Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Uroboros
datum / id29.02.2020 / 504126Vytisknout |
autormiromurka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno213x
počet tipů7
v oblíbených0x
Prolog

Tuto povídku s podtitulem či s alternativním názvem Rezervováno cynickým stvůrám jsem napsal v roce 2016.

Uroboros

      1

      Kráčel jsem, jen tak, prostovlasý a bez milenky. Byl jsem bez knihy, bez časopisu a vůbec bez žádného čtení. Šel jsem bez přítele, kamaráda či známého, jen tak, bez cigarety v koutku. Bez láhve vína v brašně. Šel jsem probouzejícím se městem sám a jen tak bez ničeho a ve svojí samotě a zmatenosti jsem se podobal řvoucímu novorozenci anebo odsouzenci na smrt, jenž vychází z cely vstříc svému špalku.

      Končila noc.

      Přesouval jsem se z bodu A do bodu B, kde A jest bylo mým domovem v zanedbané čtvrti na okraji města a B jest bylo mou kanceláří v centru. V pološeru jsem již rozeznával i nahrblé siluety několika dalších rozespalců. Shlukli jsme se v houf. Šel jsem podchodem pod kolejemi, štítil jsem se, soustředil jsem se, abych nemusel na nic a na nikoho sáhnout, abych se radši i očima vyhnul tamějším odpornostem. Hleděl jsem tedy k zemi. Přivíral jsem oči.

      A přestože jsem podchodem procházel jen dvakrát denně, a to jen ve dny pracovní, má mysl se v té nadlidské noře jaksi zabydlela, stále víc a víc se do ní vracela, do té strašlivé mravenčí štoly, v které nebylo jednotlivců, neboť každý člověk se v podchodu stával buňkou většího organismu. Obludný had páchnoucí potem, cibulí a silnou voňavkou se plazil po obdélníkových dlaždicích, vyplňoval veškerý prostor, funěl, jednou stranou se sunul do podchodu a druhou stranou se vysouval ven, a nezáleží vlastně až tak na směru, protože had sám sebe požíral, polykal se a trávil, neúnavně se soukal do své vlastní rozevřené tlamy; a kdo se stal součástí monstra, ať už úmyslně, nehodou či vlivem jiných okolností, učinil tak napořád. Buňky se spojovaly, množily se, vrážely do sebe, v podstatě však spolupracovaly a držely tutéž linii, jednoduchou linku z matčina lůna až do jámy v hlíně.

      "Brý ránko, šéfe," zahuhlal trhan, jenž v podchodu bydlel. Zpomalil jsem. Zvýšil se mi tep a po zádech mi přejel mráz.

      Trhan na mě zvědavě civěl. Z huby mu trčelo posledních pár zubů a při řeči mu bylo jen těžko rozumět. Prohlédnul jsem si bezdomovcův výklenek ve zdi. Úzký prostor byl pečlivě vystlán hadrami a zmuchlanými novinami, viděl jsem také špinavý ranec, louže čehosi, pohozenou patku chleba, drobky a pomačkané petláhve. Dřevěné flétny, na které muž hrával. Všimnul jsem si ještě, že v pelechu leží také pes.

      Vyhublý trhan, jenž se podobal přestárlému indickému mudrci, vstal a vrtkavou chůzí se ke mně přišoural. Bezelstně se mě zeptal, jak se mi vede.

      „Inu… to víte, jdu zrovna do práce.“ Co jiného jsem měl povědět? Měl jsem snad přiznat, že se mi nevedlo vůbec nijak? Měl jsem mu povědět, že hovoří s bezduchým automatem? S člověkem, jenž ztratil vše, nač mu kdy záleželo? S člověkem, jenž propadnul ubíjející každodennosti? „Jdu jenom do práce,“ řekl jsem rozmrzele. „A to víte… nemám moc času. Za okamžik mi jede tramvaj.“ V kapse kalhot jsem nahmatal drobné mince. Tušil jsem, že mé mince již brzy skončí v trhanově čepici. Byl to však omyl.

      Trhan mluvil o bohu a o štědrosti, o lásce a o tom, že na své flétny hrává nejraději v noci, když je v podchodu sám; představil mi svou fenu. „Jmenuje se Freja,“ řekl. Freja přiběhla, přátelsky zavrtěla ocasem a opřela se muži o nohy. „Miluju ji víc než vlastní matku, víc než kteroukoliv ženskou. A dneska bude krásnej den, dej na mě kamaráde, a bůh je štědrej, mrkej na to, kamaráde...“ drmolil ten chlap a před nos mi strkal potrhanou šrajtofli plnou peněz. „Mám to ale kliku! A mám i sáček s gandžou, mám prostě všecko, co by si člověk moh' jenom přát. Mám dvě docela zdravý nohy!“ A chlap rozpřáhnul pracky v potřeštěném hurónském gestu. „A zrak mi ještě slouží! A pořád mi to pálí!“

      „Musím už běžet, nezlobte se...“ skočil jsem bláznovi do řeči, načež jsem rázně vykročil.

      „Přeju vám krásnej den!“ Hlas mu zarachotil jako rezavá vrata od stodoly. „A ještě! Řekněte mi sám: nemám to krásnej život? Nemám se na světě fajn?“

      Jaksi jsem se neovládnul. Otočil jsem se na podpatku a řekl: „Máte se príma, ale jak dlouho vám asi tak vydrží to vaše štěstí?“ O krok jsem k muži přistoupil. „Jak dlouho se vás bude držet to vaše posraný štěstíčko, chlape?“ Krok. „Jak dlouho budete ještě zdravej?“ Krok. Krok. Krok. „Kolik vám ještě zbývá času? Za jak dlouho vás špína sežere zaživa?“ Trhan se zakabonil, vycouval a posadil se vedle své hromádky s věcmi.

      A poté jsem vyběhnul z podchodu, a tak tak, že jsem stihnul nastoupit do tramvaje jedoucí směrem k bodu B, kde B jest bylo mým pracovištěm.

      Dříve jsem si v tramvaji vždy připadal jaksi nepatřičně odpočat a v dobrém rozmaru, svým bystrým zrakem jsem si tehdy prohlížel unavené obličeje svých spolucestujících: zvrásněná víčka, nedbale nanesené vrstvy mejkapu, nateklá ústa po propité noci. Po pár letech jsem již mezi ostatními cestujícími velmi dobře zapadal. Dozrál jsem a už i mne přijal strašlivý Uroboros a já se stal jednou z jeho částeček neúnavně proudící v nekončícím cyklu.

      Chápu již, že Uroboros mne přijal ve chvíli, kdy jsem se rozhodnul odejít ze společnosti Kotlík & Syn, z mého prvního zaměstnání. A byla to chyba, protože milí zaměstnanci ze společnosti Kotlík & Syn nebyli členové Velkého Hada, byli to praktičtí lidé z úplných rodin a s neobvyklými zájmy a jejich vliv na mě byl veskrze blahodárný. A stále rád vzpomínám na kotelníka a údržbáře, dva nerozlučné přátele, podivínské samorosty, kteří pracovali sami dva v odlehlém areálu společnosti ve staré nepoužívané hale, a za kterými jsem si chodíval sednout na kus řeči anebo jen tak společně pomlčet ve třech. Ach ano, byla to klidná léta, jaksi jsem si však vzal do hlavy, že potřebuju víc peněz, a jistě v tom sehrála úlohu i má tehdejší žena, Had mi do ouška zasyčel ódu na moderní život, a tak jsem si šel zahrát hru na odborníka.

      Vystoupil jsem z prostředku městské hromadné dopravy, přešel jsem na chodník a ušel jsem posledních sto-padesát, dvě-sta či dvě-sta-padesát metrů. Byl jsem v cíli! Dosáhnul jsem bodu B! Sláva! A mým bodem B jest byla akciová společnost Pangea, kde jsem účinkoval coby figurka v oddělení výzkumu a vývoje.

      Chodíval jsem s předstihem před kolegy. A do jejich příchodu jsem vždy jen tiše pospával. A co povědět dalšího o mé pracovní době? Častokrát jsem se pokoušel flirtovat s účetní Martičkou. Flirtoval jsem s drobnou uklízečkou Janou. Nepil jsem kávu. Kouřil jsem jen zřídka. Obědval jsem sám. V kancelářích bylo teplo a sucho. V létě klimatizováno. Pracoval jsem pár minut denně, neboť už před léty jsem si všechny své povinnosti zautomatizoval, stal jsem se tedy pouhým dozorčím nad svými skripty, programy a lidmi, kterým jsem některé ze svých úkolů předal. Odvyknul jsem si pracovat a odvyknul jsem si už i myslet.

      Vaše Magnificence, vážený pane rektore, spectabilis, vážený pane děkane, vážené dámy, vážení pánové! Své znalosti jsem promrhal v honbě za zlatým prasetem, přijal jsem víru v Hada. Svými činy jsem zostudil milovanou Almu mater. Cožpak jste slepí? Seberte mi diplom! Urvěte mi ruce! Ztrestejte mě tak, jak jste ještě nikdy nikoho neztrestali! Uvažte mě v tom vašem prašivém arboretu a nechte mě shnít, abych svým hnojem živil stromy a keře! Nechť je mé tělo hnojem!

      Zvenčí jsem uslyšel povědomé zvuky: rázný sled šlápot, hlasité otevření dveří, pohyb rolet v sousední kanceláři, klení. To si můj vedoucí Mrcek přivstal, a to mě zamrzelo, protože jsem mu nestačil učiniti žádnou levárnu.

      Cestou na toaletu jsem se pokusil, alespoň slůvkem, zarošťačit s Martičkou postávající u tiskárny, ale jaksi bezvýsledně. Nic se mi nedařilo. A tak jsem alespoň, když jsem pak už dřepěl na hajzlu, naškrábal do dveří, že Mrcek je píča. Ach ano! Záviděl jsem Mrckovi samostatnou kancelář, záviděl jsem mu jeho postavení. Rád bych se byl viděl v jeho křesle. Přesně bych věděl, koho je třeba pokárat, koho plesknout přes pazouru, koho sestřelit.

      Krátce jsem se uchechtnul, anobrž mi docvaklo, že důvodem Mrckova časnýho příchodu, mohla bejt jedině hádka s ženuškou. U stroje jsem si pak prolustroval Mrckovu choť na síti, nic kloudnýho jsem ale nevyšťoural.

      „Tak co, ajchmistře náš zlatej, jak se vede rodince?“ prohodil jsem později.

      Mrcek se tupě zazubil. „Vede se nám skvěle,“ řekl. „Neměj péči, draku.“ Optání mi neoplatil, věděl totiž, že jsem čerstvě rozvedenej.

      A strašlivý Uroboros se plazil po hnusné dlažbě, suchou koží se otíral o stěny a ochotně přijímal všechny slabé a nemocné, unavené a ponížené, hladové a hledající. „Ach! Přijmi mne, mocný Hade! Vezmi mne do své náruče! Jen tobě se upisuji a jen tobě od nynějška sloužím!“

      Mžik! Zíral jsem do monitoru. A další chvilka! Cigárko s kolegou. Mžik mžik mžik. Projížděl jsem se po Internetu. Žžžžž! A z ničeho nic mi končil další pracovní den.

      Ztrmácen jsem se navracel do bodu A. Cestou z práce jsem opět procházel ohyzdným podchodem. Přemýšlel jsem o bezdomovci z rána a o jeho vztahu k Velkému Hadu. Je snad i on jednou z buněk obřího plaza? Odumřel snad? Je jen kusem kůže, z které se had již kdysi dávno svléknul?

      Šel jsem hledíc k zemi a pohroužen sám do sebe. Z líného rozjímání mě vytrhlo až trhanovo hraní. Seděl po indicku ve svém výklenku ve zdi, ostré lokty měl opřeny o odraná kolena, vyzáblými prstíky ťupkal po flétně, culil se a pískal jemnou melodii. A z jeho výrazu rozdováděného děcka jsem odvodil, že nikdy neměl s Hadem co do činění a že jen zázračně přežíval v jeho stínu.

      Opřel jsem se o sloup a ze skrytu jsem trhana sledoval. Hrál vždy jen pár chvil. Poté flétnu odložil stranou, cosi si brumlal, mžikal po kolemjdoucích, napřahal k nim dlouhé ruce, pleskal si dlaněmi do stehen. Poté trhana zas cosi popadlo, vzal nejbližší píšťalku a zahrál takovou či onakou hřejivou melodii.

      Jakýsi mladý muž se napřáhnul, aby do kasičky, jíž byla stará piksla od Nutrilonu, vhodil pár drobných. Bezdomovec však jeho pohyb úsporným gestem zarazil a pozorně si prohlédnul obsah mládencovy napřažené dlaně. Vzal si jen jednu či dvě mince a s výrazem džentlmena ukázal na mrzáka, jenž se belhal kolem. Mládenec šel a zbylými penězi mrzáka obdaroval.

      Jaksi jsem se neovládnul. Snad mě rozlítilo prosté trhanovo štěstí. Rázně jsem vykročil a dlouhými kroky jsem došel až k rozesmátému muži podobajícímu se indickému starci, ten na mě zvídavě civěl, jistě na mě již v průběhu dne zapomněl, civěl, civěl a čekal. Vší silou jsem kopnul do trhanovy kasičky s penězi. Mince se rozletěly po celém podchodu a rezavá plechovka zasáhla bezdomovce přímo do jeho staré vrásčité tváře. Zuřivě jsem ještě rozšlápnul několik dřevěných píšťal a poté jsem pokračoval ve svojí pouti do bodu A, kterýmžto bodem jest byl dvoupokojový byt ve starém pavlačovém domě v průmyslové čtvrti.

      Freja na mě přátelsky poštěkávala a vrtěla ocáskem.

     

2

      Uběhlo pár pracovních dnů, a možná že uběhlo několik týdnů či dokonce měsíců, zkrátka po nějakém čase jsem se ocitnul na poradě technického sektoru. Seděl jsem vzadu a většinu času jsem hleděl z okna ven, kde trochu sněžilo a jemný bílý poprašek obsypával střechy protějších domů, koruny stromů, karoserie aut i plastová víka odpadkových košů. Vše překryla lehounká peřinka a učinila svět krásnějším místem k žití. A z trávníku rázem zmizela psí lejna a z parkoviště rázem zmizely špačky od cigár a plivance a odhozené žvýkačky a malé papírky.

      Z ničeho-nic přišla zima a vše měnila, ale já jsem stále dál seděl ve vydýchané konferenční místnosti, jakoby se ani nic nedělo. A nikoho dalšího snad venkovní drama vůbec nezajímalo. Diskuze probíhala bez ohledu na denní dobu či roční období. Ať hustě sněží, ať zamrzají řeky, ať se trhají mračna, nechť padají kroupy, ať se rozevře země a všude ať stříká láva, stále je třeba zaujmout stanovisko, sepsat oponenturu, hlasovat o změně normy, vyměnit toner a tak podobně. Tak to zkrátka chodí.

