Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Cestami necestami
datum / id16.03.2020 / 504727Vytisknout |
autorbixley
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno356x
počet tipů13
v oblíbených0x
Cestami necestami

 

Své dětství jsem prožila v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Této době odpovídalo i naše rodinné cestování. Kromě ježdění na podnikovou chatu v Kuřimské Nové Vsi, k babičce a dědovi do Tovačova a posléze na naši chatu u Boskovic, jsme cestovali i do ciziny. Já jsem byla s maminkou dvakrát v tehdejší Jugoslávii. V roce 1968 jsme jako celá rodina i s tříletým bratrem byli autem navštívit známého ve Švýcarsku. Bratr tam odposlouchal švýcarskou němčinu a hned počítal „ajns cvaj, draj“. Známí na to reagovali: „No vidíte, už umí německy, můžete tu zůstat.“

 

V sedmdesátých letech, když se rodiče rozvedli, jsme trávili část prázdnin s maminkou a část s otcem. O zážitky nebyla nouze. V roce 1973 jsme s maminkou vyrazili autem na Šumavu. Tedy autem, fiatem 500, spíš autíčkem. Ale v horku se u fiátku dala otevřít střecha a toho jsme si náležitě užívali. Maminka nebyla příliš kovaná v mapách a tak se cestou na Šumavu několikrát stalo, že jsme špatně odbočili a ptali jsme se na cestu. Když jsme opět jeli po jakési boční silnici, řekla maminka: „Děcka, mně se to nějak nezdá“ a zaparkovala u krajnice. Otevřela autoatlas a studovala, jak se dostaneme na hlavní. Krajnice však nebyla zpevněná a naše autíčko se postupně překulilo na bok vedle silnice. Maminka ovšem neztratila duchapřítomnost a zavelela:“Děcka, kudy lezete? Já střechou.“ Radostně jsme maminku následovali a potom stáli u silnice a ukazovali na auto, aby nám někdo pomohl. Brzy jedno auto zastavilo, jeli v něm dva silní chlapi. Zasmáli se a pomohli nám auto postavit zase na silnici na kolečka.

 

S tatínkem jsme byli několikrát ve Vysokých Tatrách, kde jsme chodili na túry a vozili se různými lanovkami. Tatínek nebyl velký sportovec, ale naše denní zážitky večer zpracovával do snů, kde vše, co se nám přihodilo, přetvořil do snové podoby. Tak třeba: „Už se mi zdá sen. Vidím zubačku, která mě honí a počítá si při tom zuby: zub zub zub…“.

 

S maminkou jsme byli v sedmdesátých letech s Čedokem také v Jugoslávii, na ostrově Šolta. Tenkrát byl v každém čedokářském zájezdu do Jugoslávie a na Západ nasazen informátor. Bydleli jsme v bungalovech a na obědy a večeře chodili do restaurace. Jednou mi nebylo dobře a na večeři jsem nešla, tak mi maminka s bratrem večeři donesli. Bylo to nějaké maso se zeleninovou omáčkou. Večeři jsem nedojedla a maminka talíř s jídlem dala přes noc na balkón. Ráno byla na talíři spousta mravenců. U oběda to maminka líčila našim spolucestovatelům a devítiletý bratr se přidal se svou troškou do mlýna: „Tam bylo mravenců… jak fronta k Leninovi do mauzolea!“ Maminka se potom až do konce zájezdu děsila, zda kvůli tomu nebude mít problémy v zaměstnání. Učila totiž na pedagogické fakultě. Naštěstí žádný postih nebyl.

 

Do Jugoslávie jsme o pár let později jeli také s tetou, maminčinou sestrou. Tam nás zase potkala jiná příhoda. Z Brna jsme vyjížděli odpoledne a na místě jsme měli být druhý den brzo ráno.  Když jsme za velkého lijáku projížděli městem Karlovac, museli jsme projet velkou louží a voda se nám dostala do motoru. Řidiči se snažili autobus marně spravit, pak nám svitla naděje, že ze Zadaru se bude večer vracet jeden prázdný český autobus a že nás nabere. Ale ze Zadaru jely jen dva plné autobusy, které nás logicky nabrat nemohly. Po celodenním sezení v dešti v odstaveném autobuse jsme nakonec kolem půlnoci nastoupili se všemi zavazadly, kufry, matracemi, slunečníky apod. do linkového autobusu a na místo vlastně dorazili až o celý den později.

 

Touha cestovat mě neopustila ani v dospělosti. Celkem dvakrát v osmdesátých letech se mi podařilo dostat devizový příslib. S kamarádkou jsem absolvovala zájezd Anglie – Francie s Čedokem. Pro nás to byl velký zážitek, protože jsme projížděly i Beneluxem a dělali jsme i zde zastávky. Jako anglofil jsem byla zvědavá pochopitelně na Londýn. Všechno se mi tam líbilo kromě měkkých matrací v londýnském hotelu. Kamarádka měla problémy s páteří, tak jsme na hotelovém pokoji předělaly matrace na manželských postelích tak, abychom tu tvrdší matraci měly pod zády. Musím říct, že hotelový personál se na nás potom díval trochu divně.

 

 Druhý devizový příslib jsem dostala  na třítýdenní jazykový kurz ve Velké Británii, který organizovala CKM – Cestovní kancelář mládeže. Kurz se konal v malém městečku nedaleko Cambridge a tak bylo logické, že kromě výuky jsme chtěli také něco vidět. Náš vedoucí CKM proto na jeden víkend zapůjčil škodovku s volantem vpravo a vyrazili jsme na obhlídku části Anglie. Naneštěstí opět zasáhl déšť a naše škodovka se nám porouchala. Neměli jsme také moc peněz na nocleh, chtěli jsme spát pod širákem. Jelikož ale pršelo, přespali jsme v polorozpadlém opuštěném domě. Na podlahu jsme si dali slámu z blízkého jahodového pole. Tenkrát jsem pochopila, proč se anglickým jahodám říká strawberries – doslova slámové bobule. V Anglii totiž hodně prší a jahody by byly plné bláta, proto se podkládají slámou. Kromě tohoto výletu jsme navíc s jednou spolucestovatelkou po výuce jezdily po okolí stopem. Užily jsme si tak legrace a procvičily konverzační angličtinu.

 

Ale cestovala jsem i do Sovětského svazu se svým tehdejším přítelem. CKM slibovala bílé noci v Leningradě, ale letěli jsme tam i zpátky bůhvíproč s přestupem přes Moskvu, přestože do Leningradu přímé lety existovaly. Tím pádem jsme z pěti dnů velkou část procestovali. Také si pamatuju, že v hotelu tekla nějaká tvrdá voda a mýdlo nám příliš pěnilo. Ale Leningrad na mě silně zapůsobil. Na zpáteční cestě jsme měli v Moskvě několik hodin času, tak jsme se s přítelem rozhodli jet metrem do centra a prohlédnout si aspoň Rudé náměstí. Z leningradského hotelu jsme odjížděli už v jednu v noci, protože potom se otevíraly mosty a nepřejeli bychom na letiště. V osm hodin ráno tedy po letu Leningrad – Moskva jsme byli dost unaveni. Chodili jsme po Rudém náměstí, ale neustále na nás pískal nějaký „milicionér“, že tudy jít nemůžeme, jen po přechodu atd. Byli jsme z toho pískání tak nervózní, že jsme raději jeli hned zpátky na letiště.

 

Po revoluci jsem pochopitelně cestovala o to víc. To už nebyla žádná omezení. Před několika lety jsem potkala svého současného přítele, se kterým cestujeme takovým spartánským stylem. Spíme ve stanu a vaříme ze zásob, které si vezeme. Už jsme byli v Makedonii, Irsku, ruské Karélii, Turecku, Albánii, Řecku… Ale to už je jiná kapitola.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.03.2020 17:40:371 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Okamžiku.

20.03.2020 16:41:46dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky za tip, fialko.

19.03.2020 12:18:33dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, blacksabbath.

19.03.2020 11:43:57dát kritice tipblacksabbath

„Tam bylo mravenců… jak fronta k Leninovi do mauzolea!“..:-)....jojo a moc hezky napsané...početla jsem si....*/***

18.03.2020 15:37:58dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Majaksi.

18.03.2020 15:18:18dát kritice tipMajaks

Krasne vzpominani. 

17.03.2020 06:22:39dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Zeledo, ráda si Tvoje líčení přečtu.

Evži, to vysvětli mému příteli.

Čudli, díky za tip.

16.03.2020 22:35:26dát kritice tipEvženie Brambůrková

Pěkné zážitky, ale s věkem to chce přeci jenom trochu pohodlí. :-)))

16.03.2020 22:24:08dát kritice tipzeleda

Renato, pěkné vyprávění. Rád jsem cestoval, pokud bylo zdraví a peníze. Došlo obojí a tak už jen o tom píši. Přeji ti ještě hodně pěkných cest. 

16.03.2020 19:03:11dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Dievča z lesa - díky za tip.

Revírníku, děkuji, snad moje vyprávění o cestách hlavně nebylo scestné.

Kočkodane, to bylo jedinkrát, co jsem stopovala a činily jsme to jen ve dne. - mrkám pravým i levým okem na srozuměnou

16.03.2020 18:18:251 tipů dát kritice tipKočkodan

„Kromě tohoto výletu jsme navíc s jednou spolucestovatelkou po výuce jezdily po okolí stopem.“

 

Tak je asi dobře, že vaše zážitky neposloužily jako předloha k filmu Smrt stopařek. (Mrkám okem na levé straně a pravím, že pravým to neumím.)

16.03.2020 17:52:14dát kritice tiprevírník

Škoda každé možnosti cestování, kterou člověk nevyužije. A ty jsi už, jak vidno, pěkně scestovalá (nebo snad zcestovalá?).

16.03.2020 16:04:55dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tobě také díky, alegno

16.03.2020 15:54:51dát kritice tipAlegna

pěkné vzpomínkové*

16.03.2020 15:32:04dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Ireno, za sdílení. :-)

16.03.2020 15:12:11dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ráda jsem si početla, Renato... už vím, po kom máš smysl pro humor :-)) a kde se vzala tvá /pohádkově/ rozvinutá fantazie:-)).

16.03.2020 14:13:02dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Nami.

16.03.2020 14:05:57dát kritice tipNami 99

Hezké zážitky.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.