Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Naděje
datum / id12.03.2020 / 504540Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1675x
počet tipů21
v oblíbených2x
do výběru zařadilatkij, Gora, Lakrov,
Prolog


Toto jsem napsal nedávno, tento podzim 2019, a dal na „Pište Povídky“. Můj přítel a kolega text k mému údivu vyšťoural a bez optání zavěsil na web mezinárodního sdružení lesníků PRO SILVA, české pobočky w­ww.prosilvabohemica.cz, kde se setkávají lesníci ve své činnosti spolupracující s přírodou a respektující udržitelný rozvoj. Donedávna jsem k nim aktivně patřil i já. A tak teď neskromně zjišťuji, že tam ještě někoho mé zkušenosti a poznatky zajímají. Což je fajn.


 

Naděje

 

 

Naděje

 

Blížili jsme se k Třebíči jako každý rok, abychom „svoje“ lesy vyzpovídali, jak žijí bez naší každodenní přítomnosti. A všechny kopce v dohledu, všechny ty důvěrně známé tisíckrát viděné stráně a hřbety, které udávaly podobu mému dávnému domovu, hořely jednolitou rzí mrtvých lesů, nebo, kde už bylo po všem, zívaly bezlesým prázdnem.

Tak je to pravda, zvěsti nelhaly. Je to tu zlé. Ještě horší než u nás na severu v dešťném stínu Jeseníků, kde byl kůrovec na vrcholu předloni.

Otřesená, podvedená Jana, která tomu předtím vůbec nechtěla věřit, mi položí nenadálou otázku: „Věnoval by ses tomu lesu tolik, kdybys byl věděl, že to s ním jednou tak dopadne?“

„Nevím, těžko říct…,“ přemýšlím. Po chvíli: „Ale copak by se něčemu takovýmu dalo věřit?“

„Hm, taky bych nevěřila.“ Hned nato: ­„P­odívej!“ To se vynořil další kopec a na něm zas to znamení zmaru, ta sytá barva pouště. Katastrofa.

Vědělo se přece, dumám už jen pro sebe, neboť na hlasité rozebírání za jízdy se neumím soustředit, dobře se vědělo o známé zranitelnosti monokultur, byly zkušenosti, na školách se o tom učilo – a přece se pokračovalo ve vyjetých kolejích a z­akládaly se monokultury nové. Málokdo bral poučení tak vážně, aby zavčas směřoval k jejich přeměně v nestejnověkou pestrou směs dřevin. Pro klid svědomí stačilo, že máme zavedené metody na ochranu lesa proti větru, sněhu a námraze. Ty selhávaly a kalamita stíhala kalamitu, ale k radikální změně lesnického myšlení nedocházelo. S tímto nikdo nepočítal, taková rána, téměř vyhlazení jednoho dřevinného druhu z celých oblastí, byla za hranicí vší představivosti.

Poučíme se aspoň teď konečně?, přemítám. Už bychom měli milostivě vzít na vědomí dřeviny, které se nám samy nabízejí, děkovat jim, hýčkat je a teprve v jejich skrovném stínu, kterého je ve vyprázdněném lese tak málo, pěstovat ty, o které stojíme. A kdo ví, někde možná i smrku by se pod nimi dařilo. Jenom už přestat myslet na výnos, ale myslet především na les, ať je jakýkoliv, na jeho trvalé udržení.

Jsme doma. Před křižovatkou U Jánů zabočíme na lesní cestu Zámeckou. Závora je otevřená. S povolením vjezdu si neděláme starosti, jistě bychom se domluvili.

Teď však hned na kraji zastavím, vystoupíme a nevěřícně se rozhlížíme. Nalevo napravo je strašlivé neznámo, holé prostory k politování. Tady vpravo stál ještě vloni starší probírkový porost a za ním stará kmenovina. Teď jedna obrovská holina a v ní několik nepravidelně rozmístěných starých borovic. Tam dál vpředu – ach, neuvěřitelné! – mlazina úplně mrtvých smrků. Během jednoho roku! Jste to vy?, ptáme se jich. Ta houština, dokud měla zelené jehličí, zcela za sebou kryla mladý porost buků, lip a javorů. Teď poprvé vidíme až do nich. Uprostřed té bledosti suchých smrků se černají živé jedle, málem jsem už na ně zapomněl. Jsou jako náplast na ránu: tak přece vás několik uniklo zvěři, když jsem vás přestal hlídat.

