Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+18 neviditelných
Dvě děvčátka
datum / id18.03.2020 / 504825Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno157x
počet tipů12
v oblíbených0x
Dvě děvčátka

Dvě děvčátka

       V úterý 8. května 1945 skončila v Mostě v odpoledních hodinách příjezdem jednotek Rudé armády strašlivá válečná smršť. Na tehdejším prvním, (Hitlerově) náměstí, rudoarmějce, tankisty 17. mechanizované brigády, ze 4. tankové armády generálplukovníka Leljušenka uvítali zástupci revolučního národního výboru. Situace zde byla dost nepřehledná a chaotická. Ve městě sužovaném nepřetržitými nálety amerických bombardérů tehdy žilo třiadvacet tisíc Němců, kolem třech tisíc Čechů a mnoho tisíců všech možných národností, vězňů, zajatců a totálně nasazených lidí z celé Evropy.

      Řízení města se ujal revoluční národní výbor. Byla to složitá situace, doba v pohraničí byla tehdy více než divoká. Prakticky hned naplno začal probíhat odsun Němců z Mostecka. Někteří odcházeli sami. V srpnu již bezpečnostní referát ONV v Mostě evidoval šest tisíc osm set odsunutých.

      V internačních táborech, kde byli Němci soustřeďováni před nástupem do transportu, panovaly tvrdé podmínky. Získávali tím statut zajištěnce s omezenými právy. Takový pobyt mohl trvat několik dnů, ale také mnoho měsíců. Zejména v prvních týdnech zde panovaly absolutně nedostačující hygienické a stravovací podmínky.

      Němci museli nosit na paži bílé pásky, nebo kulaté placky na klopách kabátů. Bylo jim tímto záměrně připomínáno jejich nacistické, protižidovské opatření a týkalo se kromě jiného i přídělů potravin, které činilo stejné množství jako pro Židy za války.

      Existovalo mnoho omezení, kterým byli vystaveni. Nesměli používat veřejnou dopravu, navštěvovat restaurace, kina, divadla. Nesměli vycházet v noci a bez zvláštního povolení, nesměli používat ani rádio. Německé školy byly zavřené, někde nesměli používat chodníky a ve všední dny jim byla určena všeobecná pracovní povinnost.

      V ranním mlžném oparu na konci června 1945 se sešly dvě děvčata, spolužačky, u drátěného plotu bývalého pracovního tábora číslo 21 u Velebudic. Z lágru, kde byli ubytovaní zajatci, vězni a totálně nasazení lidé na práci ve Velkoněmecké říši, se stal tábor internační.

      Devítiletá Hilda Brunner, stála mezi suchými trsy vysokého bodláčí, držela se oběma rukama sevřenými prsty drátěného plotu vedle dřevěné brány. Smutnýma očima hleděla do tváře své kamarádky Berty Scheinerové, stojící venku za plotem. Hilda měla na levé straně kabátku bílou kulatou placku, kterou v lágru museli všichni nosit.

      Ještě před několika týdny spolu seděly v jedné lavici. Spolu utíkaly do krytu, spolu se dlouhé hodiny bály, spolu čekaly, co bude, kdy to všechno skončí. Mluvily spolu většinou německy, ale díky Bertě, která Hildu naučila česky, přecházely mimovolně mezi oběma jazyky bez problémů a rozuměly si. V rodinách se smíšeným manželstvím to bývalo běžné.

      „Berta, warum müssen wir hier in diesem schrecklichen Lager sein? Meine Mutter hatte noch nie jemanden verletzt. Ich mag es hier nicht. Sag es mir. Papa ist getötet und Mama ist allein.“

      „Hilda, já sama neznám,“ s obavou v hlase se snažila pochopit svoji kamarádku, „mutr říkala, že nás asi taky postěhujou. To bych šla k tobě na cimru. Je to tady opravdu frcvajflung. To je lágr. Tady přece byli zajatci.“

      „Je tu s náma unser Wolfová,“ svěřovala se Hilda, „bude nás tu prý také učit, ale nevím kde. Hier ist kein Platz. Je nás tady moc a máme někdy hlad.“

       Při návštěvě jí jednou dala lísteček s prosbou o mýdlo, vložky, zubní pastu, sešit, tužku, něco k jídlu. Pokud se potřebné dalo sehnat a z přídělů něco zbývalo, Berta jí to tajně přinášela. Její matka byla Češka, která sama pocházela ze smíšeného manželství a do seznamu obyvatel určených k odsunu zapsána nebyla. Manžel pravděpodobně zůstal někde na východní frontě a byl již dva roky nezvěstný. Žádné zprávy o něm neměla.

       Nevynechaly žádný den, aby spolu mohly promluvit. Alespoň přes rezavý plot s ostnatým drátem. Už tam měly vyšlapané místečko.

      „Berta, es ist schrecklich hier, aber ich bin froh, dass es keine Luftangriffe mehr gibt. Šádné sirény.“

      Hilda přisvědčila: „Ju, už sem taky ráda, bylo to hrozný. Přežily sme to. Jen teď nevíme, co bude. Pustěj vás někdy raus?“

      „Mutter musí každý den pracovat na statku. Vozí je tam auto. Ven je zakázáno.“

       Přece jen se jí to podařilo začátkem srpna. Výjimečně Hildu pustili na návštěvu k Scheinerovým. Berta na ni již čekala u brány. Obě si padly do náruče a dlouho se objímaly.

       Hilda se povšimla, že Berta má na kabátku bílou placku, kterou ona sama musela nosit a zeptala se jí:

       „Warum hast du diesen weisen Etiket?“ zeptala se s podivem.

      „Sme spolu,“ odpověděla rozhodně Berta, „byly sme spolu a budeme immer noch.“

       „Ju, du bist ein Dummkopf, ale dobra kamerádka,“ soucitně kroutila hlavou Hilda.

       Šly pěšky hruškovou alejí kolem oprámu přes Bayerku, a od krematoria na Tchöppernhöhe se chtěly svézt tramvají na Saras - Zahražany. Veliká cedule u služebního domku tramvajáků je varovala. Do tramvaje nastoupit nesměly. Šly dál pěšky dolů kolem kasáren, kde bylo plno tanků a kanonů. Se strachem otáčely hlavu, aby nemusely reagovat na pokřik vojáků, kterému stejně nerozuměly, ale jejich posunky jim byly srozumitelné více než dost.

       Paní Scheinerová je hezky uvítala a věnovala se hlavně Hildě, kterou vykoupala a převlékla do čistého prádla. Hilda jí děkovala s pláčem, protože takovou péči již v lágru zažít nemohla.

       Po obědě se šly děvčata podívat na Šlosberg. Cesta k bráně byla uzavřená. Hrad měli stále obsazen vojáci. Dívaly se na starobylé město alespoň z Vogelschauort až k Rudolicím a na Špičák, kam chodívaly na školní výlety. Nechtělo se jí hned zpátky, zatoužila vidět jejich původní byt, její domov.

       Brunnerovi bydleli na Sarase v ulici Unter dem Hügel, kde bylo několik menších domů s bohatou zelení a množstvím lip a javorů. Ulice, kde kdysi pobíhaly děti a procházely se maminky s kočárky, byla pustá, tichá, bez života. Jen dlouhá bílá šipka na podezdívce jejich plotu s nápisem Zum Luftschutzraum připomínala nedávné probdělé noci při náletech.

       Dovnitř do jejich domu se bohužel vejít nepodařilo. Dům byl zapečetěný a zamčený z důvodů ochrany před rabováním. Nikdo tam nebyl. Hilda vzpomínala, že někteří ze strachu a obav z bombardování a blížící se frontou odjeli už v březnu. Krejčí Stepanek s manželkou a dětmi odjeli do Bavorska k příbuzným. Bylo tu smutno. Ani v ulici nikoho nepotkaly. Naposledy se Hilda pohledem na jejich okna v prvním patře rozloučila a se semknutými rty se obrátila na Bertu:

       „Nerozumím, verstehe nicht.“

       „Ju, já taky neznám, proč nemůžete čekat tady,“ odpověděla Berta váhavým polohlasem, jako by se bála, aby je nikdo neslyšel.

       Vrátily se mlčky k Scheinerovům. Držely se jen za ruce a hledaly odpověď, která nepřicházela. Paní Scheinerová vybavila Hildu taškou s jídlem a toaletním papírem. Berta doprovodila Hildu až do Velebudic. K lágru s ní nešla. Měla strach, aby ji vojáci nechytli a nemusela tam zůstat také.

       Scházely se častěji, tušily, že se jejich společné chvíle dlouho opakovat nebudou. Na konci prázdnin, bez předchozího rozloučení, přišla Berta k bráně a Hildy se nedočkala. Ani druhý den, ani další dny. Hilda s maminkou byly pryč a s nimi mnoho jiných. Žádné zprávy o nich neměly.

       Berta s matkou měly štěstí. Do odsunu zapsány nebyly a mohly zůstat ve svém bytě blízko druhého náměstí. Otec zůstával v seznamech nezvěstných a byla velmi malá naděje, že se vrátí, nebo že se o něm něco bližšího dozvědí.

       Uplynulo 45 let, co jednotky Rudé armády vjely v odpoledních hodinách do města Mostu, ukončily strašlivé válečné běsnění a byly uvítány zástupci Revolučního národního výboru. Tehdejší první (tehdy Hitlerovo) náměstí již neexistovalo. Zmizelo v hloubce šachty povrchového lomu a vzalo s sebou i zašlé vzpomínky. Nezbylo nic, ani po druhém náměstí, kde bydlela Berta s maminkou. Starý Most zmizel.

       Po dlouhých létech přišlo překvapení. Berta získala přes jedno křesťanské společenství, usilující o změny v německo-českých postojích, názorech a debatách, spojení na Hildu. Jejich přátelství ožívalo v dopisech a telefonních hovorech. Osobní návštěvy se jim uskutečnit nepodařilo. Jejich kontakty časem ustávaly pro jiné starosti a rodinné záležitosti.

       Až 9. listopadu 1989 došlo k velkému zlomu. Berlínská zeď padla. Největší překážka jejich přátelství zmizela. Náhle a doslova přes noc. Z obou děvčátek byly již šťastné třiapadesátileté babičky, ovdovělé, ale zdravé a těšící se na setkání. Stály opět proti sobě a nedělil je žádný plot, žádné dráty, žádná zeď. Jen dlouhá doba odloučení, doba zoufalství, naděje, živené nenávisti, strachu a nepochopení, která skončila. „Berta, ist das wahr? Bist du es wirklich?“ „Hilda, ich bin so glücklich,“ s radostnou tváří šeptala Berta, „immerhin haben wir gelebt!“ Začátkem ledna 1990, po pádu zdi, došlo po 45 letech konečně k jejich setkání. Bylo to v Berlíně. Objaly se pevně a držely. Dlouho se tiskly k sobě, slzy odplavovaly všechnu tu bezútěšnou dobu a smáčely jejich vrásky na tvářích, které již připomínaly tváře děvčátek jen málo.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.03.2020 09:06:48dát kritice tiplastgasp

Luboši tvůj mruk mě velmi potěšil. Díky za zastavení a hodnocení.

21.03.2020 23:06:45dát kritice tipKočkodan

Myslím si, že vůbec neuškodí, když v chóru pochvalných čtenářských mruků zazní i ten můj.

19.03.2020 22:39:38dát kritice tiplastgasp

Jendo díky za přečtení a zhodnocení. Potěšilo to, opravdu. Tenhle příběh mi vzal kus šťávy.

19.03.2020 21:55:04dát kritice tipzeleda

Přemku, napsal jsi to krásně. Ostatně, jsi vynikající stylista. Moc pěkný příběh. 

19.03.2020 15:14:471 tipů dát kritice tiplastgasp

Karle díky za zastavení a hodnocení. Máš pravdu. Já jsem chtěl, aby příběh vyzněl nadějně, optimisticky, že se jednou z toho poučíme.

19.03.2020 15:11:35dát kritice tiplastgasp

Renáto díky za přečtení a hodnocení. Jsem rád, že zaujalo. Připomenout si, že dnešek nebyl zadarmo.

19.03.2020 14:18:581 tipů dát kritice tipK3

O tom by se, Přemku mělo psát asi donekonečna, často se mi zdá, že jsme spíš nepoučitelní. U tvého příběhu měly hrdinky štěstí, že k sobě našly zpátky po takovém odcizení cestu. Často to tak nebylo a kamarádky či kamarádi si už neměli co říct.

19.03.2020 13:52:03dát kritice tipVika

Hezky napsané, je cítit reálný základ. 

19.03.2020 11:03:46dát kritice tiplastgasp

Majaks - díky za přečtení a hodnocení. Byla to zajímavá deutschböhmisch, ale tak se tehdy mluvilo.

19.03.2020 09:51:53dát kritice tipMajaks

Hezky jsem si potrenoval nemcinu. 

19.03.2020 09:45:57dát kritice tiplastgasp

Evženie - díky za přečtení a hodnocení. Snad se lidé jednou poučí.

19.03.2020 09:37:28dát kritice tipEvženie Brambůrková

Takové příběhy mne vždy rozesmutní. Tolik zbytečného utrpení jen proto, že máme jinou řeč. 

19.03.2020 09:19:13dát kritice tiplastgasp

Jaroslave děkuji ti za citlivé posouzení a hodnocení. Oni ještě někteří mezi námi žijí a svým smířením nám dokazují, že svět bez nenávisti a kruté bezohlednosti je možný.

19.03.2020 09:12:50dát kritice tiplastgasp

Jano díky za přečtení a hodnocení. Sám se divím, jak je možné psát krásně o zlu a nenávisti.

19.03.2020 09:11:391 tipů dát kritice tiprevírník

Je dobré zavzpomínat tímto lidským způsobem na to, co je zdánlivě dávno pasé, ale co je součást historie a zůstane tam. Pro připomenutí od těch, kteří byli její součástí a prožívali podobné osudy. Pro mladé i ty budoucí je to k nezaplacení. Samozřejmě dávám tip.

19.03.2020 08:55:27dát kritice tipvesuvanka

Krásně napsané, byla to zlá doba. TIP

19.03.2020 08:19:37dát kritice tiplastgasp

Mikeš - díky za přečtení a hodnocení.

19.03.2020 08:19:03dát kritice tiplastgasp

blacksabath - díky za zastavení a hodnocení. jsem rád, že zaujalo.

19.03.2020 08:08:46dát kritice tipblacksabbath

Alespoň přes rezavý plot s ostnatým drátem.....slzy odplavovaly všechnu tu bezútěšnou dobu a smáčely jejich vrásky na tvářích, které již připomínaly tváře děvčátek jen málo..............*/************

18.03.2020 23:38:561 tipů dát kritice tiplastgasp

Gora  díky za přečtení a hodnocení. Nikdy jsem tomu neporozuměl. Prostě jsme to prožili.

18.03.2020 23:37:21dát kritice tiplastgasp

Romane děkuji za přečtení, potěšil si mě. 

18.03.2020 23:36:03dát kritice tiplastgasp

dievča z lesa - díky za zastavenía hodnocení.

18.03.2020 23:01:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přemku, pěkný příběh s dobrým koncem, i když hrdinky neměly snadný život... vypadá že má reálný základ...

18.03.2020 22:32:49dát kritice tipR. L.

/*Nechci to kazit jakýmikoliv slovy navíc, tip*/



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.