On-line

Upozornění: Dialog obsahuje depresivní myšlenky.

On: Víš kde jsme?

Já: Ano.

On: Líbí se ti tu?

Já: Je tu krásně.

On: Byl jsi tu někdy?

Já: Ne.

On: Jak tedy víš, kde jsme?

Já: Nevím jak to vím.

On: Možná je to tvé vysněné místo?

Já: Vždyť je to jedno.

On: Jak ti něco takového může být jedno?

Já: Protože jsme jen v mém snu.

On: A co to mění na celé věci?

Já: Není to tu skutečné.

On: Copak ty nejsi skutečný?

Já: Ale ano, jsem.

On: Jak se tedy skutečný člověk stane součástí něčeho neskutečného?

Já: Prostě jsem ve svém snu. Nic víc.

On: Co je to sen?

Já: Nevím. Nejspíš obrazy z podvědomí.

On: Čí je to podvědomí?

Já: Mé přeci.

On: Co když je to skutečnější než si myslíš?

Já: Nechme toho. Nejsem filosof.

On: A co jsi?

Já: Vlastně nevím.

On: Jak můžeš nevědět?

Já: Vím jen, že jsem zbytečný.

On: Jak jsi na to přišel?

Já: Ve všem jsem vždy selhal a lidé si mě neváží.

On: Ale jsi přeci na živu, nebo ne?

Já: No ano, to jsem, ale nechápu souvislost.

On: Takže aspoň v jedné věci jsi neselhal, ne?

Já: Dalo by se to tak říct, ale to neberu jako úspěch.

On: Byl by jsi snad raději mrtvý?

Já: Někdy ano.

On: Kdy?

Já: Když se musím setkat se skutečným světem.

On: Teď se ti tedy žít chce?

Já: Vlastně také ne.

On: Takže se ti nechce žít ani v tom neskutečném?

Já: Možná je to vážně skutečnější než jsem si myslel.

On: Chceš být tedy mrtvý vždy a všude?

Já: Vlastně ano.

On: Proč jsi to neřekl rovnou?

Já: Neuvědomoval jsem si to.

On: Není těžké žít, když chceš být mrtvý?

Já: Ano je.

On: Proč vlastně chceš být mrtvý?

Já: Nemám vůli žít. Jsem nemocný a sužuje mě jen trápení.

On: Něčím jsi se nakazil?

Já: Ne.

On: Tak proč jsi nemocný?

Já: To nevím. Nejspíš mě trestá osud.

On: Co je osud?

Já: Předem určená cesta životem.

On: Takže máš pocit, že tě tento osud trestá?

Já: Ano.

On: Kdo ti určil takový osud?

Já. Nevím. Nejspíš Bůh.

On: Kdo je Bůh?

Já: Bůh stvořil zemi, lid a vše kolem.

On: Takže věříš, že Bůh je racionální stvořitel všeho?

Já: Ano.

On: Bůh tedy stvořil lidi aby je mohl trestat?

Já: To snad ne.

On: Proč tě tedy trestá?

Já. Zasloužím si to.

On: Čím?

Já: Někdy dělám špatné věci. Jsem špatný.

On: Neděláš jen to, co ti bylo naplánováno?

Já: Asi ano.

On: A přesto si myslíš, že je tvým osudem zemřít?

Já: Osudem každého je zemřít.

On: Ale ty chceš zemřít, protože tě někdo či něco trestá?

Já: No, ano.

On: Dokážeš připustit možnost, že tě nikdo netrestá?

Já: Ano, je to možné.

On: Co by to ale znamenalo?

Já: Že jsem smolař, hlupák nebo že nějak trestám sám sebe.

On: Proč bys trestal sám sebe?

Já: Zasloužím si to.

On: Opět, čím?

Já: Nepovedl jsem se. Nikdo mě nemiluje, jsem osamocený a nepatřím sem!

On: Takže bez ohledu na Boha či osud ty musíš trpět?

Já: Vypadá to tak.

On: Není to smutná situace?

Já: Moc smutná.

On: Jak se cítíš?

Já: Chce se mi plakat.

On: Takže je ti to líto?

Já: Ano.

On: Co nejvíc?

Já: Že nemám právo na lásku.

On: Jak víš, že ho nemáš?

Já: Nikdy jsem lásku nezažil.

On: To je důkaz?

Já: V mých očích ano.

On: Co když je možnost, že ji ještě někdy objevíš?

Já: Z naivity už jsem vyrostl.

On: Vyrostl do čeho?

Já: Hmm. Do této mizérie.

On: A nemůžeš začít žít i bez lásky?

Já: Spíš jen přežívat. Jako do teď.

On: Není hlavním účelem tvé existence přežít?

Já: Je.

On: Pořád chceš zemřít?

Já: Ano.

On: Cítíš se teď špatně?

Já: Mizerně.

On: Co když ti řeknu, že teď ti bude ještě hůř?

Já: To nevím jak by k tomu mohlo dojít.

On: Pro začátek tak, že od teď se budeš ptát ty!

Já: Ptát na co?

On: Třeba proč ti za minutu zazvoní budík, ale ty se nevzbudíš.

Já: Co to je za nesmysl?

On: Uvidíš sám.

Já: Fajn!

(zvonění budíku)

Já: Co je tohle za stupidní sen?

Já: Haló? Kam jsi zmizel?

Já: Tak zvoní mi vážně budík nebo je to pořád jen sen?

Já: Už toho mám dost. Chci se vzbudit.

Já: JÁ SE BUDÍM!

Já: Do háje s takovým snem!

Já: Kolik času asi zbývá než mi doopravdy začne zvonit budík?

Já: No ale, co když ... nezačne?

Já: Může se člověk zaseknout ve svém snu?

Já: Ne, to je přeci nesmysl. To se ještě nikomu nestalo.

Já: Co když jsem první? Co když nejsem první, jen ti předemnou neměli možnost to někomu říct?

Já: Sakra, mysli racionálně! Vzbudíš se dřív nebo později. Je to jen divný sen.

Já: Co když ne? Co když je tohle nějaký druh komatu?

Já: Je mi zle. Buší mi srdce jako kdybych běžel maraton.

Já: Co když umírám?

Já: Možná, že jsem dávno mrtvý. Tohle je tedy věčnost?

Já: V tomhle stavu mám být do nekonečna?

Já: To nejde. To bych se zbláznil!

Já: Možná, že jsem se už zbláznil. Podle čeho to poznám?

Já: Zbláznil jsem se, pak jsem umřel a teď jsem mrtvý blázen!

On: (hysterický smích)

On: Už s tím přestaň nebo prasknu smíchy.

Já: Díky Bohu, že jsi tu! Tohle nebylo vtipný! Dostaň mě ven!

On: Snad nejsi naštvaný?

Já: To si piš, že jsem!

On: Máš právo být naštvaný?

Já: Jdi do háje a probuď mě.

On: Nemáš právo na lásku, zdraví ani radost. Kdo ti ponechal právo na vztek?

Já: Netuším, asi ďábel. Probereš mě konečně?

On: Proč bych tě probouzel? Sám jsi říkal, že si zasloužíš být trestán.

Já: Tohle je trošku moc!

On: Co když ten, který plánoval tvůj osud má jiný názor?

Já: To snad ne. Než být tady, tak radši um---

On: UMŘEŠ?

Já: Ano!

On: A jak to uděláš? Nemáš tělo! Jsi tu jen ty a tahle věčná prázdnota.

Já: Takže můj trest je, že nesmím zemřít?

On: Už to tak vypadá.

Já: A za co mě tak trestáš?

On: Trestáš se sám. Zasloužíš si to, pamatuješ?

Já: Bohužel ano.

On: Snad se necítíš ublíženě?

Já: Cítím. Chci pryč!

On: Snažím se ti jen pomoci.

Já: Prosím?

On: Toužíš žít, cítit a milovat. Musíme na to ale trošku neortodoxně.

Já: Jak můžeš vědět po čem toužím?

On: Já jsem ty.

Já: Nechápu.

On: Chápeš.

Já: Tvrdíš mi, že se tu držím sám?

On: Vidíš jak jsi chytrý chlapec.

Já: Proč se ale nemůžu dostat ven?

On: Protože nechceš.

Já: Skvělý! Fakt skvělý. Na co jako mám zavřený v prázdnu přijít?

On: Co třeba jak se konečně probudit?

Já: Tak sakra. O to se snad celou dobu snažím, ne?

On: Myslím doopravdy se probudit. Začít žít než skončíš tady, na věky.

Já: To je jako chtít světový mír...

On: Vážně?

Já: Ne.

On: Tak šup na to.

Já: Už na tohle nemám sílu.

On: Nikdo ji od tebe nevyžaduje.

Já: Fajn. Jdem na to. Řekneš mi aspoň jak mám začít?

On: Už jsi začal. Pro dnešek budeme končit.

Já: PROSÍM?

On: Naplnil se nám čas.

Já: O žádném čase nebyla řeč. Jaký čas?

On: Za chvíli ti začne zvonit budík. Ty vstaneš a začneš den s naprosto novým a nepopsatelným zážitkem.

Já: Takže vážně nejsem mrtvý?

On: Udělali jsme při dnešní terapii velký pokrok. Večer se opět sejdeme a navážeme na dnešní sezení.

Já: COŽE, JAK TO MYSLÍŠ VEČ...

(zvonění budíku)