Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Smíření

05. 03. 2020
11
20
1193
Autor
revírník

Závěr knihy. Děkuji všem, kdo jste některou kapitolu Zápisníku přečetli, včetně této.

 

 

Smíření

 

Něco se blízko nás pohnulo. Zpoza hřebene vykoukly mezi smrky dva velké odstálé slechy a hned nato hlava. Když nás laň zahlédla, úlek ji na okamžik přimrazil. Vzápětí odskočila. Obloukem nás obíhá. Lehounkým překážkovým během, jen jakoby mimochodem, hravě přesazuje skály a trčící balvany, potom běží pasekou plnou převrácených kořenových talířů po vývratech a než se ztratí dole ve vysokém lese, můžeme se po celou dobu těšit elegancí jejího odvážného cvalu tím krkolomným terénem. Žasneme, s jak bujnou rezervou překonává překážky, vychutnáváme krásu toho obrazu, kdy při každém skoku složí přední běhy až k hrudi a následující vteřina, to je úchvatné vznášení, let do neznáma, při němž letec zřejmě pohrdá možností chybného dopadu do místa, kam nevidí. Laň doskočí pokaždé s jistotou a běhy jako pružiny se odrazí k novému letu.

Můžeme na ní oči nechat. Přes tu lehkost pohybu vidíme, že do porodu nemá asi daleko. To proto se už zdržuje mimo tlupu, dovtípíme se.

Je pryč. Snad to byl přízrak.

Sedíme na skále na jednom z vrcholů Větrné a kolem sebe a pod sebou máme spádné svahy, hluboko zaříznuté žleby, úzká údolí. Je to jiná Větrná, ne ta moje a Vránova. Úplně jiná, daleko, až v severním předhoří Hrubého Jeseníku. Sedíme tady a já v obklíčení docela jiných lesů, než byly ty moje, chtěl bych se tady v ústraní definitivně smířit s tím, že nejdelší, ale, jak jsem po celou tu dobu krutě pociťoval, stále nemilosrdněji se zkracující kapitola života, se uzavřela. Zároveň cítím, že se musím rozžehnat se svými zápisky. Je načase nevracet se, přestat už listovat těmi rozháranými poznámkami, které se od samého začátku mé lesnické dráhy čas od času pod náhlým zábleskem jakési posedlosti samy od sebe zobrazily na kousek papíru, co mi náhodou padl do ruky, a tam pak neuspořádány dlouho a trpělivě čekaly, až je vyvolám. Ty zbylé už se nedočkají. V okamžiku zrodu měly pro mou duševní rovnováhu zásadní význam, ale z dnešního pohledu jsou to jen málo srozumitelné historky ze zapomenutého dávna.

Sem, na poklidný vrcholek, na tu osamocenou hromadu kamení jsem vystoupil, aby mě nic nerušilo, abych ti odtud, můj příteli, mohl v klidu poslat ještě jednu zprávu. Jen tu ti dlužím. Už nic dalšího v celém tom úseku života není podstatné. To kolem, to je jiný život.

Jenže se nemůžu soustředit. Rozptyluje mě rozpustilé skotačení teplého větru ve větvích, po skalách a v řídkých trsech borůvčí. Vidím, že jsem vydán i tady napospas čilému probouzení jara, stejně jako před hodinou tam dole.

Ale zdá se mi, příteli, že jsem ti právě v kostce sdělil, co jsem chtěl. Takže odpustíš a já teď budu sám sobecky dýchat svěží vzduch, nenasytně obhlížet blízké i daleké obzory a pečlivě je porovnávat s podrobnou mapou, co mám rozloženu na kolenou. Přiznám, že při této činnosti jsem ochoten zapomenout na všechno, i na závazky k přátelům.

Za nedalekým Příčným a Hornickými skalami se vysoko pod oblohou bělá Praděd. Ta jeho věž se na něm dobře vyjímá. Vpravo, na západě, za opačným koncem Příčného, ve velké dálce, až za strmými Rychlebskými horami, svítí nápadná kupa vrcholu Králického Sněžníku. I ona je doposud zasněžená.

Rozervané panoráma hor, o jakém se mi tolik let zdávalo, můj nový domov, hlásí se ze všech stran. Ať si vyjdeme na tento vrcholek Větrné, kterému říkáme Holubí skály, nebo naproti na Ďáblův kopec, Solnou horu, hraniční Biskupskou kupu, nabídnou se nám vždy jiné, ale vždycky nezapomenutelné výhledy. Neumím se od té krásy odtrhnout. Utajené průsečnice svahů, zurčící neviditelnými potůčky, nivy širokých údolí, stavení podobná hračkám, útulná zákoutí náhorních pastvin, sedel a kotlů, stráně, hřebeny, kulisy dalších strání a dalších hřebenů a všude moře lesů, od naší výšky nahoru temné smrkové hvozdy, na návětrných svazích střídané nafialovělými plochami neolistěných bučin a dolů až k úpatí hor několik barevných odstínů lesů smíšených. Všude lesy a lesy.

A v údolích se ve sluneční záři podle potoků a silnic klikatí předlouhé vesnice.

A nejhlouběji, tam na severu, kam až oko dohlédne, nesmírná polská rovina.

Můj nový domov! Jak bych ho mohl neobdivovat!

Na spodku svahů mezi doposud průhlednými jasany, javory, lipami, buky a duby, se nápadně černají ostrovy smrků a tu a tam rozeznáme jednotlivou jedli. Smrky s jedlemi ještě ani nepootevírají šupinaté kolébky budoucích paciček. Až se to stane, jejich temné koruny světle zkropenatí nezvratně rozběhnutým jarem. Zatím jaru nevěří, ještě může přijít opožděný mráz. Zato pravidelné jehlany štíhlých modřínů, co všude, kam se podíváš, vyčnívají nad vlny lesa, přivolávají už jaro jasem své nedočkavé zeleně. A co teprve, až se buky osmělí! Až jejich nadité, vzhůru směřující rohlíčky pupenů se k nevíře protáhnou a slavně rozpuknou! To bude najednou v předjarním lese světla! To pak oslavíme zrození nejněžnější zeleně, jakou známe. Žel jenom nakrátko. Až se zmuchlané lístečky z těch bojovně vytrčených růžků vysoukají celé, až se rozprostřou, vyhladí a trochu poporostou, zůstane už pod každým bukem jen hluboké šero.

To všechno už známe a umíme si to dopředu představit. Nezbývá mnoho a bude to tu. Ze zarostlých pásů kamenitých mezí, jež se táhnou od vesnic na obě strany až do lesů, vykřikují už bílé chumáčky prvních ptačích třešní. Do týdne se přidají ostatní.

Po svahu Slunečné se sune stín. Polyká temnou zeleň smrků a zbarvuje ji skoro dočerna. Když se už celá hora zdá černá, teprve uznáme, že to jen tmavá zeleň ještě víc ztmavla. Po chvíli mrak odplouvá a slunce vrací lesu jeho správnou barvu.

Za námi, kmenem přimknutá k holé skále, roste bříza. Vrchol, na němž sedíme, přečnívá jen korunou, která je zdálky ze všech stran dobře viditelná. V zimě za jasného dne skrz ni jako pavučinou prosvítá nad zasněženou skálou modrá obloha, v létě, když zhoustne listím, je proti nebi mnohem nápadnější. Ovšem, jen pokud ji nezakryjí těžké mraky, co se mokře ploužívají tímto lesem pod námi.

Nedaleko, někde ve smrkových větvích, zahoukal hřivnáč. Krúúú krúúú – u úúú u. U úúú krúú – u úúú u. Kromě větru je to jediný zvuk široko daleko. Zmlkl a my posloucháme, kdy se ozve znovu. Než se to však stane, protrhnou horské ticho zvony. Až to s námi škublo.

Téměř nábožně pak vstřebáváme čisté tóny, jež bez překážky volně přemosťují Zlatohorské údolí. Ohlašují poledne z věže poutního kostela, co stojí tam naproti, na rozlehlém úbočí Příčného vrchu. Bělostná stavba svítí ve své samotě a ve své jedinečnosti v lesích té mohutné hory jako nepřehlédnutelná perla. Sbratřením a obětí tří národů, které nedávno procitly z dlouhé surové noci, vstal ten klenot znovu z popela. Očištěný, krásnější ještě, než před svým neuvěřitelně ponižujícím, ďábelským znesvěcením.

Jasné hlasy zvonů a občasné zavrkání lesního holuba spolu splývají v překvapivé harmonii. Posloucháme a mlčíme, přemoženi tím souzněním. Vteřiny pokojně plynou. Kéž neskončí!

