Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
úryvek Karel zamlada
datum / id17.03.2020 / 504783Vytisknout |
autorMajaks
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno129x
počet tipů2
v oblíbených0x
úryvek Karel zamlada

Každý pátek chodil do šachů. Byla to hodinová pěší túra přes celé město.

Šel sám, většinu času se sklopenou hlavou. Přemýšlel a koukal si na boty.

Všimnul si, že má rozvázanou tkaničku. Na okamžik zaváhal. Udělal ještě několik kroků, pak zastavil. Položil nohu na obrubník a tkaničku zavázal. Nevěřícně při tom kroutil hlavou. Ulice byla prázdná, ale kdo ví, zda ho někdo nesleduje. A ten někdo si nesmí myslet, že si snad neumí zavázat boty. Ne, ne. To on přece umí, chyba musí být jinde, sám tomu nemůže přijít na kloub, a proto tak udiveně kroutí hlavou. Narovnal nohavici a vzpřímil se. Usmál se, aby každý viděl, že šlo jen o nevinnou příhodu, která jej nikterak nevyvedla z míry, jen ho pobavila, nic víc.

Když mu bylo osm, dávno před prvními reality show, si vysnil televizní kanál, kde budou dávat jen jeho. Neustálý přímý přenos. Dvacet čtyři hodin denně. Když bude osm hodin spát, bude v televizi osm hodin tma a jeho pravidelné oddechování. Když bude ve škole, bude v televizi, jak sedí v lavici a zapisuje si, a když bude sám, kdykoli a kdekoli, nebude tak doopravdy sám, stále ho budou sledovat diváci. Protože jaký smysl by život měl bez svědků?

Nedokázal ten starý zvyk vytlačit z hlavy. Když o tom přemýšlel, nevěděl, zda by na takový program chtěli lidé koukat. On by se díval rád, ale nebyl si jistý, nakolik jsou ostatní lidé jako on. Vrtala v něm pochyba, že je jiný.

Sychravý večer začátku listopadu. V osm hodin už byla tma, světla lamp se rozpíjela v mžení. Karel kouřil. Mířil pomalým krokem na druhou stranu města a byl sám.

V šachovém klubu sedělo ten den jen několik důchodců, mluvili o politice a dělali slabé tahy. Odmítali hrát bleskové partie. Karel se chvíli zdržel, protože to pokládal za zdvořilé, ale jakmile vycítil, že už společenské povinnosti vyhověl, odešel. Odešel rychle a rozhodně, věděl nade vší pochybnost, že tam nechce zůstávat.

Venku ale zpomalil. Zapálil si cigaretu a spíš se šoural, než šel. Mohl by jít například do Mezírky, tušil, že by tam našel několik svých spolužáků, ale nedokázal se rozhodnout, zda je to důvod tam jít, nebo důvod jít jinam. Společnost spolužáků ho vůbec nelákala, na druhou stranu jít někam sám to si nedovedl vůbec představit. Zamířil tedy k Mezírce.

Všechny tyto rozvahy probíhaly na hlubší, slovně neformulované úrovni vědomí, na první rovině si v duchu zpíval jakousi smutnou písničku, a značnou část volní kapacity věnoval také kouření. Tato činnost mu zdaleka nepřipadala tak prostá jako ostatním. Alespoň se mu zdálo, že ostatní lidé dovedou kouřit nenuceně a s okouzlující přirozeností - zatímco pro něj samotná koordinace pohybů rukou a načasování vdechu a výdechu vyžadovaly značné úsilí. Nejspíš to bylo jen nedostatkem cviku, rozhodl se stát kuřákem teprve nedávno, a navíc snad dbal při kouření příliš mnoha ohledů, jimiž se běžný kuřák nezatěžuje. Snažil se například vyfukovat kouř co nejdál od sebe, aby jím byl co nejméně cítit. Ze stejného důvodu držel cigaretu daleko od těla. Nebylo pak snadné všechny tyto požadavky vybalancovat, zachovat důstojné a elegantní vzezření a ještě si zároveň vychutnat chuť dospělosti a nikotinu. Zvlášť když se po každém druhém vdechnutí rozkašlal. Nepropadal žádným záchvatům kašle, dařilo se mu tyto epizody omezovat spíš na úroveň drobných zakuckání, ale stejně věděl, že jakákoli nenucená přirozenost zmizí s prvním takovým projevem amatérismu. Musí zkrátka trénovat.

Lámal si hlavu, co ho vlastně na cigaretovém kouři může tak dráždit. Nikotin to jistě nebude, našel si jeho účinky v encyklopedii, ta látka mu byla vysloveně sympatická. Že by se tak jeho tělo podvědomě bránilo dospělosti, to se mu taky nějak nezdálo. Proč by se bránilo zrovna kouři, když šest masturbací za den mu nečinilo žádné problémy. Možná to byl ten dehet, o kterém psali na krabičce, možná ten mu vadil. Rozhodl se tedy, že si příště pořídí cigarety s menším obsahem dehtu.

Zabrán do úvahy všiml si, že cigaretu dokouřil, až když si o ni spálil rty. Přišla další obtížná fáze: Odhodit špačka a zašlápnout ho. Viděl sice často lidi jen tak vajgla odcvrnknout pryč, ale to vnímal jako nesmyslně nebezpečné. Teď v listopadu by nejspíš žádný požár nezaložil, ale stejně není důvod si takový zlozvyk osvojovat. Ne, na cigaretu je třeba šlápnout, jedině tak může mít jistotu, že od jeho nedopalku neshoří půlka města a jeho samotného kvůli tomu nezavřou. Nemohl ale cigaretu jen tak upustit na zem, nevypadalo by to elegantně, navíc by se musel zastavit, možná dokonce udělat krok zpátky. Kdyby ho někdo viděl, mohl by si myslet, že je blázen. Vymyslel lepší způsob, jak na to: odhodit nedopalek kus před sebe a pak jej za chůze hezky plynule zašlápnout. Potíž byla v tom, že se vajgl často někam zakutálel, někdy ho hodil příliš daleko a stranou a musel se k němu pak zacházet, jindy naopak skončil příliš blízko a Karel pak nestihl upravit krok, musel se zastavit - a vypadal hloupě. Potom tu byla ještě jedna metoda: najít si nějaké vhodné místo, nějaký předmět, o ten cigaretu típnout, nechat ji ležet a jít dál. Považoval to zdaleka za nejlepší způsob, bohužel ale málokdy takové vhodné místo našel.

Tentokrát měl štěstí. Zamáčknul cigaretu o rezavý odpadkový koš. S dobrým pocitem se pak vyčůral do trávy. Došel teď k místu, kde pěšina mezi paneláky, kterou se dosud ubíral, sbíhala zašlým schodištěm dolů na hlavní silnici. Byl asi tak v půli cesty. Kropil trávník a spadané listí před sebou, na okamžik mu bylo skvěle. Močil a rozhlížel se, pokoušel se nahlédnout do rozsvícených oken bez žaluzií, zahlédnout v nich alespoň náznak pohybu, a nezapomněl ani provázet pohledem každé auto, které projelo po cestě pod ním. V mžení se objevila žlutá skvrna, rostla, až po chvíli zmizela a nahradila ji červená, méně výrazná skvrna zadních světel a hluk motoru odezněl.

Bylo až s podivem, že při tom všem našel dost soustředění, aby ve vhodnou chvíli oklepal úd, opatrně jej uložil zpět do slipů a vyhnul se přitom jakékoli nehodě. Vůbec s podivem pak již nebylo, že si nepovšiml dvou dívek, blížících se po chodníku. Uviděl je až teď. Nejspíš si ho také dosud nevšimly, byly zabrané do hovoru. Stál nehybně a prohlížel si je. Zdálo se mu, že je zná. Chodily na gymnázium o ročník níže než on, občas je potkával na chodbě. Obě měly světlé vlasy, obě mu připadaly pohledné, až příliš pohledné, tím bolestným způsobem, který mu způsoboval závrať. Teď procházely kolem něho, stěží pár metrů od něj, a přitom jako by nepatřily do stejného vesmíru. Stál, nehýbal se, ani moc nedýchal. Zastavily se přímo pod ním. A pak se stalo něco neskutečného - vzhlédly a oslovily ho:

"Čau, co tam děláš?" zeptala se ta menší.

"Nic. Čumím," odpověděl a potěšilo jej, že pevným hlasem.

"Aha. A jdeš někam do města?" na to ta druhá.

"Nevím. Možná."

"Hmm a nechceš jít s náma?" řekly obě současně.

Na krátkou chvíli cosi viselo ve vzduchu, chuchvalec vláken, linek a osudů, nerozmotatelné klubíčko nerealizovaných možností.

Než jej rozetlo jasné, znělé:

"Ne."

Vyšlo mu z úst zcela automaticky, nijak o něm nepřemýšlel, ale vyslovil ho s definitivou, která nepřipouštěla další diskusi. Dívky se ušklíbly a pokračovaly v cestě. Klubíčko osudu se zachvělo ve vzduchu a v jednotlivých nitkách dopadlo na zem.

Hleděl za nimi. Cítil, jak se dme pýchou. Dokonce si zapálil ještě jednu cigaretu, na oslavu svého vítězství. Triumfálně čněl nad bojištěm a ani moc nekuckal. Díval se za dívkami a věděl, že se neotočí, věděl, že se nevrátí - ani ony, ani tahle chvíle.

Típnul druhou cigaretu vedle první a teprve potom se zas vydal na cestu. Jestli tohle dávali na nějakém kanálu, tak si všichni diváci určitě říkají, jak je drsnej.

Zbytek večera pak proseděl v tichosti vedle svých spolužáků. Vypil šest piv a šel sám domů. V posteli dvakrát masturboval. Myslel na ty světlovlasé dívky. Ve svých představách je hladil ve vlasech, držel je za ruce a povídal si s nimi. Do pocitu pýchy se vetřel smutek.

Počínající zoufalství zaplašil třetí masturbací, teprve pak byl dost unaven, aby dokázal usnout.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.03.2020 21:47:22dát kritice tipMajaks

Uff. Tak to jsi mě uklidnil.

21.03.2020 21:45:22dát kritice tipK3

nad Orlicí.

21.03.2020 21:38:49dát kritice tipMajaks

Ve Žďáru nad Sázavou - nejšerednějším městě republiky?

21.03.2020 21:37:21dát kritice tipK3

Ředitelka, tady u nás ve Žďáru. Hráli spolu. Moc ho nebavilo si hrát s autíčky. 

21.03.2020 21:33:30dát kritice tipMajaks

Učitelka ve školce? Tak to je hodně neobvyklý. Ještě mi řekni, že byla mladá a krásná.

21.03.2020 21:03:51dát kritice tipK3

Když odešel na školu tak závodění nechal. Jinak hráli mladí staří dohromady, i při soutěžích. Jinak ho naučila šachy učitelka v mateřské školce. Jednou jsem ho přihlásil na běh pro předškoláky, kde byla i soutěž v šachu...

Hele nemusíš to brát tak vážně. Samozřejmě se nikdo nechová jako šachista, to jsem řekl blbost. Celkově jsem povídku moc dobře nepochopil ale na tom nezáleží.

21.03.2020 14:30:44dát kritice tipMajaks

Podle mě by to mělo jít objasnit z textu samotného. Ale samozřejmě můžu trpět autorskou slepotou. Zkusím ti zprostředkovat, co se k tématu čtenář dovídá, bylo by skvělé, kdybys pak mohl ještě jednou zareagovat a zprostředkovat mi, jak jsi to jako čtenář viděl.

Hned na začátku se říká, že do šachů chodil každý pátek. Už to je důvod sám o sobě. Zvyk je zvyk. Nicméně to zdaleka není všechno, po příchodu do oddílu Karel zjišťuje, že ten den jsou tam jen důchodci, formulace "ten den" silně naznačuje, že jindy tomu bývalo i jinak. Důchodci hvořili o politice a dělali slabé tahy. Karel zřejmě neměl rád ani jedno. A navíc odmítali hrát bleskové partie. Slovo "odmítat" bych si vysvětlil tak, že jim to Karel nabízel a oni nechtěli. Celkově z toho vyvozuji, že šel do šachů s představou, že tam bude i někdo jiný než důchodci a že si s někým zahraje bleskové partie. Představa nedošla naplění, proto zklamání a rychlý odchod.

Tak bych to viděl já. Zajímá mě, cos tam viděl ty.

K tomu, že se ti nezdáli šachisti jiní: Ty sám jsi vznesl otázku "copak by se takhle choval šachista?". Z formulace otázky se mi zdálo, že předpokládáš, že skutečnost, že je někdo šachista, má nějaký zásadní vliv na jeho předpovídané chování. Ale asi jsi to teda myslel jinak. Chtěl jsi možná jenom říct "copak by šachista odcházel z šachového oddílu?"

Co znamená, že hrál syn šachy velmi dobře?

21.03.2020 14:14:24dát kritice tipK3

Jak? Normálně, když šel do šachu tak hrál šachy. Můj syn, shodou okolností Karel, hrál šachy velmi dobře, a chodil jsem se na ně dívat, nezdáli se mi jiní. Tvůj šachista se chová neobvykle, určitě by měl mít nějaký důvod, který by to chování objasnil. Možná to tam píšeš ale uniklo mi to. Čtenář by to asi měl vědět. Nebo je to opravdu jenom úryvek a bude to pokračovat? Jinak v tom nic nehledej.

21.03.2020 13:54:55dát kritice tipMajaks

to je jen takový upřesnění, Goro

21.03.2020 13:53:15dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zamlada tam nebylo... tedy bude pokračování?

21.03.2020 13:29:00dát kritice tipMajaks

Tak piv dáme nekonec kompromisně šest.

K3, docela rád bych si o tvých otázkách popovídal, ale položil jsi jich až příliš mnoho. Abych od někud začal: Jak by se podle tebe choval šachista?

 

19.03.2020 09:02:46dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Vlastně mě nezajímalo, kam šel a proč odešel, sám to jen matně tuší...

On to párkrát trefně, i když jako by tomu sám nevěřil, vyjádří, jak to s ním nejspíš je, hledání v textu je zde to nejzábavnější a to nejpesimističtější zároveň. Jeden příklad:

...nebude tak doopravdy sám, stále ho budou sledovat diváci. Protože jaký smysl by život měl bez svědků?

Nedokázal ten starý zvyk vytlačit z hlavy. Když o tom přemýšlel, nevěděl, zda by na takový program chtěli lidé koukat. On by se díval rád, ale nebyl si jistý, nakolik jsou ostatní lidé jako on. Vrtala v něm pochyba, že je jiný.

18.03.2020 21:25:09dát kritice tipK3

Vidíš, mě třeba ty piva nevadí, to bývala naše obvyklá dávka, a tím pádem se mi to zakončení líbí. Akorát bych po nich nemohl být v tichosti:).

18.03.2020 19:00:59dát kritice tipMajaks

K3, dík za čtení a za komentář. Docela mi, myslím, pomohl. Zvlášť otázka, proč lidé odcházejí odněkud, kam předtím přišli, mně zaujala.

18.03.2020 18:36:20dát kritice tipK3

Mě se text líbil k těm tkaničkám, potom mi to přišlo víc než divné. Nevím, možná to byl záměr, popsat takového zvláštního podivína. Už s těmi tkaničkami, proč nad nimi tak přemýšlel. Jako kdyby nebyl normální, ale i kdyby. Proč šel celé město do šachu a pak odešel, proč je toho tolik o jedné cigaretě? Copak takhle by se choval šachista? Nemůžu tomu věřit, bohužel. Ale třeba to o tom kanálu by mě docela bavilo, já jsem si vždycky představoval nějakou neviditelnou kameru která by natáčela můj život, protože mám rád vzpomínky, ale ne pro cizí lidi. Jako celek vlastně nevidím důvod, proč to bylo psané. Vím, že tě zklamu, ale jsem pouze jeden čtenář, ostatní budou třeba přívětivější.

18.03.2020 06:41:26dát kritice tipMajaks

Dekuji za precteni. 

Preklep opravim, uberu dve piva. Truman show neznam, takze zamer jiste ne.

Goro, ty texty vznikly docela daleko od sebe. Samotneho me pobavilo, kdyz jsem si vsiml, ze se tam ty skvrny opakuji. 

Jeste jednou diky obema. 

17.03.2020 23:01:21dát kritice tipLuzz

sedm piv je docela dost. nevěřím. je hlavní hrdina alkoholik?

 

text je fajn... sice jakoby o ničem, pořád to směřování odnikud nikam, ale fajn. nerealizovaný možnosti...

občas mi naskočila Truman show (záměr?)

 

mimochodem, tohle mě napadne skoro vždycky, když zahazuju cigaretu:

Ne, na cigaretu je třeba šlápnout, jedině tak může mít jistotu, že od jeho nedopalku neshoří půlka města a jeho samotného kvůli tomu nezavřou

17.03.2020 21:28:05dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Bude víc "úryvků" Karla nebo jiných postav? Nebo je to pouhý název, pak s malým písmenem?

Podivín s obsesemi, ten bedlivý pozorovatel mne zaujal nejen zvláštnostmi v chování, ale i způsobem uvažování. Trochu se /z mého pohledu/ opakuje to o skvrně /zde skvrnách/ z předchozí povídky, kterou používáš ke změně pohledu a situace.../jen postřeh/.

Zajímavé, klidně bych četla dál. 

Udělal ještě nekolik kroků, - několik



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.