      „Bez drastických organizačních změn nepřežijem následující pětiletku,“ řekl Vladimír, ředitel sektoru, Mrckův nadřízený, někdejší polistopadovej kabrňák, jenž si nahrabal na podomním prodeji dryáků a vitamínů pro děti. „Změny jsou třeba, kamarádi. Nebude to jednoduchý. A bude to bolet! Ale nedá se nic jinýho dělat: přes drtivej tlak zakázek nemáme čas k modernizaci produktů. A produkty stárnou a za pár let po nich ani pes neštěkne.“ Vladimír se od první půlky devadesátých let přetransformoval do podivínského žvatlala, jenž nedokázal nic rozhodnout, nic zařídit, ani se konzistentně vyjadřovat. Porady s Vladimírem byly dlouhé a nabubřelé, nicneříkající. Fráze: skoč se přeptat Vladimíra, se stala hojně užívanou alternativou k přímému poslání do prdele.

      „A kdo ty změny zaplatí?“ vykřikl kdosi z mých kolegů. „Kolik nám dá vedení času k reorganizaci?“

      „Správně!“ křikl kdosi další. „Menedžři nám neschválí nic, nač není faktura!“

      „Motáme se v kruhu! Hanba!“

      „Vedení se umoudří, když předložím jasné argumenty,“ řekl Vladimír, ale každej v místnosti věděl, že vedení neodsouhlasí nic, co krátkodobě sníží zisky, neboť by se musely snížit taktéž provize. Porevoluční prasák Vladimír byl zatlačenej ke zdi svěží generací prasat z ekonomickejch rychlofakult. A nová generace byla svěží a dravá, stoprocentně zamerikanizovaná, a přála si taktéž podojit krávu, a činila tak bez skrupulí a brutálně smetla všechny, co nebyli v pancéřovém krytu. Vrtalo mi hlavou, proč Vladimír nevyje s nima. Proč se zahazuje s kanónfutrem, proč mává vlajkou, proč probůh hvízdá k útoku a vede nás na porážku na území nikoho. Snad už mu došel dech a stoprocentní zamerikáni by ho ani nepřijali. Anebo mu šlo o dobro společnosti?

      Napadly mě dvě možnosti, jak si u vedení vydobýt trošku prostoru k rozvoji oddělení, ani jednu možnost však nebylo možno říct na poradě.

      Libovolný systém lze rozložit důsledným dodržováním všech jeho pravidel. Akce Pedant by se musela zúčastnit nadpoloviční většina zaměstnanců. Dříve či později by muselo dojít k reorganizaci oddělení, aby se soukolí stále nezasekávala na nedomyšlenostech v pravidlech a nařízeních. Úspěch či neúspěch takové švejkovské akce by závisel na síle nervů liniensoldátstva a členů vedení. Úspěch značně nejistý.

      Druhou, přímější, variantou by byla stávka. Nepracováním by se snížily provize, což by ohrozilo panské živobytí, neboť půjčky a splátky a koks a účty za plyn a vodu a elektřinu se nezaplatí jenom tak. Zcela jistě by se muselo vyjednávat. Dopadnout by to mohlo všelijak.

      Vladimír byl hlupák, neboť doufal v mírové řešení. Rozhodl jsem se, že nápad o stávce nadhodím svým kolegům, až k tomu bude vhodná chvilka.

      Diskuze dál probíhala, ale přestal jsem už vnímat jednotlivá slova. Mluvilo se stále o tomtéž, zatímco venku už zas přestávalo sněžit. A napadlo mě, že v průběhu porady by se mohla vystřídat všechna čtyři roční období a nic zvláštního by se vlastně nestalo.

      Ach Hade! Proč jen jsem do tvých služeb nevstoupil v uniformě menedžra, ve sportovním saku moderního střihu! Proč jsem se jen stal prostým inženýrem, figurkou na firemní šachovnici, loutkou v ochotnickém malo-korporátním divadélku. Kde jsou mé provize? Prémie? Kde je můj znamenitý účes? Vázanka? Uštěpačný šklíbek? Kam se poděl můj tajný talisman pro štěstí? Kde je můj šestej smysl? Tajný oko? Zaříkadla? Mojo? Čáry-máry? Bůžek dávno mrtvýho Boha? Proč mi v kalhotách nevisí znamenitý falus?

      Po poradě jsem potkal účetní Martičku. Prohodil jsem jakýsi banální dvojsmysl, účetní ve středních letech se však zatvářila kysele. V duchu jsem ji poslal k čertu. Napadlo mě, že je možný, že dřív se mnou tu a tam flirtovala jenom proto, že jsem byl čerstvě rozvedenej a že jí mě bylo líto nebo co. Mrcha.

      Procházel jsem se po firmě, neboť se mi nechtělo hákovat u stroje. Potkával jsem samé prázdné obličeje, falešné hadí úsměvy, šklebící se zamerikány. Náladu jsem si zlepšil, až když jsem narazil na uklízečku Janičku, Janču, mou milou Janu, mé rozesmáté sluníčko. Jaksi jsem se vetřel do jejího kumbálku, kde měla uskladněny smetáky, kýble, láhve s Okenou a nejrůznější mycí přípravky. Líbali jsme se a já si uvědomil, že zblízka bych Janči hádal nejmíň o deset či patnáct letokruhů víc než při pohledu z dálky. A o chvilku později jsem si povšimnul také těhotenských vrásek kolem Jančina pupku, což ve mně vyvolalo nepříjemné asociace. Odmítnutí by ale nebylo taktní a tak jsem se s uklízečkou pomiloval. A od toho dne jsem do přízemního kumbálu chodil alespoň dvakrát do týdne.

      Tak to chodí.

      Cestou z přízemí jsem přijal telefonát od své bývalé ženy. Zvídala jenom, jak se mi vede, a chtěla si se mnou vyjít, popovídat si trochu. Naplánovali jsme si alespoň oběd, za tejden anebo za dva. Udržovali jsme si mezi sebou cosi jako kamarádství, nikdo z nás dvou nemohl za to, že jsme se museli rozejít. Nikdo přece nemůže za to, kým je ve skrytu. Nikdo nenese žádnou zodpovědnost. To všecko výchova a škola a stát a firma, tam ať si leží tíha. Nikdo z nás se nenarodil z vlastní vůle, a nikdo nikomu nic nedluží. Nikdo nic neví. Nikdo nemluví pravdu. Nic není pravda. Vše je relativní.

      A při návratu do A ještě téhož dne: opět jsem procházel podchodem pod kolejemi, a již zdálky jsem vyhlížel trhanův úzký výklenek. Trhan již nebyl věčně vysmátým mudrcem z východu, snad už přestal mít štěstí, opuchnul a zbrunátněl, kůže mu zhnisala, páchnul a smrděl. Bezdomovec ležel ve svém hnízdě a objímal psa. Bylo mi ubožáka líto a do plechovky jsem mu hodil pár drobných mincí. Neztrácejme už čas dalším popisem cesty.

      Kupředu, přátelé.

      Vida bod A: dvoupokojový byteček ve starém pavlačovém domě. Malá ložnice na spaní a druhý pokoj na všechny jiné činnosti. Svůj prostý byt jsem udržoval v jakés takés čistotě, neboť jsem si po letech s Andreou, mou bývalou ženou, zvyknul pravidelně uklízet, mýt nádobí a tak podobně. A připouštím, že se mi v mém malém bytě uklízelo snadno, neboť nábytku a jiných věcí jsem měl málo. Cosi židlí, stůl, postel, zabudovanou kuchyň, křeslo. Koš na odpadky. Skříň. Počítač a dva sloupce knih. A tak podobně. Hej hade! Nech si narůst křídla!

      Do noci jsem si psal s Mrckovou ženou, s Mončou, činil jsem tak již několik dnů, a to pod smyšlenou identitou mládence v jejím věku. Podařilo se mi vetřít se jí pod kůži, vyprávěl jsem jí o svém smyšleném životě a ona mi sáhodlouze vyprávěla o soužití s Mrckem. Naše seznámení jsem uskutečnil na diskuzním fóru o fotografování, kam Mrcková M. chodívala.

      „Většinu dne bývám sama,“ svěřila se M. „Manžel se z práce vracívá až k večeru, ale vracívá se jenom jako, duchem je totiž pořád ještě v kanceláři, kde řeší kancelářský pseudo-problémy, jejichž podstata mi vždycky uniká. Žiju s kusem kancelářskýho nábytku. Žiju se sešívačkou na papíry. Žiju se zvýrazňovacím fixem. Haha.“ Neměl jsem v úmyslu setkat se s M. osobně, a vlastně jsem dlouhou dobu vůbec nevěděl, k čemu mi má virtuální známost vlastně bude. Vyhlížel jsem příležitost a dobře jsem se tím bavil.

      M. se mi svěřila, že se při nákupech setkala se svým dávným známým, s nímž kdysi randila po klubech. Poradil jsem ji, ať si s ním zas vyjde. Ráda poslechla. A uběhl nějaký čas a ti dva se již scházeli pravidelně. „Nic spolu nemáme,“ vysvětlovala mi M. „Jsme jenom kamarádi.“

      „A i kdybys měla aférku! Cožpak by se někdo divil?“ napsal jsem. „Jseš ještě mladá. Potřebuješ si odfrknout od toho starýho vola.“

      Ráda se nechala popostrkovat do náruče mladšího chlapa. A jistě jí to náramně lichotilo.

      Tak už to v životě chodí.

      A dny plynuly.

 

      3

      Později jsem opět seděl na jakési utahané poradě. Vladimír tupě řečnil, já jsem hleděl do telefonu a vypsával se s M., její starej, Mrcek, můj přímej nadřízenej, činil totéž, všimnul jsem si totiž, že:

      když mi M. právě neodepisuje, šmrdlá Mrcek po displeji a zuřivě vyťukává písmenka,

      když si se mnou M. aktivně píše, Mrcek je v klidu, sleduje Vladimíra a tu-a-tam jen letmo zkontroluje mobil.

      Potěšilo mne, že se mnou se M. dlouze vypisuje, kdežto Mrckovi jen krátce odsekává. Mrckova choť se již rozloučila, neboť měla domluvenou schůzku s Toníkem, láskou ze studií.

      A porada stále probíhala a prostorem zaznívala stále stejná slova. A zúčastnění se tvářili přítomně a občas něco řekli, pár větiček do pléna, někteří si poznámkovali do sešitků, jiní listovali v papírech. Ach hade! Nech si narůst křídla! Ukaž nám oblaka! Ukaž nám kurva mraky!

      Sousedu zprava jsem pošeptal o stávce.

      Mžik!

      Seděl jsem zas v kanceláři. Svačinka snědena. Do oběda daleko.

      Poslal jsem Mrckovi do schránky anonymní vzkaz ve znění: „Víš, s kým ti trajdá ženská?“ Činil jsem tak již několik dnů. A má snaha byla konečně korunována jakýms takýms úspěchem. Mrcek se toho dne zvednul a odešel zkontrolovat svou manželku, a jistě měl přichystanou zbaštitelnou stórku o zapomenutém lejstru či jinou pohádku.

      Krátce po Mrckově nehlášeném odchodu jsem z rukávu vytasil hořák, s nímž mohl pohnout jedině Mrcek a jeho pravomoc. Provedl jsem několik předpřipravených manévrů a zpráva o Mrckově nehlášeném odchodu doputovala až na stůl pana štábního Vladimíra. Vše se jevilo jako řada nešťastných náhod. Dobře zahráno!

      A den jaksi uběhnul. Všimnul jsem si oznámení o vánočním večírku. Dovoluji si vás pozvat na tradiční zakončení roku. Přijďte a dobře se všichni pobavme v neformální atmosféře vánočního večírku. Podpis: ředitel Koliba.

      A po práci legraci. A slunce dost a dost, pro staré pro děti, a děti pro radost a radost pro děti. Zapadnul jsem do potemnělého pajzlu a tam jsem se začal opíjet svijanskou jedenáctkou, svlékal jsem se z hanebných myšlenek, zbavoval jsem se denních hříchů. Vytahoval jsem si hluboce zaryté kancelářské špony, smýval jsem mour, jenž se mi zažral do duše, a tak dále a tak dále. Prováděl jsem očistu.

      S láskou jsem vzpomínal na svou práci u Kotlíka & Syna a bylo mi líto, že jsem před lety firmu opustil, protože mí tehdejší kolegové nebyli členové Velkého Hada a působili na mě blahodárně a tak dále a tak dále.

      A obzvlášť důkladně jsem vzpomínal na kotelníka a údržbáře, nerozlučnou dvojici pracující ve staré nepoužívané tovární hale. Úkolem údržbářovým bylo udržovat staré stroje v dobrém stavu, a nebyla to těžká práce, neboť na strojích nikdo nepracoval a tak se žádná jejich část neopotřebovávala. Úkolem kotelníka bylo ovládat kotle a vytápět v opuštěných kancelářích opuštěné tovární haly, a udržovat stálou teplotu 22 stupňů Celsia. Je možné, že při zavírání haly se na kotelníka a údržbáře zapomnělo, anebo to byl zlý úmysl některého z úředníků, anebo měla jejich práce v opuštěné hale přece jen nějaký vyšší smysl. Nevím.

      Narazil jsem na ně náhodou, když jsem se procházel po areálu společnosti Kotlík & Syn. Kotelník s údržbářem, muži v umolousaných modrých montérkách, seděli před halou ve stínu divoce vzrostlého křoví, kouřili a hrbili se nad magnetickou šachovnicí. Hráli v šach. Klidně hovořili. Pozorovali ptáky. Protáhl jsem se k nim skrz obrovský keř a cosi jsem k nim prohodil. V tiché samozřejmosti mě přijali mezi sebe. A jak by také ne! Tím, že jsem se k nim vedral přes pichlavé křoví, jsem prokázal, že jsem hoden jejich přítomnosti!

      Chodíval jsem za nimi denně na tak dlouho, jak mi zrovna dovolily povinnosti. Byl jsem svědkem jejich prostého štěstí. Kotelník s údržbářem si dlouhé hodiny vyprávěli příběhy, jindy hráli celé dny vrhcáby, kopali si s míčem, metali kozelce ve vysoké trávě, leželi na střeše staré haly, popíjeli pivo z hnědých láhví… a vždy jim bylo nádherně.

      Jednoho zimního dne jsme všichni tři seděli v kotelně. Kotelník ležel na tlusté trubce, nahříval si bolavá záda. Údržbář seděl u stolku, hrál pasiáns, upíjel z placatky a ukrajoval si kolečka salámu. Já jsem různě popocházel po místnosti.

      „Je to se mnou horší a horší,“ řekl jsem. „Chlastám. A rád se koukám na mladý holky, přestože jsem čerstvě ženatej. Někdy mám strach, že provedu nějakou blbost,“ svěřil jsem se.

      „V každém člověku dříme několik zvířat,“ pravil údržbář, zatímco si pohrával s kolečkem vysočiny nabodnutém na kapesním nožíku.

      „A je jenom na tobě, který zvíře si v sobě vykrmíš a který zvíře necháš pojít hlady, Miroslave,“ dokončil myšlenku kotelník.

      „Je to jednoduchý jak facka,“ převzal zas slovo údržbář. „Krm bestii a bestie povyroste. Krm orla a orel zakrouží! Krm prase a prase zachrochtá. Krm moudře, Míro, neplýtvej krmivem a dobře rozděluj porce!“

      „Jak moudrá slova, přátelé,“ řekl jsem. „Co bych si bez vás počal? Kéž bych byl i já tak moudrý!“

      „I na to je lék, milý Mirku,“ řekl kotelník. „Bude stačit, když si vytáhneš hlavu z prdele a budeš se trochu koukat kolem sebe!“

      Chytnul jsem kotelníka za nohu a stáhnul jsem ho z trubky. Jeho těžké tělo žuchlo na podlahu a já jsem svého bezejmenného přítele s bolavými zády zalehnul a zlechtal ho tak, dokud se nezačal hystericky chechtat. Údržbář nás nejprve pobaveně sledoval a po chvilce nás z legrace omastil mazlavým kolečkem salámu. A já jsem se smál, až mi slzely oči. Smáli jsme se všichni tři! Váleli jsme se po podlaze a po sobě navzájem v těžkém záchvatu zvířecí radosti. Hej! Kde je vám konec, údržbáři, a kotelníku! Mužové ve špinavých modrákách! Páni s jiskrami v očích, kde je vaše pravěká moudrost! Kde je váš selskej rozum! Kdo mi teď usmaží selský voka! Kdo mi uleje domácí pálenku! Kdo mi vrazí montérskou herdu do zad? Kdo mi poradí? Kdo mě povede?

      Ze vzpomínek mě vytrhnul pingl se slovy: „Ještě pivko natočím?“ Uvědomil jsem si, že už hezkou chvilku hledím do prázdného půllitru. Nedobře se mi tehdy sedělo v krčmě U housliček, a tak jsem zaplatil a vyšel jsem ven do večerního města. Procházel jsem se vyprázdněnými ulicemi a má pouť byla osvětlena nevkusně zářivými neony.

      Minul jsem upíra, dlouhovlasého zachmuřeného mladíka v tmavém kabátě, postávajícího před lékárnou, nad jehož hlavou se vznášel poblikávající zelený kříž. A potkal jsem také hopíka v kšiltovce a ve vytahaných kalhotách a s drahými sluchátky. Potkal jsem dvě hokejky s modrými šálami a s běsem v očích.

      Potkával jsem samé zrůdy.

      Nohy mě samovolně dopravily až k areálu společnosti Kotlík & Syn, k dřívějšímu bodu B. A uzřel jsem, že areál že je v troskách, že vstupní bránu kdosi rozkopal v suť a že někdo přelomil závoru. Vešel jsem do prostoru, v němž jsem pobýval celá tři léta, procházel jsem mezi zdevastovanými halami a nahlížel do nich vida jen ruiny, prach a starou špínu. Spatřil jsem bezdomovecká klubka z hadrů, papundeklových krabic a ze stohů novin. Spatřil jsem zrezivělé feťácké náčiní. Dále jsem se nevydržel procházet tou apokalyptickou krajinou a vrátil jsem se zpět do mrtvého města. Ach kotelníku! A údržbáři! Kde je vám konec, přátelé! Proč jen jsem se vás nikdy nezeptal na jména!

      Vracel jsem se do bodu A a před mým milovaným podchodem, v němž jsem znal každou prasklinku a každou škvírku, postávala blikající sanitka. Dvojice mužů právě odvážela mrtvé tělo trhana, který mi dříve připomínal indického starce, kterému jsem rozšlapal dvě nebo tři píšťaly a kterému jsem častokrát daroval pár mincí. Hrával lidem pro radost při cestě do práce a zpět. A umřel. A ovečky se obejdou i bez jeho hvizdů. Hej hou. Tak to chodí.

      Prošel jsem skrz podchod a pokračoval jsem dál v cestě. V patách mi ťapkala Freja, fena mrtvého bezdomovce. Marně jsem zkoušel psa odehnat, pořád mi byla v patách. Šla za mnou až k pavlačovému domu, v němž jsem bydlel. Vešel jsem do průjezdu a Freja zůstala sedět před otevřenými vraty. Pobídnul jsem jí a fenka radostně vběhnula za mnou.

      Doma jsem Freju usadil do vany a řádně ji osprchoval vlažnou vodou. Poté jsem psíka umyl tekutým mýdlem, opláchnul ho a důkladně vydrhnul. A poté jsem přichystal vydatnou psí večeři, a vytvořil psí pelech ze dvou zřídka nošených huňatých svetrů, a do plastové misky jsem nalil vodu a misku pak umístil hned vedle psího pelechu, a tak dále a tak dále.

      Freja si mě vybrala za nového společníka. Rozhodnul jsem se nezklamat její důvěru. A nezklamal jsem. Staral jsem se pečlivě a s láskou.

      Haf!

 

      4

      A konečně nastal den D, den firemního večírku. Bylo odpoledne a rozlehlý sál ve tvaru písmene L prozatím zel prázdnotou. V bezduché místnosti byly umístěny jídelní stoly, židle, vánoční výzdoba, všudepřítomné zimní motivy a loga společnosti Pangea. Atmosféra místnosti na mě působila podobně uspávajícím dojmem jako bílý šum staré analogové televize. Ach Hade, pořiď si ptačí pera! Kde jenom vězí masivní hodovní tabule? Pročpak se nad ohništěm nepeče vepřík? A kdepak jsou živí hudebníci, tanečnice a herci? Pročpak ještě nezaznívají verše? A kde jsou džbery s vodou na namáčení prstů a kde jsou plivátka, kde jsou karafy s vínem? A otroci proč neohýbají hřbety? A tak podobně!

      Úderem jakési pevně dané hodiny se začaly trousit skupiny zaměstnanců. Děvčata z oddělení lidských zdrojů vše organizovala, naváděla žrouty ke stolům s jídlem a pijany k nejbližšímu báru. Usadil jsem se k volnému stolu v rohu. Popíjel jsem víno. A byl jsem skleslý a vše, i já, bylo protivné a nudné a fádní. Vydrž to, Míro, ještě chvilku! Chvilku ještě poseď! Popovídej si s kolegy a prohoď s nima pár frků, zasměj se, a ťukni si s nima, a nezapomeň jim pak popřát hezký svátky a novej rok, čert ať je vezme, vydrž ještě chvilku, ještě chvilku a bude z tebe člověk jeden-a-dvacátýho století, a už to nebude trvat, vždyť už je to za dveřma, už-už-už…

      Účetní Marta si s kdekým rozjařeně připíjela a z kukadel jí čišel chtíč. Chechtala se a předváděla svoje večerní šatky, nožku přes nožku anebo v ňáký nacvičený póze. Střední léta jí jaksi zbavila studu.

