XYZ | |||
datum / id | 01.03.2020 / 504155 | Vytisknout | | |
autor | Prince | ||
kategorie | Dramata, scénáře | Další dílo autora | |
téma | Psychologické | ||
zobrazeno | 241x | ||
počet tipů | 2 | ||
v oblíbených | 0x | ||
Prolog | |||
Upozornění: Dialog obsahuje depresivní myšlenky. | |||
XYZ | |||
On: Víš kde jsme? Já: Ano. On: Líbí se ti tu? Já: Je tu krásně. On: Byl jsi tu někdy? Já: Ne. On: Jak tedy víš, kde jsme? Já: Nevím jak to vím. On: Možná je to tvé vysněné místo? Já: Vždyť je to jedno. On: Jak ti něco takového může být jedno? Já: Protože jsme jen v mém snu. On: A co to mění na celé věci? Já: Není to tu skutečné. On: Copak ty nejsi skutečný? Já: Ale ano, jsem. On: Jak se tedy skutečný člověk stane součástí něčeho neskutečného? Já: Prostě jsem ve svém snu. Nic víc. On: Co je to sen? Já: Nevím. Nejspíš obrazy z podvědomí. On: Čí je to podvědomí? Já: Mé přeci. On: Co když je to skutečnější než si myslíš? Já: Nechme toho. Nejsem filosof. On: A co jsi? Já: Vlastně nevím. On: Jak můžeš nevědět? Já: Vím jen, že jsem zbytečný. On: Jak jsi na to přišel? Já: Ve všem jsem vždy selhal a lidé si mě neváží. On: Ale jsi přeci na živu, nebo ne? Já: No ano, to jsem, ale nechápu souvislost. On: Takže aspoň v jedné věci jsi neselhal, ne? Já: Dalo by se to tak říct, ale to neberu jako úspěch. On: Byl by jsi snad raději mrtvý? Já: Někdy ano. On: Kdy? Já: Když se musím setkat se skutečným světem. On: Teď se ti tedy žít chce? Já: Vlastně také ne. On: Takže se ti nechce žít ani v tom neskutečném? Já: Možná je to vážně skutečnější než jsem si myslel. On: Chceš být tedy mrtvý vždy a všude? Já: Vlastně ano. On: Proč jsi to neřekl rovnou? Já: Neuvědomoval jsem si to. On: Není těžké žít, když chceš být mrtvý? Já: Ano je. On: Proč vlastně chceš být mrtvý? Já: Nemám vůli žít. Jsem nemocný a sužuje mě jen trápení. On: Něčím jsi se nakazil? Já: Ne. On: Tak proč jsi nemocný? Já: To nevím. Nejspíš mě trestá osud. On: Co je osud? Já: Předem určená cesta životem. On: Takže máš pocit, že tě tento osud trestá? Já: Ano. On: Kdo ti určil takový osud? Já. Nevím. Nejspíš Bůh. On: Kdo je Bůh? Já: Bůh stvořil zemi, lid a vše kolem. On: Takže věříš, že Bůh je racionální stvořitel všeho? Já: Ano. On: Bůh tedy stvořil lidi aby je mohl trestat? Já: To snad ne. On: Proč tě tedy trestá? Já. Zasloužím si to. On: Čím? Já: Někdy dělám špatné věci. Jsem špatný. On: Neděláš jen to, co ti bylo naplánováno? Já: Asi ano. On: A přesto si myslíš, že je tvým osudem zemřít? Já: Osudem každého je zemřít. On: Ale ty chceš zemřít, protože tě někdo či něco trestá? Já: No, ano. On: Dokážeš připustit možnost, že tě nikdo netrestá? Já: Ano, je to možné. On: Co by to ale znamenalo? Já: Že jsem smolař, hlupák nebo že nějak trestám sám sebe. On: Proč bys trestal sám sebe? Já: Zasloužím si to. On: Opět, čím? Já: Nepovedl jsem se. Nikdo mě nemiluje, jsem osamocený a nepatřím sem! On: Takže bez ohledu na Boha či osud ty musíš trpět? Já: Vypadá to tak. On: Není to smutná situace? Já: Moc smutná. On: Jak se cítíš? Já: Chce se mi plakat. On: Takže je ti to líto? Já: Ano. On: Co nejvíc? Já: Že nemám právo na lásku. On: Jak víš, že ho nemáš? Já: Nikdy jsem lásku nezažil. On: To je důkaz? Já: V mých očích ano. On: Co když je možnost, že ji ještě někdy objevíš? Já: Z naivity už jsem vyrostl. On: Vyrostl do čeho? Já: Hmm. Do této mizérie. On: A nemůžeš začít žít i bez lásky? Já: Spíš jen přežívat. Jako do teď. On: Není hlavním účelem tvé existence přežít? Já: Je. On: Pořád chceš zemřít? Já: Ano. On: Cítíš se teď špatně? Já: Mizerně. On: Co když ti řeknu, že