škvírou, viděl jejich zkřivené tváře a rozleptané údy, uprchlíci se vzájemně přidržovali a jeden druhému nahrazovali chybějící ruce a nohy, jejich pleť byla chorobně žlutá a chůze mátožná...

šel se podívat do Města... plížil se v hadrech a v zimní čepici s červenou bambulí... ústa a nos si převázal vlněnou šálou...

tam kde dříve stálo město, se nyní nacházela žlutá hrbolatá vrstva, ze které tu a tam vystupovala trubka, kus zábradlí či napůl rozleptaná stěna... nic už neexistovalo... vše se slilo do jedné směsi... domy, vozidla i obyvatelé...

procházel se pustou apokalyptickou krajinou a tu a tam zapadnul do žlutého bahna... pochopil že v troskách nic neuvidí... vracel se do své skrýše

pozorovatel si s hrůzou uvědomil, že zapomněl zavřít... dveře byly dokořán a kolem dřevěného domku čenichala smečka zdivočelých psů... ohař ho zdálky spatřil, naježil se a hrůzostrašně vrčel... vystrašený pozorovatel vycouval zpět do pusté krajiny a stal se poutníkem, procházel krajinou, prchal před zblázněnou zvěří... obloukem obcházel každý kousek lesa, neboť psi a divoká prasata mohla číhat mezi stromy, v křoví či ve vysoké trávě

živil se volně rostoucími plody a ovocem ze stromů podél polních cest... tu a tam narazil na jiného člověka, jiného poutníka či malou skupinu přeživších... v jednom místě se usadilo hned několik rodin, odkudsi však přilétl žlutý mrak a zárodek nové osady smetl kyselý déšť...

"zdá se, že jsme se konečně stali dostatečně dotěrnými tvory," řekl přemýšlivý člověk, se kterým se pozorovatel setkal... "řekl bych, že jsme spustili obranný mechanismus planety... jako když chřipkový virus spouští obrannou reakci lidského těla..."

přeživší umírali... tu v přeháňce kyselého deště, onde útokem šílených ptáků či zdivočelých krav... zdálo se, že také flóra se otočila zády a na neobdělávaných polích vyrostly závěje jedovatých bobulí... lidé umírali žízní... a ve vysokých horečkách... v záchvatech zimnice... v tropickém amoku...

po týdnech a měsících strádání pozorovatel pochopil, že s přírodou není nutno a možno bojovat... pochopil, že s přírodou je nutno splynout, že jedině tak lze se s ní udobřit... vztekle se svléknul ze svých špinavých hadrů... zahodil všechny své věci, všechny své nástroje a všechno náčiní... v úplné nahotě se odebral do nejbližšího lesa a z temnoty mezi stromy ho tiše sledovala zvěř... na rozhrabaném palouku padnul do mokré hlíny a počal se krmit žaludy a všelijakými drobty... a divoké selátko se o muže vesele otřelo... veverka seskočila z větve a přeběhla mu po zádech...

konec