Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Nevídaná nemoc
datum / id02.03.2020 / 504187Vytisknout |
autorLiterát_Pavel
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno97x
počet tipů1
v oblíbených0x
Nevídaná nemoc

Nevídaná nemoc

 

Nemoc se šíří opravdu rychle, obklopila již většinu světa. Na chorobu s názvem LIN-20 není znám žádný lék, přestože na něm usilovně pracují vědci z různých koutů Země. Je opravdu děsivé vyčkávat, až se dostane i sem.

Je čtvrtek 2. ledna, rozhodl jsem se veškerý průběh té nemoci zapisovat do mého deníku doufajíc, že mé záznamy někdo poté objeví. Byl to neobvyklý den, ráno jsem vstal a chvátal do firmy. Ocitám se u velké budovy s názvem GBC, kde mě čeká můj první pracovní pohovor, „je to tu, začátek něčeho nového,“ vkráčím do firmy pravou nohou v důvěře, že pracovní den bude probíhat dle mých představ. „Dobrý den, já jsem Pan Krejčí,“ odpovídám budoucímu zaměstnavateli, jehož jméno mi shodou událostí vyšumělo z hlavy. „Račte se posadit a můžeme začít,“ odvětil pokojně, „co vás do naší firmy přivádí a jakou práci si představujete?“ Byl jsem vyveden z míry, srdce se mi rozbušilo a čelo orosilo potem. „No, tak abych začal. K vám do firmy mě přivádí nabídka pracovního místa projektanta...“ Ztratil jsem slova, hledím na něho s mírným vystrašeným úsměvem a marně se snažím vzpomenout, co jsem chtěl říci. „Inu dobrá, na to že se k nám hlásíte na pozici projektanta, nejste moc hovorný. Jaké jsou vaše předchozí pracovní zkušenosti?“ Sdělím mu, že kromě pár letních brigád jsem žádnou trvalou práci neměl a nedávno úspěšně ukončil studium na vysoké škole. „Takže s touto pozicí zkušenosti nemáte, je mi líto, ale hlásili se k nám kvalifikovanější lidé, kteří jevili větší zájem než vy. Budeme se muset rozloučit, Pane Krejčí.“ A jak rychle rozhovor začal, tak i skončil. Zrovna jsem na odchodu, když do mne vrazí jeden z uchazečů o práci, „Nečumíš na cestu?“ řekne drze a zaleze do kanceláře šéfa firmy, „takže s tebou Karle můžu počítat?“ Uslyším a neschopný slov se vracím zklamán domů. Proč mi prostě neřekl do očí, že už nikoho nehledá a pracovníka na té pozici má vybraného? Zdá se mi, že do této doby plné arogantních a neupřímných lidí nepatřím. Rozrazily se dveře, brácha se sestrou se právě vrátili ze školy a utíkali do svých pokojů věnovat se mimoškolním aktivitám. Mám je na hlídání než se rodiče vrátí ze své vysněné dovolené v Itálii. Jak já jim závidím, nabízeli mi, abych jel s nimi, ale kvůli té zpropadené práci jsem odmítnul. Jako každý večer se koukám na televizní zprávy, abych zjistil, co se děje ve světě nového. Po nudných stopáží, kde hasiči setřásají už desátou kočku ze stromu, konečně začala část, na kterou jsem čekal. Zprávy mi postupně odhalovaly události, které se ve světě staly. Bylo to zajímavé, ale přeci jen mě nejvíce zaujalo varování, že vědci objevili nový virus, který se přenáší z člověka na člověka. Zatím však nejsou známé žádné projevy na zdraví, které by byly pro nový vědecký objev charakteristické.

