Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+17 neviditelných
Letáky
datum / id06.03.2020 / 504388Vytisknout |
autorSchwalbe
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaHistorické
zobrazeno131x
počet tipů3
v oblíbených0x
Letáky

 

   Drobné vločky sněhu pozvolna plnily vzduch. Kurt Umlauf zabočil na křižovatce doprava a po chvíli došel k hostinci. Chytil kliku
a otevřel. Hned na prahu ho zarazilo, že v jindy tak hlučné místnosti je klid a jen rozhlas vyhrává nějakou vážnou symfonii. Došel k výčepu
a objednal si pivo.
   „Co je?“ obrátil se s otázkou na hostinského a pohodil hlavou k sedícím hostům.
   „Právě to hlásili. U Stalingradu to skončilo,“ vysvětloval hostinský a dál netečně umýval sklenice.
   „Albert!“ projelo hlavou příchozímu. „Vždyť tam je náš Albert“, podlomily se mu nohy. Poručil si lihovinu, vlil ji do piva a začal upíjet.
V místnosti se pomalu začal ozývat šepot rozmlouvajících. „Taky tam mají syny“, zamumlal si pro sebe Kurt, dopil, zaplatil a chystal se
k odchodu. Nějak se mu nechtělo domů, žena už to asi ví. Vyšel ven a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Vykročil. Ulicí se rozléhaly
jeho spěšné kroky a zanechávaly černé skvrny v bílém sněhu. Došel k činžovnímu domu a vstoupil do zatuchlé chodby. Ztěžka vyšel dvě
poschodí, odemkl dveře od bytu, naučeným pohybem pověsil na věšák obnošený kabát a vstoupil do kuchyně. Jeho manželka s vážnou tváří
seděla za stolem, kde si vykládala karty.
   „Dobrý večer, miláčku,“ naklonil se k ní a políbil ji na čelo.
   „Budeš jíst?“ otázala se, aniž by zvedla oči od karet.
   „Ne, nemám hlad. Už jsi to slyšela?“, chtěl mít tu nepříjemnou věc za sebou.
   „Sousedka mi to řekla. Mám strach o Alberta. Podívej se, pořád mi tu vychází nějaká smrt,“ řekla a ukázala na karty.
   „Třeba je to má matka, víš, že už na tom není příliš dobře,“ snažil se ji utěšit.
   „Ne ne, je to smrt muže,“ prudce vstala od stolu, přistoupila ke skříni, otevřela ji a vytáhla balíček zabalený v novinovém papíře. „Hledal tě
tu nějaký chlápek a nechal ti tady toto. Museli jste se minout.“
   „Nikoho jsem neviděl,“ vzal balíček a posadil se na židli. Roztrhl noviny a vytáhl asi padesát papírů, na půl přeložených. Nasadil si brýle a
začal číst:
Občané Německa!
 Jak dlouho ještě chcete trpět pod nadvládou těch, kteří vás ženou do neštěstí?
Co vše ještě musí přijít, abyste se probudili z nečinnosti?
Kolik vašich synů…
  
   …rychle přelétl očima celý text a zaměřil se na konec. Místo podpisu tam bylo napsáno – Výbor pro záchranu Německa.
Za obal z novin byl zastrčen malý lístek.
   Zdravím tě Kurte. Snad si na mě ještě vzpomínáš. Máme teď s přáteli mnoho práce a byli bysme rádi, kdybys nám
trochu pomohl. Zatím bysme potřebovali, abys nechal ty letáky u vás ve fabrice, aby si je každý mohl přečíst. Pokud bys měl 
zájem o další spolupráci, přijď zítra ve čtyři ke kříži.  S pozdravem Baron
   Kurt dočetl a zamyslil se. Baron – to byla přezdívka Heinricha Neuwirtha ještě v dobách, kdy byli oba činní v komunistické 
straně Německa. Už o něm neslyšel dobrých osm let. A teď najednou toto. Myšlenky mu vířily hlavou, na spáncích mu naběhly žíly.
Co mám dělat? Proč si na mě vzpomněli právě teď? Odložil brýle a promnul si oči.
   „Máš starosti?“ Ulrika se nad ním sklonila a konejšivě ho pohladila po tváři.
   „Letáky,“ zašeptal a podal jí svazek papírů.
   Když přečetla text, položila papíry na stůl a obrátila se k němu. „Co budeš dělat?“
 „Co budu dělat?“, zopakoval její otázku. Nikdy neřekla - Co budeme dělat? Jeho žena nechává rozhodnutí jako vždy na něm.
„Nevím, opravdu nevím. Nechci udělat chybu, ale taky nechci jen tak sedět a dívat se na to, jak všude zbytečně umírají lidé. Už mám toho
dost. Chci přispět k tomu, aby to všechno co nejdříve skončilo.“
Z vedlejší místnosti zavzlykalo dítě a žena k němu spěšně odešla.
   Zítra ty letáky roztrousím v továrně, tak. Spokojeně si nalil náhražkovou kávu  a vzal do ruky noviny. Pohledem projížděl po titulcích,
až se zarazil na oznámení o popravě lidí odsouzených za protistátní činnost. Zachvěl se a začal zase přemýšlet.
„Copak můžu ohrozit Ulriku a naši dceru? Co když mě zítra chytí a pak se na nich budou mstít? Ne, to ne. No, ale pak se zachovám jako
zbabělec. Co mám dělat? Proč se to muselo stát právě mně? Určitě si mohli najít někoho jiného. Proč já?
Proč bych měl právě já riskovat?
Přemýšlel. „Ne. Promiň, Heinrichu, kamaráde“, zamumlal si polohlasně. Vstal, udělal tři kroky, otevřel dvířka od kamen a začal dovnitř strkat
jeden leták za druhým. Pozoroval, jak se v žáru kroutí a černají a cítil uspokojení nad tím, že se takto rozhodl.
   Ulrika se vrátila do kuchyně s dítětem v náručí a chvíli ho pozorovala. Pak se na něj usmála a zašeptala: „Děkuji. Měla jsem o tebe strach.“
   Druhý den odpoledne napadlo Kurta Umlaufa, že by přece jen zašel na schůzku a vše vysvětlil - že kdyby byl svobodný, tak by se
samozřejmě zapojil, ale dnes… Chvíli váhal a pak obrátil své kroky k domovu. Cestou potkal pana Weisse a dlouze probírali události,
které teď hýbaly Německem. Když konečně otevřel dveře od bytu, slyšel z kuchyně nějaký mužský hlas. Vstoupil dovnitř
a uviděl manželku v rozhovoru s návštěvníkem, který mu připadal hodně povědomý.
   „Buď zdráv, Kurte! Nepoznáváš mě? Čekal jsem na tebe U kříže. Doufal jsem, že přijdeš,“ muž se s otevřenou náručí vrhl vstříc přicházejícímu.
   „Nazdar Heinrichu! Nezlob se nejde to. Víš, kdybych byl sám…,“ Kurt se odmlčel.
   „Dobrá, dobrá nechej toho. A ty letáky jsi aspoň pohodil ve fabrice? Pokud ne, tak si je vezmu.“
   „No, víš. Dostal jsem strach a spálil jsem je.“
    „To snad ne! Víš, co nám dalo práce, než jsme je vyrobili? Ty jsi ale packal. No nic, nebudu tě zdržovat. Seď si za pecí, když chceš. Asi jsem se
v tobě splet“, návštěvník se zvedl, vzal si kabát a bez rozloučení odešel.
Před domem si zapálil cigaretu a pomalu kráčel ulicí. Zabočil za roh, přešel cestu a došel k vozu stojícímu ve stínu hřbitovní zdi.
Řidič stáhl okno: „Tak co?“
   „Nic. Nechce do toho jít, má strach,“ zamumlal Heinrich a odhodil zbytek cigarety.
   „A letáky?“
   „Prý je spálil.“
   „Takže alespoň něco. Nenahlášení protistátních letáků a jejich autorů je trestné, že?“ řidič se jízlivě usmál a pokynul spolujezdcům.
Z vozu vystoupili čtyři muži v kožených pláštích a vyrazili k domu.

 

     

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.03.2020 19:33:54dát kritice tipSchwalbe

Vesuvanko, díky. 

11.03.2020 17:09:24dát kritice tipvesuvanka

Pěkně a poutavě napsané, závěr mě překvapil. TIP

11.03.2020 16:53:57dát kritice tipSchwalbe

Jarodějko, díky za myšlenky a postřehy. Možná to někdy poupravím, i když období prózy je teď u mne u ledu :)

11.03.2020 03:02:15dát kritice tipJarodějka

Nemyslela jsem strach o syna Alberta, protože ten s letáky nemanipuluje, ale mohla by tam být nějaká další zápletka.ke zvýšení překvapení, třeba další syn?;)  Místo karet noční můra? Nevím.. 

11.03.2020 02:51:45dát kritice tipJarodějka

Důvěřuj, ale prověřuj. Neboli, důvěřuj intuici své ženy ;o) Teď vážně, mě to bavilo a uvědomila jsem si, v jakém šťastném období jsem se narodila, že nikdo mé hrdinství netestuje, zkouším akorát sama kam až zajdu. Do příběhu bych vložila i strach ženy o syna, zvýšilo by to nejistotu závěru.. jen nápad. Pro mě je to ok už takhle.

 

 

09.03.2020 21:16:02dát kritice tipLuzz

spíš mi to přijde jako osnova povídky, která má být teprve napsána.

anebo jako kdyby žák na základce dostal za úkol vlastními slovy převyprávět nějaký dramatický příběh...

dialogy totiž opravdu místy zní školácky (třeba "Ty jsi ale packal")

vykládání karet mě iritovalo, příběh by fungoval i bez nich...

škoda, škoda, celý text mi připadne jako promarněná příležitost.

07.03.2020 12:46:541 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karty bych z toho asi zcela vynechala /jen názor:-)/...

07.03.2020 10:38:57dát kritice tipSchwalbe

K3, Goro, já jsem chtěl, aby čtenář čekal smrt hlavního hrdiny, ale aby přišla z nečekaných důvodů. Ale asi by se s tím dalo ještě pohrát. Díky za připomínky. 

06.03.2020 22:25:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy
Není to špatné, mne ten konec celkem překvapil, i když, jak píše Karel, méně vědět předem je lepší... povídky ti jdou...Škoda, že formát neumožňuje čtení textu vcelku, musí se stále posunovat... nedá se to upravit např. zmenšením písma?a byli bydme rádi, - bychom?
06.03.2020 21:01:22dát kritice tipK3

Ten kdo to neprožil, asi nemá právo soudit, protože kdoví jak by se sám zachoval. Tady mám jen jednu připomínku. To s těmi kartami příliš napovídá smrti manžela, dává předvídat konec a to je špatně. Z textu je také již zřejmé, že syn to být nemůže. Proto je někdy lepší se vyjádřit pouze v náznaích nebo to zakamuflážovat, aby to nebylo tak jasné:).



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.