Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sucho

08. 03. 2020
13
25
1409
Autor
revírník

Psáno v severním předhoří Jeseníků na podzim roku 2016. Není v žádné papírové sbírce.

  

Sucho

 

To co mě postihlo letos, věrně zapadá do série chátrání posledních let. Už jsem tady téměř nebyl a skoro jsem to ani nepostřehl. Ale vytáhli mě z blaženého nebytí, vrátili sem a strážníčkovi velikosti půlky dlaně poručili hlídat pajdavé kroky srdce. Stal se součástí těla, jež mi zbylo. Žiju. Dál se zajímám o život kolem.

Spoluprožívám boj lesa se suchem, jsem svědek, že smrk jako druh je v ohrožení.

To je slabé slovo. Je na ústupu.

Divíte se? Tak radikální soud o smrku by nikdo před krátkým časem nemohl vyslovit, vždyť je to od předminulého století hlavní dřevina většiny našich lesů. Dravá, na vzestupu, vše a všechny překonávající. Jak by to najednou mohlo být jinak?

A přece je. Evropu plíživě pohlcuje vlezlé aridní klima. Pro žíznivé národy z jihu je ještě zelená, je jim rajskou zahradou, ale ten, kdo žije s přírodou, ví, že to d­louho platit nebude. Trvající sucho vyvolává kruté změny v půdě, smrku brání dál se přizpůsobovat pahorkatině a dokonce už i vysočině, k­­am jej člověk z jeho chladného a mlžného domova v horách přesadil a on se tam, v tehdy ještě přijatelném podnebí zabydlel. Když vysychají vrchní horizonty půdy, ty jedině dostupné jeho povrchovým kořenům, a k tomu se vyčerpává každoročním květem a úrodou semene, k čemuž jej v nouzi nutí zákon zachování druhu, stává se lehce obětí ochotných spojenců sucha, cizopasné houby a hmyzu: václavky a kůrovce.

Lesníci jsou už roky nuceni netěžit nic než mrtvé a umírající a pokoušet se i jinak bránit nejhoršímu. Mimo jiné pastmi, do nichž hmyz lákají jeho vlastními svolávacími signály, chemiky od něj lstivě okopírovanými a v laboratoři připravenými. Pochytají milióny, ale je to jen kapka v moři. Je zřejmé, že za daného vývoje počasí vedou marný boj, že kalamita se přes jejich úpornou snahu rozhoří. Vypukne uprostřed léta. V lesích vzplanou rezavá kola, koberce kol, hořící záplava, kam se podíváš. Na stráních se pod osypanými korunami skrz svislé mřížování kmenů zjeví holá půda. Zbude bezmoc, přiznání porážky. Žádným lidským úsilím se tomu nedá zabránit.

Toto lesníci věděli předem.

 

Ke kalamitě v dějinách kulturních lesů ojedinělé došlo po dlouhém přípravném boji letos. Pokračovat bude příští rok, i roky následující. Nic brouka nezastaví, i když se les černá bariérami rádoby účinných pastí. Nepřestane útočit, dokud mu bude v cestě stát poslední oslabený smrk, neschopný bránit se zaléváním nájezdníků výrony pryskyřice, protože té se nedostává.

Dál? Co bude dál?

Ptejte se přírody. Jen ona může zasáhnout. Letním chladem. Trvalými dešti. Snad. Ani to není jisté, sama si hmyz vychovala k nezdolnosti.

A člověk? Dělá, co umí a může. Bojuje ze všech sil.

Do podzimu se lidé a jejich výkonné stroje vyrovnali s největšími jizvami, odvezli tisíce suchem a kůrovcem umořených smrků.

Je ale třeba jít dál, na vyklizených plochách les obnovit. Ovšemže ne znovu smrkem.

Stojíme na přehledné výšině, sklíčeni tím, co na stráních okolo vidíme. Vše tu je cizí, k nepoznání, musíme zapojit velkou představivost, abychom se vyznali, abychom z paměti vydolovali, jak vypadal ten či onen kus lesa před půl rokem: tenkrát hluboký stín – a teď tolik světla, takové prázdno.

Ale ne, úplné prázdno tu není. Jsme vděčni lesům tady v severním předhoří Hrubého Jeseníku za jejich skladbu. Někde jen v okraji, někde uprostřed, jinde po celé ploše zůstaly naživu stromy, jejichž lýko „smrkovým“ kůrovcům nechutná a jejichž druhou předností je hlubší zakořenění. Tak zatím suchu odolávají ztepilé stožáry nedostižných jesenických modřínů, vysoké, statné borovice i pravá pastva pro oči, robustní jedle, zamračené pevnosti s dlouhými, téměř černými korunami, jimiž probleskuje bělavá kůra tlustých válcovitých kmenů. Královské zjevy. Místy se vzhůru do prázdna klene košatý buk, javor či bříza.

Vidíme i jiné ostrůvky jistoty – bukové mlaziny, kůrovcovou těžbou předčasně odkryté. Teď se vzpamatovávají z náhlého úpalu, ale brzy se vyšvihnou do výšky, aby si udržely náskok před výsadbou nových stromků na holině.

Odcházíme a v představách vidíme, jak ty mlaziny pomáhají obnově lesa, jak i staré stromy se jí zúčastní, jak stínem chrání a semeny zpestřují novou generaci, jak se do těchto strání a na tyto hřebeny vrací naděje po smrku, po jeho končící nadvládě. Jeho pravý domov je v horách, kde se mu i v období sucha dostává vláhy z mlhy a plouživých mračen.

Až se tady z toho prázdna začnou klubat nové zárodky lesa, tentokrát jiného, než jsme znali, to si už doopravdy vydechneme. Jeho budoucí podoba je z velké části v lidských rukách, avšak nepochybujeme, že člověk se tentokrát rád podřídí přírodě, jejím změněným požadavkům. Poslední poučení stačí, dlouho před lidmi bude zvedat varovný prst. Protože konec ještě není. Kůrovcová kalamita letos teprve pořádně začala.

 

 


25 názorů

revírník
11. 03. 2020
Dát tip

Díky, Entropia, za nakouknutí a tipnutí.


Entropia
11. 03. 2020
Dát tip

Takže kůrovec paradoxně pomůže. Dokončí, co člověk způsobil, ale on je "škůdce", ne ten, kdo vysadil rychle rostoucí monokultury a způsobil vysychání půdy. V druhé polovině dochází nečekaně k optimistickému nádechu, kéž by vydržel...


revírník
10. 03. 2020
Dát tip

Luzz, lawenderr, děkuji za tiché tipnutí.


revírník
10. 03. 2020
Dát tip

Tam je krásně, na Šumavě. Před asi čtyřmi lety jsem se na vlastní oči mohl přesvědčit, jak nemají pravdu zavilí kritici ochránců přírody a vedení Parku. Na mnoha místech jsem byl nadšen z dnes už nezpochybnitelných výsledků přirozeného obnovování zhrouceného lesa po vichřici a následném kůrovci v oblastech, kde se vůbec nezasahovalo. Síla přírody je tam do očí bijící. Kolem cesty k Prášilskému jezeru dokonce vedle zmlazených smrků a jeřábů jsem nacházel spoustu jedlí. Možná proto, že skrz množství ležících vývratů se k nim jelení ani srnčí zvěř nedostane. Anebo také je tam už dosaženo příznivé rovnováhy mezi jejím počtem a lesním prostředím. Každopádně úspěch. A tobě, Přemku, dík.


lastgasp
10. 03. 2020
Dát tip

Jsem vždy šťasten a cítím se součástí přírodního koloběhu mezi šumavskými smrky v okolí Kvildy. Dokonce s nimi hovořím, hladím jejich větve, skloněné až k zemi. Jejich majestátní stráž od Horské Kvildy až k Filipově Huti mě plní hrdostí. Nevědomou. Jakou starost a práci představuje udržet tu krásu jsem začal vnímat pozorněji po čtení tvých příběhů. Tím více si tohoto bohaství vážím. Tisknnu zuby, když vidím záběry z dronů nad zrzavými ostrovy zkázy a smrti. Zbývá jen naděje, že si příroda rovnováhu najde. Bylo tomu tak vždy. Příroda dokáže existovat i bez člověka. 


revírník
09. 03. 2020
Dát tip

Každý přírodní hospodář, který má rozum, se musí změně klimatu podřídit a přizpůsobit se novým možnostem. Dobře to děláš.


K3
09. 03. 2020
Dát tip Gora, Entropia

Osvědčuje se mi to i doma se sadem.  Monokultura jabloní se u mně v extrémních podmínkách neosvětčila. Postřiky jsem omezil na minimum. Nejdřív drtník, což je druh kůrovce na ovoc. dřevinách, teď zas do nedávna neznámá houba black death, černání kmenů a odumírání. Takže sázím i staré osvědčené odrůdy, míchám hrušně, slivoně, rakytník atd., zcela jsem se orientoval na přřirozené pěstování s minimem zásahů a líbí se mi to:). 


revírník
08. 03. 2020
Dát tip blacksabbath, Luzz

Přesně tak. A hlavně směsi, co nejpestřejší. Všechny druhy najednou  neochoří, stále zůstane na místě les a mezery se doplní.


K3
08. 03. 2020
Dát tip

Co když se rozmnoží nějaký druh predátora, taky se to může stát, ale asi nejlépe vrátit se k původním druhům /před smrkem,/


revírník
08. 03. 2020
Dát tip

Jak příjemné pro pisálka, toto číst! Velký dík, knihomole.


hlas zanietenca, s textom sa priam nedá nesympatizovať


revírník
08. 03. 2020
Dát tip

To bych tomu dal, Luboši, to přenechávám povolanějším.


Kočkodan
08. 03. 2020
Dát tip

Tvoje povídání o smutných věcech nebylo podáno suše a nezajímavě. Vlastně je ale škoda, že nenastal opačný případ – že bys neumětelsky psal o tom, jak se těm lesům vede skvěle…


revírník
08. 03. 2020
Dát tip

To jsem moc rád, milá Blackie.

Čudlo, dík.


Spoluprožívám boj lesa............*/**********


revírník
08. 03. 2020
Dát tip Gora, Entropia

Až teď jsem mohl poslat už ráno napsaný komentář, byl jsem bez spojení.

Ireno, to je pravda, ale na druhé straně - kdybychom aspoň tolik nedělali proti přírodě.

Trojort: tys to řekl přesně.

Honzo, máš pravdu a kéž by si to víc uvědomovali ti zodpovědní!


revírník
08. 03. 2020
Dát tip

Za těch čtyřicet měsíců od onoho podzimu 2016 to bohužel dospělo mnohem dál, Diano. A nejhůř právě na Vysočině.

Děkuji za tip. Tobě taky, Majaksi.

 


zeleda
08. 03. 2020
Dát tip Entropia

Jardo, smutné, že s přírodou se mění k horšímu i naše společnost. Starost o živou přírodu by měla být jednoznačně prioritní. 


trojort
08. 03. 2020
Dát tip

...příroda je věčná...na rozdíl od nás...


Gora
08. 03. 2020
Dát tip

Jardo, smutné... kdyby tak člověk mohl /po fatálních chybách/ pro přírodu udělat víc.


Diana
08. 03. 2020
Dát tip

Musíme doufat a věřit, že máš pravdu. Hrozně těžko nesu ty hrozné změny mé milované Vysočiny. Tak snad ji buky a další listnaté dřeviny zachrání.... 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru