Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+17 neviditelných
Zápisky zrání / Myškinův problém X (v této části uvažujeme...)
datum / id10.03.2020 / 504492Vytisknout |
autorPierreNovak
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFilosofické
sbírkaZápisky zrání / Myškinův problém,
zobrazeno96x
počet tipů2
v oblíbených0x
Zápisky zrání / Myškinův problém X (v této části uvažujeme...)

Po nějaké době se přece jen sejdu s Mikulášem. - Kecáš, vždyť už jste byli taková rodinka, říká mi u stolu pod nádražními hodinami, kde probíhá jeden z našich nadsazených rozhovorů. Pokývu hlavou. Už i můj otec si vystavil na pracovní stůl fotku, jak na ní Hynek pase koníčky a dívá se do objektivu svým rozkošným pohledem. Teď ji chudák zase v tichosti sundal. - Ano, byli jsme skoro rodina, ale pak namítnu, že rodina je přece nadosobní záležitost, takže prostor pro romantiku, jak si představovala Markéta, nebo i já, je v ní značně omezený... Totiž... Tady jde o obecně platný rozpor, který s oblibou nazývám jako konflikt romantismu a realismu. A ten byl, aniž bych se chtěl nějak zvlášť domýšlet, kamenem úrazu i v našem případě...
Mikuláš se chápavě usměje: Per to do mě, řekne a zhluboka se napije.
- Asi není vyhnutí, viď, řeknu suše, ačkoliv to myslím s humorem, ale ten brzy opadne jako pěna. Chvíli nad tím ještě váhám, ale nakonec mu přece jen nabídnu nijak složité argumenty, které jsem si už předtím načrtnul do několika zápisků:

Předně musíme převrátit směr úvahy, než jak postupuje věda, a vyjít ze zkušenosti. Když se nad tím zamyslíš, tak samotný romantismus nevznikl v literatuře z abstraktní podstaty, ale právě proto, že odráží nějakou reálnou lidskou zkušenost. Není přece nikdy dané, že by romantismus, nebo jakýkoliv umělecký směr, napřed vznikl v hlavách básníků z nějaké kratochvíle, jako čistý umělecký výmysl nebo vědomé estetické rozhodnutí, a následně se přenášel pomocí vymyšlených idejí z jednoho uměleckého díla do druhého. Umění nikdy takhle odtažitě nefungovalo, alespoň tehdy ne. Nejprve totiž máme co do činění se zkušeností, která nás formuje, a až poté ji citlivější jedinci přetvoří do svébytné výpovědi, případně do uceleného uměleckého směru, který tuto životní zkušenost nějakým způsobem ztvárňuje. Z čehož tedy vyplývá, že romantismus můžeme zkoumat ještě předtím, než se stane literárním dílem, a to v rámci samotného bytí, ontologie... Neboli pokud se romantické prvky objevují napříč západní kulturou i dneska, ve filmu, hudbě nebo literatuře, tak to jen dokládá, jak moc jim rozumíme, protože s nimi každý máme nějakou osobní zkušenost. Někdy se proti nim záměrně vymezujeme, ale tím je neumenšujeme, spíš naopak, potvrzujeme je, že fungujou a stále platí jako berné mince. 

Jen je třeba pochopit, že romantismus nemůžeme zredukovat na nasládlou britskou komedii, na kterou se koukáme u večerní televize, není to ani společenské hnutí, po kterém se před dvěma staletími nenávratně slehla zem. Ze školy víme, že klasickou postavou romantika je zahořklý, cynický rozervanec, ale ještě předtím, než se romantik stane rozervancem, jeho vývoji předchází jiná ontologická fáze: Romantik se ve společnosti definuje tak, že bytostně touží víc než druzí. Vem si, že když jsi byl zkraje udělanej do Blanky, tak jsi v naději vyhledával její přítomnost, hrál jsi jí po nocích na kytaru, už to samo vyjadřuje romantický postoj - nemusel jsi přesto být rozervancem, protože ten je především výsledkem nenaplněné touhy. Pokud tedy toužíš víc než druzí, je tvoje touha v tvých a jejích očích opravdovější než touha druhých, je jediná pravá a autentická. Takhle je to prosté. - Touha tě žene za obzor a tam někde vzlíná v nekonečnu, předvádí se v osobním neklidu (možná v tvé nespavosti, posedlosti nebo umanutosti), touha, kterou nemáme úplně ve své moci, je zkrátka ontologicky klíčová.

Pro zjednodušení řekněme, že romantik je kvůli své bytostné touze silným individualistou, který nehledí na společenská přikázání. Zpravidla v sobě nese onen vnitřní neklid, který se přetváří, o tom není pochyb, i do pozitivních hodnot, protože chce dosáhnout cíle a ve svém snažení neustává. Pamatuju se (ty asi taky), jak vášnivě jsem v pubertě poslouchal všechny možné kapely, abych pokaždé slyšel něco nového, abych objevil nové hudební formy, které by originálně vystihovaly a nacházely moje vlastní pocity - potřeboval jsem hasit svůj vnitřní růst, vydávat se na cestu uspokojení. A už tohle samotné hledání ve mně zanechalo pozitivní stopu: objevil jsem vnitřní prostory, o kterých bych jinak nevěděl, stal jsem se o poznání bohatším - můj vnitřní život je o něco bohatší...  Pokud tedy někdo touží víc než druzí, například dělat vysněné povolání, směřovat k životnímu cíli, nebo se prostě potřebuje s vášní oddat nějaké zálibě, aby měl naplněný život, vyplývá z toho, že romantik nemusí hned toužit po něčem nedosažitelném, například nedostupné ženě, ale ve skutečnosti se taková touha může manifestovat v něčem nám bližším, ontologicky obecnějším, jako jsou ideály v životě.

Pokud je tedy u romantika klíčová touha, pak také platí, že pravý romantik, a tím se vracím k rozchodu s Markétou, si jde z podstaty svého bytí za svým a pak napadá i takové instituce, jako je právě rodina: Právě proto, že je romantik silným individualistou, zpravidla se do rodiny už nevejde, nepasuje do ní. Narostou mu křídla, shazuje okovy a zbavuje se závazků: Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém, jak praví Tolstoj. Kolik jen rozvrácených rodin lze připsat na vrub romantismu…, dodávám já. - Tím neříkám, že bychom se rozešli pouze kvůli Markétině romanticky založené osobnosti, podstata našeho rozchodu je nepochybně barevnější, ale v jádru (pokud tedy mluvíme obecně) si myslím, že jde právě o tohle.

- Slušný, pozdvihne Mikuláš obočí, když skončím s výkladem, který se odrazí od mých poznámek.
- Samozřejmě... není to nic převratného, všichni zásadní spisovatelé předminulého století tohle téma znali, podstatné ale je, jak se nám romantismus stále vkrádá do života a promlouvá do něj. Plynou z toho přece zajímavé důsledky...
- No dobrý, a co tím chceš říct? dohraje Mikuláš prsty po sklenici a krátce se napije.
- Nejspíš to, že jsem se jako romantik prolomil na chvíli do realismu: Byli jsme přece taková pěkná rodinka, abych tě citoval. Rodina totiž spadá právě do jeho sféry a představuje druhý způsob existence: to je patrné už z Anny Kareniny nebo Paní Bovaryové... Protože co je to rodina? Po staletí neměnná instituce, kde je obtížný jakýkoliv pohyb kupředu, aby to stále jako rodina dávalo smysl. Platí to všude: role jsou v ní pevně dané. Otcem i matkou v ní může být prakticky kdokoliv, ale důležité je, že je v rodině jasné, kdo má co v kompetenci a o jakou sféru se v ní stará: rodina, aby fungovala, vyžaduje pravidla, jako každá instituce tíhne k pořádku... No a tak si nakonec myslím, a musím se tomu malinko smát, že jsem byl poprvé v životě šťastný nejen kvůli tomu, že jsem potkal Markétu a poznal ji jako ideální holku, ale protože jsem poprvé našel svoje místo ve společnosti, nebo se mu aspoň přiblížil: nahlédl jsem svůj romantismus z druhého břehu a získal snad i kus nadhledu, jako bych našel nějaký rozumný kompromis… - Ostatně už v létě jsem Markétě říkal, když jsme do toho realisticky zabředávali, že se docela těším, až mi Hynek začne říkat táto... - Jenže založit rodinu zkrátka znamená vzdát se  svých plánů, kusu svého života, ideálně už vyřešeného nebo zajištěného, protože se svět přestane točit kolem tebe: rodina je prostě nadosobní záležitost.
- No dobrý, Petře, odrazí se od řečeného Mikuláš, to bychom se dostali úplně někam jinam. Pojď si radši normálně povídat. Na našince už je toho moc a po druhým pivu to zní ještě odtažitěji než před ním…
- Já vím, už moc mluvím. Vůbec je ale zajímavé, jak Markéta pořád důvěřuje své intuici, že se stane pro ni jenom to dobré, skoro to vypadá, jako by ještě věřila na zázraky, v tom je povahově velmi romantická. Až se realistovi ve mně chce říct, jak se opovažuje, když už má závazky… Jenže právě proto může svobodně pokračovat dál, chápeš. Svobodně… Ale tak víš co, snad není všem dnům konec...
- No právě, neuplyne měsíc a zase pro nějakou zahoříš jako pouštní růže…
- To víš, že se nedá ustrnout, přistoupím na jeho hru. - Od toho je tu romantický ideál, aby člověka posouval dál a povznášel duši směrem vzhůru, že jo. I když je ve vztazích nutný omezit ten zmnožující princip, který má zničující povahu... Nelze přelétat do nekonečna. Člověk se vyčerpá a jsou z toho akorát problémy.
- … no jo, jak starej kurevník Werther, rozšklebí se Mikuláš. Usměju se také, ale sám pro sebe, jako bych zapadl dovnitř, ke svému vnitřnímu zraku.
- Sorry, je to tvoje věc, ale už zas vidím, jak se tím propadáš…
- Jo... Měl bych se učit na zkoušku, ale místo důkazů Boží existence a já nevím čeho ještě jsem pořád zavřenej doma a přemýšlím o tomhle...
Chvíli se odmlčím.
- A co vy? přehodím dialog na druhou stranu: Tříbíte city?
- Blanka mě pořád miluje, jestli se ptáš na tohle. Ale to není nic, o čem bych psal domů. Já tady v Práglu cvičím na kytaru, zatímco ona je přes týden v Ústí, tak mám na to doma aspoň klid a ona ty etudy nemusí poslouchat.
- A Ústí?
- Dobrý snad. Blanka teda není úplně studijní typ, i když čte normálně ráda, to přece víš: Irvinga, Melvilla, všechno v originále, jen že polovinu těch vyučujících nesnáší. Hrajou si na nějakou domnělou vznešenost jak takový hrdopýšci.
- To ji celkem chápu...

Na tramvaj odejdeme po půlnoci. Doma ještě, když druhý den vystřízlivím a batoumám po bytě, dopíšu poslední bod úvahy o romantismu a realismu. Několikrát se k ní pak ostatně ještě vrátím, abych ukázal problematičnost romantické touhy, která v sobě nese určitou dvojlomnost, bez níž by ale náš život postrádal smysl:

Obecně všechny společenské instituce, jako jsou třeba škola nebo soudy, spadají do sféry realismu, protože jsou svou povahou kolektivní, založené na společenské dohodě - jsou jako lepidlo, které svírá (drží) svět pohromadě, aby se nám nerozpadl pod rukama. Proto taky realista zná na rozdíl od romantika svoje místo ve společnosti, protože rezignoval na romantickou touhu, pochopil pravidla hry a bere svět takový, jaký je: jednou je daný, padni komu padni. Realistova touha nevzlíná metafyzicky někam k dálavám a zůstává za každých okolností přízemní a směrodatná, protože pro něj touha jedince ve světě cizích ambic nic neznamená: naopak romantickou touhu dokonce chápe jako slabost, právě proto, že ji romantik zcela nemá ve své moci.

Vezměme si právě Werthera. Byly sebevraždy vyvolané čtením mladého Werthera zbytečné? Pro realistu zcela jistě. Ale pro romantika? Asi není nutné hnát věci až na okraj, aby bylo jasné, že si mnoho lidí nedokáže život bez romantiky ani přestavit: Je to právě tahle dvojlomnost, která v nás vyvolává tolik úzkosti.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.03.2020 18:23:561 tipů dát kritice tipdievča z lesa

rozjímavo-hľadajúce a vnútorne sa to kamsi posúva

10.03.2020 16:12:45dát kritice tipPierreNovak

Zdar, pane!

10.03.2020 16:10:22dát kritice tiprevírník

Překvapils mě příjemně celou svou reakcí. Přeju ti hodně elánu do psaní. Myslím, že tu a tam budu dál nakukovat. Zdar!

10.03.2020 14:57:14dát kritice tipPierreNovak

Ahoj,

každé psaní ve smyslu stylu je jiné, na tom není nic divného, je to stejné, jako jsou lidé rozdílní a někteří si prostě nesednou. Celkem chápu, že to může iritovat, protože ono to tak trochu iritovat má, záleží jak koho, viz úvaha nahoře. Je to záměr, na kterém by se ideálně mělo okazovat ostří romantické touhy, která je v tomhle případě převrácená, protože je (jakoby:)) nulová.

Nejsem ten typ vypravěče, který by stavěl na autenticitě, protože si myslím, že každé psaní je tak trochu inscenace, ať už je jakkoliv domněle odžité.

A tohle mě právě baví. Zkoumat ty situace, dělat jejich archeologii, jak se dají vyjádřit a plasticky jazykem vymodelovat, vynechat z toho sebe a dát vypravěče všanc, protože je v tom vyprávění subjektem i objektem zároveň, no a zároveň si z toho taky dělat trochu legraci. Což je pro člověka přímého ražení k nesnesení, dalo by se říct snad i ponižující, že tohle někdo dělá, ale přesto se pořád vrací a nakukuje, jak to bude dál, a stejně tak ho to irituje čím dál víc... :)) (Nic proti, to jen odhaduju...)

Nemyslím, že s tím má co do činění teorie psaní, ta právě ještě nikoho psát nenaučila, ale je to jen to psaní (a čtení), které může být pro psaní užitečné. Smyslem učit se psaní je vypsat se.

Díky za reakci. Dávám to sem proto, abych zjistil, jak ten rukopis funguje, a tvůj pohled je pohled cenný. Bez legrace.

P.

10.03.2020 14:22:33dát kritice tiprevírník

Už delší dobu mě to přestává bavit číst. Se zpožděním se sám sobě divím, když jsem zpočátku stále věřil, že to bude dobré. Je to pro běžného čtenáře, řeknu to bez kudrlinek, nezáživné. Možná, kdybys jinak zformoval odstavce, kdybys používal skutečné dialogy se vším všudy, s přímou řečí a uvádějícími větami, tak by se to aspoň na pohled mohlo zdát přijatelnější. Ale ani v takovém případě si nejsem jist. Chybí jakékoliv napětí, zaujetí, nejmenší kapička emoce. To ze začátku, kde jsem napsal, že tam cosi takového je, byl můj omyl. To nebyla vyjádřená předtucha něčeho, jak se mi zdálo, ty tímto neosobním stylem píšeš pořád. Dokonce když už nějaký duševní pochod začneš zobrazovat, tak ho vzápětí utneš tím, že dotyčná osoba k vyústění právě načaté myšlenky dospěla jen "jako by", čili nevíme: dospěla, nebo nedospěla? Je to tak doopravdy, nebo jako by to tak bylo? Všimni si, že (vyjma právě dnešní epizody, tady to není), ve všech předešlých, kde se rýsuje nějaký děj, tak ho hned zploštíš a potřebý pohyb v ději zarazíš tímto "jako by". Nikdy ne "stalo se", ale "jako by se stalo nebo mělo stát". Bojíš se akce, vyhýbáš se jí, nemluvíš přímo. Vše je zastřené, neosobní, jakoby opatrně promýšlené, až se z toho vytrácí šťáva. Mohl bych psát víc, ale skončím už. Je taky možné, že se mýlím teď, zatímco na začátku, kdy jsem tě chválil, byl přece můj první dojem správný. Každopádně, nikdy nikomu, kdo chce psát, neuškodí, aby se stále něčemu přiučoval. O to jsem se vzhledem k tvému zlepšování právě pokusil. Doporučuju ti, aby ses víc zajímal o teorii psaní, protože talent máš, nemělo by to pro tebe být těžké. Je taky možné, že se mnou teď každý ze čtenářů tak úplně nesouhlasí a dozvíš se třeba příjemnější věci.

 

10.03.2020 11:52:20dát kritice tipPierreNovak

objevné to určitě není ani to není filozofické, spíš filozofující, je to taková rekapitulace, řekl bych... kategorii jsem vybral jako tu nejbližší...

dá se to ale vztáhnout jen na mužský a ženský protiklad, resp. na mužský a ženský svět? je to takhle jednoduché? nebo to z toho takhle jednoduše vyznívá?

díky za reakci, budu vděčný za další...

10.03.2020 11:03:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pieree, úvahy jsem přečetla, no, než jako filosofie mi připadají jako normální chlapské zjištění, že rodina omezuje zájmy jednotlivce atd, to ví každá běžná žena sama od sebe, aniž by třeba byla studijní typ a četla Utrpení mladého Werthera.../i když zrovna to je asi povinná/...

Dialogy v hospodě mi připadají spíš jako monology Petra. Dlouhé pasáže bych rozkouskovala.

Je to tak se vším - když nezažiješ osobně nic romantického, těžko porozumíš např. Romeovi nebo Julii... nic zvlášť objevného v úvaze nespatřuji...schéma rodiny funguje asi nejlépe ze všech možných variant... přesto Markétu chápu/stejně jako Petr/ v její touze po nezávislosti a romantice /ale i za tu se většinou něčím platí/.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.