Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+17 neviditelných
Kapitola I Ples
datum / id04.03.2020 / 504290Vytisknout |
autorchetigol
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno55x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Jedná se začátek mé knihy, kterou píši pro radost a také abych uplatnil talent který „prý“ mám. Nejedná se o talent literární ale o um vypravěče, proto se dílo snažím psát jako by ho hlavní postava vyprávěla a zaznamenávala do deníku.


     Jak jsem se zmínil, píši pro radost, ovšem sám si nejsem jist, jestli dobře nebo mám-li důvod s psaním pokračovat, proto jsem dílo zveřejnil a doufám, že si to alespoň jeden s Vás přečte nebo zhodnotí.

Kapitola I Ples

Prolog

O pár let později

     To, že si Jarek píše deník, vyšlo najevo hodně pozdě. Je neuvěřitelné, jak dokázal svůj všední a nevšední život popsat humorně, tak jak mu to bylo vlastní. Vždy patřil k nejlepším vypravěčům ve společnosti, a v téměř každé komunitě byl vítaným společníkem. Deník nepsal jako chronologicky zaznamenaný každý den v životě. Zaznamenává ho vždy ve chvíli velké radosti nebo bolesti. Jen výjimečně zaznamenal obyčejný den, protože truhlář snad nikdy takový den nemá.

     Při čtení deníku mne mnohokrát rozesmál ale i rozplakal, až po přečtení jeho zápisku jsem se dozvěděl o věcech, o kterých mě ani nenapadlo, že by se mohli v Jarkově hlavě nacházet. A také mnoho věcí, o kterých mi nikdy neřekl. Obdivuji jeho nadhled a optimismus ve vypjatých chvílích, nebo jeho rozhodnost v příležitostech, kdy bylo třeba zachovat si chladnou hlavu a rozum. Až po tom, co se mi tyto záznamy dostaly do rukou, jsem opravdu pochopil, co je Jarek za úžasnou bytost.

    

     Je mi velkou ctí, že vám můžu převyprávět jeho příběh tak, jak si ho po mnoho let vedl v deníku, který nejspíš neměl nikdy nikdo vidět. Doufám, že vás nebudu nudit a tajně doufám, že se na mě Jarek nebude zlobit.

     Deník Vám začnu číst někde v půlce od události, u které si osobně myslím, že byla na počátku nejdůležitější etapy jeho života, a jež se týkala mě a všech jeho kamarádů, známých a zaměstnanců. Díky tomu, co všechno vykonal, nebo to, jak se musel pro některé z nás obětovat, stali jsme se mnohem lepšími lidmi, než jsme kdy byli.

 

Daniel Veverka

 

 

Kapitola I.

Ples

I.

     V

ždy jsem si myslel, že bude zájem o úspěšného muže do třiceti let, ale nejspíše to byla mylná představa. Stojím tady na obecním hasičském plese v obleku za patnáct tisíc, a přesto se za mnou neotočí jediná ze svobodných dam. Přitom mé jméno i obličej jsou dosti známé, když to tady celé sponzoruji, ale má atraktivita se nejspíše dá přirovnat k veřejným záchodkům. Asi je dobře, že za mnou žádná z dam nejde, ještě by to mohla být zlatokopka a já bych mohl za půl roku zkrachovat.

     Tak dost hloupých úvah, je třeba najít Daniela, mého nejlepšího kamaráda. On mě vlastně na ples vytáhl – mám chuť se napít. Po asi dvouminutovém pátraní ho nacházím u záchodku v obležení dvou krásných brunet, které mu do ouška špitaly asi něco dosti zábavného, protože se chichotal jako kachna na rybníku. Naštěstí si mě nevšiml, protože není nic lepšího, než aby mi zbytek života vyčítal tu bezpochyby příjemnou zábavu, co nastane. No co už, půjdu najít Filipa. Dost bylo jmen. Trochu vám sebe a mé kamarády popíšu.

     Začněme tedy mým skromným zjevem. Jmenuji se Jarek a mám trochu pupek, takže v tričku velikosti „L“ vypadám jako potápěč v neoprenu těsně před puknutím z dekomprese. Mám hnědé vlasy, tedy všechny tři, co mi zbývají. A hnědé oči, které spousta holek hodnotí jako nejpřitažlivější část mého těla. Pak většinou následuje můj zadek, ale pouze v případě, když opouští místnost. Toto byl můj popis. Pak jen to že vlastním truhlářskou dílnu a v ní tři zaměstnance, ale k tomu se dostaneme později.

     Pak tedy již zmíněný Daniel. Je to ten nejhubenější chlap, co znám. Přesto nedostatek váhy kompenzuje svým šarmem. Je schopný oblbnout téměř každého tvora, ženu, dívku, dámu, vulkánku  a elfku, dokonce i vyšší primáty. Má hnědé oči a vlasy; ovšem tady naše podobnost končí, jelikož já jsem sotva metr osmdesát pět vysoký záškrt a on má necelé dva metry. Ale ne že bych byl závistivý člověk, jen ho za tyto vlastnosti upřímně nesnáším.

     Následuje Filip, ten nejhodnější a nejčestnější chlap, co znám. Vzhledem k jeho nízkému věku mu začínají šedivět vlasy. No, pořád si myslím, že je lepší byt šedivý, než skoro plešatý gentleman jako já. Filip má hnědé oči a štíhlou postavu. Při tvorbě vztahu je mnohem neobratnější než já, ale když už se mu podaří nějakou dívku „ukecat“, nedají na něho tyhle holčiny dopustit.

     Ačkoli mi tito dva sopouchové někdy lezou na nervy, mám je rád a je mi ctí, že mě považují za kamaráda. Tak teď, když víte, o kom hovořím, pokračujme v příběhu. Kde že jsem to skončil? A už vím…

     Hledám Filipa, tak nemůžu říct, že bych ho vyloženě hledal, protože jsem šel téměř najisto – k baru. A on přímo u pultu, ostatně tam ho můj mozek přesně očekával. Zrovna se vášnivě pouštěl do debaty s nějakým příjemným pánem, který vypadal trochu jako noční návštěvník benzínové pumpy po zavíračce. Bože! Pomyslím si, že už to snad nemůže byt horší. Asi jsem to zakřikl, protože za mnou míří těhotná Danielova sestra Natálie. Ve chvíli, kdy má snaha splynout se zdí za mnou byla marná, mě oslovila a vyzvala k tanci. S červenými líci jsem nabídku přijal, ale bylo mi jako po vyšetření prostaty. Je skoro deset večer a já si už užil téměř každý možný průšvih, přišel o dva kamarády a o tanec mě musela z lítosti požádat dívka ve třetím měsíci těhotenství. Paráda! Hned po tomto traumatu jsem se uchýlil požádat o azyl u baru a snažil se přepít pachuť ostudy. Přesně takový pocit se naposled dostavil ve třetí třídě v hodině tělocviku, při zapomenutí trička na cvičení doma; a já musel cvičit nahoře bez. Není nic lepšího, než když ukážu třiceti dětem faldíky. Ale žádné následky z dětství nemám, počurávat jsem se přestal něco kolem dvaceti.

     Popíjím si tak nejlacinější whisky (co bych taky čekal na obyčejném obecním plese) a tvářím se při tom jako agent jejího veličenstva, ostatně oblek již mám. Byl jsem dokonce i přesvědčivě opřený o pult. V tom mi kdosi zaklepal na pravé rameno. Otočil jsem se a náhle uviděl krásné hnědé oči ještě krásnější dívky. Její kaštanové vlasy ji zakrývaly odhalená ramena a končily až na začátku tyrkysově modrých šatů bez ramínek. Jakmile jsem viděl tu andělskou tvář, můj mozek si pomyslel, že mi klepala na rameno jen z toho důvodu, že by si její přítel rád stoupl místo mě. Ale srdce mi zaplesalo ve chvíli, kdy se můj mozek mýlil.

    Dívka se mě svými krásnými rty zeptala, kde je toaleta. Hned po tom, co mi opět sepnul mozek a já beze slova ukázal k záchodům, dívka poděkovala a odešla směrem, kterým ukazoval můj prst. Jakmile byla z dohledu, došlo mi, že má přítomnost na tomto plese byla zcela zbytečná a napil jsem se onoho vítečného alkoholového moku. Předchozí událost mě donutila rozhlédnout se kolem. Vlastně musím být hrdý na to, že zástupce svobodného druhu zastupuji zrovna já.

    Lok střídal lok, když vtom mě opět zastavilo zaklepání na rameno. Mé oči zaostřily a já zjistil, že to byla zase ta krásna dívka. Přes až nepříjemně hlasitou hudbu nešlo nic slyšet, proto se naklonila hlavou ke mně, až se její vlasy dotýkaly saka, které jsem měl na sobě. „Mohu tě pozvat na panáka?“ zeptala se a usmála se nádherným úsměvem. Objednala nám pití a společně jsme se napili. Znovu se usmála. Pak řekla, že se jmenuje Bára a že mě moc ráda poznala. Věděla, že je to oboustranné. Naše uši zaslechly v nepředstavitelném hluku začátek nějaké pomalejší písničky, tak jsem se odhodlal Barču vyzvat k tanci. Když souhlasila, srdce se mi rozbušilo takovou rychlostí, až to zavánělo arytmickou poruchou.

     Ač neumím tančit, připadám si jako mistr tance. Povzbuzen zájmem krásné dívky, šlo mi to téměř samo. No osobně si myslím, že jsem musel vypadat spíše jako postřelená klisna po obrně, ovšem jí se to kupodivu líbilo. Okouzlen pohledem do jejich očí, když mi pohled opětovala, jsem si připadal jako nejšťastněji kluk na světě. Trvalo to jako snad úplně všechny hodiny fyziky v životě, ale stálo to za to. V jejich očích spatřuji něco, co si do dnes neumím vysvětlit. Po tom, co dohrála píseň, musel jsem jí pozvání na drink oplatit. Celou tu dobu se usmívala, až mi neuvěřitelně vystoupalo sebevědomí. A to jsem si myslel, že už je natrvalo v tahu, tak jako moje vlasy. Po tom, co jsme dopili nápoj, napadlo mě, že moji maličkost bude chtít Barča vyměnit za jakéhokoli jiného společníka nebo kamarádku, ale ona mě chytila za ruku a vyvedla ven. Arytmie se mi vrátila a já byl úplně zmaten.

     Po tom, co se omluvila, že mě takhle nehezky vytáhla z toho hluku, mi řekla, že si se mnou chtěla promluvit v tichu a bez všelijaké nežádoucí pozornosti. Nevadilo mi to, protože jsem konečně mohl slyšet její krásný hlas. Nedaleko byl park a tak jsme klidným krokem zamířili přímo tam. Odpoledne napadl čerstvý sníh. Bylo uklidňující slyšet praskání sněhu pod našima nohama. Přikryl jsem její ramena sakem, tak jako to častokrát vidíme v romantických filmech. Ale nedošlo mi, že nemám tolik tuku jako březí samice slona. Dělám vše pro to, aby mi nedrnčely zuby a neupadla mrazem zalezlá varlata. To je nápad procházet se v únoru pouze v košili, pomyslel jsem si.

     Po pár krocích už bylo potřeba prolomit mlčení.

     „Čím se živíš, Barčo?“ – Při tom jsem se snažil, nezměnit hlas, ať už ze zimy nebo z nervozity.

     „Učím na základní škole matematiku a přírodopis. Na škole si tě jako slavného absolventa váží, málokdo by na své náklady postavil dětské hřiště.“ A opět se na mě pousmála.

     Připadá mi hloupé, že dostávám pochvalu za něco, co mi přijde jako samozřejmost. -„Zrovna jsme měli málo zakázek a já musel dat klukům práci. Škola je moje srdcová záležitost, tak to bylo téměř bez rozmyslu. A co paní učitelka Urbanová? Stále učí? Nebo už je na důchodě?“ Snažil jsem se změnit téma. Nemám rád, když mě někdo až moc chválí.

     Viděl jsem, že se jí líbila má odpověď. Barča na to reagovala slovy. „Ach ano Beáta, stále učí, máme dokonce stůl vedle sebe ve sborovně a…“ Než stihla doříct větu, uklouzl jsem v polobotkách bez vzorku na zamrzlé kaluži, která byla rafinovaně schovaná pod sněhem, a spadl přímo na záda a hlavou se praštil o zem. Plácnul jsem sebou jako palačinka na pánev. To byla rána! Skoro, kdyby mělo co, by se mi v hlavě i rozsvítilo. Hned po tom, co před mýma očima přestaly běhat hvězdičky, jsem zahlédl, jak nade mnou starostlivě klečí Barča a rukou mi hladí líci: „Jsi v pořádku?“ zeptala se ustrašeně a s opravdovou obavou v hlase. Nenapadlo mě nic lepšího, než se začít smát.

     Hlava mě bolela tak, jakoby se mi mozek přilepil na zadní stranu lebky. K tomu na mě s opravdovým strachem koukala dívka mých snů, a já nedostal lepší nápad, než se začít smát. Ano to je ono, to se mi zase něco povedlo, blesklo mi hlavou.

     Vypadalo to, že Barča trpí asi stejnou mentální poruchou jako já, jelikož se začala taky smát. Ach, ten její úsměv je dokonalý. Pomohla mi na nohy a otřepala ze zad sníh. Když už na zádech nezbyla žádná bílá vločka, znovu se mi zadívala do očí. Tentokráte to spíš vypadalo, jako by zvažovala, jestli mě má políbit. No, asi si to můj mozek špatně vyložil, protože toho posléze nechala a pokračovali jsme v procházce.

    Po hodince na mě přišel pocit, jako bych ji znal celý život. Ona i já jsme se osmělili a mluvili spolu absolutně beze stresu a studu. Zjistil jsem, že se sem přistěhovala z Opavy. Před rokem ji opustil kluk. Od té doby je prý sama. Také se mi svěřila, a to mi velmi zalichotilo, že se jí libí kluci, jako já. Hned po tomto zjištění jsem chtěl volat na ochranáře zvířat a zařadit ji mezi ohrožené a velmi vzácné druhy.

    Mezitím jsem začal pociťovat mokré záda a mínus čtyři stupně. Boule na hlavě taky zrovna neulehčovala situaci. I přes nepřízeň osudu se mi to však dařilo skrýt a já byl odhodlán tohle vše vydržet, protože to stálo za to.

     Minuty letěly jako Airbus nad Sibiří. Už jsme ani nebyli v parku. Došli jsme až k nově postavené čtvrti za městem, kde bydlí Barča. Navzájem jsme si poděkovali za hezký večer a ona šla domů. Já se rozhodl jít zpátky na ples a najít své "kamarády". Po pár krocích jsem si uvědomil, že je mi zima. Barča si nechala moje sako.

     Byly již tři hodiny ráno, když jsem dorazil zpátky na ples. Sál dosti prořídl. Tombola se mi podařila zameškat a to jsem si letos dělal velké naděje na hlavní cenu, kterou byl padesáti litrový sud piva. No což, budu muset zůstat u "lahváčů". No každopádně se zase pohřešoval Daniel, jak můj zdravý mozek předpokládal, už na plese vůbec nebyl. Podle očitých svědků odešel se dvěma brunetami, bůhvíkam. Tak znovu, už po druhé za dnešní probíhající ples, hledám Filipa. Opět stál u baru, ale tentokrát sám a stěží se opíral o pult. Jakmile mě zahlédl, chtěl objednat drink. Jenže nebyl schopný říct tu větu ve srozumitelném jazyce. Proto jsem se ho pokusil ze všech sil popadnout a rozhodl za nás oba, že půjdeme domů. Filip protestoval, ovšem jen do chvíle než venku obsahem svého žaludku označkoval sloup veřejného osvětlení. Protože Filip bydlel asi čtyři kilometry za městem, pěšky jsme jít nemohli. Mé rozhodnutí proto bylo jej odvést a hned zavolat taxi. Ne, že by byl problém to dojít pěšky, ale v polobotkách a s Filipovými devadesáti kilogramy na zádech to opravdu nešlo.

     Po patnácti minutách dorazil taxík. Nasedli jsme a já se jen modlil, aby Filip vydržel neblinkat až domů. Nevydržel. I přes mé velmi důrazné doporučení zastavit, to řidič nestihl včas. Molitanová sedačka pod mým kamarádem se změnila v houbu pohlcující tekutinu z obsahu Filipova žaludku. Po asi dvou minutové hádce s řidičem se mi ho podařilo přesvědčit, ať nás doveze k Filipovým rodičům, kde bydlel.

     Mezitím, co taxi čekalo venku, jsem Filipa dotáhl až k němu do pokoje. Má snaha být co nejvíce potichu, abychom nevzbudili jeho rodiče, byla zbytečná. Filda byl totiž jiného názoru a rozhodl se citovat poezii. Konkrétně baladu o polednici ze sbírek Karla Jaromíra Erbena: Kytice. Takže z plna hrdla řval přes celý dům: „Pojď si proň, ty Polednice, pojď. Vem si ho, zlostníka!“ Jeho znalosti byly působivé. Skoro až škoda, že se mi ho podařilo dotáhnout do pokoje. Mám totiž problém si zapamatovat básně.

     Padnul do postele jako podťatá lípa. Usnul ještě před dopadem. S námahou se mi podařilo sundat mu boty a odvázat kravatu, aby se neoběsil. Navíc už nemám sílu ani čas. Vrátil jsem se do taxíku. V něm sedící řidič, který musel otevřít úplně všechna okna ve voze, na mě již naštvaně čekal. Sedl jsem si vedle tohoto sympatického pána, jenž mě záhy odvážel k nejbližšímu bankomatu. Nechal si zaplatit čtyři tisíce za znehodnocené auto. Pak mě ten hodný, velmi milý muž zavezl ke mně domů. Zde si nechal zaplatit osm stovek za odvoz a se zlostí odjel pryč. Teď si tak uvědomuju, řidič mě asi trochu natáhnul, ale co se dá dělat. Dopotácel jsem se do ložnice, odstrojil se a padl vyčerpáním do postele.

      II.   

     Ráno při probuzení a jazykem přilepeným na patře, mi bylo jasné, že dnes nebudu mít lehký den. Vylézajíc z postele, připadal jsem si jako ztělesnění bolesti, proto musel být můj proces vstávaní na chvíli přerušen, a já si musel sednout na kraj matrace. Šíleně mě bolela hlava. Měl jsem takové tušení, že za to může ta boule na zátylku. Škrábalo mě v krku a k tomu všemu bolely nohy, protože jsem včera ušel asi tolik, co za poslední půl rok. Vysoukal jsem se z postele jako tankista z tanku a belháním se dopravil do kuchyně pro trochu vody. V hrdle mám, jako bych měl celou noc hlavu v pískovišti a přežvykoval písek. Při příchodu do kuchyně a nalití vody do sklenice jsem se musel chvílí opírat o kuchyňskou linku a pak se napil. Čirá tekutina protékající mým hrdlem mi dodávala trochu naděje, že bych mohl dnešek přežít. V tričku a v boxerkách jsem si sedl na pohovku, odložil sklenici na konferenční stůl a rozjímal o včerejších událostech. Zapnul jsem telefon, který zůstal včera doma, aby mi zbytečně nikdo nevolal na ples a také hlavně proto, abych neměl nutkání, strávit celý večer na internetu, což považuji za velmi nevkusné.

     Na displeji se objevilo šest zmeškaných hovorů. Dnes ráno volala paní Novalinková hned třikrát. No jistě, v pátek jí vyměřím knihovnu. V neděli se chtěla jen zeptat, kdy jí to přijdu namontovat. Hm… takových je mnoho a přesně kvůli takovým lidem přemýšlím někdy o své práci negativně. Myslí si, že mají absolutní přednost a že mi stolaři čekáme na úplně každou zakázku a mezi tím šoupeme nohama.

     Pak volal Dan a jednou Filip. Asi si všimli mé nepřítomnosti na plese a postrádali mě. Přece jen to nejsou krkavčí přátele. Poslední hovor byl Uriašek. Ale, to počká. Je víkend a o víkendu nepracuji a už vůbec ne v neděli.

     Při zjištění, že v televizi opět nic není, jsem se tedy rozhodl obléci a trochu posnídat v bistru. Než jsem se nadál, byla jedna hodina odpoledne a já se rozhodoval, jestli si mam zajít pro sako a někam Barču pozvat. Co když jen nechtěla jít domů sama a smutný tlustý kluk u baru se jí k tomuto účelu náramně hodil? Tak nevím, kde je pravda, ale sako, které bylo tak drahé, přece nemohu jen tak postrádat. Proto, po polknutí poslední sousta, jsem se vydal k autu a jel za Barčou domů.

     Po zaparkování jsem celý nervózní vylezl z auta a připadal si, jako když bych měl jít poprvé do první třídy. Stačilo otevřít krásnou nízkou branku a já už mířil ke vchodovým dveřím a zazvonil na zvonek. Čekal jsem. Skoro to vypadalo, jako by nikdo nebyl doma. Po nějaké době mi otevřela nějaká starší dáma s prošedivělými vlasy. Představil jsem se s tím, že hledám Barču. Vitální paní mi sdělila, že Barča je její vnučka a není doma. Odjela prý na nákupy, ale tušila, že se pro sako zastavím. Paní mi jej předala a se slovy, že mi za Barču děkuje, se rozloučila. Tohle jako bylo všechno? Chtělo se mi do něčeho kopnout. Proč mám u tak dokonalé dívky zase pravdu, že se na plese nudila a chtěla jen doprovodit domů. No, co se dá dělat. Nasedl jsem do auta a s pocitem beznaděje odjel domů.

     Zbytek dne uplynul jako mrak ve tvaru ovce za větrného dne. K večeru jsem se rozhodl schovat oblek do skříně. Většinou vždycky kontroluji kapsy, jelikož nevím, jak dlouho to bude ve skříni vyset. Při tom jsem zjistil, že v náprsní kapse mam nějaký papírek, na kterém stálo: Ahoj, jestli si tohle čteš, nejspíš už nejsem doma. Včerejšek byl úžasný. Je škoda, že tak rychle skončil. Chtěla bych s tebou zase někam zajít. Přikládám ke vzkazu i telefonní číslo a doufám, že vzkaz najdeš. Tak zatím.

     Radost po přečtení byla obrovská. Hned jsem natloukl do mobilu její číslo a zavolal jí. Na mé pozvání na večeři v šest hodin kývnula. Pak jsme spolu ještě mluvili neuvěřitelné tři hodiny a tentokrát se ptala ona mě: kde mám dílnu, jaké kluky zaměstnávám, kde jsem byl na dovolené, jaké jídlo mám rád atd. Zajímalo ji opravdu a upřímně všechno o mně a mém životě. Hovor jsem ukončil až ve chvíli, kdy už šlo, slyšet ze sluchátka na druhé straně jemné a sladké fučení. Po dlouhé době jsem usínal s pocitem upřímné radosti.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.03.2020 16:21:39dát kritice tipMajaks

Jasna zlatokopka. 

Priznam se, ze me osobne to moc nebavilo, ale tim bych si na autorove miste nenechal brat vitr z plachet. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.