Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Pod štreku I.
datum / id02.03.2020 / 504234Vytisknout |
autordievča
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno231x
počet tipů5
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora,
Pod štreku I.

Děda nechápavě kroutil hlavou, proč mu nestačím, a čekala jsem, kdy zazní, jak mi to říkával kdysi, „dělej, nebo dostaneš lepanec.“ 

Nenechával se zbytečně rozladit. Ale když se něco dělo, poznala jsem to. Zhranatěl, jak se mu sevřely rysy. Nad nedopnutým knoflíčkem vykukoval zpoza šedivých chlupů našpulený konec čerstvé jizvy.

Zastavil před vilou. Široké funkcionalistické balkony.

Upřel na mě tvář. Vypadala jako velký bílý čtverec. Kdybych se ho snažila utěšovat, dostala bych lepanec. I dospělá.

„Tož tu to je, Rozko,“ sevřelo se mu hrdlo.  Nahoře ptáci a červnové slunko. Jemné záclony, kovové zábradlí podél terasy, uklidňující sofistikovaná šedá. Lidé se trousí  beze spěchu, s vědomím vlastní konečnosti. 

„Poď, zkusime se zeptat tudy na recepci.“

Zavrzaly podrážky. Poznám i váhavé vrzání.

Vůně pryskyřice z nějaké koupele či zábalu. Vstoupili jsme do široké prosvětlené haly interny. Přítomní po nás loupli  očima. Děda rozevřel pouzdro s lékařskými dokumenty. Vedle se kdosi zavrtěl.

„Jarošu, si to ty?“

Děda cuknul hlavou. Srazil obočí a zalistoval v neviditelné kartotéce.

„Na dílni… u frezy… Nee, Veno, je to možne?“ nevěřícně pozvedl koutky.

Přelétla nepatrná vůně kovových špon.

„Sem po infarktu, kamarade… Manželka umřela, ogar je pryč …“ zlomil se mu hlas.

Soused chápavě přikyvoval.

„A mňa sanitka odvažela rovnou do Ostravy do fakultni, představ si…“

S úlevou sleduju dědovy široké velké prsty, jak se poklidně složily na obálku s doklady.

Když zmizel za dveřmi, zavřela jsem oči a najednou se zase objevil, v ruce harmonogram léčebných procedur. Hledali jsme správné číslo pokoje a vozili se výtahem. 

„Tož si představ, je tu aji Vena, dělali sme spolu ve stejne dilni. Pravil, že ho neska přijali. A zitra tu vyhrava dechovka, tak sa tam přejdem podivať,“ rovnal si do poličky holení.

Přistoupil k oknu.

Výhled na altánek s léčivým pramenem, korzující pacienti. Každý tak zvláštně osamělý.

„Divej, koťatko,“ usmál se děda. Povolil si knoflíčky u rukávů košile a rozepnul se. Oblečení pověsil na ramínko a pečlivě porovnal. Do odjezdu vlaku z Teplic domů zbývalo pár minut.

„Dědo, pomalu budu muset jít na vlak…“

„Seď, je čas.“

Z tašky vytáhl kus tmavé čokolády, ulomil půl tabulky a strčil mi ji pod nos.

„Tu maš… Víš co pravil Vena? Vena se mě ptal,“ ztišil hlas a pusa mu zaškubala smíchem, „jestli si moja milenka! Kde pry sem sehnal takovu kočku!“

Jedli jsme čokoládu. Pozorovali oknem zrzavé kotě a jeho černou mámu. Děda pustil rozhlas po drátě a zkoušeli jsme, jak se sedí ve starém ušáku.

Vlaky jezdí pořád dokola.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.05.2020 20:18:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pěkná, autentická "pohlednice" z lázní. Těším se na tvoji další prózu.

20.04.2020 12:47:37dát kritice tipmezimraky

skvělé

18.04.2020 17:25:13dát kritice tipRádobyslav z Hájku

Děvčico, poslúchaj, nesi ty Maryša? 

Moc hezké, na nic si nehrající, opravdové. 

Kde jsou tzv. "redaktoři"??? (otázka pro pánaboha). 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.