Divíš se, můj vzdálený příteli, kam jsem to utekl ze své milované Vysočiny, z té vysoko vyzdvižené, ale v porovnání s těmito horami tak málo zvlněné krajiny? Z té houpavé náruče, jak ji má žena nazývá? Nechápeš, jak jsem mohl opustit ten svůj kousek sladké a drsné země, jejímž lesům jsem zasvětil čtyřicet let života?

Neopustil, jen jsem se vzdálil. Do jiných lesů jsem se uchýlil, když jsem ty své prohrál v souboji s časem.

Rozhodl jsem se dobře. Tady jsem našel nový domov mezi lesníky jedné krve s mou.

Těžko, přetěžko však přestat myslet na to, jak bude s tamtím lesem nový hospodář zacházet. Je možné, aby se do něj zapsal rukopisem, který by se blížil mým představám o složité cestě k lesu budoucnosti?

Smiř se. Tvůj úkol skončil. Jen za Jedlovou se modli. Ať vytrvá, ať se vyvíjí k dosažení takové podoby svého lesa, jak jí bylo po dlouhém čase tvých obav a nejistot závazně určeno. Ať aspoň do dne, než zpuchří ochranný plot, stačí podrosty, které se teprve rodí, uniknout zvěři a les ať se nezvratně začne přetvářet do podoby na hony vzdálené obvyklé jednovrstevnosti, tomu nejznámějšímu obrazu, který vzniká vždy a všude ze zakořeněných lesnických postupů, z těch, co zároveň s jinými chybami zapříčinily osudný úbytek jedle z našich lesů.

Těžké smiřování. Pro ten svůj přítulný pahorek bych se ještě chtěl vrátit a sám ho dovést tam, kam jsem si kdysi vysnil.

Sám? Člověk nemůže zdolat sám, co je úkol pro generace. Můžeš jen věřit, že nepřestane platit, co jednou bylo rozhodnuto. Jen věřit a doufat. Protože příliš dobře víš, že žádný dohled, žádná kontrola nezastoupí hospodáře. Jen on bude rozhodovat o každém zásahu, o sebemenším úseku celé té daleké cesty. On bude tu těžbu vyznačovat. Jen on se může cestou k vyhlášenému cíli z pouhé nepozornosti odchýlit a třeba to hned ani sám nepozná. Jenom na něm záleží, zda ten cíl, který pro běžného lesníka vůbec není obvyklý, přijme za svůj. Pro takový cíl musí hospodář hořet ohněm, živeným hluboko zevnitř. Kéž hoří!

Zvony Panny Marie Pomocné dozněly. Chvílemi ještě zaslechneme bublání hřivnáče. Zavřu oči, nořím se do vzpomínek. Ten hlas je stejný… Všechno je stejné, jak bylo tam…

Ale ne, nic nemůže být stejné. Proud řeky neotočíš. Tam už nemáš co pohledávat. Celá pravda je, že z našeho krátkého pobývání na Zemi nakonec nezůstane víc, než pokorné podrobení času. Tamten les už není tvůj. Též jakési nejasné zprávy z minula spějí ke tlení kdesi pod stohem papírů, a dávno už ztratily sílu tebe samého oslovit.

Mé dalekosáhlé plány! Mířily jste na celý lidský věk dopředu. A kdyby na jeden!

Otevřu oči a jsem v přítomnosti. Přerušované holubí sloky se sametově otiskují do nejsoučasnějšího dneška.

Zradil jsem snad svůj les, že jsem odešel?

Ne, všechno je, jak být má. To jenom věčný ruch tvých pracovních dnů se kamsi vytratil. To jenom jedna životní kapitola skončila, víc už se do ní nevešlo.

Tak tady shrbený sedím – t­eplé slunce v zádech – a­ ještě teď se ti, můj vzdálený příteli, z těch pochyb a z toho smiřování zpovídám.

Chvíli, ještě malou chvíli…

Najednou se vítr zatočil, hrábl do neolistěných větví břízy a zastudil. Od Pradědu k nám padá těžký mrak. Letí nízko a rychle. Je plný sněhových vloček.

Už se sypou.

Ovšemže jaro přijde, ale ještě chvíli si počkáme. Jsme přece v horách.

Raději sestupujeme.

Když pak překročíme zbytek staré sněhové závěje pod vývratem a vnoříme se do závětrného šera kmenoviny, kam prve zaběhla ta laň, o žádných pochybách už nevím. Zůstalo jen smíření. Za ním se už z hloubky noří radost. Přišla jako na zavolanou.

Jak jdeme tím lesem do údolí, ošlehl mě náhle závan dalekého dávna. Byl to plamen živého ohně? Nebo jen žár doutnajících uhlíků? Zdá se mi, jako bych tu cestu znal. Ale ne, tudy jsme ještě nešli. Tudy opravdu ne. A přece bych na cestě tím lesem přísahal, že z rozmístění vyhnilých pařezů, z rozestupu zdravých stromů, z nestejně vyspělých náletů a podsadeb, z toho všeho kolem, co je tak dlouho již ve většině lesů nevídané, čtu věrný záznam něčeho nesmírně povědomého. V těchto stopách místního hospodáře se pokolikáté už dočítám o naději. Takovou znám. Právě tato, provázená týmiž barvami, tvary a vůněmi, oblažovala mě tenkrát v začátcích, když jakéhosi nezralého mladíčka přijímali uznávaní fořti mezi sebe a on se dmul pýchou a byl plný žhavé netrpělivosti něco dokázat a celý lidský věk měl před sebou. Tak jako tento lesník. A ten, jehož revír s ním sousedí. A ten, co sousedí s tamtím. Je úžasné sledovat po letech temna, jak si noví hospodáři předávají štafetu, tolik podobnou té, co ten mladíček kdysi od jiných přebíral. Jak jsou dnes oni stejně spřízněni palčivou vůlí bez výmluv a odkladů dovést dlouho nemocné lesy k veliké proměně.

Chápeš mé štěstí, příteli, když tady v těch stopách poznávám, že to, co jsme my nedokončili, protože přišla ta dlouhá temná noc, stanovili si oni znova za svůj cíl? Chápeš mou radost, když vidím, jak učenlivě sledují matku přírodu, jak ji napodobují, jak se jí chtějí přiblížit? Mou vzrůstající naději, když vidím, že s touto matkou nás všech uzavřeli za své lesy novou smlouvu a – t­ím jsem si jistý, protože už je znám – p­odepsali ji vlastní horkou krví?

Kéž v tom dlouho nezůstanou sami!

 

 

 


20 názorů

revírník
10. 03. 2020
Dát tip

A já moc děkuji tobě, Přemku, za tolik přízně a důvěry.


lastgasp
10. 03. 2020
Dát tip

Nemohu zde chybět Jaroslave. Tentokrát budu stručný. Víš, že si tvé práce, postojů, názorů a vědomostí velmi vážím, a jsem rád, že jsem se s tebou setkal. Zachovám si hezký pocit, že existují i v dnešní době lidé, kterým se dá věřit, s kterými v případě potřeby bych se bez obav postavil do jedné řady v zákopu, a s kterými lze něco pozitivního dokázat. Díky ti.


revírník
07. 03. 2020
Dát tip

Děkuji ti, Honzo, za nádherný komentář. Uvedu na pravou míru ty moje vycházky do přírody. Tento text je starý víc než patnáct let. Jój, to se to ještě lozilo po skalách! Současnost je o hodně a hodně jiná. Už v lese nedojdu moc daleko od auta. Ale se vším je potřeba se smířit, a tak jsem smířený a raduju se jen z toho, co ještě můžu. I já jsem rád, že tě znám.


zeleda
07. 03. 2020
Dát tip

Jardo, tohle je velmi emocionální text. A ne příliš veselý. Jako bys chtěl dělat životní bilanci. Tvé souznění s přírodou a stylistická vybroušenost tvých textů zde nemá obdoby. Všem ostatním se za to omlouvám, ale je to tak. Tvé vycházky do přírody ti upřímně závidím. Já mám kolem sebe nádherné České středohoří a mohu se na něj už jen dívat. Nohy, srdce a plíce mě tam už nepustí. Jardo, ještě hodně dlouho radostí ze života ti přeji. Jsem rád, že jsem tě poznal. Alespoň takto, virtuálně. 


revírník
06. 03. 2020
Dát tip

Renato, to by ses divila, jaké já znám dobré lesní hospodáře - praktiky. Jednak tady kolem sebe na Jesenicku, ale i porůznu po celé republice. Samozřejmě taky plno těch myslících postaru. A ti jsou bohužel doposud i na odpovědných místech. Ještě uvidíme, co s jejich smýšlením udělají trvající nelítostné přírodní poměry.


bixley
06. 03. 2020
Dát tip

Jardo, těmi hospodáři jsem myslela ty na Jedlové. Ale jinak myslím, že nikdo neumí pečovat o les tak, jako Ty.


bixley
06. 03. 2020
Dát tip

Ty to umíš tak krásně popsat! Vidím každou větévku míhající se ve větru. A věřím, že po Tobě přijdou stejně citliví a dobří lesní hospodáři, kteří umějí lesu naslouchat jako Ty. T.


revírník
06. 03. 2020
Dát tip

Děkuji, Ireno, jsi ke mně velice laskavá. Jste všichni. A já si toho nesmírně vážím. Proto... Napadlo mě, než se pustím do starého vzpomínání, ještě tu něco je, co by vás lesomily mohlo zajímat. To tedy příště.


Gora
05. 03. 2020
Dát tip

Závěr cyklu je už proto, že končí tvůj Zápisník - a nejen - trochu víc nostalgický než ostatní. Což se dá dobře pochopit, když se ohlížíme zpět, když zůstává, oč jsme usilovali a my musíme jít...

Díky, Jardo, za to všechno, cos nám mistrně zprostředkoval, pro Písmáka je tvé psaní vyjímečné v mnoha aspektech.


revírník
05. 03. 2020
Dát tip

To bys tomu dal, Luboši, s tím princem.

Pierre, za porozumění děkuju.


PierreNovak
05. 03. 2020
Dát tip

takové ty romantické, nikoliv romantizující otisky zraku do přírody, kdy se jedinec stává součástí většího celku a dýchá jím.

*


Kočkodan
05. 03. 2020
Dát tip

„Něco se blízko nás pohnulo. Zpoza hřebene vykoukly mezi smrky dva velké odstálé slechy a hned nato hlava.“

 

Už jsem se chtěl divit, že se tam po lese coural princ Charles...

 

Jardo, po této nevážné vložce ti děkuji za tvé počínání v lesích i na Písmáku. Už mlčím, jiní to řekli (a ještě řeknou) lépe.


revírník
05. 03. 2020
Dát tip

Phil, však vím, jak je to s tebou a lesem, a nedivím se. Ten kurz má být pro myslivecké hospodáře? Divím se, že je o něj tak malý zájem.

Diano, děkuju za důvěru. Ale mám dojem, že co jsem o přírodě a lese napsat chtěl (a snad měl), už je napsáno. Na řadě jsou teď mladší, ti, kteří ještě do lesa mají co mluvit a taky do něj tvořivě zasahují. Mé další texty, většinou vzpomínkové, psané v posledních letech, se už týkají lesa jen okrajově. I tak ale s nimi tady plánuju ještě vyrukovat.


Diana
05. 03. 2020
Dát tip

Zase krásné počtení, sdílím radost z těch změn k lepšímu po předlouhé době temna. Jen je mi líto, že je tohle poslední kapitola. Nerozmyslíš si to ještě? O lesích pod Pradědem lze také krásně psát - znám to tam. Doufám a těším se, že tě budeme číst i nadále.... 


Philogyny
05. 03. 2020
Dát tip

 

Ráda čtu ty tvé pocity okamžiku...

Taky ten svůj les v uvozovkách pozoruju a pomáhám, po svém Stromy jsou mimo jiné naše plíce, že.

Dneska mi došel dopis, že kurs hospodáře letos nebude otevřen pro malý zájem. 

 


revírník
05. 03. 2020
Dát tip

Majaksi a Čudlo, děkuji za tichý tip.


revírník
05. 03. 2020
Dát tip Gora

To jste měli, Karle, štěstí, protože bez dobrého vybavení tam zůstat až do rána, i když právě nemrzlo, by nemuselo dobře skončit. Za tvůj přiznaný dobrý pocit ze čtení jsem rád.

Black, děkuji, tvoje přání úplně souzní s mým.


Páni......krásné....dojímavé a strhující...kéž závěr lesy po staletích samy mohou doříci..............*/***


K3
05. 03. 2020
Dát tip Gora

Rád jsem si přečetl. Je v tom naděje pro budoucnost a to je dobré poselství. Kolem Pradědu jsme kdysi s kamarády v zimě zabloudili. Bylo hodně sněhu, naštěstí nemrzlo a tak náše volání uslyšela HS. Byla půlnoc. Málem jsme tam zůstali. Nevím kolik dílů jsem přečetl, ale vždycky jsem z nich měl moc dobrý pocit. Samo smíření je hrozně důležité pro všechny. Dík za dobré, kolikáté už, počtení.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru