Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Když padá déšť 8
datum / id12.03.2020 / 504551Vytisknout |
autorbixley
kategoriePřekladyDalší dílo autora
zobrazeno170x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"


con fuoco - it. s ohněm

Když padá déšť 8

 

8

 

Byla to Mimi, kdo u snídaně navrhl, aby se Isabel setkala s jejich známými ještě než spolu stráví víkend. „Jezdí do Edinburghu často,“ řekla, „a já s Joem bychom je rádi pohostili. Bylo by to jaksi na oplátku toho, co oni udělají pro nás.“

 

Isabel souhlasila, bude tak mít příležitost setkat se s Tomem a Angie před tím, než s nimi budou během volných dní, což bude k užitku. Jejich setkání v galerii nebylo nic moc a pohodový večer v přátelském ovzduší mohl smazat první špatný dojem. Můžou přijít k ní, navrhovala Isabel, ale Mimi oponovala, že to by pro ni a pro Joea nebylo oplácením jejich pohostinnosti. Isabel se domnívala, že u ní to bude lepší. Angie ji už jednou povýšeně usadila, v galerii, v jejím domě si tohle nedovolí. „Mimi, ty uvaříš,“ řekla Isabel. „Ty se předvedeš jako hostitelka. Přenechám ti kuchyň. A navíc jseš lepší kuchařka než já. Mnohem lepší.“

 

Isabel měla ještě jeden důvod pro to, že večeře u ní doma je dobrý nápad. Neviděla Jamieho od toho odpoledne v jeho bytě a čekala na příležitost, kdy by se mohli vidět ve společnosti více lidí. Tím by se situace zjednodušila. Mohla by mu to prezentovat tak, že potřebuje kulturní vložku – což byla pravda – a on si nebude myslet, že ho pronásleduje. To skutečně ne – nepronásledovala ho – ale chtěla ho zase vidět? To určitě chtěla.

 

Když mu volala, aby ho pozvala, ulevilo se jí, vše se zdálo normální. Rád přijde na večeři, řekl. Měl za sebou týden plný zkoušek s dirigentem, který ho bůhvíproč neměl rád. Isabel to nepřipadalo pravděpodobné. Nikdo nemohl Jamieho nemít rád, snad kromě Cat. To bylo zvláštní, byla to Catina chyba, její nepochopení, zvrácenost.

 

Ale Jamie si tím byl jistý. „Je proti mně zaujatej,“ řekl Isabel. „Vozí se po mě. Pořád. Říká, že nemám správnou dynamiku. Moje hraní je prý horečnatý. Co tím myslí?“

 

Con fuoco,“ řekla Isabel. „To je podle mě tomu nejblíž.“

 

„Ale proč myslíš, že po mně tak jede?“ zeptal se Jamie mrzutě.

 

Isabel to jen odhadovala. Závist. To, podle jejího mínění, byl jeden z nejběžnějších důvodů takového malicherného chování. „Závidí ti,“ řekla.

 

Jamie se zasmál. „Proč by mi záviděl? Je to úspěšný dirigent. A navíc hodně žádaný – což nevím, čím si vysvětlit. Nepotřebuje někomu závidět.“ Na druhém konci drátu se Isabel usmála. „Copak ho znám? Trochu mi ho popiš.“

 

Jamie jí řekl jeho jméno, které jí nebylo povědomé. Potom pokračoval. „Není moc velkej. Spíš zavalitej. Zbrunátní, když se zvyšuje tempo. Mává při tom rukama.“

 

Závist, řekla si. Jamie byl vysoký. Taky byl pohledný. Nikdy nezbrunátněl. Měla chuť říct: Chce být jako ty , nebo možná víc dojemně, chce tě a nemůže tě mít, ale to říct nemohla. Jamie by si nedokázal představit, že by mohl být objektem touhy. Neměl to v povaze. A tak prostě řekla „Závist,“ a nechala to tak.

 

Isabel doprovodila Mimi na nákupy potravin potřebných na večeři. Šly do Brunsfieldu. Některé věci mohly koupit u Cat, další v souboru obchodů, které lemovaly Bruntsfield place po obou stranách. Šly pomalu kolem Merchiston Crescent, jako na procházku. Isabel chodila rychle, ale teď ne, protože Mimi se několikrát zastavila, aby si krátce povšimla zahrádky nebo aby okomentovala kočky vyhřívající se na nízké zahradní zídce. „Budí můj respekt,“ řekla Isabel. „Toto je jejich teritorium.“ A Isabel na kočkách viděla, že se tváří, jako by tomu rozuměly a přikradly se k Mimi, viděly v ní spojence.

 

A potom při zpáteční cestě, obtěžkané taškami, když se nakrátko zastavily na konci East Castle Road, se Mimi obrátila na Isabel a zeptala se jí, jak moc si pamatuje na svou matku. Nic nevyvolalo tuto otázku – prostě se objevila. „Byla jsi ještě docela malá, když zemřela. V jedenácti je člověk ještě dítě. Roky předtím si pamatuje jen mlhavě. Na vzpomínky se nedá spolehnout.“

 

„Něco si vybavuju docela jasně,“ řekla Isabel. „Třeba procházky po této ulici. Dobře si to pamatuji. Držela jsem se jí za ruku a šly jsme tudy, jako my teď.“

 

Mimi přikývla. „Vidím vás dvě. Mám to před očima.“

 

Dotkla se Isabeliny paže, krátce, jako gesto starší sestřenice. „Ať k tomu dojde v našem životě kdykoli, že nám rodiče zemřou, tak je postrádáme, co myslíš? Je to jakýsi konec kapitoly. Dva nejdůležitější herci z naší hry vypadnou.“

 

„Hodně mi chybí,“ řekla Isabel. „Nemůžu říct, že bych na ni myslela každej den, ale často. Najednou na ni myslím,jako by tu byla. Přítomná.“

 

„Tak by to mělo být,“ odpověděla Mimi.

 

„My si je ale idealizujeme, ne?“ pokračovala Isabel a přendávala si tašky, aby vyrovnala zátěž. „Občas jsem si zkoušela představit, jaký by to bylo, kdybych měla za rodiče někoho, kdo by udělal něco hroznýho. Jaký by to bylo, kdybych to zjistila. Vím o někom, komu se to stalo. Na její život to mělo přímo devastující vliv. Všechno se jí změnilo. V jednu chvíli byla šťastná a vzápětí…“

 

„A co se stalo?“

 

„Byla to studentka, kterou jsem znala na univerzitě v Cambridgi. Byla na mé koleji, taková sportovní holka, hrála tenis a myslím ještě něco. Zjistila, že její otec se stýká s prostitutkou. Byl to ředitel banky a jeho žena ho nechala sledovat.“

 

„To není tak neobvyklý,“ řekla Mimi. „A to, že byl sledovanej, z něho skoro dělá oběť, nemám pravdu?“

 

Pokračovaly v chůzi. „Mohl být obětí toho příběhu,“ líčila Isabel dál, „kdyby se nestala jedna věc. Pokusil se najmout někoho, kdo by ji zabil. A byl odhalen. Muž, kterého oslovil, dostal strach a šel na policii. Nahráli jeho výpověď na pásek a tak získali důkaz. Ten případ byl ve všech novinách a ta nebohá holka to musela všecko přetrpět. Nikdo s ní o tom nemluvil. Navíc někdo promyšleně odstranil noviny ze společenské místnosti ten den, co byl vynesen rozsudek. Všichni jsme předstírali, že se nic nestalo, zatímco jsme si s ní o tom měli promluvit. Měli jsme jí dát najevo naši podporu.“

 

„Samozřejmě,“ řekla Mimi, „ale v tomhle věku takovým věcem člověk čelit nechce. Myslí si, že když to popře a bude optimistický, že to bude lepší. Ale řekla bych, že není.“

 

Isabel o tom pochybovala. Znala lidi, kteří žili s tímto optimistickým popíráním docela dobře. Možná i líp, říkala si, než kdyby problému čelili. Takové popírání bylo jedním ze způsobů, jak se poprat s nemocí a těm, kteří ji popírali, se často dařilo lépe díky optimismu a smíchu, který měl na jejich zdraví silný psychosomatický vliv. „Nevím, jak bych to zvládla, kdyby moji rodiče měli milostné aféry. Nebo se snažili někoho zabít. Myslím, že pro děti tohle musí být jedna z nejtěžších věcí, rodičovské aféry. Vím, že si lidi nemůžou pomoct, ale myslím, že jsem byla šťastná, že jsem se něčím takovým nemusela zabývat.“

 

Mimi chvíli mlčela. Potom potichu řekla: „Ne, není to jednoduchý. Pro nikoho to nemůže být jednoduchý.“

 

Přicházely na kraj Isabeliny ulice. Na zahradě na rohu, na velkém skrytém čtverci půdy za vysokou kamennou zdí, se v mírném větru ohýbaly větve jilmů, které tu rostly těsně vedle sebe. Nad nimi bylo jasné nebe protnuté bílou stopou letadla, které letělo na západ. Isabel ukázala na bílou čáru a Mimi se podívala nahoru přes své oválné brýle. Isabel uviděla v čočkách brýlí odlesk nebe, třpyt modré oblohy.

 

„Jednou z věcí, které lituju,“ řekla Isabel Mimi, když se dívaly nahoru, „nejvíc lituju, že jsem svou svatou americkou matku neznala jako dospělá. Myslím, že bych o ní toho věděla mnohem víc. Takhle toho o ní moc nevím.“

 

Mimi sjela pohledem z oblohy dolů. „Ano, tak jí říkáš. Moje svatá americká matka. To je moc hezký.“

 

„Nemohla bys mi o ní něco říct?“ zeptala se Isabel náhle. Dívala se na Mimi očima plnýma dychtivosti. „Nevadilo by ti to? Řekni mi všechno, co o ní víš. Jaká byla osobnost – z pohledu dospělýho. Byla šťastná? Proč se přestěhovala? Dej mi nahlídnout, jaká byla.“

 

Mimi neodpověděla. Isabel se zeptala znovu.

 

„Chceš slyšet nepřikrášlenou pravdu?“ zeptala se Mimi. Isabel se tvářila vážně. Pravda pro ni byla vážná věc. „Samozřejmě,“ řekla. „Neřekneš mě nic než pravdu, že ne?“

 

„Lidi většinou nechtějí slyšet o rodičích všechno,“ odtušila Mimi, „úplně všechno.“ Isabel to ale důrazně popírala. Chci slyšet všechno, řekla. Přece neměla žádné kostlivce ve skříni.

 

Mimi se zastavila a zírala na Isabel. „A co když měla?“

 

Isabelina odpověď následovala vzápětí. „Chci se o nich dovědět. To určitě.“

 

Mimi vypadala, že ji to nepřesvědčilo. Jseš si tím jistá?“

 

„Absolutně. A to, žes to takhle řekla, znamená, že něco v pozadí je.“ Odmlčela se. „Řekni mi to, Mimi. Teď už mi to musíš říct.“

 

„Neměla jsem to v úmyslu,“ řekla Mimi v pochybách. „Není to…“

 

Isabel teď mluvila ještě vážněji. „Prosím. Vyvolala jsi ve mně pochybnosti – nechci tě z toho obviňovat – ale teď už musíš. Už nemůžeš couvnout.“

 

Kdyby teď Mimi nechala něco nedořečeného, vyvolalo by to u ní velké trápení. Dokonce začala přemýšlet o tom, jestli její matka nechtěla někoho zabít – docela směšná představa. Třeba zelináře. Nebo někoho, s kým hrála bridž – pro nezodpovědné přihazování.

 

Mimi mluvila nevzrušeně, fakticky, jako právník u soudu. „Tvoje matka měla poměr,“ řekla Mimi. „Měla poměr a nikdy to nemohla přiznat tvému otci nebo se s ním usmířit. Ten poměr měla totiž v době, kdy zjistila, že je nemocná – když jí diagnostikovali rakovinu. A potom se nemohla odhodlat mu to říct. Proto se to nikdy nedověděl. Tak mi to aspoň řekla. Bylo to takhle lepší, nemyslíš?“ Nevěděla, proč Hibby udržovala ten poměr. Kvůli sexu? Je to důvodem všech takových vztahů? Nebo to byla nuda, pocit, že je chycena v pasti, potřeba mít partnera, který jí poskytne to, co jí manžel poskytnout nemůže? Manželství měli pěkné, uvažovala Mimi, nebylo tam známek toho, že by toužili jeden druhého opustit. Ale o tom to právě asi je: ta touha může být neviditelná.