      „Měla jsem onehdá strašlivou noční můru,“ vyprávěla rozjetá Marta. „Nejdřívějc jsem se v tom snu nechala vylepšit u chirurga. Vysál mi tuk z panděra a zeštíhlil mi i obě haksny. Silikonem mi přifouk prsa, jizvy zezdola v záhybech, takže celkem cajk. Tvrdil, že na první ani druhej pohled nepůjde nic poznat.

      Následoval zubař, kterej mi pečlivě vybělil a srovnal zoubky.

      Kadeřník mi načechral háro,

      manikér mi poladil nehtíky,

      módní démon mi přeházel šatník

      a profesionální maskér mi napudroval čelo. A šla jsem pak domů, abych se na sebe konečně mrkla. Se zavřenýma očima jsem se postavila před nástěnný zrcadlo. Vzrušeně jsem vyvalila bulvy a málem to se mnou seklo! Nic se nezměnilo! Furt stejná Marta!“ zachechtala se. Lidé v její blízkosti se přiblble usmívali anebo hleděli jinačím směrem.

      Napadlo mě, že účetní se mi v leččems podobá, že i ona je jednou z cynickejch stvůr, a že i ona lituje toho, že přijala Urobora, hadího boha, napadlo mě, že vnímá, že vidí. Šel jsem a cosi k ní prohodil, a zas mi jen odsekla jako vždycky poslední dobou. Snad jsem se v ní spletl. Snad si se mnou hrála. Mrcha.

      Vrátil jsem se ke stolu. Nechal jsem si přinést další sklenici červeného vína. A přinesla mi ji malá dívenka klenutých tvarů, děvče s nízkou sukní, se stuhou ve vlasech, s líbeznou tváří, děvče s hbitou jiskérkou v oku, s úsměvem na rtech, s medovou pletí, s bijícím srdcem a s horkou krví, s pevným zadkem, bujnou prdelí, a tak dále. Cosi jsem jí pochválil a ona se uculila, drze jak třináctiletej spratek, pak musela odběhnout za povinnostma, protože za pípou, co byla na dohled, točil její fotr a dcerunku si střežil.

      Šel jsem poškádlit Mrcka, vyptával jsem se ho na manželku a tak. Hleděl na mě chladnýma zabijáckýma očima a moc mi toho nepověděl. Nechal jsem ve vzduchu těkat naťuknutý téma a odešel jsem zas jinam, abych i jinde odkapal trochu žluči.

      Vzal jsem bokem jednoho z mejch nejmladších kolegů. „Nemůžeš bejt v práci taková snaživka,“ radil jsem mu. „Nikdo není zvědavej na tvoje nadšený nápady. Najdi si holku. Pořiď si nějakou starost. Začni chlastat. Nemůžeš přece v práci makat osm hodin v kuse. Udělej právě tak málo, abys dokázal odpovědět, na čem že to děláš. Víc není třeba. Víc nikdo nechce, mladej.“

      Na vnitřní stranu dveří kabinky záchoda jsem naškrábal, že Mrcek je píča.

      Kdekomu jsem se zmínil, že se šušká o stávce.

      Pozoroval jsem panáčkující zamerikány. Panáčkovali téměř jenom vodku.

      V jakousi pevně danou hodinu vstal ředitel Koliba a pronesl krátkej proslov o tom, jak si firma bezvadně vede a jak je všecko príma. Vladimír pak vstal taky a taky řekl nějaká slova.

      Když byl fotřík z dohledu, dal jsem se do řeči s mladičkou servírkou. Vyčaroval jsem několik komplimentů a krátkou oplzlou básničku. Telátko se tomu smálo. „Končím tu ve dvě,“ řekla. Zeptal jsem se, zda ji táta udělí vycházku. „Řeknu mu, že se jdu mrknout za holkama na dýzu.“

      Holčička se vrátila k bar-pultu a já že se otočím a půjdu si na svoje místečko v rohu, ale stála za mnou Martička se sklenkou v ruce.

      „Není na tebe přece jenom trochu mladá, Mirku,“ ušklíbla se Marta. „Vždyť je to mrně!“ Jak dlouho za mnou asi stála? Co všecko asi slyšela?

      „Nesmysl,“ pronesl jsem filmově a šel jsem si sednout, měl jsem už ztěžklou hlavu.

      Mrcek přišel a obvinil mě z nápisů na hajzlu. „Vím, že seš to ty, ty zkurvysyne,“ zasyčel mi do ouška. „Vždycky's to byl jenom ty! Donesl's Vláďovi, když jsem si odskočil z práce! Nafouknuls's to! Zveličil's!“

      Vedoucí si ke mně přisednul, nervózně upíjel ze sklenice a pokračoval ve zlořečení: „Seš podrazák, Murko! Prašivej chlap!“

      „Ani nevíš, v čem všem mám prsty, Mrcku,“ pošeptal jsem.

      „Nechám tě vyhodit, ty kurvo! Ve firmě skončil's! Poletíš! Poletíš ještě před vánocema!“

      Vstal jsem a nechal jsem Mrcka Mrckem. Měl pravdu. Přeháněl jsem to. A zasednul jsem si na něho jaksi zbytečně a bezdůvodně, nebyl to špatnej chlap.

      Hledal jsem číšnici, abych si poručil další dvě decky, a možná si i trochu zalaškoval, našel jsem ale jenom jejího kolegu, svalnatého třicátníka řeckého vzhledu, černovlasého kudrnáče s veselýma očima. Inu… víno mi zvládnul obstarat i on.

      Šel jsem se rozhlédnout ke stolům s jídlem. A nebyla to žádná sláva. Kuřecí řízky, rybí závitky, salámy, sýry, klobásy, pečivo, brambory na sto-a-jeden způsob, zelenina, trocha sladkostí. Vše v tom nejobyčejnějším možném provedení.

      „Dej si chlebíček, Mirku,“ napověděl mi Lukeš, firemní opičák, metrákové dobračisko, se všema kamarád, rád mluvil o fotbale o žrádle a o pivu. „Anebo kuřecí… letos je to špica!“ Polohlasně jsem odvětil, že jídlo je totéž co loni a předloni.

      Ke svému stolu jsem se vrátil s trochou zeleného salátu a sýra.

      Po jídle jsem si za rohem přiostřil lokty. A poté další kolo bitvy o přízeň bílého krále. Mrštně jsem mrskal jazykem. Hbitě jsem vyprávěl fóry. Odvážil jsem se na území černejch manadžerskejch figur, ale nikdo ze zamerikánů se neobtěžoval vrátit mě do domečku, byl jsem jenom blbej bílej pěšák, malá rybka, pan nikdo, kuriozitka.

      A pak jsem se stáhnul z fronty, neboť na mě padla marnost mého počínání. Mrcek mě tak jako tak odstřelí. A dobře mi tak. Snad to tak bude lepší. Najdu si jinou práci. Půjdu tam, kde nejsou členové Velkého Hada. Půjdu tam, kde zevlují jenom údržbáři a kotelníci. Najdu si firmu bez šéfa. A slunce bude svítit. A vítr bude foukat. A vše bude dobré.

      Už jsem jenom posedával. Potřeboval jsem poskočit v čase, na dvě ráno, abych si mohl vyjít se servírkou.

      Jakási šedá figurka chodila stůl od stolu a lanařila k odchodu na blízkou diskotéku. Nenechal jsem se dlouze přemlouvat.

      A za chvilku už jsem pohopkával na parketu s jednou z černejch anebo jsem se pohupoval u boxíku s ohnivou v ruce anebo jsem stál u baru, vyčkával jsem na svůj drink a sledoval jsem omladinu, polosvlečený telátka, hopíky, kštice, opice, zlatý řetízky, svalnatý hrudníky bronzovejch hochů, hřebce s gelem v háru, nanynky, kůzlátka, šelmičky s mléčnýma zoubkama, první drápky, kopýtka. V hlavě mi pulzoval vytrvalej primitivní rytmus.

      Před druhou hodinou po půlnoci jsem se vypletl z perverzního disko-světa, abych si počíhal na servírku, které měla končit šichta.

      Usadil jsem se na lavičce s výhledem na východ z hospody, netroufal jsem si čekat přímo ve dveřích, protože jsem nevěděl, jestli si ze mě servírka nedělala prdel.

      Konečně vyšla, zastavila se, nervózně se rozhlížela. Hledala mě očima! Popošla ještě pár metrů, jistě aby byla z dohledu svýho fotra, stála, ruce v kapsách, čekala, houpala se v bocích, sem a tam si poposkočila, že bylo zima, tvářičky už jí začaly rudnout mrazem, a tak jsem teda vstal, že už ji nenechám dál čekat. Zatočila se mi hlava, dopadnul jsem zpátky na dřevěnou lavičku a než jsem zas vstal a došel až k ní, odkudsi se vyloupnuj řádovej zamerikán, jeden z mnoha, tmavej kanónfutr pro firemní děla, výrobek značky Pangea. Dívka se na menedžra, pilného akolytu, rozjařeně usmála a vyšla mu vstříc. A ruku v ruce odešli do města.

      Neviditelně jsem couvnul zpátky k lavičce. Seděl jsem a čekal na nic. Po chvilce se znova rozrazily dveře a vyšla účetní Marta s mladým číšníkem, jenž mi toho večera nosil víno. Nevěřícně jsem hleděl, jak se ti dva k sobě měli, za rohem jak se pusinkovali a jak pak šli spolu kamsi do města. Šoural jsem se za nima. A chvílema jsem si hrál na tajnýho agenta, plížil jsem se podél stěn, skákal jsem z krytu do krytu, schovával jsem se za sloupy a zíral jsem do odrazů výloh.

      Marta si zajíčka dovedla až k sobě do bytu. Zastavil jsem se před nízkým panelákem. Viděl jsem, jak se rozsvítila dvě okna. A zahlídl jsem ženskou siluetu! Marta! Sundávala si bundu a svetr. A pak zatáhla roletu. Mrcha.

      Z nebe se snášely velké sněhové vločky. Vyvrátil jsem hlavu a nechával jsem si vločky rozpouštět po obličeji.

      Uplácal jsem kouli a vrhnul ji směrem k Martině oknu. Zasáhnul jsem fasádu. Zkusil jsem to znova. A znova. Až na pátou nebo šestou ránu jsem trefil okno. Tupě to zaznělo a nejspíš si toho ani nikdo nevšiml. Šel jsem domů.

      Před spaním jsem ještě vyvenčil psa.

      Tak to chodí.

     

5

      A o jednom z posledních pracovních dnů před vánoci jsem seděl na obědě se svou bývalou ženou, s Andreou.

      Změnila se. Těhotenství na ní zanechalo stopy. Postava podobna staré hrušce, tvář ve smutku, ruce v neklidu. Cosi mi vyprávěla. Velkým tématům jsme se vyhýbali. Nemluvili jsme už o rozchodu. Stalo se, co muselo.

      Bylo pevně dáno, že jenom mateřství nás udrží spolu.

      Náš vztah skončil v momentu, kdy potratila.

      A nikdo už neřekl, že bychom to mohli zkusit znova.

      Jest bylo dáno, že naše manželství pozbylo smyslu.

      Zbytečně bychom mluvili, zbytečně bychom se dohadovali.

      Nebyla to ničí chyba, že nedokázala udržet naživu našeho syna.

      Zůstala ve starém bytě. Vzala si i auto.

      Tak to chodí.

      „Vrátila jsem se do kanceláře,“ řekla. Vyprávěla mi o své práci, ale nebyla v tom jiskra. Bolest ji zlomila.

      Prozradil jsem jí, že jsem si pořídil psa. „Je to bezva. Mám s ním hnedka lepší náladu,“ řekl jsem. „Je to starej línej pes, žádnej divočák.“

      „Mohla bych se vráti domů,“ řekla. „Pomáhala bych tátovi s vinohradem a tak…“

      Řekl jsem jí to, o čem jsem si myslel, že by ráda slyšela. „Odjeď, Andreo. Odstěhuj se zpátky za vašima.“ A dokonce jsem i věřil, že vrátit se zpátky na vesnici by pro ní bylo príma. Ale já? Kdepak já! Dožiju už ve znamení plaza. Anebo bych si snad i já moh' dovolit krok zpátky? Brzo přijdu o práci… a pak by se to dalo. Najít si poctivější pozici v poctivější firmě anebo se vrátit zpátky na zem, odjet s Andreou na Jih a zkusit to s ňou znova. Jistě by to šlo! A určitě by to šlo? Utéct z Hada? A co všecky ty roky, nebyla by to škoda? Co všecky ty zkušenosti a kontakty s lidma? Nechat se jenom tak vyrazit? Neměl bych ještě zabojovat? Pomoz mi, kotelníku! Poraď mi, údržbáři! Vraťte se, kamarádi!

      V kapse mi zavibroval telefon, firemní schránka mi tím zahlásila novou zprávu. Vladimír si se mnou naplánoval schůzku.

      Rozloučil jsem se s Andreou a vrátil jsem se do bodu B, kterýmžto bodem jest bylo oddělení výzkumu a vývoje ve výrobní budově společnosti Pangea a.s. Prošel jsem skrz chodbu a na jejím konci jsem zaklepal na dveře vrchního paši Vladimíra.

      Ještě než jsem vstoupil, z Mrckova kanclu na mě do chodby vykoukla Mrckova rozšklebená hlava.

      Vešel jsem. „Posaď se, Mirku,“ pravil polistopadovej prasák Vladimír. „Jistě ti neuniklo, že v úseku je třeba učinit velké změny. Mluvil jsem o tobě s tvým vedoucím, a zdá se, že jste si vzájemně nesedli,“ usmál se Vláďa lišácky. „Mrcek s tebou dál nepočítá, Mirku. Ale nevěz hlavu, nad Mrckem visí otazník, je nespolehlivej a nekompetentní, vždyť to víš sám. Z kanceláře si dělá holubník. A moc dobře vím, že není moc oblíbenej. Navíc jsem slyšel, že ho podvádí ženská, ten chlap nezvládne uřídit jednu ženskou, jak by teda moh' uřídit celej tým! Zmatky za posledních pár měsíců jdou na jeho hlavu!

      Mrcka plánuju uklidit stranou a mám za to, že ty bys měl vzít jeho místo, seš služebně jeden z těch starších, pořád seš ale mladej a máš mladý myšlení, a nikdy s tebou nebyl žádnej problém. Neboucháš přesčasy a práci odevzdáváš včas. Seš komunikativní a na večírku jsem dobře viděl, že si rozumíš s kdekým. Potřebujem tě, Mirku, potřebujem někoho, kdo nám ukáže novej směr. Potřebujem to tu trochu provětrat, jesli mi rozumíš.

      To by na úvod stačilo. Proberem to v lednu, Mirku. Nech si to zatím projít hlavou, jazyk za zuby a hezký svátky, kamaráde! Ať se ti daří!

      A ještě jedna věc… prý se cosi šušká o stávce… řekni ostatním klukům, že jsou to hovadiny, buď té dobroty. Tyhle řeči je třeba okamžitě zarazit.“

      Cosi jsem zablekotal. Vycouval jsem zpět na chodbu.

      A znovu na mě vykouknul Mrckův triumfální ksicht.

      Hystericky jsem se rozchechtal.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.03.2020 00:50:42dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Od začátku to dělá dojem "těžkého" čtení a vadí mi na tom, že je to psané
v první osobě -- jako by ta "těžkost" byla prostředkem pro zdůrazňování
sebe samotného, napadá mne.
Tyhle odstavce se mi líbí:
...Pracoval jsem pár minut denně, neboť už před léty jsem si všechny své povinnosti zautomatizoval, stal jsem se tedy pouhým dozorčím nad svými skripty, programy a lidmi, kterým jsem některé ze svých úkolů předal. Odvyknul jsem si pracovat a odvyknul jsem si už i myslet...

...V každém člověku dříme několik zvířat, pravil údržbář, zatímco si pohrával s kolečkem vysočiny nabodnutém na kapesním nožíku.
A je jenom na tobě, který zvíře si v sobě vykrmíš a který zvíře necháš pojít hlady,...
A teprve od tohoto místa mě to začíná bavit číst; snad proto, že se text
zabývá i jinými postvami než "sám sebou", jak tomu bylo ze začátku.

...zamerikán... # zajímavý novotvar, nebo překlep? ---novotvar, dochází mi později.

...Tak to chodí... # opakování téhož sloganu mi připomnělo Kurta Vonneguta.

...nevěz hlavu... # zní taky zvláštně, ale překlep to není.

Je to dobře, "profesionálně" napsané.
A nakonec mám po dočtení tohohle (celkem dlouhého /24 ns./ a z počátku "nechutného") textu dobrý dojem.
17.03.2020 08:43:10dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Příběh mě zaujal, hlavně konfrontace s bezdomovcem, to je podle mě nejsilnější místo, některé pasáže mě ale trochu nudily, bylo by možné zkrátit.

15.03.2020 16:44:03dát kritice tipStargazer

Auro, když se dnešní člověk pozorně dívá na svět kolem sebe, těžko může být jeho próza jiná než cynická :-) A umění přece vždy vzniká z deprese a temnoty.

15.03.2020 15:40:01dát kritice tipK3

Máš pravdu, bezdomovec je široký pojem, potože mezi nimi mohou být všechny vrstvy obyvatel. Potom je ale nemůžeme měřit jedním metrem. Ale je fakt, že to tady mohlo být konkrétnější.

15.03.2020 13:38:07dát kritice tipAura

Mimořádně jsem si přečetla i prózu, je v tom dostatek cynické poezie. Zamyslela jsem se nad bezdomovci v nás i kolem. Někteří mají v zimě polární záři*

15.03.2020 13:06:47dát kritice tipStargazer

K3, souhlasím, v literatuře je vše dovoleno. 

Ale mně by se jako "symbol okamžiku" stejně víc líbil například stařík, tulák, poustevník...

Když oni ti bezdomovci prostě takoví nejsou :-) A my pak propadáme ochranitelskému pudu, že je třeba všechny omlouvat, zachraňovat a nakonec v nich dokonce hledat duchovno...

14.03.2020 16:21:101 tipů dát kritice tipK3

Mně se ten bezdomovec líbí, příjde mi jako takový symbol okamžiku něčeho. Takové postavy si rád vymýšlím i já, nemusí přece všechno odpovídat skutečnosti. Záleží hlavně jaký má smysl to co řekne.

14.03.2020 13:00:42dát kritice tipStargazer

Tenhle styl psaní je mi moc blízký. Vzpomínám si z minulosti i na některá předchozí díla autora, která patří vždy k tomu lepšímu a se zájmem čtenému. Vše v povídce mi dává smysl, způsob, jakým je vystavěna, i to, co chce autor říct. Myslím, že rozumím těm pocitům do povídky vložených. Myšlenky autora bloudí v podobných temných hlubinách, jako občas ty moje. Z povídky na mě dýchá literární kvalita i obecná inteligence autora. Líbí se mi oslovování Molocha, v této povídce mystického Hada. Oceňuji nápady a volbu jazykových prostředků, viz:

„Pozoroval jsem panáčkující zamerikány. Panáčkovali téměř jenom vodku.“

Jediným negativem, které musím zmínit, je pro mne těžko uvěřitelná postava „oduševnělého bezdomovce.“ Troufám si tvrdit, že šťastní bezdomovci-filozofové neexistují. Ale také jsem takovému idealizování dříve podléhal. Nevím, proč k tomu máme sklony…     

Prostě text, který bych si uměl představit i v nějaké povídkové sbírce v knihkupectví.

03.03.2020 15:47:48dát kritice tipmiromurka

Díky za přečtení. Epizoda s bezdomovcem se mi částečně stala. Úvodní rozhovor proběhl velmi podobně. Pozdější střet jsem si pochopitelně vysnil. K úmrtí bezdomovce shodou okolností došlo, myslím, několik měsíců po dopsání textu. Nevím, jak skončil pes.

03.03.2020 14:59:16dát kritice tipK3

Úctyhodný text. Nejvíc mě zaujala zhruba jeho prvá třetina. Pak mě to začínalo trochu unavovat, těžko říct zda mou nesoustředěností nebo kvalitou textu. Ke konci mě to opět zvedlo. Asi by to šlo ještě dost probrat, jak se zmiňuje Gora, aby to víc získalo na spádu a čtivosti. Nejvíc ve mně nechalo střetnutí s bezdomovcem.

02.03.2020 12:40:15dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

avi PM

02.03.2020 12:37:12dát kritice tipmiromurka

Jo, dík, už se mi to vybavuje :)

02.03.2020 12:28:13dát kritice tipMajaks

Our Rob or Ross = Ouroboros

Red Dwarf

02.03.2020 12:24:16dát kritice tipmiromurka

Ahoj, díky za přečtení. S PM souhlasím. Rob nebo Ross nechápu :)

02.03.2020 10:01:57dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Podle mého názoru moc dobře odvedená práce. Asi by se dalo i krátit nebo uspořádat dějovou linku, dost často přeskakuješ sem tam...

Trochu mne rozčilují ty archaismy, rozumím sice, žes tím chtěl "odlehčit" větám jejich závažnost a "tíhu", ale do současnosti se mi to nehodí. Tvé "obrázky" pohody jsou sugestivní, stejně jako scény ze zaměstnání či bezdomovecké... pes potěšil! 

Byl jsem svědkem jejich prostého štěstí. Kotelník s údržbářem si dlouhé hodiny vyprávěli příběhy, jindy hráli celé dny vrhcáby, kopali si s míčem, metali kozelce ve vysoké trávě, leželi na střeše staré haly, popíjeli pivo z hnědých láhví… a vždy jim bylo nádherně.

Zde bych přehodila povědět za dalšího  A co dalšího o mé pracovní době povědět?

Místo alóbrž /nevím, zda to existuje:-) bych dala anóbrž anebo něco současnějšího :-) a před mohla odstranila nadbytečnou čárku... 

Krátce jsem se uchechtnul, alébrž mi docvaklo, že důvodem Mrckova časnýho příchodu, mohla bejt jedině hádka s ženuškou.

 

Ráda bych nominovala povídku do Prózy měsíce za únor, napiš, zda souhlasíš.

01.03.2020 16:21:19dát kritice tipMajaks

No, ano. Rob nebo Ross. Věčné dilema.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.