Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Zápisky zrání / Myškinův problém VI (v této části něžníme a něco začne být jasné...)
datum / id01.03.2020 / 504143Vytisknout |
autorPierreNovak
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaZápisky zrání / Myškinův problém,
zobrazeno92x
počet tipů3
v oblíbených0x
Zápisky zrání / Myškinův problém VI (v této části něžníme a něco začne být jasné...)

Přecházím s Hynkem z obýváku do kuchyně. Hlava mu spočívá na mém rameni, podpírám ho rukou na zátylku, na krku mě lechtá jeho horký dech. Snažím se ho uspat, pohybuju se pokud možno klidně a pomalu. Kdykoli v parketách zavrže nebo ztratím při došlápnutí balanc, pootevře zavírající se oči, jako by si připomněl, že ještě nechce usnout. Musím znovu vytrvat, než zjistí, že je všechno v pořádku, a spánek mu zase stáhne víčka dolů. Až konečně zabere, pro jistotu s ním ještě chvilku pochoduju, než ho opatrně položím na matrace, aby se opět neprobral - dávám si přitom pozor při vytahování ruky zpod hlavičky -, a jdu za Markétou k počítači do kuchyně. Objemu ji zezadu, zlehka zvrátí hlavu na mou hruď, než v zámku zarachotí klíč. Spolubydlící, Markétin kamarád, zrovna přišel z práce. Je slyšet bouchnutí dveří a šramot v předsíni, jak si vyzouvá boty. Ahoj-ahoj, pozdraví, v ruce  lahváče koupeného na večer. Ahoj, pozdravím a zadívám se krátce z okna, jako by mě tam něco nečekaně zaujalo. Martin si jako obvykle sedne chvíli vedle na gauč a listuje si časopisy. Přitom pohybuje rty, jako by si hvízdal, a lehce podupává nohou do rytmu. Hynek sice pořád nerušeně spí, ale přesto ho na něj upozorníme. - Jojo, zašeptá, jako že o něm přece ví, ještě v krátkosti prolistuje zbytek časopisu, než ho nechá dopadnout na desku stolku.

Špiním, upozorní mě Markéta, když Martin znovu odejde do práce a Hynek konečně zase usne: měsíčky se dostavily pár měsíců po porodu, vzhledem k jejímu těhotenství je to pro nás poprvé, kdy se s nimi oba potýkáme: pokračujeme tam, kde jsme přestali, než nás Martin přerušil. Nosem jí za zády přejíždím po rameni, a než se stačím rozmyslet, jestli by to něčemu vadilo, Markéta se ke mně odhodlaně natiskne a zašátrá rukou za zády, jako by se chtěla něčeho zachytit. - Tak jo, říkám jí do vlasů, jako bych sám sebe přesvědčoval, že je to vlastně v pořádku, a rozepnu jí kalhoty... Uvnitř je Markéta zhrublá jako písečný reliéf a zároveň měkce poddajná: Hlavně potichu, aby se Hynek nevzbudil... Zatajujeme na matraci dech, polykáme slova jako prázdné bubliny. Necháme mezi námi proběhnout šeptající orgasmus a chvíli jen tak spočineme: opatrně mě ještě hladí, ruku ve vlasech, oddechujeme, než z ní celý načervenalý vyklouznu. - Co je? Vypadáš nějak vyplašeně. Přejdu její poznámku, když vidí, jak se prohlížím, a usměju se shovívavě nazpátek. – Ne, to ne, dávám si pozor, abych při vstávání nic nezamazal. - Jen se skočím opláchnout do koupelny.

Není to poprvé, co se spolu po porodu milujeme. Už si ani  nepamatuju, kolikrát jsem se za nimi stavil po té první návštěvě, ale šestinedělí (nebo spíš jeho zbytek) probíhalo klidně. Markéta nosila Hynka na rukou, já ho houpal v polohovatelném lehátku. Příchod nového roku jsme pak oslavili spolu, v pavlačovém bytě s vysokým stropem (který jako by tu samotu podtrhával), zatímco se všichni už nejspíš někde bavili s přáteli: Popíjeli po bytech nebo slavili v hospodách, probírali všechna obvyklá témata, kdo s kým, co je nového, přeli se o knížkách a jejich autorech. Zato my jsme se odloučeni od všech dívali na počítači na Monty Pythony, občas se něčemu v nich zasmáli. Popíjel jsem víno, nabízel si z obložené mísy a místy sledoval potemnělou oblohu, jak na ní za fasádou protějšího domu předčasně probleskují rachejtle. Do té doby jsme se s Markétou sebe téměř netkli, jako bychom byli jenom staří kamarádi, ale po půlnoci jsme se na sebe svalili a tiskli se přes oblečení tak, až se z toho Markétě v rozkroku rozpáraly kalhoty.

Doma z procházky beru do ruky telefon, zatímco Markéta převlíká Hynka. Projíždím v adresáři jména a občas okomentuju některé nahlas, protože si vzpomenu, že už jsem dotyčného dlouho neviděl. Markéta mě náhle chytí za loket, řekne mi, abych jí telefon půjčil. Když jí ho podám, párkrát zmáčkne tlačítko dolů. - To snad ne, zasměje se jakoby bláznivě. Řekne mi, protože nemá ve zvyku mluvit hrubě, že jsem příšera. Nechápu, na co tím naráží. – Tak se na něj podívej, samý holky – a ty přezdívky... – To jsou přece nicky z literárního serveru, uchechtnu se a mávnu nad tím rukou. Navíc Hvězdička, na něhož nejspíš poukazovala, je zrovna kluk, ale Markéta jako by mě neposlouchala. – Tak se podívej na můj telefon... strká mi ho do ruky. Rozpačitě se na něj koukám, protože nechápu, co mi tím chce říct. - Jsou v něm kluci i holky, ale ty tam máš samý holky... S kolika z nich jsi spal? S kolika z nich budeš spát? Udiveně protáhnu obličej, jestli to opravdu myslí vážně, a přešlápnu z nohy na nohu.

Z jejího pohledu se tím usvědčím, protože si přešlápnutí vyloží jako nerozhodnost. Odsune mě pohledem stranou, jako bych si z ní dělal srandu, zatímco přemýšlím, proč mě do něčeho takového vůbec tlačí. Markéta dál zarytě pokračuje ve skládání Hynkova oblečení, jako by nevěřila, že s ní můžu být někdy šťastný. Odpolední světlo přes okno hřeje její paže a hrdě klenutá záda, zatímco ona třídí jednu hromádku na druhou, aspoň do doby, než jí pod tričkem prosáknou dvě mokré skvrny a začnou se rozpíjet směrem dolů: Ách jo, povzdychne si, když zjistí, že si před procházkou zapomněla dát do podprsenky vložky. Koukne se na sebe seshora, ze své drobné perspektivy, jako by konstatovala, že už se to nedá odestát a nakonec si pro ně ještě dojde: nejspíš s rozjetým pocitem, že se dneska proti ní všechno - včetně mého telefonu - spiklo.

 

***

Už nemůžu odkládat, co potřebuju udělat. Počkám si, až přijde máma domů. Když slyším hluk v garáži, jak se zvenčí zavírají vrata, sejdu dolů do jídelny. Potutelně pozdravím, jen co vkráčí po schodech dovnitř s taškami u těla. Odloží je na barové stoličky, řeknu jí, aby se posadila, že bych jí něco potřeboval říct. Zaujme ji to, protože se nestává moc často, aby se jí její syn, který je myšlenkami pořád někde mimo, chtěl s něčím svěřit. Řeknu jí, že jde o tu holku, za kterou poslední dobou jezdím, a už očekávám invazi do své hlavy: Leze to ze mě jako z chlupaté deky, připraven právě na tohle. - Zkrátka jsem ji poznal, když byla ve třetím měsíci, řeknu a udělám dramatickou pauzu, aby si to nějak přebrala. A abych to odlehčil, popisuju jí všechny humorné peripetie, jak jsme se s Markétou seznámili, ale jediné, co ji nakonec zajímá, je: – A tys byl u porodu...? - Ale ne..., odrazím její úvahy, abych jí dal najevo, že snad vím, co si můžu dovolit.

