Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zlatá mládež bez karátů

02. 03. 2020
0
0
311
Autor
Zyltrohar

Omlouvám se za zařazení, nevím přesně, kam zařadit "detektivku". Jedná se o jeden příběh z plánované knihy detektivních příběhů. A na povídku je to asi dlouhé. Příjemné počtení, omlouvám se za chyby a formát.

 

Smrt je pro někoho koncem, pro jiného začátkem nového. Někdo se jí bojí, jiný si jí přeje, další na ni jen čeká. Před jejím nástupem však každý žije, nebo jen přežívá. Ať je to jak chce, ikdyž může být smrt vysvobozením, vždy je tragická. A o to tragičtější je, je-li zaviněna někým jiným. Někým, kdo zasáhne do života druhého, ukončí ho, neptá se, nezajímá se. Nechá odhozené lidské tělo na zemi, ve špíně, bez jakékoliv úcty k životu. Říká se tomu vražda. Nejzávažnější trestní čin. Podle bible, podle zákona, podle morálky, podle měřítka lidskosti. Za vraždu se trestá, je-li pachatel dopaden. Před tím, než je dopaden, musí probíhat složité vyšetřování, na kterém se podílí mnoho lidí. Při následném podezření je potřeba absolvovat dlouhý proces dokazování, prokazování, výslechů jak podezřelých, pozůstalých, svědků...A všem připomínat onu tragedii. Když to jde vše dobře, nastává pocit uspokojení nad dobře vykonanou prací. Podezření, obvinění, prokázání, soud, odsouzení. A nakonec trest.

O výši se dá vždy polemizovat, zda-li byl trest spravedlivý, nízký, vysoký. K soudu je dlouhá cesta, a tu cestu dláždí především důkazy a jejich průkaznost. Problém nastává, když vraždí děti, respektive nezletilci. To se každému z nás stáhne hrdlo. A pak ty věčné dohady veřejnosti o tom, kdy je vlastně člověk trestně odpovědný. Všichni víme, že i desetileté dítě je schopné si uvědomit, že úmyslně ublížit zvířeti je špatné. Natož jej zabít. Tedy, mělo by toho být schopné. To je už věc výchovy. A co teprve zabít člověka? Neřešitelná rovnice, která má na svém konci jen dohady, ale žádný výsledek. Ale pak jsou případy, kdy je věk hraniční. Vynesení trestu je věcí soudů a těm já se nehodlám plést do řemesla. Ovšem když je více podezřelých, a jeden hází vinu na druhého, pokud možno si nikdo nic nepamatuje, respektive pamatovat nechce, to je tedy chuťovka. A to taková, že se přejí při prvním soustu. A o tom vlastně bude následující příběh. O dohadech, hlouposti, lidské primitivitě, velkém úsilí dokázat pravdu. A jak už to v mé práci bývá, především o smrti.

 

Ten den jsem měl slavit šestnácté výročí u policie. Měsíc listopad. Z těch šestnácti let jsem byl pátým rokem na kriminálce na oddělení vražd. Za těch pět let na vraždách jsem viděl mnoho lidských konců, mnoho pachatelů. Většinu jsme dostali za mříže. Za tu krátkou dobu se mi nestalo, aby nebyl pachatel dopaden a následně potrestán. Vyjímkou bylo, že během vyšetřování sám zemřel, nebo byl sproštěn viny na základě zdravotního stavu, psychologického posudku atd. Bilancoval jsem v kanceláři, a přemýšlel co bude dál. Co mi asi připraví další rok služby. Uvažoval jsem nad smyslem svojí práce. Pomáhat a chránit. K tomu, abych však začal pracovat na případu, potřebuji k tomu smutný začátek. Mrtvolu. Tu, kterou neuchráním, ani jí už nepomohu. Říkal jsem si, jaký bude asi ten den, když se mi hlavou honily tyto myšlenky. Bál jsem se a zároveň těšil, že mi zazvoní telefon. Věděl jsem, že když se tak stane, začnu další rok případem. Ale věděl jsem také, že někde skončil něčí život. A že to uvidím. Že předemnou bude ten zdánlivě nekonečný kolotoč administrativy, rozhovorů, paragrafů, a obav, jak to vše dopadne. Pročítal jsem materiály k předchozímu, již uzavřenému případu a říkal si, kéž by jich takových bylo víc. Pokus o vraždu, oběť přežila, pachatel zadržen a usvědčen. Za čtyři dny. Z mých myšlenek mě vyrušil ten nepříjemně drnčivý zvuk telefonu. A bylo rázem jasno, jak začnu svůj další rok na kriminálce. Ze strohého hlášení jsem se dozvěděl, že pojedu na místo, kde byla nalezena dvě těla. Mladá dívka a mladý chlapec. Prý puberťáci.

Jakoby mi něco přeplo v hlavě a já se ze svých úvah začal ubírat téměř naučeným jednáním. Vše šlo automaticky. Odsouhlasil jsem výjezd, vyžádal si auto, popadl bundu a můj pověstný poznámkový notýsek. Vyrazil jsem. A tak začalo mé výročí.

 

Ta chata vypadala útulně. Příjemné prostředí, řeka, les a louka. Romantické místo. Vypadalo to tam zkrátka nádherně. Kdybych někde chtěl trávit dovolenou, tak rozhodně tady. Tu nádheru narušovaly policejní vozy, sanitka a bohužel i vůz pohřební služby, který dorazil těsně po tom, co jsem na místo přijel já. Pod tříschodovou terasou ležel mladý muž. Spíš ještě kluk. Mohlo mu být tak patnáct, nejvýš osmnáct let. Hlavu měl rozbitou. Doslova. Stříkance krve byly jak na omítce, tak na zemi, na zábradlí, zkrátka všude. Nešlo si nevšimnout křečovitě zavřěných očí, a jedné dlaně zaťaté v pěst. Jako by se chtěl bránit a neměl šanci. Jakoby utíkal odhodlaný pro pomoc a nesmířený s tím, že nikam nedoběhne. Od kolegů jsem zaslechl tak na půl ucha, že ho někdo utřískal... Věděl jsem, že mě čeká ještě další nepříjemný pohled. Jakobych byl prvně na místě činu. Cítil jsem se nejistě. Šel jsem do chaty a bál jsem se čehokoliv dotknout. Do cesty mi vstoupil můj kolega a popřál mi ke šťastému výročí. Prý, jestli se mi „u nich“ pořád líbí. Zapochyboval jsem o svojí odpovědi. Raději jsem se zeptal, kde je ta dívka. Odvedl mě do malé, dřevem vykládané místnosti, kde byla jedna postel, malá skříňka, na ní lampa, krabička cigaret, popelník, několik zapalovačů...A na posteli ležela ona. Viděl jsem již před tím, jak vypadají oči mrtvých, ale s takovou hrůzou v pohledu té dívky jsem se ještě nesetkal. Tak vytřeštěné, lesklé oči jsem zkrátka neviděl. Rty těsně semknuté u sebe, jakoby nechtěla vykřiknout i přes ten strach, který v sobě musela mít v posledních chvílích mladého života. Šrámy a modřiny v obličeji, i po nahém těle. Strangulační rýhy na krku byla výmluvné. Jen malou část břicha zakrývala peřina, kterou následně soudní lékař odkryl, aby odhalil další podlitiny. Prý byla bita, dokonce i pořezána. Podle soudního lékaře byla mučena a pravděpodobně i znásilněna. Jistotu si ponechal až po pitvě. Rozhlížel jsem se po místnostech. Všude byl nepořádek, láhve od piva, od tvrdého alkoholu, dokonce i injekce, lžičky a vyhořelé svíčky. Stopy po bílém prášku, který technici zajišťovali. Sklenice, zbytky chlebíčků a brambůrek. Vypadalo to jako nějaký mejdan. Zažil jsem případy, kdy se někde něco slavilo, pilo se, došlo k hádce, a někdo skončil s nožem v zádech. Tohle bylo jiné. Harmonické místo, které bylo narušené oslavou, která se snad ani do takového prostředí nehodila. A na místě zůstali dva z oslavenců. Nikdo z nich neměl doklad totožnosti. Dva mladí lidé, dva rozdílné způsoby usmrcení. A že tam byl někdo třetí bylo jasné. Ale podle množství sklenic a na základě dalších aspektů jsem se musel domnívat, že na této oslavě bylo lidí více, než jen dva mrtví a jeden potenciální pachatel. Tohle musela být parta. Parta důležitých svědků, a možná i pachatelů. Mohli jsme začít naplno.

 

Tělo onoho mladíka objevil člen rybářské stráže. Jak mi řekl, procházel danou oblast a všiml si, že jsou otevřené dveře, ale u chaty nestojí žádný vůz. Ta oblast se prý často vykrádá, tak se chtěl podívat blíž. Byl přesvědčený, že v chatě najde zloděje, nebo bezdomovce. Do chaty ani nevstoupil, když spatřil mrtvolu pod terasou. Ihned uvědomil policii. Mrtvá dívka byla překvapením i pro policisty.

 

Museli jsme co nejdříve zjistit totožnost obou mrtvých. Procházeli jsme evidenci pohřešovaných a hledaných, ale nic. Byl jsem přítomen u pitvy. Zážitek, o který se rozhodně s nikým nechci dělat, ale musím říct, že když jsem ta těla viděl na pitevně, vybavil se mi pocit, který jsem měl na místě činu. A jakobych se v tu chvíli vzpamatoval z apatie a začal vnímat celou situaci v podstatě jako inventář toho, co patří k mé práci. Příčina smrti mladíka se dala odhadovat již na místě činu. Jeho tělo dostalo více tvrdých ran, než mohlo vydržet. Bezprostřední příčinou smrti bylo krvácení do mozku, způsobené silným úderem, těžkým a poměrně ostrým předmětem. Dále pitva odhalila i mnohačetná vnitřní zranění, na která by oběť i tak zemřela.

Dívka zemřela následkem udušení z uškrcení. Soudní lékař zajistil pár vláken ze strangulačních rýh na krku. Vyjádřil se v tom smyslu, že se jedná pravděpodobně o vlákna z koženého opasku, což potvrzovala i skutečnost, že rýhy od sebe byly vzdáleny dva centimetry, a to téměř geometricky přesně. Dokonce, a to jsem si nechal vyfotografovat od technika, si lékař všiml otlaku od spony opasku. Další zajímavostí byly podlitiny na krku, které poukazovali i na rdoušení. Zkrátka dívku někdo rdousil holýma rukama, a následně jí uškrtil opaskem. Nemluvě o mnohačetných podlitinách po celém těle, dokonce i kousancích. Znásilnění lékař potvrtil. A jelikož našel jak v pochvě, tak i na těle, stopy biologického materiálu několika různých charakterů, bylo jasné, že se na hrůzách v chatě podílelo více osob. Na místě činu byly zajištěny zbytky pervitinu, ale ni u jednoho toxikologie neprokázala přítomnost drogy, jen alkoholu. Oba mladí lidé zemřeli tak dvacetčtyři až dvacetosm hodin před nálezem.

Oblečení obou mrtvých bylo podrobeno expertizám. Na mužském oblečení byly zajištěny stopy krve, která patřila oběti. Dámské oblečení bylo potrhané, ale čisté. Když tedy odmyslím skvrny od vylitého alkoholu a popelu z cigaret. Oblečení bylo značkové, žádná tržnice. Ve značkách se nevyznám, pomohla mi s tím kolegyně, která mi jasně řekla, že se takhle rozhodně neoblékají průměrní studenti. Tak proč je nikdo nehledá? Převzal jsem si osobní věci obětí. Prsten z chirurgické ocely, papírové kapesníky, naušnice. Dokonce i piercing z jazyku nebohé slečny.