I na levé straně cesty se prostírá cizí, nezvyklé prázdno, táhne se podél silnice až k loukám Na provazech, kde o kousek výš pramení řeka Rokytná. Našemu neomezenému výhledu do luk brání dnes už jen tam na konci porost javorů a jasanů. Bleskem se mi připomenou jejich těžké začátky v oplocence, už dávno zrušené.

Také na této pasece zbylo několik starých borovic. I ony svými semeny možná zpestří příští kulturu.

Uprostřed té holiny kolmo na cestu stojí hráz z jedlí obrovských – grandisek. Ještě jim není třicet, ale už sahají výbojnými vršky téměř do té výšky, kde začínají koruny borovic. Podél bariéry životem překypujících grandisek se půda dosud nezabuřenělé paseky až modrá hvězdami semenáčků. Cože, nerozumíte tomu? Ano, zárodky těchto jedlí takový nádech mají. Žel, všechny brzy skončí v srnčích žaludcích, také ony jsou jejich vybraná pochoutka.

Než se vydáme po Zámecké dál, táhne nás to napřed na druhou stranu silnice, kde dnes z okolního prázdna až nápadně vystupuje naše známá mladá dubinka. No, mladá… Jak se to vezme. Pro mě stále je. Byl to tenkrát nechtěný vetřelec na polesí, taková nehezká, pokřivená tyčkovina, raději bych na jejím místě viděl buky. Až při první probírce jsem ji vzal na milost. To kvůli smrčkům, které se pod světlými korunami dubů objevily a zvolna se šířily po ploše. Páni, to už je roků! Jestli se nemýlím, pomalu padesát.

Dnes je ze špatných doubků docela pohledný porost. Smrky, vyrostlé už do pěkné výšky, chrání jejich kmeny svým stínem před nectností dubů – z­avlčením. Proto snad i jejich zásluhou duby nakonec jakž takž vypadají k světu.

Smrk pod nimi našel to nejvhodnější prostředí pro svůj přirozený vývoj. Neboť je známo, že pro zdraví a přiměřeně dlouhý život potřebuje zpočátku růst ve stínu. Ty smrky, kterým lesník dopřává ihned nadbytek světla na otevřených plochách, sice rostou rychleji, zato málo vydrží; brzy plodí, chytají hnilobu a ve sto letech jsou staré.

Tady ve stínu se nikam nespěchá a roky se nepočítají. Na těchto stromech věk nepoznáte, jen chápete, že stáří je v nedohlednu. Úzké letokruhy houževnatého dřeva byste prostým okem sotva rozlišili. Nejdůležitější je, že na rozdíl od těch tam venku dosud žijí. Trpělivě čekají na příležitost, až se zas kousek oblohy nad nimi proschnutím koruny nebo pádem dubu uvolní.

I duby jsou dlouhověké. Žádnému z nich na nějaké desítce let nesejde.

Kolikrát jsem zde probírkou zasáhl? Třikrát? Od té poslední – na ní jsem si dal zvlášť záležet, byl jsem na odchodu a nechtěl nic nechávat náhodě – uběhlo dvacet let. Teď se mi zdá, že je znovu načase… Ach, brzdi! Dávno to není tvá věc. Jen se soukromě raduj. Jen se dívej, jak ty smrky zaplavují celý prostor zdola až pod koruny dubů, jaká je v nich dynamika, jak mezi sebou bojují o světlo a některé se už špičkami sápou až k jejich větvím.

Jana se zastaví u krásného, přímo výběrového dubu. Kůra jemně zbrázděná, kmen rovný, čistý, téměř bez suků. Přiloží ucho: „Žije, dýchá, poslechni si.“ Mám nutkání ten dub obejmout. Pokusím se, ale už to nejde, ani špičkami prstů se tam naproti nesetkám.

