Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Zápisky zrání / Myškinův problém IX (v této části posmutníme...)
datum / id08.03.2020 / 504432Vytisknout |
autorPierreNovak
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRomantické
sbírkaZápisky zrání / Myškinův problém,
zobrazeno89x
počet tipů3
v oblíbených0x
Zápisky zrání / Myškinův problém IX (v této části posmutníme...)

Odpoledne se u nás staví příbuzní, aby se konečně seznámili s Markétou a Hynkem. Hynek je zaskočený, že mu neustále někdo věnuje pozornost - tolik bavících se lidí pohromadě ještě nikdy neviděl. Otec si ho natáčí na foťák, zatímco chodím plaše kolem. Rodina posedává na červené pohovce u otřískaného stolu, baví se nakonec hlavně o politice - otec káže se vztyčeným prstem nahoře, máma do toho navrhuje - nevím, jak na to přišla -, že bychom se mohli vzít na golfovém hřišti - prý je tam krásně: vypadá to, že by si vystačili i bez nás. Sedím u stolu na přistavené židli a pozoruju Hynka, jak si následně - jen co o něj opadne zájem - zkouší hrát s fungl novým plastovým autem, které dostal jako dárek, Markéta u sporáku mechanicky připravuje slané krekry, jako by už ani nevnímala, co se kolem děje. Hledím vespolek do stolu a přizvukuju debatě, občas zavadím o Markétu pohledem, jestli nepotřebuje u sporáku pomoct. Sedne si k nám na chvíli do polovičního tureckého sedu s čajem v ruce, ale po chvíli zase vstane, aby se postarala o Hynka.

Markéta se vrátí z cest po příbuzných, že se už rozmyslela a je to konečná: Mám tě už ráda jen jako kamaráda. Tak zní její ortel. Popocházím v ložnici, jako bych nemohl uvěřit, že k něčemu takovému skutečně došlo, zatímco Markéta skládá věci do tašek. Nakonec mě to ale popožene a přece jenom namítnu, aby se hned nebalila (- Hele, tak neblbni...), vždyť tu může zůstat, jak dlouho bude chtít. - No a dokdy bys to viděl? - Do února, do března... To máš fuk... Řeknu, že jsem rád, když tu se mnou je, dává mi to klid na práci, rozhodně mi v ničem nepřekáží, a co já tu budu dělat sám (mám ji přece rád). Markéta se od skládání narovná, jako by zkoušela zahlédnout pevninu, a zamyšleně rukou pohladí jednu z hromádek. Kývne hlavou. - Tak jo. Pomůžu jí sebrat oblečení, co je srovnané venku, a uklidíme ho zpátky do skříně, kam stále ještě patří. Pak odejde telefonovat s mamkou, ať se nikam nechystá, že pro ni jezdit nemusí. Ta se tomu nemůže vynadivit.

- Co kdybych dojela s Hynkem nakoupit, navrhne potom, potřebujeme stejně něco k snědku. Řeknu, že je to skvělý nápad, protože mám docela hlad a lednice je opět skoro prázdná. Navrhnu, že je můžu vyprovodit na zastávku a pak dojít se smetím, než zasednu znovu ke psaní. Postupně se oblečeme, sejdeme dolů, chvíli čekáme, než přijede autobus do Teska. Hynek je nabalený jako panenka. Stojí na mraze, trochu zaražený, s bříškem vystrčeným dopředu, jak to malé děti dělají, aby udržely v nohou rovnováhu. Náhle se mu zaleskne v oku tichounká slzička a steče mu po tváři dolů. Sehnu se hned k němu, Markéta si nejprve ničeho nevšimne: scéna jak z prchavého melodramatu, kdyby nebyla tak bídně pravdivá. Říkám mu, ať hlavně nepláče, že se přece nic neděje: pořád ho máme rádi. Setřu mu ji palcem z tváře a pochovám ho v náručí.

 

***

Do mého pokoje doléhají světlomety namířené na stavbu  metra. Při pohledu na měsíční krajinu mě oslňují, světlo se vznáší ve vzduchu jako radioaktivní popílek. Jsem mírně napitý (předtím jsem na čtení v kavárně urazil pár skleniček vína), alkohol dodává výjevu chirurgicky mrazivý klid. Rozjímám na posteli jako romantik v půlnoční přírodě. Uléhám ke spánku, před očima výjev z africké pláže, na které jsme se ocitli spolu s Hynkem. Hledíme do valících se vln, které se houpají jako na horské dráze; blíž u břehu se rovnoměrně rozlévají a plazí se po písku. Kouknu se úkosem po Hynkovi. Uvědomím si, že musí být u moře poprvé. Držím ho za ruku, cítím, jak mi ji svírá, jak je z té šíře prostoru zaskočený, ale pak mi v ruce zaškube, jak chce kráčet dál. Pouští se a kolébá se po mokrém písku směrem k mořské mase. Jdu pomalu za ním. Ostřikuje nás pěna, chybí už jen kejhání racků, ale obloha je hluboká a pustá. Opodál stojí ještě jiné, cizí děti se svými rodiči a tak jako my bezradně hledí do dálky.

Zahlédnu Markétu, jak se převléká za pootevřenými dveřmi. Upravuje si bílé kalhotky, pod nimiž prosvítá černý klín, jinak na sobě nemá vůbec nic. - Hej, rozesměje se, když si toho všimne, jak se na ni z druhé strany chodby usmívám. Do tváře jí stoupne červeň, pažemi si zakryje svá prsa. Přitom ještě před týdnem si ze mě utahovala, že se před ní stydím být nahý. Když za sebou zavřu dveře do obýváku, propadnu se do společných vzpomínek, jak jsme se milovali pod hvězdami na louce u Adršpašských skal, jako bychom to dělali v otevřených oknech.

Odpoledne se zabavím s Hynkem, aby si Markéta mohla číst poezii Izimi Šikibu a Tělo ženy Rjúnosuka Akutagawy. Přemýšlím, co bychom dneska ještě mohli dělat a jestli náhodou není potřeba, abych opět došel nakoupit, když má Markéta náhle - ani nevím jak - sbaleno: Na víkend jedu za mámou, oznámí mi. Jen doufám, že to není reakce na naše hašteření se dnes ráno. Vezme Hynka do náruče a upevňuje si ho v popruzích - pak trochu nadskočí, aby do nich lépe dosedl, už je přece jenom trochu větší. - Tak tu budeš mít klid. - No jo, klid, podrbu se na hlavě, ten je tu teď často, řeknu v předtuše, že ho bude zas o něco víc. - A kdy že zhruba přijedeš?

Markéta je po návratu trochu rozvolněná, opírá se o sporák s hrnkem v ruce, nohu skrčenou na dvířkách od skříňky. Navrhnu, jestli se na něco nepodíváme, protože Hynek po cestě usnul. Řekne, že ani nemá náladu, a sleduje mě zamyšleně svýma kaštanovýma očima, jak sedím bokem u stolu, paži zakleslou na opěradle. Pak odloží nedopitý hrníček a dojde se opláchnout. Trochu se k sobě na gauči přitulíme. Hladí mě jakoby mimochodem po šíji, zatímco jí šátrám pod kalhotkami a nosem jí funím na krk. Už k sobě nepatříme: proběhne to velmi rychle, ani si nezatáhneme žaluzie, takže nás z protějšího paneláku pozorují jako na divadle. Když bych chtěl napříště pokračování, rozhodne se pro rozumný odstup: po pohlazení po hlavě odejde z pokoje nebo na mě mluví z druhého konce místnosti. Chci jí říct, že je mi to líto a že ji mám pořád rád, a chtěl bych se navrátit k našemu předešlému vztahu. Snažím se zbytečně nečeřit vodu, ale o to rychleji se mi nedostává balancu. Propadám se do našich začátků, kolik jsme toho zažili a neměli jsme žádné starosti než ty, kdy budeme moct být zase spolu.

Markéta má sbaleny i ty poslední věci, které si u mě ještě nechala. Pobere pár nachystaných tašek s krosnou a mně nezbývá než vzít Hynka do náruče. Barák je dnes příhodně prázdný, za dveřmi je příjemný březnový den: míříme na prosluněné parkoviště za supermarketem. - Tamhle, ukáže na bílou škodovku, než z auta, každý z jedné strany, vyleze postarší pár. Chlapík jí pomůže s taškami do kufru a Markéta si ode mě převezme Hynka, aby ho připoutala v sedačce. Krátce se s ním rozloučím, určitě se brzo uvidíme. Když se opět narovnám, chci jí dát ještě naposledy pusu, že přece ke mně pořád nějak patří, ale Markéta jen útrpně nastaví tvář. Postarší pár to zaujme, zvědavě nás pozoruje, jako bychom se náhle ocitli uprostřed telenovely, ale může mi to být ukradené. Markéta - stále celá červená - dosedne na přední sedačku a zabouchne dveře od auta. To pomalu vycouvá a zamíří z parkoviště na křižovatku. Mávnu za nimi naposledy rukou, zatímco Markéta  pořád ještě hledí na silnici před sebe. Otočím se, abych se vrátil do prázdného bytu, který jako by po jejím odjezdu pozbyl každodenních významů a zhroutil se myšlenkami do sebe.

Po měsíci mi přijde smutný pohled z farmy nadepsaný Rok na Vysočině, doprovozený fotografickou koláží čtyř ročních období. Otočím ho, nad mým jménem je napsáno oslovení - Kamarád:

Ahoj, rok na Vysočině asi nebudeme, ale zatím nám tu dny ubíhají lehce a pěkně. Je to tu fajn a Hynek roste ve zdatného farmáře – krmitele zvěře. Opožděně děkujeme za pomoc se stěhováním. Mám za to, že jsem Tě zas trochu pozlobila. Měj se pěkně a ať Ti to učení leze do hlavy pokud možno samo. Hyneček posílá pusu, pa
Hynek a Markéta

Pohled si dám na výstavku a chodím kolem něho, když uprostřed učení na zkoušku kontroluju ledničku, jako bych v ní měl objevit poselství pro dnešní den. Poflakuju se a nudím se, skáču z jednoho okna prohlížeče do druhého, jak v nich hledám další informace, které by odvedly mou pozornost. Kamarádka mi doporučí, abych si určitě přečetl Oblomova. Obešlu znovu autory, aby něco napsali do hudební rubriky, a přitom myslím na Hynka, jak s nataženou pěstičkou krmí přežvýkující zvířata. Rozpřáhne ji u jejich čenichu, a když je hotovo, nechá zbytek spadnout na zem. Pořád dokola ráno vstávat a sázet a sklízet zeleninu, být na čerstvém vzduchu mezi lidmi, kteří bez závazků přicházejí a odcházejí, protože stále něco hledají nebo se jen snaží přežít  společnosti navzdory, sedět ve městě na trzích a prodávat sklizeň, s kloboučkem a v holínkách pobíhat někde po louce nebo mezi kdákavými slepicemi...




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.03.2020 09:49:022 tipů dát kritice tipAFRODITA

***, jen nechci vědět že posmutním, to už prosím vynechej

08.03.2020 22:11:05dát kritice tipPierreNovak

Díky za zastavení, dievče

08.03.2020 22:08:361 tipů dát kritice tipdievča z lesa

ako živé

08.03.2020 20:17:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Sice smutné - ale zajímavé... těším se, jak to bude dál... Hynka mi je líto.

08.03.2020 20:16:24dát kritice tipPierreNovak

Avi

08.03.2020 20:16:10dát kritice tipPierreNovak

Občas to přeskakuje jako poškrábaná deska, co? 

08.03.2020 20:13:231 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Občas by to chtělo /podle mne/ upravit některé opakující se pojmy, slůvka, ale tenhle díl patří k těm zdařilejším, díky kterým mne Myškin zaujal...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.