 

Zveřejňovat fotografie v médiích zatím nebylo možné. Chytil jsem se té chaty. Zámek nebyl poškozený, vycházel jsem z toho, že se do chaty nikdo jen tak nevloupal. Výhoda je, že úkoly jsou rozděleny a pokud je někdo u pitvy, druhý rozesílá svodky s fotografiemi obětí, další obchází vesnici, a jiní zase procházejí katastr nemovitostí. A než jsem se nadechnul, už mi kolega vychrlil informace, které jsem potřeboval. Jméno majitele chaty. Naivitu jsem dávno pohřbil, takže jsem očekával nějaké to „ale“. To přišlo. Majitelem byl totiž muž, který chatu zdědil, žije a pracuje v Rakousku, a chatu pronajímá jen přes léto. I tak jsem s ním potřeboval mluvit. Byl jsem skoro až zaskočený ochotou, se kterou pan majitel přijel. Ani nevěděl proč, stačila mu informace, že jeho nemovitost prošetřujeme ve spojení s trestným činem. Tomu člověku jsem věřil. Ani sám nevím proč, ale něco mi říkalo, že skutečně nelže. Po krátké debatě to bylo jasné, v České republice zkrátka nebyl, ani být nemohl. A nemusel mi ani nic vysvětlovat, jelikož jeho nepřítomnost v zemi jsem dostal potvrzenou hend z několika zdrojů. A o tom, že by někomu půjčil klíč? Zbytečně. Existují jenom tři klíče, jeden má on, a další dva má správce jeho chaty. Jeden pro sebe a druhý pro nájemníky, kteří tráví léto v tak harmonickém místě.

Pana majitele jsem mohl s klidným svědomím vypustit ze svých úvah. Upnul jsme se spíše na jeho rodiče – bývalé vlastníky, a nechal jsem prověřovat vztahy v té vesnici, pod kterou spadala i chata. Ale ještě více mě zaujal Správce se dvěma klíči, a nájemníci. Pan majitel mě sice ujistil, že jak Správce, tak i nájemníci jsou slušní lidé, ale já se nespokojím jen s tvrzením. Tak jako každý kriminalista si tvrzení potvrdím.

 

Pan správce dostal jméno, jistý pan Miloslav Snášel. Jeho jednání bylo velmi korektní, skoro až předepsané nějakou nepsanou literou. Odmítl, že by klíče komukoliv půjčil. Naopak, ještě se mi předvedl harmonogramem, podle kterého se řídí. Kontroluje stavení kvůli případným zlodějům jednou do měsíce. A klíč, který má předávat nájemníkům dává do rukou pouze jim. Dokonce je vázaný i smlouvou, kterou mi ukázal a dokonce mi dal k dispozici i kopii. Doložil i smluvní dojednání, že na pronájem chaty má právo pouze jedna a jediná rodina. Rodina Nývltova. Prověřovali jsme alibi Snášelovo, z vražd jsme ho nepodezírali, ale co kdyby poskytl klíč... Ani omylem. Snášel byl jak vykreslený příklad „majordoma“ z telenovel. Svobodný mládenec, který se ve svých padesátišesti letech ani neoženil, protože se prý věnuje správě majetků a vlastnímu koníčku – numismatice a filatelii. A jak potvrdil i majitel, po létech vzájemné spolupráce nemohl mít ani jedinou stížnost.

Pořádkem a řádem téměř posedlý člověk by těžko dovolil, aby se v jím spravovaném oběktu konaly všelijaké oslavy mladých lidí. Poptali jsme se, jistě. A skutečně, charakterové vlastnosti pana Snášela byly zkrátka dané, a přes to nejel vlak. Až jsem se někdy, při rozhovoru s ním, lekl, jestli jsem správně upravený. Neměl bych na to brát až tak velký ohled, ale ten člověk opravdu působil jako můj nadřízený. Ještě hůř.

Začala mě zajímat ta rodina. Nývltovi – to zní tak trochu snobsky. Nechtěl jsem se tím nechat ovlivnit, ale rodinu jsem navšívit musel. A jak mi pan Snášel řekl: „ Ne každý mladý člověk se chová jako zvěř. Samé čmárání po domech, znehodnocování všeho, co někdo jiný vybudoval, a rodiče se nestarají. Je to slušná rodina, která si chatu pronajímá již sedmým rokem, a to každé léto. A když budu hodně neosobní – jen jednou jsem čistil prkénko na toaletě, a to zespodu, jinak po sobě vždy uklidí, a dají chatu do stavu, ve kterém jí navštívili.“ Náš rozhovor po téhle odpovědi vypadal takto:

 

Komisař: Vážím si vaší korektnosti, v dnešní době je to pozoruhodné. Ale jak vím, Nývltovi mají dva syny, a to ve věku čtrnáct a sedmnáct let. Stane se někdy, že rodiče odjedou a nechají syny na chatě pár dní samotné?

 

Snášel: Tak o tom nic nevím. Ale paní Nývltová hodně dbá na společnou dovolenou, prázdniny tráví různě, ale když jedou sem, většinou tu bývají všichni, jelikož si Nývltovi dovolenou naplánují tak, aby se sešli, a to minimálně dvakrát v létě a vždy na dva týdny.

 

Komisař: Klíče od chaty tedy máte vy, ale v době, kdy Nývltovi tráví dovolenou, mají klíče oni, je to tak?

 

Snášel: Pochopitelně, ale vy říkáte klíče! Je to jen jeden klíč. Není to tak, že by všichni měli svůj klíč. A ten má v době rekreace pan Nývlt u sebe. Jestli ho někomu půjčí, to já neovlivním. Druhý mám já a to pro případ, že by chata byla vykradená, jako už se stalo.

 

Komisař: Jak často během roku kontrolujete chatu?

 

Snášel: Snažím se jednou do měsíce. Jednou jsem vynechal a přijel až po šesti týdnech, a chata byla vykradena. Ne přímo vykradena, ale interiér byl poničený, vypadalo to spíš na bezdomovce, tehdy to řešili vaši kolegové a řekli mi, že mají měsíc na šetření. A jednou se tu ztratila televize a nádobí, někde to mám i zapsané, kolik toho bylo, ale tady se vykrádá mimo sezónu hodně, to vám řekne každý chatař, co sem jezdí. Snažím se, ale sám to neuhlídám, není to jediná nemovitost kterou spravuji. Jen stále nechápu, proč jsem u vás, s Nývltovými vždy dohaduji jen termín a předání klíče, pan majitel je o všem srozumněný a mám i plnou moc, kdyby jste dovolil...

 

Komisař: K tomu se dostaneme. Když jste tehdy zjistil, že je chata vykradená, informujete majitele, nebo i to spadá do vaší plné moci?

