Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Pokračování - Část 2. Azab (Duben) Ukončení
datum / id20.03.2020 / 504854Vytisknout |
autorClairOne
kategoriePovídkyDalší dílo autora
sbírkaObětí v objetí ,
zobrazeno35x
počet tipů1
v oblíbených0x
Pokračování - Část 2. Azab (Duben) Ukončení

Duben 

 

Po dlouhých dvou měsících nejistoty, kdy se znovu uvidíme, se konečně objímáme. Jedeme taxíkem do bytu, míjíme celý pozemek letiště obehnaný vysokou zdí, pár domů, paneláků, hotelů a přijíždíme k našemu domu, vejdeme do bytu a znovu se obejmeme. Tohle objetí mi vždy chybí celé týdny, objetí ve kterém si můžu odpočinout, vydechnout a nabrat nové síly. 

Vybalím si další a další věci, které jsem si dovezla. Strávím zde 18 dní a tak,  jsem vzala i nějaké jídlo ze svého domova a kuchyňské nádobí, které mi v lednu k vaření chybělo. 

Nic se nezměnilo, až na jedno, teď budeme každý den spolu, jelikož se vzdal práce v hotelu, kde jsme se setkali poprvé. Naštěstí tu mám i novou německou kamarádku Jelen, přítelkyni jednoho z jeho kamarádů. Domluvili jsme se na společně strávených dnů na pláži, nakupování a jiných věcí, které nás budou bavit. 

První týden probíhal nádherně, jako v lednu, mezi námi se hodně věcí změnilo, fungovali jsme spolu velmi dobře. Přes den jsem zašla na pláž s Jelen, odpoledne jsme trávili s Azabem u filmu a jídla, večer jsme odcházeli buď na diskotéku nebo do naší kavárny. Do supermarketů jsem se dopravovala sama nebo s Jelenou, zvykla jsem si na život tady velmi rychle. Ovšem mi chyběl můj domov, moje rodina a hlavně ten malý chlupatý tvoreček Amy. Být v Hurghadě znamená stesk po Amy, být v Česku znamená stesk po Azabovi a volnosti, kterou jsem tady našla. 

 

Vlastně ani nevím, jak se všechno pokazilo. Moje noci trávené o samotě, kdy jsem nemohla odejít s ním. Osamocené dny, kdy vyspával, jelikož se vracel k šesté hodině ranní. Zlom, kdy mezi námi stavěl zeď. Ve skutečnosti pro mě nebyl problém, být sama doma, ať jde a baví se, vyřizuje práci, ale copak je těžké říct `odcházím`? Oblíkl se a beze slova mě opustil, zamkl dveře a ani se nezeptal, zda budu chtít někam jít. 

Snažila jsem se, ale respektovat, že chce být sám s kamarády. Možná se mi divíte, proč mě automaticky nenapadlo, že má jinou ženu. Nenapadlo, ani jednou. V tomhle jsem mu opravdu mohla věřit. Někdy zeď mezi dvěma lidma není další osoba, prostě je to jen zeď složená z výčitek, otázek a špatné nálady. Každným dnem se zeď stále zvyšovala, nerozuměla jsem mu, chápala jsem, že bez práce je to těžké a najít si práci ještě těžší, ale já jsem tady pro něj. Každý den jsem se mu snažila zpříjemnit. 

Byl to už týden, co se mě ani nedotkl, možná mě lehce políbil, avšak i o polibek jsem si musela říct. Začala jsem se cítit jako narušitel, narušitel jeho osobního života. Ale přeci přežíváme pokaždé dva měsíce, proč bychom nezvádli i tohle? Snažila jsem se mu být oporou. Jenže jsem začala být velmi zranitelná a každé špatně směřované slovo k mé osobě, z jeho úst, mnou projelo jako nůž. Jednoho večera jsem se sebrala a odešla z bytu, s mobilem a pár penězi. Neměla jsem v úmyslu se nevrátit, potřebovala jsem se jen nadýchat čerstvého vzduchu, popřemýšlet. Byla jsem také velmi zvědavá, zda mě bude hledat a dotazovat se, kde jsem. Vždycky to takhle dělal, vždy chtěl mít přehled o tom, kde a s kým jsem a zda jsem v pořádku.

Brouzdám uličkami mezi domy ve čtvrti, zda se tomu tak dá říkat, muži sedící na ulici se na mě divně divají, ale nic neříkají. Vzala jsem si dlouhé kalhoty, tenisky a bundu, abych na sebe nepoutala ještě větší pozornost. Sedla jsem si na velký kámen v písku, který byl blízko rušné silnice, které vedla kolem letiště. Byt měl opravdu blízko a mohla jsem sledovat každý přílet a vzlet. Pomalu se začalo stmívat, mešita, která stála opodál se rozezněla. Zavřela jsem oči, zapouslouchala se a zhluboka se nadechla. Tlačí mě hrudník a já čekám na slzy, které ale nepřicházejí. Nedokážu popsat své pocity tehdy, vztek, lítost, ponižení? Po chvíli jsem si uvědomila, že se stmívá, měla bych se pomalu vrátit, na mobilu žádnou zprávu nemám, pravděpodobně leží tam, kde jsem ho nechala a spí. 

Při cestě zpět se ještě zastavím a opřu se o zídku jednoho z domů. Projíždějící muž na motorce, který rozváží mcdonalds, zastaví a zeptá se mě jestli jsem v pořádku a zda nepotřebuji pomoc. Snažím se vykouzlit úsměv a ujistím ho, že jsem v pořádku a jsem na odchodu domů. Nevím, zda mě chtěl chlapec pozvat na rande a nebo se doopravdy zajímal o to, co se mi děje. 

Vrátila jsem se do bytu, neprohodili jsme spolu jediné slovo. Znovu se obléká a odchází, beze slova. A já se rozpláču, konečně. Velmi se mi uleví a já vím, že tohle je konec. Bohužel tenkrát jsem si to stále nepřipouštěla. Stále dokola jsem obviňovala sama sebe, že já jsem ta chyba, neměla jsem odcházet, donutila jsem ho přemýšlet, kde a s kým jsem a k jeho situaci mu to nepřispělo. 

Jeden večer jsem se rozhodla, že se nenechám odbýt a půjdu s ním. Každý večer, kdy jsem doma a on se baví se svými přáteli, mi chodí zprávy od kamarádů, proč nejsem s ním. Opravdu už ničemu nerozumím, nepřijela jsem sem, abych seděla doma. Ovšem v kavárně to, ale nebylo jiné. Neumím popsat slovy, jak se ke mně choval. Respektive, jakobych neexistovala. Doby, kdy jsme tam seděli spolu, drželi se za ruce a usmívali se jeden na druhého, jsou dávno pryč. 

Z mého ponížení mě ale vyvádí ven jeho kamarád Dida, zajímá se o mně, směje se se mnou, vypráví mi o svém životě. Je velmi hezký, je to černoch, moje slabina. První dny, kdy jsme se setkávali, jsem se mu vyhýbala, nechtěla jsem přítomnost jiných mužů. Ale teď, když jsem se cítila sama, jako nikdy předtím, mi jeho společnost pomáhala k úsměvu. Setkávali jsme se vždy, když jsem přišla mezi ostatní s Azabem. Měl, ale vedle sebe přítelkyni, které si absolutně nevšímal, později jsem se dozvěděla, že už to velmi dlouho skřípe a měsíc na to se s ní dokonce rozešel. Ale to je zase jiný příběh.

Bohužel ve mně se začali probouzet sympatie vůči tomu vysokému, hubenému a usměvavému černochovi, každý kdo mě zná, si teď řekne `Typická Sára`, ale nešlo o jeho barvu plati, šlo o jeho charisma. Jenže já jsem ty černé, doslova černé myšlenky zaháněla hluboko do hlavy a zamykala je ve skříňce. Nechci být taková, už ne. Nechci opouštět Azaba v jeho situaci, kdy mu mám být oporou. 

Když jsem si začala myslet, že už je to mezi námi srovnané a doufala v lepší zítřky, přišla další rána. Nešlo ani tak o to, že mám za dva dny odletět zpět domů, ale o to, že mu přišla skvělá nabídka práce v Luxoru, který je vzdálený 4 hodiny autem. Nevěděl, jak dlouho tam bude a bylo velkým otazníkem, zda se vrátí do mého odletu. Ve chvíli, kdy mi to řekl, se mi podlomila kolena, bezmoc mě celá pohltila a já si nedovedla představit, že odletím, aniž by byl se mnou poslední den. Neměli jsme ani čas se pořádně rozloučit, jelikož musel odjet během půl hodiny. Celou jsem ji proplakala a nevěděla, co udělat nebo říct. Byl ke mně velmi chladný, ale já jsem ho pevně objala a uvolnila se ve chvíli, kdy mě pevně objal i on. Cítila jsem opět jeho lásku a starost v jediném objetí. Přála jsem si, aby se vrátil do mého odjezdu. 

 

Celou noc jsem nespala, usnula jsem se až k ránu, kdy začalo svítat. Bohužel stres projížděl celým mým tělem a naspala jsem sotva tři hodiny. Postupem dne jsem se smířila s tím, že se nevrátí. Začala jsem si balit věci, došla jsem na nákup, uvařila si, dělala cokoliv, abych přišla na jiné myšlenky. Vymyslela jsem také, že mu nechám vzkazy po bytě. Napsala jsem na několik lístečků slova či smajlíky. 

Odpoledne jsem byla velmi unavená, začala jsem usínat na gauči, když v tom jsem slyšela ránu, lekla jsem se, jelikož venku foukal silný vítr, zřejmě něco spadlo. Zvuk se ale opakoval a já si uvědomila, že mi někdo ťuká na dveře. Bála jsem se otevřít, ale možná je to kamarádka Jelena. Otevřela jsem pomalu dveře a viděla jsem tam stát Azaba! Nevěřila jsem svým očím! Padla jsem mu kolem krku, velmi pevně mě objal a mě spadl obrovský, opravdu obrovský kámen ze srdce. Byla jsem tak ráda, že se stihl vrátit do mého odjezdu a budu mít šanci se s ním ještě rozloučit a strávit s ním pár hodin. I když si šel na několik hodin lehnout, já jsem byla ráda, že je tady a pojede se mnou na letiště. 

 

Nastal čas jet na letiště, poslední hodiny jsme strávili koukáním na film a milováním. Po dlouhé pauze, kdy jsem se cítila bezcenná. 

Byla jsem smutná, ale převažoval ve mně pocit nejistoty, s tímhle pocitem jsem ještě neodjížděla, ani v listopadu. Před letišní halou mi předal můj kufr a obajli jsme se. Když jsem ho chtěla políbit, odtáhl se a podíval se na muže v uniformě před vchodem. Pochopila jsem a rozloučila se. 

Sedím na svém sedadle a dívam se, jak pracovníci nakládají naše kufry. Oddechnu si ve chvíli, kdy spatřím svůj kufr směřujíc do letadla. Je velmi lehký, opět jsem tu nechala dost věcí, protože je otravné to stále dokola převážet. Letadlo je poloprázdné a já na trojsedačce sedím sama, jsem tak unavená, odpoutám se a lehám si přes všechny tři sedadla a konečně usínám po několika probděných nocí. 

.............................................

 

 

Už na začátku jsem vám říkala, že se v mých příbězích nedočkáte happy endů. Ani tady to nebylo jiné. Ovšem tenhle konec byl velmi těžký. První týdny, kdy se mi prakticky neozýval. Já každý den dodržovala naší tradici a přála mu dobré ráno. Odpovědí jsem se dočkala málokdy, většinou jednou týdně. 

První dny, kdy se mi neozýval, byli velmi bolestivé. V noci jsem se budila, dny proplakala a bolest na hrudi stále zesilovala, pokaždé, kdy jsem si uvědomila, že může být konec. 

Abych byla upřímná, tři měsíce jsem fungovala velmi špatně. Každé ráno jsem se vzbudila s pocitem, že mi opět neodepíše. Ale já se nevzdávala a vždy jsem mu popřála dobré ráno. 

Nyní si uvědomuji, jak moc jsem byla hloupá, každý den jsem se více a více ponižovala a nevážila si sama sebe. Jenže, kdo nikdy nebyl v téhle situaci, nemůže mě v tuhle chvíli soudit. Nechtěla jsem, aby náš vztah po tom všem vyšuměl, nechtěla jsem ho opustit v nejtěžších chvílích. Každý den jsem se probouzela s jiným pocitem. 

Po třech měsícíh plných utrpení mě doslova ze začarovaného kruhu zachránil můj kamarád. Pověděla jsem mu ve zkratce, co se mi děje. Jeho otázka `A chceš být s někým jako je on, kdo se k problémům takhle vždycky postaví? Stojí Ti to za to?`. Už v posledních dnech jsem si uvědomovala, že to nikam nevede a kamarádova zpráva mi konečeně sundala růžové brýle z očí, možná spíše rozbila a zašlapala do země. 

Začala jsem si uvědomovat svou hodnotu, tohle přeci nemám za potřebí. Jsem mladá, čert vem věci, které jsem tam nechala, a měla bych si užívat života. Poznávat nové lidi a žít šťastný život, ne smutný život plný nejistot s někým, kdo se mnou ani být nechce. Ve chvíli, kdy jsem si všechny tyhle věci uvědomila mi spadla obrovská tíha z hrudi a já se cítila volná. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla pro SEBE. 

Občas se snažíme udržet kolem sebe lidi nebo věci, i když nám velmi ubližují. Někdy bychom je měli, ale pustit a zbavit se tíhy, která nás dusila. Dokud si však sami nezvážíme na pomyslné váze hodnotu naší osobnosti, budeme se dál trápit s lidmi, kteří jsou pro nás špatní. 

Můj sen o arabské princezně skončil a bylo to moje nejlepší rozhodnotí. Nešlo o jiné kultury, náboženství či barvu pleti. Jen jsme došli na konec naší společné cesty a já si vytvářím novou s bohatými zkušenostmi. 

 

Děkuju 

 

 

____________________________________




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.03.2020 08:19:301 tipů dát kritice tipMajaks

Ano, to je dulezite, poucit se. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.