Najednou se mi rozsvítí a zadívám se na své duby jinak, nově, jako bych je vůbec neznal, jako na cizí. A tu si poprvé uvědomím: Toto že jsou ti mladí a nechtění vetřelci? Ta kdysi křivá nedochůdčata? Co jsem to zde celé roky vídal? Vždyť jsou to hotové stromy, které si zaslouží respekt. Počítej! Už jim táhne na osmdesát!

S odlehčeným svědomím, že jsem jim tu zaslouženou osmdesátku konečně přiznal, proderu se houštím na světlo. Venku ze sebe smetu smítka, vděčně se ještě ohlédnu – a jsem zas v syrové realitě.

Vrátíme se k autu, nasedneme a pomalu jedeme po Zámecké.

Ach, jak je tu všechno jiné!

Po chvíli se jakž takž rozkoukáme, ale ani pak nás nepřestává děsit hrozivý pohled do dalších a dalších pasek, na dosud stojící uschlé porosty.

Jen zelené ostrovy a ostrůvky života, které tu pustotu narušují, nás drží při naději.

S úklidem už tady pohnuli, těžká technika měla příležitost k rozmachu. Na místě starých, dospělých, mnohde i teprve dospívajících porostů, jejichž těžba se zřejmě ještě vyplatila, je už čisto. Smrk nikde žádný. Jen osamělé výstavky borovic, tu a tam modřín. Listnáče ne, ani jeden, takovou plevel před stoletím na panství hraběte Chorinského netrpěli.

Mladé a nejmladší porosty smrků stojí dál s opadlým jehličím a přischlými šiškami, tak jak podlehly drobounkému bratránku lýkožrouta smrkového, lýkožroutu lesklému. Nedivím se, že se na jejich úklid zatím nedostalo, ničemu neškodí. Ale mou přecitlivělou ženu bude ten obraz dlouho pronásledovat. Rozumím jí, je to zlý pocit, být svědky tolika zmaru tam, kde jsme to znali a milovali.

Já se raději chytám jen těch objevných bodů naděje: nahoře výstavků borovic a modřínů, dole skupin vyspělých i teprve dorůstajících listnáčů a jedlí, těch plodů tehdy vážně míněné lesní přeměny. Stály nás hodně práce a starostí, zato teď jsou základem nového lesa. Potkáváme je napravo i nalevo od Zámecké. Včetně „divokých“ javorových mlazin, jejichž zasloužilými rodiči a stálými zásobiteli semen jsou staré kleny, pozůstatek hraběcí aleje.

Opírám se o svou křivolatou památeční hůl, když opatrně vstupuji do ohromné paseky, jež se prostírá přes celé tři bývalé porosty, od Zámecké až po hájenku. Odtud ji poprvé vidíme nezacloněnou lesem. Šmatlám, zakopávám, stále nastražen, abych sebou nesekl, obcházím, překračuji, šlapu do rozježděných těžebních zbytků. Netrápí mě, že tu jsou, les z nich má jen prospěch, svým pozvolným rozkladem budou dlouho obohacovat půdu živinami.

S těmi porosty, s jejich skoro zázračnou schopností zmlazování jsem měl velké plány. Je to pryč. Zbyly jen borové výstavky a skupinky jedlí a buků z bývalých oplocenek, obrostlé věnci nízkých smrčků z přirozené obnovy, dosud částečně živými, ale již prosychajícími. Dál je pustina.

Avšak vrozená schopnost této lehké půdy na jemnozrnné grafitické rule, která tak snadno a často probouzela k životu semena lesních stromů, se přece nemohla ztratit. Pátrám lépe mezi klacky klestu, řídkými trsy kostřavy a metlice – a­ už je vidím: jehličnaté semenáčky. A jak bujné! Kterépak vy jste? Měly byste být borové. Prohlížím je zblízka, sáhnu si. Z tebe ano, z tebe bude borovička, už teď pícháš, ale vy, sametové, něžné a svěží až s modravým nádechem, vy jste přece modřínky! Kde se vás tu tolik vzalo? Zvednu hlavu – ano, jeden modřín stojí nedaleko. Jste ale fešáci, vy tady dole, máte už deset, některý dvacet centimetrů a měkkými, nedozrálými vršíčky se ženete stále vzhůru. Jak vás znám, vydrží vám to třeba až do listopadu, podle počasí. Až potom vše ukončíte, nasadíte terminální pupen, a to bude zárodek nového růstu v příštím roce. Když vidím, kolik vás je, a představím si vás tady za rok, jak se větvíte a už zabíráte všechno volné místo, skoro se chci rouhat, aby zbyl prostor taky pro druhé. Ale ne, už vidím břízku, několik osik, jívu… Stačí jen na ty jejich lístky přeorientovat zrak. Tak je to: tito vyhlášení průkopníci lesa na holinách jistě s vámi udrží krok. Jestli jich ovšem většinu dřív nespase zvěř.

