Padlý Anděl

Možná v tom poznáte jednu písničku od známé skupiny - nekopíruji, popravdě ani nevím, co se v písni zpívá, jen jsem si dovolil zrýmovat a popsat děj z klipu, který byl k písni natočen, a to tak, jak na mě působil. Pokud to někoho pohorší, velice se omlouvám za neoriginalitu, není tím myšleno nic špatného

 

Padlý anděl

 

 

Na kámeni ležící,
oči zavřené, byť nespící.
Slzy derou se přes víčka,
každá jako perlička.

Snad anděl, který z nebe spad?
Kéž by, co víc si přát.
Krásná, mladá žena,
bílý šat a křídla opeřená.

Ten pohled nikdy neviděn,
chlapec stojí udiven.
Co má dělat, je tu sám?
Anděl tělo samý šrám...

Utíká, co stačí mu sil,
zpět vrací se za pár chvil.
Na pomoc přítele si vede,
zachránit chtějí Zázrak z nebe.

Uchopí ji za křídla a za nohy,
chudák anděl ubohý
po celém těle se strachy třese,
když je dvěma lidmi nesen.

Boží kráska již o lidech slyšela,
při těch slovech smutně brečela.
Snad byly to jen pomluvy,
myslí na slova omluvy.

Tito pomoci jí chtějí,
zachránit jí život její.
Kdyby slůvko mohla povědět,
řekla by "Dík, přec krásný je svět."

Rána v těle píchá,
krvácet se neostýchá.
Než přenesou jí přes údolí,
každý nádech krutě bolí.

 

Přes náves domů jdou,
kéž jim síly zůstanou.
Nevěřícně lidé civí,
neí divu, že se diví.

Anděl slyší cizí hlasy,
nejsou to však slova spásy.
Strachy ani nesténá,
zavázané oči má.

Nevidí, co se děje,
že dav gesty kleje.
Chlapec utěší ji slovy rád,
že není čeho se bát.

Ach, konečně zázrak malý,
jejich dům je vidět v dáli.
Už jen kroků pár,
znavený je Boží dar.

Ošetřují rány krvavé,
chladí místo bolavé.
úleva již je znát,
plně uzdraví se snad.

Křídly mávnout zkusí,
uletět se nepokusí.
Chce vyjádřit svůj vděk,
že chlapci našli nejsilnější lék.

 

Že podali ruku pomocnou,

že zachránili bezmocnou,

na kameni sténající,

pomalu snad zmírající.

 

Zavázané oči stále má,

obvaz jen tak nesundá.

Chlapec pohladit chce ji po tváři,

to se mu však nezdaří.

 

Anděl sebou trhne prudce,

hrůzou rozbušilo se mu srdce.

Slyší z dáli řev a křik,

co blíží se každý okamžik.

 

Hbitě zvedá paži,

výstrahu dát se snaží.

Chlapec hladit chtěl ji prve,

v dlani svírá její kapku krve,

 

po andělské tváři stekla,

když se tak moc dívka lekla,

hrůzou tuhnou hebké vlasy,

když z dáli slyší hrubé hlasy.

 

Chlapci z okna hledí,

pravda to snad není,

rozzuřený se blíží dav,

čítaje snad dvě sta hlav.

 

S loučemi a v rukou vidle,

dlouhá bude tato chvíle.

Anděl se moc bojí,

chlapci před ním stojí.

 

Nechápe však lidskou zlobu,

co zrodila se za tu dobu.

Proč lidé ubližují,

proč se radši nemilují.

 

O lidech přemýšlí zas,

však nezbývá jí čas.

Do domu vtrhli,

na chlapce se vrhli.

 

Násilím je táhnou ven,

zabít anděla chtějí jen.

Chlapci jako lvi se brání,

anděla však neuchrání.

 

Peří s křídel trhají,

svědomí snad neznají,

anděl šátkem oslepen,

týrán, avšak nevinnen.

 

V rohu schoulen klečí,

zklamáním a žalem brečí.

Nemůže dát slovem náznak,

že je Boží zázrak.

 

Že přináší naději a spásu,

že lidé ničí věčnou krásu.

Lidé kopou do těla,

ubít chtějí anděla.

 

Tak se bojí neznáma,

že dřív, než je pravda poznána,

radši všechno zničí,

není nikdo, kdo se neopičí.

 

Anděl na zemi pláče,

když dav po něm skáče.

Obrana je zbytečná,

je to cháska netečná.

 

Lidská hloupost nemá mezí,

žel, však nikdy nevymizí.

Strach a hněv z hlouposti,

lidé řeší krutostí.

 

Anděl znovu krvácí,

vědomí se vytrácí,

jako zvíře leží,

dýchá už jen stěží.

 

Proč jsou lidé zbabělí?

Kdyby jenom věděli,

že ničí vlastní naději.

Kéž litovat budou později.

 

Andělská tvář poražená,

volá: Děkuji Vám dvěma!

První slova nahlas řekla,

když krev jí ze rtů tekla.

 

Leží sama v místnosti,

kde ticho se rozhostí.

Nikde nikdo není,

jaké bude další dění?

 

Ti dva chlapci venku křičí,

další plán jim se příčí.

Pochodně dopadají na střechu,

pro anděla hledají útěchu.

 

 

Prosím Tě, prosím, leť!

Anděl však nemůže teď.

Snaží se, osud nedovolí,

nejde to, křídla bolí.

 

Hoří celá střecha,

dav na oslavu spěchá.

Kdyby aspoň tušili,

koho vlastně ubili.

 

Nikdo nevsadil si na rozum,

nyní hoří celý dům.

Anděl zavřený v něm,

kaje se před ohněm.

 

„Božské je prý odpouštět,

pak musím Bohu závidět.

To nemohu přec odpustit,

když musím život opustit“

 

Andělská duše k nebi letí,

pod sebou má lidské smetí.

Naději už jim nedává,

ani křídly nemává.

 

Zbabělci a hlupáci,

rozum se jim vytrácí,

nebeskou měli naději,

zabili jí raději.

 

Zlaté vlasy nebeské,

prožily chvíle nehezké.

Ve smrti zůstala krásná tvář,

pohasíná její svatozář.

 

U domu hoří květ již zvadlý,

v domě leží anděl padlý.

Obloha oči zavírá,

nechce vidět, že i anděl umírá...

 

Michal Kropáček

25.4.2015

 

---