Noc před návratem

NOC PŘED NÁVRATEM

Miluju jih a subtropické podnebí.

Toho roku jsem byla na dvoutýdenní dovolené u přátel v jedné zemi Jižní Ameriky.

Bydlela jsem s nimi a jejich pěti dětmi v hlavním městě, v nádherné vile nejluxusnější čtvrti, s velkou zahradou a početným služebnictvem. Byla to krásně strávená doba, kdy jsem ve dne jezdila a procházela se po městě a okolí, navštěvovala barokní kostely, vystupovala na prastaré indiánské pyramidy, během dlouhých hodin obdivovala bohaté archeologické muzeum a večery trávila s onou rodinou; seznámila jsem se také s mnohými jejich známými na stejné úrovni.  

Rodina mých hostitelů byla velmi zámožná již po generace, její členové vlastnili rozsáhlé podniky a byli také známými dobrodinci četných charit, zejména ve zdravotnictví a školství. Otec byl navíc renezanční člověk s mnohými zájmy a znalostmi, a naše debaty o historii, demokracii, filozofii, kultuře a umění byly nekonečné a velmi zajímavé. Jeho žena byla příjemná, bystrá, půvabná, štíhlá dáma, na které vůbec nebylo vidět, že prošla tolika těhotenstvími. Děti jako stupínky byly hezké, milé a velmi dobře a slušně vychované.

Zkrátka, byla to jedna z nejhezčích dovolených v mém životě.

Chýlila se však již ke konci.

Po poslední slavnostní večeři, před návratem následujícího dne do svého bydliště na severoamerickém kontinentě, jsem nemohla usnout. Byla jsem ještě plna dojmů z právě skončeného večera a celého pobytu.

Bylo mi líto, že mě doma čeká práce a že už musím odjet. Cítila jsem se zde mnohem lépe, než v mém studeném městě, a to nejen kvůli klimatu, ale i vztahům mezi lidmi.

Když i nadále spánek nepřicházel, převlékla jsem se z noční košile do lehkých letních šatů, které ještě nebyly zabalené, a šla na zahradu. Vzala jsem si s sebou jen klíče; dům býval vždy zamčený, jakož i hlavní brána s vchodem na příjezdovou cestu a do zahrady.

Byla krásná teplá noc, černé nebe poseté hvězdami, a exotické květiny vydávaly silnou vůni.

Avšak ani pobyt v zahradě nevyvolal sebemenší náznak ospalosti, a tak jsem vyšla na ulici vysokou bránou z umně tepaného kovu, pečlivě ji za sebou zamkla a svazek klíčů strčila do kapsy.

Byla to opravdu nejreprezentativnější část hlavního města této vyjímečně demokratické latinoamerické země, ve které bydleli lidé zámožní, slavní, i někteří členové vlády.

Přátelé i služebnictvo již spali, jinak by mi asi vymluvili toulat se v noci venku, byť ve čtvrti dobře chráněné městskou i soukromou policií. Já však mám pro strach uděláno, chovala jsem se podobně v New Yorku, Chicagu, Torontu, Ciudad de Mexico i jinde.

Chodila jsem podél bytelných plotů kolem vil a zahrad, obrostlých břečťanem i četnou další zelenou i kvetoucí flórou, a vzpomínala na právě minulé dny.

Hodinky i mobil jsem nevzala s sebou, a tak jsem ani nevěděla, kolik je hodin, když jsem si uvědomila, že netuším, kam jsem ve svém zamyšlení došla. Sedla jsem si na velký kámen pod obrovskými přerostlými a padajícími buganviliemi, hustě pokrytými fialovočervenými květy, které mě skryly jako opona. Přirovnání je to patřičné, protože jsem se za chvíli octla na místě divačky, či přesněji posluchačky dramatu.

Uslyšela jsem totiž v zahradě za kamennou zdí tlumené hlasy, muže a ženy, které se přibližovaly, a blízko ode mne se obě osoby zastavily, zřejmě proto, aby si muž zapálil. Slyšela jsem cvaknutí asi zapalovače a ucítila kouř cigarety.

A pak mi připadlo, že jsem se stala účastnicí nějaké hodně peprné druhořadé latinoamericke telenovely plné vášní, když jsem vyslechla následující velmi temperamentní hovor.

„Jste hnusný padouch, Hectore,“ prohlásil pohrdavě jasný ženský hlas.

„Cornelie – “ odpověděl hluboký hlas mužský, evidentně Hector, ale byl okamžitě přerušen.

„Měla jsem o vás lepší mínění, ale teď vidím, že jsem si vás naprosto zidealizovala.

Nedokázala bych si nikdy ani představit, že byste byl schopný něčeho podobného.

Přece – “ 

„Nemluvte o něčem, čemu nerozumíte.“

„Nejsem idiotka, a to, co chystáte, je – “

„Za idiotku vás nepokládám, i když o krásných ženách se to často říká. Ovšem, má drahá, neměla jste sebemenší právo vyslechnout hovor, který vám nebyl určen. Netušil jsem, že mě špehujete v mém vlastním domě.“

„Mlčte, mizero! K špehování bych se nikdy nesnížila. Byla to tragická náhoda, která – “

„Cornelia, basta!“

„Vraťte se ke své ženě, jestli o vás bude ještě stát, bídáku!“

„Vy nebudete rozhodovat o tom, co já udělám, querida.”

„Nechte mě, nedotýkejte se mne, jste mi odporný!“

„Nevšiml jsem si toho do dneška.“

„Ano, právě dneškem se vše mění. Je mezi námi konec. Nechci vás už nikdy vidět, ani  slyšet. Odcházím.“

„Nikoliv, v tom se mýlíte. Nemohu vás teď nechat odejít.“

„To určitě, zbabělče, na ženu si troufnete. Fuj, hanba, styďte se! Adiós!“

Zaslechla jsem lehké rychlé kroky, spíše běh, okamžitě následovaný rychlými kroky těžšími. Vzdálený ženský hlas vykřikl a pak jsem už neslyšela nic. Ticho.

Byla jsem zmatena a najednou jsem začala mít obavy. Vstala jsem a chystala se obejít dům s pozemkem – byla jsem zřejmě u zadní části zahrady – a zjistit jméno ulice a číslo domu.

Vtom však přede mnou zastavil vůz místní soukromé ochranky.

„Que se pasa, señora? Necesita nuestro ayudo?“

Musela jsem vypadat dosti podivně, když se mě ptali, co se děje a zda nepotřebuju pomoc.

„Ztratila jsem se,“ řekla jsem, „a nemohu najít cestu zpět k zdejším přátelům, u kterých jsem na návštěvě.“

„Dejte nám adresu, dovezeme vás tam,“ prohlásil jeden ze dvou členů hlídky v uniformě.

Učinila jsem to a byla jsem přivezena rychle domů, s přísným poučením, že bych neměla chodit sama v noci, zmírněném pochvalou mé, podle nich výborné, znalosti španělštiny.

Váhala jsem, zda se jim mám zmínit o vyslechnutém rozhovoru. Pak jsem se ale rozhodla mlčet, protože mi bylo jednak trapné, že jsem poslouchala něco tak soukromého, a taky jsem si řekla, že šlo prostě o vášnivou mileneckou hádku v manželském trojúhelníku. Jak časté a banálni! Představovala jsem si nikdy neshlédnuté aktéry této konverzace – señoritu jako velmi krásnou jižanku s dlouhými  havraními vlasy, uhrančivýma velkýma očima a perfektní sexy postavou, něco jako Gina Lollobrigida zamlada, a señora vysokého zajímavého muže s knírem, asi o dost staršího než ona, vlasy barvy pepř a sůl, a jistě bohatého, podle velikosti vily, zahrady kolem a výšky zdi. No, teď už jsou asi někde v objetí, a já si dělám zbytečné starosti. Jak se u nás říkalo: „Láska nehněvaná…“

U domu přátel se se mnou hlídka rozloučila, po mém poděkování za pomoc, a v autě ještě počkali, než jsem odemkla a zase zamkla bránu. Proběhla jsem pak po cestě, lemované růžovými keři, k hlavnímu vchodu do vily a uvnitř rychle a tiše odešla do svého pokoje, abych nikoho nevzbudila.

Naštěstí mi letadlo odlétalo až odpoledne, a tak jsem mohla spát trochu déle. Ale bohužel jsem zaspala rodinnou snídani. Pán domu musel časně odejít na schůzi v jednom ze svých podniků, a tak se mnou zůstala jeho žena a děti, kromě miminka v postýlce, u dlouhého mahagonového stolu ve velké jídelně, kde mi služebná naservírovala jídlo vhodné pro recepci.

Pozvala jsem je znova na návštěvu k sobě, a obzvláště dvě nejstarší děti, které studovaly ve škole angličtinu, projevily nadšení nad touto nabídkou.

O svém nočním dobrodružství nedobrodružství jsem se ani nezmínila. Připadalo mi to teď hloupé a trapné…

Na letiště mě dovezl rodinný řidič v jejich limuzíně a pomohl mi s podáním zavazadel, které značně nabyly na váze dary od přátel a nákupy, které jsem sama uskutečnila, a to hlavně uměleckých a folklorních předmětů do mé vily; také jsem neodolala několika osobitým stříbrným šperkům a typickým letním bavlněným šatům a blůzám s pestrým tradičním vyšíváním i elegantnímu paletu z lamí vlny.

Když už jsem, po všem frmolu loučení a odjezdu, a překonání pro mne vždy úzkostné chvilky prudkého vzletu, seděla pohodlně v letadle, padla na mne velká ospalost. Při poslechu tlumených známých jihoamerických melodií, jako vášnivého slaďáku „Besame, besame mucho, como que si era por la última vez“ jsem usnula. Po vzbuzení se s čerstvější hlavou, vzpomínka na prošlou noc na mne udeřila vší silou a nechtěla odejít z mé mysli.

Vzpomněla jsem si najednou na povídku Karla Čapka „Historie dirigenta Kaliny“. Jde  tam o noční vzrušený rozhovor mezi mužem a ženou, vyslechnutý náhodou a nepozorovaně v Anglii hostujícím dirigentem, který neumí ani slovo anglicky, ale jako hudebník chápe kadence a tón hovoru, a začne mít strach, že se jedná o něco strašného. Ti dva pak zmizí z jeho poslechu i vidu, a zoufalý Čech s pocitem naprosté  bezmoci chodí celou noc po městě, snaže se neúspěšně zabránit zločinu, ke kterému podle něj určitě dojde. Ráno se podívá do novin a uvidí na první straně fotografii staré bělovlasé paní s velkým titulkem MURDER. Je přesvědčen, že to slovo znamená vražda.

Zmocnil se mě neklid. Požádala jsem letušku o všechny místní noviny, které byly k dispozici v letadle, a rychle jsem je prolistovala. O žádné vraždě tam zmínka nebyla. Oddychla jsem si. A navíc, vždyť jsem nebyla v situaci onoho jazyka neznalého dirigenta; já umím dobře španělsky, tak snad bych porozuměla, kdyby…

Vynadala jsem si v duchu za svou zjitřenou představivost a bujnou fantazii, ještě navíc vyživovanou celoživotní náruživou četbou.   

Po skončení dlouhého letu a přistání jsem odjela zasněženým městem taxíkem domů.

Chtěla jsem dát svým latinoamerickým přátelům zprávu, že jsem v pořádku zpět, o což mě před mým odjezdem prosili.

Nemohla jsem však dostat spojení ani telefonem, ani přes internetový skype. Tak jsem jim poslala stručný e-mail a chystala se brzy do postele, protože následující den mě čekalo časné vstávání.

Zapnula jsem si na chvilku k lehké večeři televizi, kde byly zrovna zprávy.

V šoku jsem uviděla známá místa krásného města, odkud jsem se vrátila, plná tanků a zoufalých a zraněných i mrtvých lidi. Hlasatel nevzrušeně vykládal o konci demokratické vlády země krvavým pučem provedeným armádou, ke kterému tam právě došlo pod vedením generála jménem Hector Araujo Barrantes…   

 

---