Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Zápisky zrání / Myškinův problém VIII (v této části si nerozumíme...)
datum / id05.03.2020 / 504350Vytisknout |
autorPierreNovak
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaPsychologické
sbírkaZápisky zrání / Myškinův problém,
zobrazeno71x
počet tipů3
v oblíbených0x
Zápisky zrání / Myškinův problém VIII (v této části si nerozumíme...)

Hynek se už se mnou dost sblížil, o čemž svědčí dnešní momentka, kdy se mi na břiše otočil jako tank a pak se mi zakousl do nosu. Smál se a prskal, jedním chmatem mi, aniž by o tom věděl, strhl z obličeje brýle a sevřenou pěstičkou s nimi nevědomky zamával. Překvapuje mě, s jakou samozřejmostí mě přijímá. Po všem tom rychlém přebalování, kdy se po mně v kavárně natahuje a bere mě za tvář, dělá malá malá, aniž by mě nemotorně bouchal. Jednou tu pro něj zkrátka jsem a tím to pro něj hasne: žádná věda, jak jsem si původně myslel. Ležím na zemi. Posadím si ho na břicho a něžně ho pokárám: Hynku, to jsou přece moje brýle, seberu mu je. Hynek se přetočí, rozhodne se pochodovat zpět k mámě, než se v půli cesty zarazí, nakrčí potutelně nos a zadívá se na mě s šibalským úsměvem. Otočí se znovu zpátky směrem ke mně a zakousne se mi s chrčením do obočí: prská přitom blaženě smíchy, jako by ho někdo lechtal.

Opovaž se mít víc jak sto kreditů, varuje mě Markéta, když jí chci sdělit, jak dobře se mi tenhle rok vedlo. Sebere mi tím vítr z plachet. Když uvidí, jak bázlivě se zatvářím, složí hlavu do dlaní a promne si obličej, aby bylo jasné, kolik jí dělám starostí. Aach jo, vzdychne a nervózně se zasměje, asi jako kdyby tím říkala: Co já si s tebou počnu, chlape zatracená. Bohužel ještě netuší, že větší část učení jsem zvládnul během prvního semestru, kdy před porodem odjela k babičce na maloměsto. Obličej má dál schovaný za jabloně dlaní, zatímco Hynek leze kolem, chytá se během naší výměny stolu, jak už se přidržuje ve vzduchu na dvou. Zkusím Markétě vysvětlit, že když mám víc kreditů, je to jedině dobře, protože o to méně práce mám před sebou. Pro ni je však rozhodující, že jsme mohli přes léto podniknout něco jiného než jen chodit na procházky do přilehlých sadů. Hynek u stolu nejistě vrávorá. Sevře v pěstičce odloženou lžičku, a jako by to chtěl okomentovat, po pár pokusech ji triumfálně zabodne přímo do hrnku. (- Hrrmmm.)

Připravit starý byt nám s otcem zabere několik nedělí: Jenom si prosím tě uvědom, že je to v tom vztahu další krok, klade mi na srdce, když se ho zeptám, jestli v něm můžeme společně bydlet. - Bez obav, dušuju se, stejně jsme spolu skoro pořád. Pytlujeme po odpoledních nepotřebné krámy, obsahy skříní a polic mizí ve velkých plastových vacích, neustále nevycházíme z údivu, kolik nepodstatného nánosu se v nich za ta léta nahromadilo, jako by se s každou otevřenou skříní množily. Občas se u něčeho zastavím: krabice od společenských her s odranými rohy, plastové nákladní auto, promítačka diapozitivů, na kterých jsou namalované pohádky, mámina džínová sukně z raných devadesátek a sukně s velkými pobledlými kruhy snad ještě starší, které jsem se jako malý držel, když jsem se zrovna před někým styděl. Skříně se kymácí, některé sotva ještě drží pohromadě. Vynášíme pytle k popelnicím, otec si vždycky slovně odplivne, jako by se skoro štítil svého předchozího života v králíkárně. Zastaví nás sousedka, jedna z několika sdílných dam, které tu bydlí, a oba se shodnou na tom, že nechápou, kolik krámů a harampádí člověk za ta léta nahromadí.

Kolaudační večírek je nadmíru povedený. Sejdeme se tu všichni, včetně Martina, který s námi bude ještě dva týdny bydlet, než si najde něco vlastního. Přátelé jsou v dobrém rozmaru, od každé sorty je tu někdo. Navíc se potvrdí, že jako místo pro mejdany je to tu ideální. Abych uvedl Markétu do obrazu, rozvyprávím se, jak jsme v něm jako náctiletí před lety pořádali naše první večírky, takovou miniaturní obdobu amerických party v prázdném domě, v tomhle případě spíš party v paneláku: o propáleném koberci od vodní dýmky, aranžmá obýváku ze starých prostěradel a lihovkami obarvených žárovek, o pití sraženého bulharského koňaku, který jsme zcizili našim z baru - všechny ty historky, které sdílíte s vašimi přáteli, jejichž vyznění další posluchači neocení, protože se jednalo o kouzlo okamžiku.

Oznamuju Markétě - už trochu s hlavou v oblacích -, jaká se naskytla příležitost: editovat hudební rubriku.
- Jako by toho bylo málo, oponuje, ale zároveň mi nechává prostor, aby mi nešlapala po štěstí.
Řeknu, že se můžu posunout někam dál.
Řekne, že taková příležitost tu bude vždycky.
Nejsem si tím moc jistý. Vzpomenu si na jednoho známého, když mi po přijetí na školu u panáka předpovídal: Budeš chudej, ale šťastnej - tož tak. Chudí budeme pořád, ale třeba z toho jednou, namlouvám si, něco vzejde.

Markéta v ložnici uspává Hynka, před sebou japonštinu k přijímačkám, zatímco sedím v obýváku u počítače a sepisuju referát z Dějin vědění. Když Hynek usne, přijde se za mnou podívat, jestli toho mám ještě hodně. Pohledem úzkostlivě zavadím o knihu, zbývá mi ještě něco přes polovinu. Zeptám se tedy, co má v plánu. - Mohli bychom jít na procházku, řekne, už jsme týden pořádně nikde nebyli. - Co dojít rovnou na nákup, ať je to při jednom, navrhnu. Markéta nic neřekne, jen mě pohladí po vlasech, jako bych v nich měl smítko, a mlčky odejde do kuchyně. Nedokážu se rozhodnout, ale nakonec se zvednu ze židle. - Markéta vytáhne z lednice pytel s bramborami, aby je mohla začít škrábat na oběd. Obejmu ji v pase a dám ji pusu do vlasů, ale vysmekne se mi. - Teď ne, a je to poprvé, co mě odmítne.  - Běž si raději zas číst, ať můžeme vyrazit.    

Před domem nás zastihne hřejivé babí léto. Markéta jako naschvál pokládá Hynka na zem, aby šel hezky po svých. Hynek se po chodníku rozběhne po všech čtyřech a po chvíli zase zastaví, než se rozběhne někam jinam: pokud vůbec dojdeme na nákup, bude to trvat věčnost. Zem je navíc studená, ale Markéta tomu nevěnuje pozornost. Pokračujeme mlčky, kvůli Hynkovi spíš bezcílně postáváme na místě. - Co kdybychom to dneska vzali jinudy, můžu ti ukázat, kam jsem chodil na základku, navrhnu, abych situaci odlehčil. - Tak třeba až půjdem zpátky, odvětí Markéta, zalezlá ve svých myšlenkách, jako by se přehoupla přes horizont. Hynek opět nabral špatný směr a blíží se k okraji obrubníku. - Tam ne! Doběhnu pro něj a tentokrát už ho raději vezmu do náruče. 

Na sídliště se vplíží mokrá zima. U výtahu nás zastavuje postarší sousedka, která se zpytavě zadívá na Hynka v golfkách, jako by ho z nějakého důvodu nesnášela: jde z ní podivná hořkost, jako by to byl názor většiny. - Dobrý den, pozdravím ji s nadějí v hlase. Nic na to neřekne, jen s námi popojede kousek výtahem, než se odkrade do svého stařeckého brlohu.

 

***

Nesu Hynka po vánočním náměstí a učím ho říkat tříslabičná slova. Řekni letadlo, řekni nicota, řekni Heidegger – Heidegger. Postavím ho na chvíli na zem, rozkopáváme čerstvě padlý sníh. O Hynkův nos se rozpouští sněhové vločky, které chytá na jazyk a olizuje je. Pak ho zase zvednu, v semišové kombinéze vypadá jako nabalená panenka. Cestou k metru se zastavujeme u stánků, Hynek jako obvykle vztáhne ruku k předmětu, který má nejblíž, aby si ho mohl zblízka prohlédnout. Osloví nás postarší paní, elegantně upravená dáma, která je už nejspíš taky babičkou: No jéžiš! Ty seš mi pěknej. A ty seš holka, nebo kluk? A ty seš roztomilej, ty budeš asi i chytrej, viď? spráskne teatrálně dlaně, jako by tomu sama nemohla uvěřit. Hynek jen kývne hlavou a osopí se na ni kurážným Hrmm, které ale vyzní poněkud podrážděně. – Tak pojď, už musíme jít, loučíme se s paní a mám co dělat, abych přitom stačil zadržovat smích. Vyšlápneme si to nahoru po náměstí a zkusíme přitom ještě Heideggera.
- Hei – de – gger, Hynku.
- Ejde...
- Nene, Hei – de – gger.
- Ejde...
Na Muzeu slezeme do metra. Utírám Hynkovi nudli, opodál stojí holka, bohaté vlnité vlasy. Usmívá se na nás, usmívám se na ni. Rozjařený z předchozí pozornosti, přemýšlím, že ji dojdeme pozdravit, ale v tu chvíli se otáčí po směru přijíždějícího metra. Když dveře zaklapnou, holka se ztratí v davu mezi cestujícími. Tak ještě naposledy Heidegger, řeknu Hynkovi.
- Co to tu, kluci, vyvádíte? slyším za zady Markétu, v rukou nákupní tašky.
- Učím ho říkat Heidegger.
- Prosím tě...   

Brodíme se sněhem k obchoďáku, který je mezi svátky stále ještě nazdobený. Hynek sedí ve vozíku jako carevič v kočáře, všemožně se z něho naklání a pozoruje vespod kolečka, jak za sebou nechávají mokré čáry. - Byla jsem na návštěvě za Alenkou a Tomem, oznamuje mi Markéta. - Jsou přestěhovaní v novém bytě a Alenka je zase těhotná. Přikývnu, že to rád slyším, zřejmě jim to přece jen spolu klape. Markéta ale vehementně pokračuje. Popíše mi, jak Tom na podzim nakonec dodělal češtinu, i když si u státnic nemohl vzpomenout ani na jednu ze Seifertových sbírek. - Jako že měl výpadek paměti? - No on je myslím si ani neznal. Nevěděl o Seifertovi nic, snad jen že získal Nobelovku... vypadalo to prostě jako otázka u maturity, na kterou se nepřipravil. - Řeknu, že je to opravdu zvláštní, protože pár Seifertových sbírek by měl znát asi každý. - No počkej, to není všechno: Hned po státnicích si sehnal práci u komerční televize, natáčí a začal stříhat na web krátká videa. - Pokývu hlavou a řeknu, že je to dobrý. - Fáákt? rozchechtá se Markéta. - Namítnu roztrpčeně, že přece (na rozdíl ode mě) živí rodinu, tak nevím, proč se směje... - No dobře, ty ještě studuješ, ale ono to je legrační: polonahá blondýna (nahoře bez) se projíždí v zahradním kultivátoru po fotbalovým hřišti - na to přece šest let nemusel studovat na vysoký češtinu. - No dobře, povzdychnu si. - Já ti to pak ukážu, to něco uvidíš... - No tak jo, chci to ukončit, protože na diskusi o užitečnosti práce pro společnost nejsem zvědavý. - Prostě si říkám, jaký to má užitek, stříhat takováhle videa. Nebo co to má za smysl?

V zámku zarachotí klíč a v předsíni se prudce rozsvítí. Dopíšu poslední větu, dokud ji mám ještě na jazyku, a jdu přivítat Markétu: Byla venku déle než obvykle. Svléká si bledě modrou bundu, ve které má v šátku schovaného Hynka, nos a tváře červené, jak jsou celí promrzlí. Ptám se jí, kde byli. - Tak. Podél Vltavy... Nějak jsme se zatoulali a ztratila jsem pojem o čase. Neřeknu na to nic, jen za sebou přivřu dveře do obýváku a zasednu zpět k rozdělané práci.

Když Hynek večer znovu usne, chci Markétu obejmout, ale zabraňuje mi v tom její netečnost. Když vidí, že se k ničemu nemám, rozhodne se mě postavit před hotovou věc. - Udělalo se mi špatně. Odtáhnu od ní tvář a změřím si ji pohledem. - A nejsi zase..., ne že by mě to překvapilo, pokouším se situaci odlehčit. – Ne…, nejsem těhotná. – Škoda, odvětím a převalím se. Markéta zaváhá, ale nic na to neřekne. - Myslím psychicky špatně... Nemůžu si nějak zvyknout na ten život tady... - A přitom tu žiješ tolik let, namítnu. - No to jo, ale chtěla bych se pohybovat někde venku, něco dělat, nebýt tu pořád jen zavřená, vždyť ani nic nepodnikáme, ty chceš se mnou jen spát, pořád se jen učit, číst knížky a… - Studovat, doplním ji, když nemůže přijít na správné slovo. - No tak proto se mi udělalo špatně, řekne s jistotou, jako by právě vynesla nějaký rozsudek. Zeptám se, jestli by to nemohla brát méně osudově, že se to časem přece poddá, potřebujeme si to v životě jenom porovnat. - Když já nevím, ty mě poslední dobou strašně mateš, řekne, obličej napůl zabořený do polštáře. Překulím se na její stranu postele a zabořím hlavu pod peřinu, zkusím využít příležitost, snad abych jí dokázal, že ji mám pořád rád. Bradou doputuju do jejího klína; prošmejdím nosem její chloupky a pootevřu ústa, jako bych chtěl vyslovit odpověď na všechno. Chvíli ji laskám, jako bych si broukal. - Tak pojď, řekne a pohladí mě dole pod peřinou po hlavě. - Ale pojď vedle, ať může Hynek spát.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.03.2020 07:39:47dát kritice tiprevírník

Tak je to tady. Ještě ne úplně, ale zdá se, že přijdou problémy.

05.03.2020 22:12:46dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dík, bylo mi to povědomý:-))... Hynek bude jednou perlit vědomostmi:-)

05.03.2020 22:10:50dát kritice tipPierreNovak

Heidegger je filozof, který ve dvacátých letech minulého století vrátil do hry problém bytí a lidské existence. Jedním z jeho oblíbených asi deseti slov je nicota (výroky typu "nic nicuje" se dočkaly ironických analýz) - odtud ta asociace v řadě tříslabičných slov. Proč by se tím měl nebo neměl zabývat - a nakolik vážně míněno to je -, nechť je předmětem čtenářovy interpretace.

Dík za mnohohynčí, opravil jsem. :o)

05.03.2020 21:45:541 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Heidegger - příjmení? Nějak bych to vyjsanila, proč se má učit tohle slovo...

V tomto odstavci máš víckrát za sebou  jméno Hynek, když je zřejmé, o koho jde... Nesu Hynka po vánočním náměstí ...

Dnes se četlo samo :-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.