 

Snášel: Oznámení jsem podával já, ale majitele vždy musím uvědomit, to je přeci jasné. Na tu chatu se pojedu podívat za týden, přesněji za šest dní. Ostatně v případě, že byla vykradena, tak bych to měl vědět první, a pak dát zprávu majiteli. Takže, co se ztratilo?

 

Komisař: Neříkejte, že nevíte.

 

Snášel: Nevím co? Já zatím nevím nic.

 

Komisař: Neztratilo se nic, o tom vám pan majitel neřekl? Chata byla otevřená, a i tak se tam nic neztratilo, naopak, něco tam přibylo. Řekněte mi něco o klucích Nývltových, jak na vás působí?

 

Snášel: Ale já s ním nemluvil už asi tři týdny, jestli se něco stalo, věděl bych to od něj. A co se jeho synů týče, tak nevím, co by vás mohlo zajímat, slušní kluci, jeden končí základní školu, druhý je na střední škole a studuje pokud si pamatuji zdravotnickou školu, chce být lékařem. Proč se mě na to ptáte? Já spravuji majetek, trochu znám tu rodinu, ale jinak se o osobní vazby nestarám. A co má znamenat ta poznámka, že něco přibylo? Asi si přehodím pár věcí, a pojedu tam rovnou zítra, protože vaše jednání se mi nelíbí a když nejste schopný mi říct co a jak, tak...

 

Komisař: Tak k tomu mám důvod! V každém případě si nic nepřehazujte, zítra určitě na tu chatu nepojedete. A žádám vás důrazně, aby tento rozhovor zůstal jen mezi námi. To, že budu mluvit s Nývltovými je vám asi jasné.

Řeknu vám, o co jde. Našli jsme tam dvě mrtvoly. Tady jste na oddělní vražd. Vykrádání mě nezajímá. Mě zajímá, že existují jen tři klíče, z toho dva máte mimo sezónu jen vy. Majitel je mimo, takže dva klíče, oba u vás, Chápete už kam tim mířím?

 

Snášel: Snad si nemyslíte, že já...ale já tam opravdu dlouho nebyl, jak jsem říkal, snažím se, ale ne vždy to vyjde...

 

Komisař: Kdo říká, že vy? Není možné, že by se k tomu klíči dostal někdo jiný?

 

To Snášel rázně vyloučil. Když jsem mu ukázal fotografie mrtvých, jestli je náhodou někdy v chatové oblasti neviděl, skoro omdlel a požádal o sklenici vody. Nikoho mu ale bohužel ani vzdáleně nepřipomínali. Neměl jsem důvod pochybovat, že by mi snad pan Snášel neříkal pravdu, naopak, snažil se být nápomocný jak jen mohl.

Potřeboval jsem mluvit s Nývltovými a už jsem se chystal, že se za nimi sám vypravím, když mi kolega přišel oznámit, že nějaká slečna přišla podat oznámení o pohřešování své kamarádky, která se nápadně podobala popisu zavražděné. Představa, že ztotožníme mrtvou dívku mě začala popohánět. Naplňovala mě optimismem. Za Nývltovými jsem poslal kolegu a sám jsem se ujal dívky. Sabina Straková byla nenápadná slečna s ustrašeným výrazem a přeslabým hláskem. V kanceláři muselo být absolutní ticho, abych slyšel všechno, co mi říká. Postrádala svojí kamarádku, která jí již týden nezvedá telefon, doma není. Učitelka volala domů, ale rodiče očividně nejevili zájem, jen řekli, že holka prostě do školy dorazí a že si to s ní vyřídí. Sabina si nevěděla rady a proto se obrátila na policii. Když mi ukázala fotografii svojí kamarádky, polilo mě horko. V tu chvíli bylo jasné, že mě čeká návštěva rodičů mrtvé dívky – šestnáctileté Kateřiny Sekorové. Pavel Sekora byl zámožným podnikatelem v oboru realit. Podle toho vypadala i velká rodinná vila s rozsáhlým oploceným pozemkem. Kateřina Sekorová starší nepracovala. Užívala si luxusu a pečovala o velkou zahradu. Když jsem k Sekorovým přijel, byla doma pouze paní Kateřina. Nedůvěřivě si mě prohlížela, a když jsem se představil, pouze mávla rukou. Gesto, které jsem nechápal a docela mě rozhořčilo. Řekl jsem, že přicházím kvůli její dceři, abych sdělil nepříjemnou zprávu. Pozvala mě dál a nabídla mi kávu. Konečně jsem měl pocit, že jí moje návštěva zajímá. Ptala se, co jsem jí přinesl za zprávu. Dodala, že to čekala každým okamžikem. Prý otázka času, kdy u nich doma bude zvonit kriminálka a ne jen hlídka, která nezbednou a opilou dceru přivezla několikrát domů. Dcerka se prý chytla špatné party a matka si s ní nevěděla rady. Otec se staral hlavně o podnik. Těžko se mi odpovídalo na otázku, co mladá Katka provedla, když už se o ní zajímám. V tu chvíli přišel Pavel Sekora. Elegantní, dobře oblečený muž, s výraznou voňavkou, solidním vystupováním a rozhodnou chůzí. Paní Kateřina mu stroze oznámila: „No jen pojď, pojď si poslechnout, co naše dceruška vyvedla, tady pán je z kriminální policie. Už je to tady, a když jsem ti to říkala, tak jsi mi vždycky říkal, že přeháním!“ a nalila si mohutného panáka kvalitního koňaku. Pan Sekora odložil kufřík, podal mi ruku a jakoby očekával, že bude platit tučnou pokutu. Cítil jsem se poněkud neosobně. Těžko jsem se odhodlával sdělit jim smutnou pravdu. Očekávali, že jejich dcera má průšvih. Byli na ní nazlobení, a já jim měl vztek vyměnit za vzpomínky, výčitky a pláč. Přes veškeré vymýšlení slovních kombinací, jak sdělím informaci o Katce, jsem nebyl schopný dát dohromady kloudnou a empatickou větu. Nakonec jsem stroze řekl: „Vaše dcera byla před týdnem nalezena mrtvá.“ Sekora se na mě díval jakoby čekal, že mu to ještě třikrát zopakuji, Sekorová se sesunula na křeslo a koukala tupě před sebe. Pomalu mi docházelo, proč rodiče nepohřešovali svou dceru. Týdenní výlety nebyly prý za poslední rok u Katky žádnou vyjímkou. Zhoršila se ve škole, navštěvovala bary a diskotéky, často přespávala u kamarádů. Předemnou byla další nepříjemná věc. Vzít rodiče na prosekturu, aby provedli identifikaci vlastní dcery. Tohoto úkolu se ujal sebejistý Sekora, ušetřil tak manželku nepříjemného pohledu, který by si pamatovala celý život. Dceru bezpečně poznal. Položil jsem oběma rodičům hodně otázek. O životě vlastní dcery měla větší přehled Sekorová. Zmínila, že se Katka chytla nějaké partičky, ale jména neznala. Odpřísáhla, že s drogami ale její dcera nic neměla a mít nechtěla. Odmítla připustit skutečnost, že by Katka spadla na samotné dno společnosti. Bylo pro mě smutné, když jsem si uvědomil, že na první pohled slušná holka, zahodí svoje pohodlí za trochu vzrušení a zábavy, za kterou zaplatila cenu nejvyšší. Ztotožnit mladíka už nebyl takový problém. Vyptávali jsme se ve škole, učitelů, spolužáků, byly jsme i na kroužku street dance, kam Katka chodila. Mluvili jsme s trenérkami, tanečnicemi, a dávali jsme dohromady mozaiku života Kateřiny, jejích přátel a aktivit. Postupně jsme se dopátrali ke jménu mladého zavražděného chlapce. Tibor. Několik holek z kroužku nám dali poměrně podrobný popis. Shodli se i na křestním jménu. Sestavili jsme identikit, který přesně odpovídal Tiborovi a technici následně v programu na základě obličejových markantů sestavili umělou fotografii, na které kluk vypadal jako živý model. Fotografie z pitevny zkrátka nešla použít k tomu, abychom s ní obcházeli lidi a ptali se na celé jméno. Zjistili jsme, že Tibor chodil často do jedné, nepříliš vzdálené hospůdky. Hostinská ho bezpečně poznala, sice neznala příjmení, ale když se poptala místní mládeže, bylo jasno. Tibor Trešl. V hospůdce, která spíš silně připomínala hernu, jsme se zdrželi déle. Chvíli mi chování těch automatových závisláků, kterým ještě teklo mléko po bradě, pořádně brnkalo na nervy. Přistihl jsem se při myšlence, jaký by z toho měla slečna hostinská problém, kdybych začal projíždět občanky jejích hostů, kterým určitě ještě nebylo osmnáct, ale i tak si dopřávali dostatek piva a cigaret. Nejsem byrokrat a popravdě, měl jsem jiné starosti, především z těch kluků dostat co nejvíce informací o Tiborovi. Měl už jen otce, takovou lidskou trosku. Chtěl jsem si ho nechat přivézt na oddělení, ale nakonec jsem se za ním vypravil sám, abych si udělal představu o životě mladého Tibora. Byt byl ponurý, neuklizený, páchl alkoholem a potem. Václav Trešl byl neoholený, měl špinavé oblečení, na nohou děravé ponožky a v obličeji již dávno vyhaslou naději na lepší živobytí. Když jsem mu sdělil, že máme důvod se domnívat, že jeho syn je po smrti a zda-li by se mnou jel na identifikaci, odpověděl stroze, že klidně, když ho pak odvezu zpět. Na soudním lékařství si nebyl zcela jistý, dlouho si mrtvolu prohlížel. Nakonec řekl, že asi ano. A chtěl rychle pryč. Jeho výpověď mi opět ukázala, jací lidé mohou být. Totální apatie vůči vlastnímu dítěti. Ani nebrečel, ani neprojevil lítost, prostě nic. Není divu, že se kluk toulal venku a hledal někoho, s kým by se mohl dělit o svoje zážitky. Poznal se s Kateřinou, slečnou z lepší společnosti, kterou učaroval jeho styl života. Konečně poznala někoho, kdo žije, kdo dělá to, co říká. Je paradoxní, jak se dokáží splést cesty dvou rozdílných osudů. Ale je třeba podotknout, že vztah těch dvou mladých lidí byl čistě přátelský. Jak jsme zjistili, Kateřina se upnula k partičce, která na ní neměla dobrý vliv. Její kamarádky mi řekli, že se hodně změnila, ale když poznala Tibora, začala se chovat ještě jinak. Pomalu tu partu opouštěla, chtěla trávit čas s ním. Že jí prý ukazoval způsoby, jak se dá žít bez toho, aniž by každá oslava či mejdan končili policejním zákrokem. Choval se k ní s respektem. Ale dost bylo rozvah nad životním rozdílem. Měl jsem dva mrtvé, ale žádné vodítko k pachatelům. Ta skupina, které se Kateřina chytla byla banda primitivů. Dohledali jsme je všechny. Ostatně dva z nich už byli v CPZce ( cela předběžného zadržení ) - pochopitelně kvůli drogám, výtržnostem a tak dále. Ostatní byli v podstatě neškodné existence žijící vlastním rádoby anarchistickým životem. Kromě toho na osudnou noc měli alibi potvrzené snad čtyřiceti lidmi. Takže jiná parta? Jenže která. Tibora jsem se zeptat nemohl. A z toho co mi řekli jeho známí jsem nebyl moc moudrý, v podstatě jsem z každé strany slýchal jen to, že Tibor byl samotář, sem tam chodil do hospody, tam se bavil s pár lidma, ale jinak žádné osobnější vazby. Nedodělal ani učňák a jen tak se potloukal. Sem tam si něco přivydělal na černých melouchách a brigádách. Ale přecijenom se nám zadařilo. A to z úplně jiné strany, než jsem čekal. Bylo prověřováno hodně osob z vesnice, pod kterou spadala i chatová oblast, kde se odehrál autentický horor.

Vrátíme se k rodině Nývltových. Když jsme znali totožnost obou mrtvých, pochopitelně jsme znovu obcházeli všechny, kterým jsme chtěli trochu pomoci se vzpomínáním. Starší syn Nývltových si vzpomněl, že v létě se s Tiborem setkal. Představoval mu ho tam jeden z místních kluků, jistý Dominik Sehnal. Rodina Sehnalova patřila k místní honoraci, a Dominik si vybíral kamarády, kteří hýřili životem stejně tak, jako on sám. Mladý pan nedotknutelný. Moje chamtivost po informacích mi velela, abych za ním ihned jel, ale rozum mi kázal jinak. Požádal jsem o sledování a shromažďoval jsem informace a poznatky o životě rodiny Sehnalových. Prověřili jsme jak otce, tak matku, vyptávali jsme se ve škole. Sedmnáctiletý Dominik byl pěkné kvítko. Učitelé z něj byli zoufalí. Spolužáků jsme se zatím neptali. A místních ve vesnici také ne, nechtěl jsem podcenit, že se v rodině dozví, že je sleduje kriminálka. A trpělivost přinesla pověstné růže. Trvalo to sice další týden, tlak nadřízených byl těžko snesitelný, vždy jsem pouštěl jen část informací, abych trochu uklidnil situaci a přidal pár poznatků, které se nejevily až tak zásadně, ale přesto přinesly uspokojení. Jako například, že se mladý Sehnal stýká s lidmi, kteří nemají problém obstarat různé drogy, od obyčejné trávy, přes hašiš, až po heroin, či kokain. Vytipovali jsme i jednoho dealera pervitinu, dobrého Dominikova kamaráda. Pomohla mi i informace od výchovné poradkyně, že Dominik se jeví být agresivním, arogantním. Dokonce byl i majitelem ředitelské důtky, jelikož byl přistižen, jak násilně obtěžuje spolužačku. Trestní oznámení podáno nebylo, jelikož se jeho otec dohodl s rodiči oné dívky na finančním vyrovnání. Takto složitě jsme se dostali na partu čtyř lidí, kteří spolu trávili hodně času. Pátečního večera dokonce zasahovala hlídka, kvůli výtržnosti na diskotéce, naše sledka byla u toho, avšak nemohli zasáhnout, aby se neodhalili. V případě potřeby by to asi udělali, ale tehdy svou práci odvedla ostraha diskotéky, a následně hlídky, které se sjeli téměř do osmi minut. Z výsledků sledování jsem vycházel. Bylo mi jasné, že Dominik mi patří do rovnice na konci znaménka rovná se. Agresivní kluk, feťák, vůdce party, násilník. Nebylo nač čekat. Chtěl jsem s ním mluvit, ale ještě před tím jsem si chtěl popovídat s jeho kumpány. Rodinu Sehnalovu, především Dominika jsme nechali dál sledovat, a kolem půlnoci jsme posbírali všechny, na které jsme měli tip. Přivezli jsme i onoho dealera. Ten už věděl, jak s námi mluvit a když propíchne odběratele, nic vážného se nestane. Kdyby prozradil výrobce, už by to bylo horší. To už nebyla moje starost, po tom, co mi přiznal, že před osudnou nocí na chatě prodal Dominikovi několik gramů pervitinu na nějakou párty, jsem ho předal kolegům z protidrogovky. Výslechy dalších byly zajímavé. Dominika jsme měli hlídaného, ale bylo jasné, že on sám nezabíjel. Buď v tom jeli všichni, a nebo jen někteří, stačil i jeden. Věděl jsem téměř jistě, že z té trojice před námi sedí jeden z vrahů, či vrahové. Odběry biologického materiálu byly formalitou, stejně tak jako snímání otisků prstů. Výslechy začaly současně. Předávali jsme si informace a vzájemně tak reagovali v dalším postupu. Ten průběh byl stejný, stejné otázky, a čekali jsme jen na reakce. Když se nám podařilo přivést onu trojici k přiznání, že se mejdanu skutečně účastnili, a potvrdili i účast Dominika, bylo to téměř jasné. Tito viděli Katku i Tibora naposledy živé. A Dominik Sehnal s nimi. Teď jen z nich dostat, kdo zabíjel. Třeba to nebyl ani mladý Sehnal, ikdyž tuto myšlenku jsem si nechtěl přiznat. Tušil jsem, že on je iniciátorem. On byl vůdce party. Ostatně, aby v tom byl pořádek – zadržení byli Ondřej Jelínek, Petr Bauer a Jan Walner. Jelínek vypověděl, že odcházel brzy, jelikož mu bylo špatně. Walner to popíral, ale Bauer potvrdil, dokonce prý nabízel doprovod, ale Jelínek odmítl. Walner tvrdil, že tam byli všichni, a všichni odcházeli nad ránem, po tom, co se trochu prospali. Ptali jsme se na průběh mejdanu. Pilo se, povídalo, pouštěla se hudba. Na otázku, jak se dostali do chaty neuměl nikdo z nich odpovědět. Prý byla otevřená. Ptal jsem se, kdo jí otevřel. Prý asi Tíba ( Tibor ). Na tom se shodli všichni, protože jim to říkal Dominik. Zajímalo mě, jak se jim slavilo v přítomnosti pěkné slečny. Prý jim to bylo jedno, hlavně, že se pilo. Jenom Jelínek zmínil, že měl pocit, že se akce moc rozjíždí, a nebylo mu dobře, proto, šel dřív pryč. Potvrdil to Bauer. Walner tvrdil opak. Zajímavé bylo, že o Tiborovi a Kateřině nikdo z nich dobrovolně neřekl ani slovo. Jakoby tam nebyly. Bauer se prořekl, když poukázal na Walnera, že se do Katky snažil „dělat“. Dokonce zmínil i fakt, že Sehnal řekl: „Stejně jí dáme, ta odtud půjde těžce naprcaná.“ Ptal jsem se Walnera, jestli Katka chtěla mít sex. On řekl, že rozhodně, prý to bylo jasné. Kolega položil otázku, jak reagoval Tibor. Walner řekl, že byl pro. Na otázku, proč zůstal na místě mrtvý neuměl odpovědět. A na otázku, proč byla zabita i Kateřina už tuplem ne. Byl to jenom mejdan, na kterém se prý všichni veselili. Drogy? Popírali. Pod tíhou důkazů nakonec všichni házeli všechno na Dominika, ten prý vše přines, a nastala klasická situace. Walner tvrdil, že fetoval jen Sehnal s Bauerem, Bauer, že jen Sehnal s Walnerem. Jelínek byl jediný, kdo se dal rychle zlomit. A pomohla mu k tomu Bauerova výpověď. Odešel ještě před tím, než se začalo fetovat. Řekl, že zábava byla v plném proudu, ale jemu nebylo dobře a hlavně se bál zkusit drogu. Rozbrečel se a řekl, že s drogama opravdu nic nemá. A teď to přišlo. Jelínek řekl doslova: „Oni řekli, že tu holku opíchaj a že ona to bude chtít, hrozně se tomu smáli, ale já myslel, že je to jen sranda. Mě bylo blbě, tak jsem šel pryč, stejně bych se na nic nezmoh. Peťa mě chtěl doprovodit, ale já se chtěl prostě projít, vyblejt se, a bejt druhej den ready.“ Walner a Bauer byli pro mě podstatně zajímavější, ale hlavně již potvrdili přítomnost Dominika Sehnala a Tibora s Kateřinou. Už byl čas nechat si přivézt Dominika Sehnala. Rád bych u toho byl osobně, ale připravoval jsem se na výslech. Když si kolegové pro Sehnala přijeli, jeho rodiče stropili velkou scénu, a oháněli se advokáty. Proč ne, advokát se vždy hodí. Já je sice respektuji, ale nemám je rád. Nikdy jsem si neuměl představit, že bych hájil někoho, o kom bych věděl, že se dopustil trestného činu. Užil jsem si to.