„Ach ty média, snaží se člověku nahnat strach a vzbudit tak veřejnou hysterii,“ flegmaticky jsem odvětil, a vrhnul se na přípravu večeře, aby měly děti co jíst. Můj mladší brácha Filip, který nedávno oslavil své desáté narozeniny, má k jídlu nejraději boloňské špagety a jelikož si je předevčírem tak moc přál, dnes je bude mít k večeři společně s Karolínkou, která není tolik vybíravá. „Kájo! Filipe! Večeře je na stole!“ Sotva jsem zavolal, už seděli u stolu čekající na svou večeři. Filip celý překvapený vykulil oči, že dnes máme boloňské špagety a zůstal po něm talíř vybílený jako důkaz toho, že mu večeře moc chutnala. Karolínka si ale s večeří dávala na čas a místo hltání špagety pečlivě namotávala na vidličku. „Dneska ti nechutná?“ ptám se jí, „Jo, chutná, jenom nemám moc hlad,“ smutně odpověděla. „Děje se něco? Mně se přeci můžeš svěřit,“ říkám jí starostlivě, ona však jen s úsměvem kývne, poděkuje za večeři a odebere se do svého pokoje. „To jsou ty děti, vyspí se a zítra bude dobře,“ odpovím sám sobě a u televize po náročném dni usínám. V noci se mi zdál dost divný sen, možná to mám z těch televizních zpráv. Zdálo se mi o objevení viru, který měl velice zvláštní dopad na lidské smýšlení. Ve snu jsem byl přímo u toho, jak nakazil neznámou ženu a poté ji vědci zavřeli do pozorovací místnosti, kde vyzvídali, jaké symptomy právě pociťuje. Sen skončil zavražděním všech vědců a já se probudil celý propocený. „To byl ale zlý sen, neměl bych se na ty zprávy tolika dívat.“ Zamumlal si a zjistil, že je ráno. Po snídani jsem Filipa s Karolínkou vypravil do školy a vydal se nakoupit suroviny na oběd do nejbližšího obchodu. Vstoupil jsem do prodejny a spatřil ucpané pokladny lidmi s plnými košíky nákupu. Nevěřícně kroutím hlavou, to jsou snad nějaké slevy? Nebo má Kaufland zavřeno? Procházím záplavou lidí, nacházím potraviny, kvůli kterým jsem musel čekat dlouhou, ba nekonečnou frontu k pokladně. Když už na mě konečně padne řada, ptám se prodavačky: „Dobrý den, můžete mi prosím říct, proč je tu tolika lidí? Je snad konec světa?“ a prodavačka mi zdvořile odpoví: „Dobrý den, všichni teď blázní kvůli novému viru, na který není lék, vy jste nečetl dnešní noviny? Je to všude.“ V tom se mi udělalo mdlo, vzpomněl jsem si totiž na můj sen a strnule odpovídám: „Dobře, děkuji, nashledanou.“ Vybíhám ven a začínám si všímat skutečnosti, kterou jsem předtím přehlížel. Lidé šílí, vykořisťují různé obchody s potravinami rychlostí blesku. Nejvíce jdou na odběr konzervy, mouka, těstoviny, jídlo v prášku a vše ostatní, co vydrží déle než týdny nebo měsíce. Na zemi u odpadkového koše obchodu ležely noviny, psalo se na nich o důležité zprávě, že nový virus, kterému dali vědci jméno LIN-20, se rychle šíří a co nevidět bude i u nás. Zjistili také na testovaném subjektu B001, že virus mění mentalitu člověka a přebírá kontrolu nad jeho vědomím. Testovaná žena, která si stěžovala na velmi otravné svědění v oblasti hlavy a rukou, po dopravení do testovacích prostorů náhle ztratila vědomí a byla v kómatu po dobu dvou hodin. Když se vzbudila byla odpočatá, a po lékaři, který sledoval její stav, bezdůvodně zaútočila. Svědci popisují, že utekla neznámo kam a je po ní vyhlášeno pátrání.

Po přečtení této zprávy mi lezl mráz po zádech. Strachy se odebírám zpět do obchodu, abych nakoupil také nějaké konzervy a připravil se tak na pandemii širokého rozsahu. Nejsem zastáncem internetu a mobilních zařízeních, jsem znechucen z dnešních zvyklostí a zkažeností mládeže. Přesto během nakupování zapínám svůj mobilní telefon, abych zkontroloval, jak moc je ten virus rozšířen. Hledáním zjišťuji, že bylo nakaženo přes tři sta tisíc lidí během jediné noci, virus se šíří z člověka na člověka a je přenášen vzduchem. Většina lidí se pohybuje volně po světě bez pocitu příznaků, které virus v raní fázi neukazuje. Nejvíce zasažená oblast je podle statistik Itálie, kam jeli rodiče na dovolenou. Tato zpráva mě přinutila nakoupit ještě více trvanlivých potravin a frontu si vystát znova. „Dobrý den, tak vidím, že jste to už zjistil,“ odvětila škodolibě prodavačka obchodu, já však pouze zaplatil a beze slov odešel. Před obchodem se snažím kontaktovat mé rodiče a sdělit jim své obavy o ně. „Ano zlatíčko?“ Ozvala se moje mamka, „mami? Jsi v pořádku? Kdy se vrátíte?“ Mamka odpověděla: „Pozítří odjíždíme z Itálie, proč? Děje se něco?“ Ptá se starostlivě, „Ty to nevíš? Prý vypukla nějaká virová nákaza a všichni blázní, jedná se o pandemii obrovských rozměrů!“ Celý vystrašený mamce vysvětluji skutečnost, že se musí vrátit zpět domů za jakoukoliv cenu. Mamka však hovor přeruší s výmluvou, že je to všechno jen planý poplach a momentálně nemá čas ani náladu o tom hovořit. Odesílám ji tedy odkaz na stránky, kde se o tom viru píše dopodrobna. Bohatý nákup konzerv jsem odnesl domů a vydávám se do školy vyzvednou Filipa s Karolínou, abychom se včas připravili. Byli mile překvapeni, když mě viděli stát ve dveřích při hodině dějepisu s jejich méně oblíbenou paní učitelkou. „Dobrý den, jdu si vyzvednout Filipa s Karolínkou.“ Učitelka se na mě nevěřícně podívala a řekla: „Dobrej, a vy jste jako kdo?“ Zahořkle odpověděla, nedivím se, že ji děti nemají rádi, „Pan Krejčí.“ Sebevědomě se představím, „No tak si je vemte, a příště aspoň klepejte.“ Děti si sbalily učebnice do tašek a vypravili jsme se společně domů. Po cestě jsem jim vysvětlil, že se náš život na nějakou dobu změní a nebudou muset chodit do školy. Filip měl radost, protože školu nenáviděl, Karolínka byla smutná, že neuvidí své kamarádky. Po cestě se mi ji podařilo uklidnit a vysvětlit, že nemusí být smutná, že si najdeme způsob, jak se zabavit. Po návratu domů jsem otevřel cestu do našeho podzemního úkrytu, který připravoval můj otec v případě blížící se katastrofy. Odpojil jsem všechny nejdůležitější spotřebiče a pověřil děti, aby mi je pomohly odnést do úkrytu. Po důkladném zkontrolování, zda nám nic neschází a po zabezpečení vstupních dveří do domu, jsem pro rodiče nechal vzkaz na dobře schovaném místě s návodem, jak se k nám dostanou v případě, že se v pořádku vrátí z dovolené. Děti se schovaly do úkrytu a já se ujistil, zda máme vše, popadl jsem konzervy a zabouchl za sebou dveře. Dlouho tady nikdo nebyl, podle špíny usuzuji tak 10 let. Když jsem prohledával od pavučin pokrytou skříň, nalezl jsem konzervy s masem a zeleninou, přidal k nim ostatní a dětem začal vysvětlovat pravidla stravování v takto nouzové situaci. Moc nadšené z toho nebyly a při spotřebě jedné konzervy denně bychom si vystačili na necelé 2 měsíce. Karolínka začala plakat, uvědomila si vážnost situace a já ji uklidňoval, „Neboj, Kájo. Brzy budeme venku, nic se nám nestane.“ I když jsem nevěděl, jak to vše dopadne. Po uložení dětí do postele jsem zapnul rádio a naladil stanici, kde zrovna vyhlašovali poplach. Virus zasáhl už i naše město a je vyhlášen stav nouze. Touto novinkou začal náš dlouhý život v úkrytu chránící nás před vysoce nakažlivým virem LIN-20.

 

Čtvrtek 28. listopadu.

Vstávám rozespalý brzy ráno. Již čtvrtým dnem jsme odděleni od zbytku světa. Internet a elektřina stále funguje. V rámci pravidel pobytu v úkrytu poctivě rozděluji snídani. Rodiče se měli vrátit předevčírem, jak slíbili. To se však nestalo. Stále věřím v naději, že je uslyším klepat na dveře úkrytu. Podle zpráv v rádiu se virus rozšířil do okolních států a je nakaženo přes 10 milionů lidí. Objevily se prý nové symptomy viru v podobě tiku, konkrétně mírné škubání hlavou. Avšak pro nejednoznačné projevy vědci toto tvrzení zamítli. Abychom se nenudili, každý den hrajeme společenské hry. Filip je přirozený karbaník a při hře prší nás roznesl na kopytech. Karolínka zase vyniká v hádankách a hlavolamech. Já byl na své sourozence pyšný, jsou oproti dnešním dětem opravdu svatí. Například nemají potřebu vyvěšovat na sociální sítích, co dnes měli k obědu nebo k večeři a sami to uznávají za zbytečné a nepochopitelné. Snad jim tyto názory vydrží dlouho. K obědu jsem nám ohřál na plynové plotýnce maso se zeleninou, dětem moc nechutnalo a nedivím se. Nebylo však výběru. Po obědě na přání Filipa jsme dohráli rozehranou partičku karet, poté se každý odebral do své místnosti trávit svůj čas. Ke konci dne jsem se opět zaposlouchal do rádiového vysílání a zjistil, že lidé přestali vycházet ze svých domovů. Rádio podalo aktuální stav nákazy, který činil přes 14 milionů lidí.

 

Pátek 6. prosince.

Vypadl elektrický proud a signál na mobilu zmizel. Ještě že jsem připravil na stůl svíčky, rozsvítil je a vydal se prohledávat úkryt, zda nenajdu nějakou lampičku. Filip byl aktivní a při prohledávání mi byl nápomocný. „Hele! Co to je?“ křiknul na mě, „Filipe, ty si třída! To je přece generátor!“ a s radostí jsem ho vyhrabal ze skládky věcí, důkladně očistil a s přilepeným papírkem na jeho přední straně jsem zjistil, že je dědův. Paliva v něm bylo dost, chtěl jen trochu promazat. V tom bordelu jsem vyhrabal mazadlo, které by jej mohlo rozchodit. Po několika neúspěšných pokusech se mi ho konečně podařilo nastartovat. Těžko říci, na jak dlouho nám poslouží. Karolínka je poslední dobou moc smutná, bojí se o mamku a taťku, o kterých už i já pochybuji, že se vrátí. Dnes hlásili přes 50 milionů nakažených. Lidé postihnuti virem LIN-20 se začínají chovat zvláštně, mají vetší tendence k závisti a agresi více než předtím. V rádiu byla také slyšet promluva jednoho z vědců, že virus je stále na začátku své mutace a u většiny infikovaných pacientů je stále v inkubační fázi.

 

Pondělí 16. prosince.

Generátor spotřeboval veškeré palivo a nastalo temno. Moc svíček nám nezbývá, zásoby se pomalu tenčí a muselo dojít k úpravě pravidel pobytu v podobě jedné konzervy jídla pro tři hladové krky denně. Společenské hry už nás nebaví, i Filípek ztratil úsměv. Každý z nás sedí v koutě s obavami, co s námi bude a kdy se situace tam venku uklidní. Filip se poslední dobou škrabe na krku, pro jistotu jsem ho zkontroloval. Vyrašila mu jen nějaká vyrážka, určitě je z nedostatečně hygieny. Nacházím v lékárničce užitečnou mast, která by mohla pomoci. Během aplikování masti slyším, jak se rozrazily dveře do našeho domu. Posloucháme, jak někdo nahoře chodí, děti byly vyděšené. Snažím se je utišit, aby nás neprozradily. Jedno je jisté, mamka s tátou to být nemohou. Pohyboval se tak těžkopádně. Silným boucháním, které doprovázely výkřiky o pomoc, se začal dobývat do našeho úkrytu. Po několika marných pokusech bylo ticho. Přiblížil jsem se ke dveřím, abych zjistil v jakém stavu se nachází. Pootevřel je a ujistil se, že je pryč. Zahlédl jsem ho zrovna vycházet z domu ven. Byl to obyčejný člověk. Vracím se zpět k dětem abych je uklidnil a připravil večeři. Jako každý večer po uložení dětí do postele, zkouším naladit rádio, tentokrát zůstalo bez signálu, všechny stanice byly němé. Včera hlásili 252 milionů nakažených a novou mutaci viru, která měla za následek vytváření kožních zánětů po těle postiženého.

Středa 25. prosince.