 

Došly do poloviny ulice. Isabel se nezastavila, ale dívala se pevně na chodník pod nohama. Beton byl prasklý – výsledek roků nedbalosti komunálních politiků, protože toto byla prosperující čtvrť a oni měli jiné priority. Bohatí lidé nejsou nikdy oblíbení – lidé je tolerují, závidí jim, ale ve skutečnosti je nemají rádi. Viděla, jak si na dvou místech semínka udělala cestu a z kořenů se dostala na povrch. Poslouchala Mimi.

 

„A ten muž, se kterým měla poměr,“ pokračovala Mimi, „ten muž je pořád tady – viděla jsem ho tu jednou ve městě – ji nechal. Nechal tvou matku, když se dověděl, že je nemocná. To neměl v plánu, víš. Tvoje matka byla velice přitažlivá a jemu se líbil románek s krásnou, okouzlující ženou, i když byla vdaná za jiného – předpokládám, že to bylo pro něj ještě víc vzrušující. Ale něco jiného bylo mít poměr se ženou, která umírala na rakovinu prsu. Na nemocných lidech není nic romantického. S nemocí je spojen jiný druh lásky. Stará láska.“

 

Už byly u Isabeliny branky. Mimi se dívala na Isabel s obavami. Přemýšlela o tom, zda jí to měla říkat. Nikdy o tom před ní nechtěla mluvit, ale Isabel na tom trvala, a tak usoudila, že udělala dobře. Ale teď, když viděla Isabel, nevěděla, jestli nebylo lepší lhát.

 

„Měla jsem ti to říkat?“ zeptala se a uchopila Isabel za paži. „Nebo jsem ti to měla utajit?“

 

Isabel byla filozofka. Věděla moc dobře, že etičtí filozofové se shodovali na tom, že paternalismus byl neospravedlnitelný kromě několika případů. Neměli bychom lidem lhát a skrývat před nimi pravdu, kterou chtějí slyšet. Mimi jí to pochopitelně musela říct, protože pravda se říkat musí. Ale přesto, bude teď schopná matku nazývat moje svatá americká matka?

 

Měla poměr. Ano, to je lidské. Byla plná touhy. Spousta žen měla milostné románky. Jenom jakási falešná slušnost nás vede k tomu, že předstíráme, jako by nebyly. V každé z nás je jakási paní Bovaryová, v každé vdané ženě. Ale co ten muž, který se k ní zachoval tak nečestně? Co to měl za kouzlo, které přivedlo její matku – ano, její svatou americkou matku! – místo do manželovy do jeho náruče?

 

Když stála u dveří a zasouvala klíč do zámku, obrátila se na Mimi a zeptala se: „Jaký byl? Ten druhý muž. Jak vypadal?“

 

„Byl o hodně mladší než ona,“ řekla Mimi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

12.03.2020 20:06:16dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No vidíš, tolik pozitiv. Ty nejsi kočka, ty jsi kočkodan!

12.03.2020 19:40:33dát kritice tipKočkodan

“Nikdo nemohl Jamieho nemít rád, snad kromě Cat.”

Jé, Jamie je jako já, jenom mě má ráda i každá kočka.

A (pokud vím), tak moje maminka ani tatínek

něčí vraždu neplánovali. ;-)

12.03.2020 18:27:51dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ireno, máš pravdu. Tato kniha nepřináší tolik děj, ale hlavně zajímavé myšlenky. Díky, že sleduješ.

12.03.2020 17:48:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nacházím ve tvém překladu dost zajímavých myšlenek, dnes kupříkladu: Na nemocných lidech není nic romantického. S nemocí je spojen jiný druh lásky. Stará láska.“

12.03.2020 16:20:21dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ano, alegno, Isabel to má zdá se ve genech... :-)

12.03.2020 13:59:14dát kritice tipAlegna

hm, zajímavé, mladší milenec a Isabel má ráda mladšího muže, něco na tom je .-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.