S Dominikem Sehnalem jsem chtěl mluvit osobně. Advokát se dostavil v rekordním čase. Začal jsem neformálně, ale ten kluk mě neskutečně vytáčel. Zmíním začátek našeho rozhovoru:

 

Dominik: No joooo, pán v civilu a asi nejspíš major co? Žádná uniforma, dokonce i místnost a ne blbej pult, to jsem asi důležitej. A co jako? ( advokát napomíná Dominika, aby se krotil a nemluvil )

 

Komisař: Jenom kapitán, chlapče. A sundej tu hnátu z toho stolu, nejsi tu doma! (advokát napomíná mě, abych tak s jeho klientem nemluvil )

 

Dominik: Tak pane kapitán, stačí zavelet a loď pluje, ne? Nožky dole, tak jen do mě. A nešetřete mě, ráno asi půjdu do školy, tak ať jsem svěží.

 

Komisař: Tak to si jenom myslíš. Walner, Bauer, Jelínek, Trešl, Sekorová. Co ti to říká?

 

Dominik: To by vypadalo na nějaký jména ne? Mám se posrat? ( advokát opět napomíná ) - ježiš a cooo? Tak se mě ptá, já mu odpovídám, jsou to jména ne? A jinak pane kapitán, nepamatuju si, že bychom si tykaly!

 

Komisař: Než se budeme bavit dál, tak ti nechám udělat odběr DNA, víš co to je?

Buď v klidu, to nebolí. Jen ti nechám vytřít hubu, abych měl další důkaz proti tobě, kterej ani nepotřebuju. Jen si potvrdim, že jsi znásilnil a zabil Sekorovou a Trešla, stejně tak, jako jsem to udělal u ostatních jmenovaných. Tobě šprcka nic neříká co? A připrav se i na odběr otisků zubů, to je na poblití. A to bych se posral, kdyby se to neshodovalo s tebou, nebo s Walnerem.

 

Dominik: Zkus to, jestli chceš mít žalobu na krku.

 

Komisař: Zkusím, a víš co je na tom nejlepší? Ty zůstaneš u nás, prospíš se a třeba se začneš chovat jako chlap a ne jako šmejd, co se schovává za rodiče a za advokáta, nic ve zlém, pane doktore...

 

Uznávám, že přístup nebyl zrovna profesionální, proto zatím neuvádím další rozhovor. Nic méně, Dominika Sehnala jsem dusil další čtyři hodiny, a po krátkém spánku jsme ho vyslýchali znovu. Současně s jeho kamarády. Jelínek byl ze hry, naštěstí pro něj. Ale Walner a Bauer? To už byla kapitola pro mě, kterou jsem chtěl dokončit. Sehnal taky nakonec povolil. Uveďme si podrobnosti:

 

Bauer: Když šel Jelda domů a nechtěl ani doprovodit, tak jsem zůstal. Byla sranda a nechtělo se mi jít pryč, přecejenom mohla bejt ještě legrace. Užívali jsme si to, a bylo to super, prostě chata na samotě, nikde nikdo, mohli jsme dělat, co jsme chtěli, lepší jak někde v klubu. A ta holka se taky pěkně rozdováděla. To asi trochu nasralo Tibora. Trochu to mírnil, ale Dominátor ho prostě usadil, že je všechno v pohodě. Wali to taky říkal. Zkusil tu holku líbat, a ona vypadala, že to chce...Domča se přidal. Trochu se to posralo..kluci si šlehli a nutili to i jí, ale ona nechtěla. Nakonec se na ní vrhli a začali...víte co...Ona křičela, já jenom držel nohy...Tibor začal vyvádět a že prej doběhne pro pomoc. Dominik řekl, že ho máme zastavit. Wali vyběhl, popadl ten meč, co visel na zdi a na terase ho praštil...Dominik mi poručil, ať tu holku držím, než se vrátí...nevím co se dělo, ale za chvíli se vrátili, a začali jí znova pokoušet. Ona nechtěla, ale jim to bylo jedno a já sám nevím, proč jsem jí pořád držel. Přiškrcovali jí...nakonec i já jí musel vojet....Wali říkal, že jinak budu sračka, a že bych byl blbej nevyužít otevřený ku*dy...byl jsem mimo... Když jsem se udělal, bylo po všem. Ona byla na posletli, kluci se pomalu probírali..utekli jsme, pod schodama jsem viděl Tibora. Prej, že to bude naše tajemství....ale já už fakt nemůžu...už fakt kurva nemůžu, kdyby jste to viděli....

 

Komisař: My to viděli. Proč jsi to nenahlásil? To jsi se tak bál těch svejch kámošů?

 

Bauer: Já nechtěl, aby si Dominik myslel, že nemá mojí důvěru....aby si o mě nemyslel, že jsem zbabělec...to jsem nechtěl ztratit..

 

Komisař: A co jsi získal teď? … Když je to venku, kdo jí uškrtil tim páskem?

 

Bauer: Dominik.....ten jí škrtil, Wali ho povzbuzoval. Prej ať neřve...Když jsem řekl, že je to moc, tak mě oba poslali do hajzlu, s tím, že v tom jedu s nima...Já když jí držel, tak jsem jí říkal, že to bude dobrý, ona se i uklidila...myslel jsem že Tiborovi jenom dali přes hubu, aby neblbnul, já netušil jak to dopadne...

 

Komisař: Hm... a co ty? Ty jsi jí neškrtil?

 

Bauer: Taky trochu, ale jenom jako Wali, rukama, ona u toho prostě jenom trochu vzdychala, a mě to bralo...myslel jsem, že jí to dělá dobře...

 

Komisař: Že jí škrcení dělá dobře? Že sotva dejchá? Ty jsi nechtěl ztratit důvěru...tebe to bavilo viď..

 

Bauer: Jo, asi jo...ale nevěděl jsem, jak to dopadne, a že jí dodělaj. Asi neměla tolik řvát, a bránit se, jinak by to asi bylo v cajku....fakt nevim...

 

Komisař: Jak jste se dostali do tý chaty? Tentokrát bez keců! Když už jsi mi všechno řekl, timhle si pomůžeš...

 

Bauer: Když se Dominik s Tiborem bavili, dostali se nějak na tu chatu, že tam po létě nikdo nejezdí....A Dominikův strejc je zámečník. Domča chtěl, aby všechno proběhlo čistě, že prej vloupání dělaj amatéři. Nechal si u strejce vyrobit klíč.....tak mě napadá – já vám to asi měl říct všechno hned, že jo?

 

Komisař: To jsi měl...stálo ti to za to?

 

Ulevilo se mi nad tím, že s případem brzy skončím. Ale těžce se mi přitížilo při představě, co mladí lidé z bohatých rodin dělají, a to jen proto, aby se dokázali bavit. Jak se povyšují, jak neuznávají autority. Mladého Snášela si budu pamatovat hodně dlouho. A Walnera také. Bezpáteřní tvorové, kteří bez milosti zabili dva stejně staré lidi. Bauer byl sdílný a vše, co mi řekl, to přesně korespondovalo s tím, jak se situace vyvíjela. Walner i Snášel Chvíli zapírali. Na základě Bauerovo výpovědi se snažili mlžit, dokonce chtěli svést vinu na Bauera, ale to již nebylo možné. Zkusili to i na Jelínka a tím si podřezali větev pod nohama. Jelínek, když přijel domů ranním autobusem, bylo mu tak zle, že ho rodiče odvezli na pohotovost. Na výplach žaludku. Ti jediní se starali. Když jsem ho navštívil, a vyptal se znovu na večer, tak v podstatě potvrdil průběh večera. Jak ten večer dopadl, to ho sebralo. Naivita, nebo spíš očekávání, že se nic tak hrozného nemůže stát? Také se chytil špatné party. Naštěstí z toho vyváznul živý, a bez trestu. Ale vědomí, co se dělo po jeho odchodu ho asi bude pronásledovat celý zbytek života. A kdo ví, jestli by neskončil jako Tibor.

 

Žaludek se mi obrátil, když jsem vyslýchal mladého Sehnala. Ještě před tím jsem musel trochu srovnat jeho rodiče, kteří se dožadovali přítomnosti u výslechu a vyhrožovali stížností. Stížnost mi byla ukradená, já věděl, že tohle dotáhnu do konce.

Vykašlal jsem se na psychologii a opřel jsem se jen o důkazy a výpovědi. Walnera jsem nechal kolegovi. Uvedu jen kousek mého, nepříliš profesionálního jednání:

 

Komisař: Tak už ti sklaplo? Na tvym místě byh se přiznal a šoupal nohama.

 

Dominik: A proč jako pane kapitán?

 

Komisař: Protože už tvojí výpověď nepotřebuju...Bauer i Walner to položili. A představ si, prej jsi škrtil ty? Dokonce jsi i mlátil Tibora, a to i po tom, Bco ho Walner prašil tím starým mečem, je to tak?

 

Dominik: To říkaj ti dva dementi? Nebo jenom Walner?

 

Komisař: ty jsi ale debil viď...Dva dementi? A Walner, kterej to dělal s tebou? Bauer se podělal a všchno přiznal. A ten tvůj Wali taky! Dokonce tvrdí, že mečem jsi zabil Tibora ty!

Dominik: Tak to kecá! Já mu řekl, ať ho zastaví, měl mu dát do držky, a přivést ho zpátky. To, že ho fláknul po hlavě mečem, to já už nenařídil ,jasný?! Ale když jsem se přišel podívat, proč se tak dlouho nevrací, tak stál nad Tiborem a říkal, že chrčí a že nechce chcípnout. Nerisknu, že mě taková nicka shodí! Všechno by vykecal, a to chtěl párty. A kvůli jednomu šukacímu večeru bych měl mít průser?

Komisař: To je fakt, dvojnásobná vražda už ti za ten průser stojí co?

 

Nenechal jsem ho ani odpovídat, raději jsem zavolal službu, aby mi ho odvedla z očí. Setkal jsem se s vrahy, násilníky, šílenci. Ale s tímhle ještě ne. Vrazi, kterým nebylo ani osmnáct let. A byli zvrhlejší, než kde jiní, mediálně známí. Výroční případ se mi táhl dlouho, k tomu přibyly další, ale na tenhle budu dlouho vzpomínat. Možná, že jednou ho budu prezentovat začínajícím kriminalistům, ale osobně bych na něj rád zapomněl. Dva mrtví lidé. Kluk, co chtěl holku dostat od problémů, nepřímo jí dostal do větších, a když jí z nich chtěl pomoct, zaplatil za to životem. Osud si nevybírá. Možná to tak mělo být, ikdyž si říkáme, že to není spravedlivé. Vyhasly dva životy. Možná, že rodiče poškozených truchlí, rodiče obviněných si stěžují...A najednou si všichni uvědomí, o co vlastně přišli. Luxus je krásný, pohodlí je žádané námi všemi. Ovšem, ne vše je zlato, co se třpytí. A k čemu je zlato bez karátů....

 

 

Michal Kropáček

4. 12. 2015

 

 

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru