Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+7 neviditelných
Dar
datum / id05.03.2020 / 504331Vytisknout |
autorKarla9
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno104x
počet tipů6
v oblíbených1x
Prolog


Loudám se k řece. Znám tady každý keř, každou zátočinu, všechny vůně, zvuky a tvary. Žiju na břehu a život pomalu odplouvá, stejně jako žena, děti, vášně a vzpomínky. Dříve tu byli často se mnou. Když se zaposlouchám, ještě slyším smích a dětské hlasy. „Oběééd," zní mi v hlavě hlas ženy společně s cinkáním talířů a dupáním pěti párů drobných nožek. Vzpomínka mi proběhne hlavou a zmizí spolu s úsměvem.


Už se nevracím do města. Velký svět zůstal za oponou. Začíná podzim a sousedé se vracejí do svých domovů, občas mi někdo zamává na pozdrav o víkendu. Zahrady utichají. Skleněné oči chat a prázdninových domků roztroušených po břehu zavírají víčka okenic. Nic mne už netáhne zpátky. Liduščino nemocné srdce doťukalo a děti se rozběhly po světě. Mám tu klid a čas na pozorování. Jsem starý poustevník. Píšu si deník, vím, kdy loni napadl první sníh, kdy nepřetržitě dva týdny pršelo, kdy teplota vystoupala na 39 stupňů a kdy mi večer vlétl do ložnice netopýr. V horní části zahrady jsem vysadil les. Stromy jsou ještě mladé, ale v mých představách je obraz krajiny, která tu bude za padesát let. Ráno sedávám uprostřed zahrady na pařezu. Poslouchám adagio větru ve větvích a cítím, jak můj les spokojeně roste. Rostliny čekají na moji konev s vodou. Rajčatům šlechtím jejich barvy a tvary. Mé oblíbené cínie kvetou bezpočtem odstínů rudé a fialové. Ptáci beze strachu usedají na okenní parapet. Pro srnky suším v létě seno. Zvířata nejčastěji přicházejí, když udeří mráz a krajinu překryje běloba. Celou zimu vlastně rozmlouvám s nimi a se sebou. Čas plyne sám.


Rád se procházím podél řeky nebo sedím na jejím břehu s udicí. Koryto je v těchto místech plné ryb. Naučil jsem se smažit drobné karásky, jako to dělala žena, jednou za čas pozvu kamarády na sumce, sám bych ho jedl mnoho dní. Očima hladím známá místa. Pomalu sestupuju z mírného svahu, když náhle mou svatyni klidu naruší prudký pohyb. Lekl jsem se, zatajil dech. Těsně nad hlavou mi přelétl velký dravec. Užaslý spěchám pěšinou mezi keři. Nízké vrby zde vytvářejí hustý porost. Kořeny se objímají s větvemi, staví mi slavobránu. Často tu potkávám dvě velké lesklé užovky spěchající k vodě. Za chvíli opustím zelený tunel a otevře se mi důvěrně známý obraz. Čistá písečná pláž a pomalu plynoucí řeka. Mívám tu dostaveníčka s vlaštovkami v lesklých fracích a vážkami v jemném tyrkysovém šatu. Vysoký břeh na druhé straně je protkán hnízdy břehulí, jejichž skuliny tvoří ozdobný lem na sukni řeky. V létě uléhám na zlatý horký písek, mysl odplouvá spolu s oblaky, která se pomalu šinou po modré obloze. Mé tělo pouští kořeny do země. Nabírám teplo. Sám a nahý, s kůží tmavou a zbrázděnou jak kůra stromu, se cítím součástí něčeho většího, než jsem já.


Teď rychle sestupuji k řece a cítím zvláštní úzkost. Cítím smrt. Na břehu bojuje o život štika. Byla to náhoda, že jsem přišel právě v tuto chvíli? Vyplašil jsem dravce. Ryba je zraněná, hřbet jí krvácí dvěma rudými ohni. To jak se stříbrného těla dotýkaly ostré pařáty. Beru do rukou odtékající život a váhám.


„Co s tebou, Krásná?" ptám se. "Ve vodě zemřeš, tak zemři raději pro mne."


Cítím pohled zlatých očí, které mne pozoruje z výšky, když si štiku odnáším v náručí domů. Večer se ve své chatě dívám do sálajících uhlíků a olizuji si prsty. Za okny je ticho a tma. Snědl jsem dar. V krbu pomalu dohořívá oheň a mé myšlenky si hrají.


Snad jsem mohl mít tři přání… Ale já už od života nic nechci, ani nečekám. V mé duši je mír.


„Milá rybo, potřeboval bych snad jedině fůru hnoje,“ napadlo mne.


Usmívám se a stoupám pomalu po příkrých dřevěných schodech do ložnice. Své unavené tělo odevzdám spánku a svou mysl snům. Mám usínání rád a těším se na svou zítřejší práci na zahradě. Často se ptám sám sebe: je tohle štěstí? Nikdo mi neodpovídá.


Ráno mi nový den přináší z dálky tlumený, kolébavý zvuk. Je ještě brzy. Scházím dolů, opírám se lokty o dřevěnou branku a dívám se do mlhy. Svět voní tlením a nabízí mi obraz za krajkami z vodní páry. Pozoruji jemné pavučiny, na nichž se houpají korálky rosy. Naslouchám. Každé prasknutí, každý krok zní v ranním tichu jako výstřel z pistole s tlumičem. Z říše snů přijíždí po písčité cestě starý přítel. Postava navěky srostlá se zemí a hnědým koníkem. Do ranního ticha zazní: „Vezu ti fůru hnoje, Josefe, napadlo mne, že bys ji mohl potřebovat.“


 

Dar



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

12.03.2020 07:52:20dát kritice tipKarla9

Díky Kočkodane:-)

11.03.2020 22:54:26dát kritice tipKočkodan

Karlo, jako autorka jsi to nepohnojila  (nezmrvila). (voňavý smajlík)

06.03.2020 16:28:14dát kritice tipPhilogyny

ráda četla

05.03.2020 20:42:32dát kritice tipKarla9

Jsem ráda, že se vám líbí:-)

05.03.2020 17:04:14dát kritice tipLerak12

Nádherná povídečka*

05.03.2020 10:25:09dát kritice tipVika

Vezu tip

05.03.2020 10:15:33dát kritice tipR. L.

Bravo, je v tom mnoho životních mouder, která jsou v mnohých momentech nepřenosná. Poutavě a pěkně zpracovaná krajina. Vyrovnání se ze životem. Bylo to zas po dlouhé době čtenářské pohlazení. Za to děkuji. /*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.