Podívejme, smrček. Asi z přeleželého semínka, letošní by nemělo odkud přiletět.

Tady borovička. Zas jen jedna. Popravdě, vás bych tu čekal víc.

Neboj se, i jejich čas přijde. Už za rok. A když ne, tak za dva. Určitě.

Přeškobrtám rozježděnou a znovu ztvrdlou přibližovačku napříč a octnu se na ploše úplně holé, snad půlhektarové, kde zcela chybí výstavky. Ale i tady jsou mezi trsy trávy, u pařezů a za klacky dřeva poschovávané modřínky, osiky a jívy. Jedna jíva, půlmetrový proutek jen se dvěma lístky, zato velkými přes půl dlaně, vyrazila přímo zpod šlahounu plazivého ostružiníku. Chválím tě, máš elán pustit se do křížku s jeho zatím utajenou rozpínavostí, vydrž.

Cos to před chvílí říkal? Pustina? Kdepak. Modřínky už teď jsou jisté, a po nich přece přijde čas borovic. A lehounkému pápěří osik a jív, tomu už vůbec není vzdálenost překážkou. Naletí i břízy. U té jediné, kterou jsem náhodou našel, jistě nezůstane.

Bude to síla! Už vidím tu tlačenici, soutěžení, předbíhání bez konce…

Vida, vždyť ty už se smiřuješ!

Smiřuji, zaplaťpánbůh. Člověk se musí smířit. S čímkoli, však to znáš. A může to být jak chce těžké.

V té povznesené náladě se rozhlédnu, kde je Jana, a když ji vidím, doširoka máchnu holí, naznačím tak všechny ty vyprázdněné hektary kolem.

„Všimla sis, kolik je tady semenáčků? Doufám, že si toho místní lesáci taky všimnou a nezačnou sem hned něco sázet, když mají plno práce jinde, tam kde je to víc potřeba.“

Ona však se ještě nemůže vzpamatovat z toho nejhoršího, čeho musí být svědkem. Na ni stále útočí ty úděsné, dosud neuklizené suché porosty. Vidí je všude a téměř nic jiného už dlouho nevnímá.

„Jak to tady můžou nechávat a nic s tím nedělat,“ hořekuje.

Já však to už nechci poslouchat a melu si dál svou: „Jsem moc zvědav, co tady na té pasece uvidíme, až sem zas přijedeme za rok.“

„Sem, za rok? Ani letos toho ještě nemáš dost? To myslíš vážně?“ Přejede mě udiveným pohledem.

„Vážně. Proč ne?“

Vtom mi to dojde. Kde až je příští rok! Přendám hůl z jedné ruky do druhé, srovnám postoj a ulevím bolavé noze.

„Jo, asi máš pravdu, vždyť ani o zítřku nic nevíme,“ řeknu smířlivě.

Ale i tak, myslím si, i tak si to umím představit, ten nádherný přirozený návrat lesa, k němuž se tady schyluje. Pravda, kámen úrazu je, že mé odpočítávání času je jiné než jeho, ale mám jednu – l­idskou! – v­ýhodu. Kde jen jsem to četl? … a každá představa může být čirou skutečností, protože se rodí z poznávání světa a z touhy

Bude to pro mě nakonec snadné, po tak dlouhém poznávání lesa, co mám za sebou, nahradit nedostižnou skutečnost pouhou představou. Už teď se mi rýsuje a vůbec není špatná. Řekl bych, že je skvostná.

Než v té nejlepší pohodě vykročím k autu a pak hurá domů, popleskám nejbližší matku borovici po rozbrázděné kůře.

„Drž se. Držte se všechny. A kdybychom se neviděli…“

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.05.2020 12:32:17dát kritice tiprevírník

To je hezké. I ty se měj.

15.05.2020 12:28:44dát kritice tipMarkel

mám doma na stěně nějaké obrazy: voda, les a pak les a les :-)), měj se krásně

15.05.2020 10:56:15dát kritice tiprevírník

Je to pro mě čest, že ještě po takové době se mi ohlašuje výborná básnířka. Děkuji ti za to. Už jsem i já k tobě nakoukl a hned ses mně zalíbila.

15.05.2020 10:35:13dát kritice tipMarkel

něco málo o tom vím, tady na vysočině, okolo Jihlavy, totéž. U mně jen údiv, smutek ne. Příroda si poradí, je tak důmyslná a životaschopná, nemám o ni strach. Jsme trochu jako ten les, jenže on ví, jak se věci mají, to jen my, lidé, ve své nebetyčné pýše a hrabivosti jsme se odtrhli od zdroje života. Snad se vzpamatujeme. ***

22.04.2020 12:30:14dát kritice tiprevírník

Lnice, pěkně ti děkuji.

20.04.2020 18:18:45dát kritice tiprevírník

Lakrove, díky za výběr - poslal dílko do zlatého výběru.

20.04.2020 18:16:27dát kritice tiprevírník

Agátko, krásně ti děkuju za tichý tip.

20.04.2020 16:47:36dát kritice tipArwen Leinas

Podobné pocity zmaru a prázdnoty člověka napadají i v lesích jesenických, třeba kolem Dolni Moravice nebo v blízkosti "chaty s plchy" z mých ptákovin.

Vždycky je naděje, i když ji člověk nevidí, tak je. Třeba se lidi opradvu poučí :)

20.04.2020 15:41:44dát kritice tiprevírník

Lakrove, tvůj rozbor mi přímo lahodí, děkuji ti za něj.

20.04.2020 14:56:47dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Je v tom velká dávka porozumění přírodě a podřízení se jejím zákonitostem, a není to jen tokové to mentorování co dnes děláme špatně a jak dřív bylo líp; je to vlastně porovnání vlastních dlouholetých zkušeností se skutečným stavem, do něhož příroda (v tomto případě představovaná lesem) za ta léta dospěla. Z úvodní frustrace stavem části porostu (kůrovec) se postupně vyklube naděje, zakončená až skoro dojemnou zmínkou o bezvýnamé délce lidského života v porovnání s délkou života protagonisty této povídky-- lesa. A kdybychom se neviděli... Tip.

15.04.2020 10:21:46dát kritice tiprevírník

Tvůj tatínek říkal pravdu. Škoda, že tuto jeho moudrost uznává jen málo lidí odpovědných za osud světa. Na druhé straně však díky za všechny ostatní. A já děkuji tobě, že ses stavila a toto napsala, milá Iren.

15.04.2020 07:51:24dát kritice tipIren

Když jsem se dočetla, že kopce nehořely sluncem, ale smrtící rzí, ovládl mě smutek. Ale název povídky mě motivoval k dalšímu poutavému čtení. Můj tatínek vždycky říkával: "Zem nás nepotrebuje, uzdraví sa skôr bez ľudí, ako s nimi. To človek by si mal dávať pozor a rozmýšlať, kým niečo urobí, lebo on bez stromov neprežije." Miluji stromy, věřím jejich inteligenci, obdivuji jejich soutěživost a krásu. A tobě, milý revírníku, děkuji, že se o ně staráš a že o nich tak úžasně píšeš.

04.04.2020 15:18:31dát kritice tipMajaks

Proč bys to taky prožíval. Tohle není aréna pro umělce tvého formátu.

04.04.2020 15:16:36dát kritice tiprevírník

Nebo poslední, já to tak neprožívám, stačí účast.

04.04.2020 13:05:30dát kritice tipMajaks

Tak tohle je samozřejmě jasné první místo.

01.04.2020 21:30:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mě též, avi PM.

01.04.2020 21:26:25dát kritice tiprevírník

Ireno, to víš, že mohla, bylo by mi ctí.

01.04.2020 19:18:18dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, mohla bych tuto tvou povídku nominovat za březen do PM? 

19.03.2020 10:32:48dát kritice tiprevírník

Kéž by!

19.03.2020 10:25:28dát kritice tipEntropia

Děkuji za odborný výklad :-) Dnes si každý myslí, že ty starší nepotřeuje. Teď jen aby se poučili i politici.

19.03.2020 08:33:46dát kritice tiprevírník

Entropia, je dobře, že právě tato pasáž tě zaujala - ta vysvětluje, co je u pasečného hospodaření největší chyba: sázení takzvaných klimaxových dřevin přímo na holou plochu, do plného osvětlení. Tam, i když se to zpočátku nezdá, trpí tím, že se rychle vyvíjejí, předčasně plodí a brzy stárnou. Jsou to právě smrk, taky buk, a nejcitlivější na předčasné oslunění v mládí je jedle. Ty všechny na současných kalamitních holinách budou potřebovat krytí přípravnými dřevinami - jívou, břízou, osikou, jeřábem, třeba i bezem, vším, co tam samo nalétne, a když ne, tak by se mělo s předstihem uměle vysadit. Bojím se ale, že honba za rychlým zalesněním přímo cílovými dřevinami zas dostane u mnohých lesníků nebo majitelů lesa přednost, jako kdysi. No a při současných narůstajících teplotách už od samého jara a při trvajícím nedostatklu srážek v pravý čas a v přijatelné podobě mírného trvalejšího deště místo náhlých záplav... Ani nedomýšlím. Ale naštěstí znám rozumné lesníky, kteří už se poučili.

18.03.2020 17:35:42dát kritice tipEntropia

Takže příroda se jednou zase zařídila po svém. Hrabství nehrabství. Mě ale povzbudila tato pasáž: "Tady ve stínu se nikam nespěchá a roky se nepočítají. Na těchto stromech věk nepoznáte, jen chápete, že stáří je v nedohlednu. Úzké letokruhy houževnatého dřeva byste prostým okem sotva rozlišili. Nejdůležitější je, že na rozdíl od těch tam venku dosud žijí. Trpělivě čekají na příležitost, až se zas kousek oblohy nad nimi proschnutím koruny nebo pádem dubu uvolní." 

Prý to svým způsobem tak nějak platí i o lidech. I výsluní má své stíny, jak zpívala kdysi Špinarka. Všechno má svůj rub a líc.

15.03.2020 17:37:07dát kritice tiprevírník

Phil, jsem rád, že ti jiný (můj) náhled moc nevadí.

Kór odpočítávání času nás kmetů je už hodně napnuté, Přemysle, to si zvlášť musíme připustit.

15.03.2020 17:02:02dát kritice tiplastgasp

Nepřestáváš mi otevírat úžasné objevy svým vlídným nadějným pohledem, i když naše odpočítávání času je jiné než toho bohatství lesa.

15.03.2020 14:11:20dát kritice tipPhilogyny

Jsem ráda za Tvůj náhled, když ho spojím se svým, zase vidím jinak. A to je dobře. 

13.03.2020 22:03:43dát kritice tiprevírník

Děkuji, i já jim přeju dlouhý a šťastný růst.

13.03.2020 20:59:50dát kritice tipKarpatský knihomoľ
redaktor poezie

Ak by si bol Indián, možno by ťa volali Ten, ktorý sa rozpráva so stromami.

Opäť som sa dozvedel niečo nové a zaujímavé a ani som nemusel zájsť na Science Direct či Wiley Online Library. Semenáčikom aj tebe držím palce.

13.03.2020 12:19:48dát kritice tiprevírník

Tak tak, držme se všichni.

13.03.2020 11:55:06dát kritice tipblacksabbath

Poučíme se aspoň teď ...Drž se. Držte se všechny....*/******************

12.03.2020 20:11:43dát kritice tiprevírník

Tam za hájenkou, Karle, má ta moje představa velmi reálnou podobu. A už se nemůžu dočkat, až...

Čudlo, díky za tichý tip.

12.03.2020 18:18:38dát kritice tipK3

Jo, kdyby se tak všechny představy mohly naplnit, to by bylo. Ale taky záleží kdo si je představuje, že? Další z tvých báječných kousku.

12.03.2020 12:13:44dát kritice tiprevírník

Renato, povídat se dá, což o to, ale velká neznámá je, jestli tě dotyčný tvor slyší a bere si tvé řeči k srdci, na to už bych nesázel. No ale, každý máme nějakou slabost, že?

Luboši, svou objímací představou sis mě tuplem získal.

12.03.2020 11:11:14dát kritice tipKočkodan

Jsi podobný tem bývalým krivým nedochudcatum – hotový chlap, který si zaslouzí respekt.

A na Písmáku rozhodne nejsi nechtený vetrelec.

Mimochodem - mnohem radeji si predstavuji strom objímajícího Jarouse nez Milose. ;-)

12.03.2020 10:53:25dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Já jsem si povídala se svým pejskem a doufám, že mě slyší i v nebíčku. S každým živým tvorem se dá povídat. Se stromy i květinami. 

12.03.2020 10:49:54dát kritice tiprevírník

Tož ty taky, Renato? Jo, povídám, ani o tom nevím.

12.03.2020 10:44:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Líbí se mi, jak si se stromy povídáš. Určitě Tě slyší a vyrostou! T.

12.03.2020 09:42:59dát kritice tiprevírník

Ty mě bavíš, Ireno. Toto, cos vypíchla, by mě v životě nenapadlo, že by bylo něco zvláštního. Ale když o tom teď píšeš a ještě ukazuješ, tak poznávám, že fakt jo. No, jiný už nebudu.

Za tvůj výběr ti moc děkuju. Tobě taky, Jitko.

12.03.2020 09:34:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tys nám toho zas po ránu naložil:-)) Ne, vážně, číst například tvůj "dialog" s rostlinami, je prostě kouzelné, vhání  slzy do očí:

Pátrám lépe mezi klacky klestu, řídkými trsy kostřavy a metlice – a­ už je vidím: jehličnaté semenáčky. A jak bujné! Kterépak vy jste? Měly byste být borové. Prohlížím je zblízka, sáhnu si. Z tebe ano, z tebe bude borovička, už teď pícháš, ale vy, sametové, něžné a svěží až s modravým nádechem, vy jste přece modřínky! Kde se vás tu tolik vzalo? Zvednu hlavu – ano, jeden modřín stojí nedaleko. Jste ale fešáci, vy tady dole, máte už deset, některý dvacet centimetrů a měkkými, nedozrálými vršíčky se ženete stále vzhůru. Jak vás znám, vydrží vám to třeba až do listopadu, podle počasí. Až potom vše ukončíte, nasadíte terminální pupen, a to bude zárodek nového růstu v příštím roce. 

Za tvé vizionářství a kultivovaný literární projev by jsi měl dostat nějaké vyznamenání, které ti udělit nemohu:-), a tak snad tě potěší další výběr.

12.03.2020 09:04:23dát kritice tipMajaks

Nekecas. 

12.03.2020 09:03:35dát kritice tiprevírník

To je dobrý, tak aspoň víš, že nekecám.

12.03.2020 08:49:21dát kritice tipMajaks

No, znam... Mam k tomu kraji urcity vztah. Nevim presne, po ktere ceste jste jeli, ale vim, kde prameni Rokytna, a jmeno  Chorinsky nrslysim poprve...

12.03.2020 08:35:53dát kritice tiprevírník

Znáš to tam?

Máš recht, však i mně bývalo někdy trapné (ještě v době činné služby) projet autem kolem pěších výletníků, kteří spořádaně nechávali auto na kraji lesa. Dík.

12.03.2020 08:27:01dát kritice tipMajaks

Tam to znam! 

A nesnasim turisty, co jezdi autem do lesa, aby meli dobry vyhled na tu hruzu okolo. 

Samosebou jen zertuji. 

Tip jako vzdy. 

12.03.2020 07:42:07dát kritice tiprevírník

Velice ti, Jitko, děkuji za tak velké porozumění.

12.03.2020 07:26:161 tipů dát kritice tipatkij
redaktor poezie

Nádherné čtení, procházím se s Tebou místy a myšlenkami, o které se s námi tak citlivě a přitom vkusně dělíš. To umí málokdo. 

... a každá představa může být čirou skutečností...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.