Máma už spí u sebe v posteli, když otec přijede z práce domů (slyším, jak dole odkládá brašnu s laptopem, jako obvykle otevře ledničku a skříň s jídlem), ale druhý den si nenechá ujít příležitost: Pojď se hele na něco podívat, nadhodí, když u sobotní televize dojíme kuře s bramborem. Sám jsem zvědavý, co na to řekne, tak se sebereme a jdeme. Zapnu v pracovně počítač a začnu jim ukazovat těch pár fotek s Hynkem, které mi přišly na mail hned po porodu - jako bych se chtěl tak nějak pochlubit. Otec zprvu přesně neví, na co se kouká, potřeboval by k tomu nějaký komentář, aby se nemusel pracně domýšlet. - To je děcko tý holky, za kterou teď jezdím..., víš, jak jsi mě za ní o svátcích vezl autem a dobíral sis mě, že okolo toho dělám takové tajnosti... Otec se kouká na Markétu, jak nejistě drží Hynka v náručí - nesměle ho koupe v lavoru, jako by sama pořádně nevěděla, co si s Hynkem počít. Následně odlepí pohled od obrazovky, párkrát nervózně přejde po koberci, protože se jako důmyslný rytíř při vší jeho opatrnosti domýšlí, co to pro něj znamená. – No a kdy nás seznámíš? prolomí máma mlčení, zatímco otec raději odejde z pokoje.

Setkání naplánujeme v přilehlém parku, protože rodiče nechtějí u Markéty obtěžovat návštěvou, čemuž jsem nakonec rád. – Támhle, řeknu, když je uvidím: jdeme jim s kočárkem naproti, jako by se k sobě blížily dvě kavalérie a mezi nimi bylo území nikoho. Představím jim Markétu a Hynka, usmívám se jako dekorace, jak postáváme uprostřed cesty. Rodiče jsou stran Hynka zdrženliví, jako by ho chtěli nechat spát a příliš ho neobtěžovat, jenom krátce nahlédnou do kočárku, řeknou, že je Hynek celá máma, a dál ho nenápadně, až obezřetně pozorují otevřeným hledím. Chvíli se ještě nazdařbůh bavíme, ukrajujeme trochu z konverzačního balastu, jak se tu Markétě bydlí (díky bohu za byt půjčený od kamaráda), jak Hynek prosperuje a co už všechno umí nebo by měl umět, než se rozloučíme a já zase s Markétou poodejdu stranou na území do parku.

- A kdy bude svatba? zeptá se mě máma, když se navečer sejdeme doma. Přepjatě se u toho směje, jako by se chtěla přesvědčit, že se zatím nemusí ničeho obávat. - Na to se neptej mě, odpovím a pak dodám, že Markéta se nejspíš vdávat nechce. - Nechce? - Prostě má k manželství nějaké výhrady, řeknu a rozhlédnu se provokativně kolem. - Nechce? To jako nikdy? Na mámě je vidět, že hned přehodnocuje situaci, jako by se jí v hlavě myšlenky střídaly jako roční období. Řekne, že je to hodně... divný, jako by nechuť vdávat se byla přenosná nemoc, kterou právě zakouší jazykem na patře. Pak ale zakroutí hlavou, že si to stejně každá holka nakonec ráda rozmyslí. I zamyšlený otec, který nás sleduje zpovzdálí gauče, u večerní televize trochu pookřeje. Markéta se mu hned líbila, nebylo těžké si všimnout jeho zaujetí, když se představovali. - Je to hodná holka, řekne spokojeně a zasní se. - Taková rovná, dodá ještě. Zajímá mě, jak na to jako protřelý manažer za jedno setkání přišel. - Ale tak... jak mi pevně stiskla ruku, ne? pronese jakoby zcela vážně a je se svým vysvětlením nadmíru spokojen.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.03.2020 14:42:43dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky za avi, máš pravdu, kdyby čtenář četl knihu, nestane se to, že do příštího "pokračování" už nezná přesné detaily předchozího dílu...

01.03.2020 11:14:03dát kritice tipPierreNovak

Avizo:-) 

01.03.2020 10:46:25dát kritice tipPierreNovak

K tomu snad jen, ze podoba muze byt nejen fyzicka. :-)) 

01.03.2020 10:35:101 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Další spokojená čtenářka se hlásí. Nejvíc mne zaujal začátek, dobře ti jdou takové ty něžné, jemné záležitosti jako opis "usínání miminka", to je moc fajn.

K dalšímu - rodiče si jednou v budoucnu všimnou podoby Hynka... to bude radosti :-)

01.03.2020 10:32:49dát kritice tipPierreNovak

Poklona pred tvym postrehem!

01.03.2020 10:24:381 tipů dát kritice tiprevírník

I já jsem se čtením spokojen. Jenom se mi zdá, že v pozadí jako by něco nechtěného nebo aspoň ne moc milého z budoucna problikávalo. Ale to je v dobrém psaní jen dobře.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.