Miluji chalupu

,,Mohla bys dohodit tu podezdívku vpředu pod oknem," sdělí mi babička a je zřejmě v dobré nabídkové formě.

,,Nejsem zedník a maltu nemíchám," lžu a ani se nečervenám. Každý přece ví, že bruslit, jezdit na kole, milovat se a míchat maltu se nazapomíná.

,,To nemusíš, prodávájí ji už hotovou. Jen to nahodíš," má to promyšlené, to se musí nechat.

,,Jo, pak by to chtělo omést pavučiny, omýt zdi a natřít je, opravit vrata a vykopat trativod, nový plot u lesa, vyčerpat žumpu, probrat nářadí, vyklidit kůlnu......." 

To je plán na jaro!

,,A tam, co byly jahody to zryješ a dáš nové. Nebo raději brambory?" Lezou mi oči z důlků. Tam už nikdy nic neporoste.

,,Upravím to a bude tam trávník," zkusím štěstí. ,, A malý plůtek a ten stoleček a lavička, co máš v kůlně."

Je to lstivé, ale mohlo by to zabrat. Nastal odklon myšlenek, ale není to k lepšímu.

,,Musí se rozřezat dřevo. A špalky musí mít 47 cm," vede babička vytrvalý monolog.

,,Ty nové sekerky, co Jiříček koupil, budou dobré na tenké větve." Těším se, jak uvidím bratra konečně dělat něco užitečného. Ale spíš ne.

,,Tu starou kůlnu necháme, ale zboříš tu nad ní." Nedá pokoj.

Když se nadechuje k dalšímu bodu programu, ohluchnu a odcházím.

Představuji si velký kontejner. Házela bych do něj všechny ty zbytečné věci, které jsme nashromáždili za 50 let. I ty moje.

Pak už jen bagr, jak zahrnuje doutnající spáleniště.

                  A nejsem zedník!!!!!