První povánoční den jsme prožili ve strachu. Do zpěvu vánočních koled nám nebylo. V almaře plné věcí se mi podařilo najít zbytek paliva pro náš generátor, tak jsme na sebe aspoň viděli. Filip se poslední dobou hodně změnil, byl nevrlý a často agresivní nejen na svou sestru. Říkal jsem mu, ať se vzpamatuje, že tímto chováním nic nevyřeší. Mám obavy o jeho vyrážku na krku, mast nepomohla. Karolínka stále smutní a odmítá jíst. Zhodnotil jsem naší situaci a rozhodl se, že s tím musím něco udělat. Vysvětlil jsem Karolínce a Filipovi, že tu musí zůstat a já se vypravil z krytu ven abych zkontroloval situaci. Oslnilo mě ostré denní světlo a já vyšel z domu ven. Překvapený pozoruji naše město, vše je jak dřív. Ulice plné lidí a život pokračoval dál. Přišel ke mně pošťák s ranními novinami, „Zdravíčko Pane Krejčí! Tady máte dnešní noviny, hezký den!“ s úsměvem odvětil. Opravdu zvláštní, takto se přeci náš pošťák nechová, vždy to byl strašný mrzout. Pročítám si noviny. Je již nakaženo přes 500 milionů lidí, „To je snad nějaký vtip? Nebo mediální manipulace? Vždyť vše vypadá jako dřív.“ Nevěřícně zamumlám a pokračuji v procházce ulicí. Pár metrů ode mě se strhne rvačka starší paní s klukem, kterému bych mohl dělat tátu. Všímám si těch zlo přejícných očí lidí, kteří se jim smějí a pouze přihlíží. „Jste normální? Proč je od sebe neodtrhnete?!“ křičím na ně a ukončuji rvanici. Všichni se přestanou smát. Hledí na mě, jako bych jim něco ukradl. Všímám si, že každý z nich má na rukou trochu nějakého ekzému. Přesně takového, jaký má Filip. Pomalu couvám, abych se odtud ztratil. Začnou se za mnou rozbíhat. Nahání mě až domů, zabouchnu dveře a přemítám si v hlavě, co se to sakra stalo. Lidé se úplně zbláznili, byli více závistiví a zlomyslní než obvykle, dávali najevo jen svou agresi. Jako by to nebyli oni. Vcházím zpět do úkrytu říct dětem, že tu budeme muset ještě nějakou dobu pobýt. Prohledal jsem každý kout a Filip s Karolínkou nikde. Určitě mě hledali i přes můj vyslovený zákaz vycházení ven. Otevírám dveře od domu, „Filipe! Karolíno!“ Lidé se mi smějí, ani jeden z nich nebyl schopný mi pomoci v hledání. Vydám se ke škole, kde by mohli být a skutečně, zrovna vycházeli ze školy s paní učitelkou. Měli namířeno do haly, kde se vyučoval tělocvik. „Filipe, Karolíno. Co jsem vám říkal! Proč jste chodili ven?! Jdeme domů!“ A snažím se odvést děti zpět. „Ne! Jedeme na tělocvik! Ztrať se!“ Agresivně mi dopoví Filip. Říkám mu, že by se takto chovat neměl a ptám se Karolínky, jestli se mnou souhlasí v domnění, že mi dá za pravdu. „Nech mě být! Jdeme s Filípkem na tělocvik, neslyšíš?!“ Strnulý stojím na chodníku a pozoruji své sourozence, jak mizí se spolužáky za rohem školy. Uvědomuji si, že jsou také nakažení tím virem a už nikdy nebudou jako dřív. Vracím se domů bez Filipa a Karolíny. Zjišťuji, že někdo vyřadil pojistkovou skříň a nás tak odpojil od elektřiny a proto jsme byli odkázáni na generátor po dědovi úplně zbytečně. Po nabití mobilního telefonu volám mamce a tátovi. Vysvětluji jim moji situaci a ptám se, proč nepřijeli v den, jak slíbili. S matkou se nedalo bavit a táta ze mě udělal neschopného se postarat o své sourozence. Pravděpodobně to mají také. Uzavírám úkryt, ve kterém jsme prožili měsíc života úplně zbytečně. Uchyluji se do ústranní a přemýšlím, co bude dál. Filip s Karolínou se už domů nikdy nevrátili, na vše jsem zůstal sám. Virus stihnul nakazit celou Zemi.

Dopisuji poslední záznam a zavírám deník. Uložím ho do malé knihovny v mém pokoji. Z okna pozoruji lidi, které už nedokážu pochopit. Občas se vydám tam ven, abych nakoupil vše potřebné, nebo pozoruji Filipa s Karolínou vycházející ze školy na tělocvik. Násilí a šikana je často skloňovaným slovem ve školách, avšak se nikdy nezačne pořádně řešit. Žiju jako vyděděnec společnosti, s nikým se nebavím. Často si na mě ukazují, smějí se mi, nebo si zanadávají. Ignoruji to, věřím v naději, že se vše v dobré obrátí. Po večerech usedám k televizi, ani ta už není co bývala. Převládají zde filmy s krutou tématikou a zprávy se snaží zmanipulovat i malé děti a učit je nesnášenlivosti k druhým. Jednoho večera ležím na posteli, v depresích přemýšlím a zjišťuji, že těm lidem začínám rozumět. Na svoji vyrážku pravidelně aplikuji mast, která mi už nemůže pomoci.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.03.2020 19:52:06dát kritice tipLiterát_Pavel

Zdravím, máte pravdu. Často se mi opakují slova. Ještě ji upravím. Díky za upozornění :) 

02.03.2020 16:40:11dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Současná situace domyšlená ad absurdum. Chtělo by ještě jazykovou revizi.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.