teď ti bude ještě hůř? Já: To nevím jak by k tomu mohlo dojít. On: Pro začátek tak, že od teď se budeš ptát ty! Já: Ptát na co? On: Třeba proč ti za minutu zazvoní budík, ale ty se nevzbudíš. Já: Co to je za nesmysl? On: Uvidíš sám. Já: Fajn! (zvonění budíku) Já: Co je tohle za stupidní sen? Já: Haló? Kam jsi zmizel? Já: Tak zvoní mi vážně budík nebo je to pořád jen sen? Já: Už toho mám dost. Chci se vzbudit. Já: JÁ SE BUDÍM! Já: Do háje s takovým snem! Já: Kolik času asi zbývá než mi doopravdy začne zvonit budík? Já: No ale, co když ... nezačne? Já: Může se člověk zaseknout ve svém snu? Já: Ne, to je přeci nesmysl. To se ještě nikomu nestalo. Já: Co když jsem první? Co když nejsem první, jen ti předemnou neměli možnost to někomu říct? Já: Sakra, mysli racionálně! Vzbudíš se dřív nebo později. Je to jen divný sen. Já: Co když ne? Co když je tohle nějaký druh komatu? Já: Je mi zle. Buší mi srdce jako kdybych běžel maraton. Já: Co když umírám? Já: Možná, že jsem dávno mrtvý. Tohle je tedy věčnost? Já: V tomhle stavu mám být do nekonečna? Já: To nejde. To bych se zbláznil! Já: Možná, že jsem se už zbláznil. Podle čeho to poznám? Já: Zbláznil jsem se, pak jsem umřel a teď jsem mrtvý blázen! On: (hysterický smích) On: Už s tím přestaň nebo prasknu smíchy. Já: Díky Bohu, že jsi tu! Tohle nebylo vtipný! Dostaň mě ven! On: Snad nejsi naštvaný? Já: To si piš, že jsem! On: Máš právo být naštvaný? Já: Jdi do háje a probuď mě. On: Nemáš právo na lásku, zdraví ani radost. Kdo ti ponechal právo na vztek? Já: Netuším, asi ďábel. Probereš mě konečně? On: Proč bych tě probouzel? Sám jsi říkal, že si zasloužíš být trestán. Já: Tohle je trošku moc! On: Co když ten, který plánoval tvůj osud má jiný názor? Já: To snad ne. Než být tady, tak radši um--- On: UMŘEŠ? Já: Ano! On: A jak to uděláš? Nemáš tělo! Jsi tu jen ty a tahle věčná prázdnota. Já: Takže můj trest je, že nesmím zemřít? On: Už to tak vypadá. Já: A za co mě tak trestáš? On: Trestáš se sám. Zasloužíš si to, pamatuješ? Já: Bohužel ano. On: Snad se necítíš ublíženě? Já: Cítím. Chci pryč! On: Snažím se ti jen pomoci. Já: Prosím? On: Toužíš žít, cítit a milovat. Musíme na to ale trošku neortodoxně. Já: Jak můžeš vědět po čem toužím? On: Já jsem ty. Já: Nechápu. On: Chápeš. Já: Tvrdíš mi, že se tu držím sám? On: Vidíš jak jsi chytrý chlapec. Já: Proč se ale nemůžu dostat ven? On: Protože nechceš. Já: Skvělý! Fakt skvělý. Na co jako mám zavřený v prázdnu přijít? On: Co třeba jak se konečně probudit? Já: Tak sakra. O to se snad celou dobu snažím, ne? On: Myslím doopravdy se probudit. Začít žít než skončíš tady, na věky. Já: To je jako chtít světový mír... On: Vážně? Já: Ne. On: Tak šup na to. Já: Už na tohle nemám sílu. On: Nikdo ji od tebe nevyžaduje. Já: Fajn. Jdem na to. Řekneš mi aspoň jak mám začít? On: Už jsi začal. Pro dnešek budeme končit. Já: PROSÍM? On: Naplnil se nám čas. Já: O žádném čase nebyla řeč. Jaký čas? On: Za chvíli ti začne zvonit budík. Ty vstaneš a začneš den s naprosto novým a nepopsatelným zážitkem. Já: Takže vážně nejsem mrtvý? On: Udělali jsme při dnešní terapii velký pokrok. Večer se opět sejdeme a navážeme na dnešní sezení. Já: COŽE, JAK TO MYSLÍŠ VEČ... (zvonění budíku) |
Názory čtenářů (Zobrazit smazané) |
07.03.2020 21:01:14 | dát kritice tip | AFRODITA |
***, to se mi hodně líbí | ||
05.03.2020 23:24:28 | dát kritice tip | požadovaný záznam nenalezen |
Je to sice takové schematické, ale má to svoje kouzlo. (Mám z toho pocit, že jsi byl při psaní k sobě upřímný, o to jde) |
Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.