Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

... je báječný jméno pro kapelu

21. 03. 2020
0
0
184
Autor
Melodrama

1.

*šum hospody, ladění kytary*

Filip: „Prostě nepřijela, protože jí zavřeli.“

Matěj: „Za co jako?“

Filip: „Nó, to já nevím. Je to Ondrova teta…“

*ladění kytary ustane, zazní položení ruky na struny, zůstává už jen ruch poloprázdné hospody*

Ondra: „Prej nějak rozbila záchodovou mísu… *téměř šeptem, trochu se studem* Na tři kusy“

Filip: *s nadšením malého dítěte* “Pánové…Tak by bylo báječný jméno pro kapelu.“

*Ondřej už opět ladí kytaru*

Matěj: *nezaujatě* „Ňáky dlouhý, ne?“

Filip: *odfrknutí* „Myslel jsem jenom Na tři kusy:“

Ondřej: *velmi teatrálně* „Dámy a pánové, přivítejte na podiu „NA TŘI KUSY“

Matěj: *snad ještě teatrálněji* „A davy šílí a holky po nás házej podprdy, zatímco jejich kluci vražedný pohledy!“

Filip: *s úsměvem*„Jó, kluci, teď se smějete, ale až vám na obličeji přistanou první kalhotky, komu budete děkovat za Na tři kusy?“

Ondřej: „Hele já nevím, nejspíš Kateřině, ne? Přece jenom, sbalili ji za to.“

*hudební předěl, zaznívá kratičký riff*

2.

Ondřej: *zazní tlumení strun dlaní, stále šum hospody* „A dál to nemám. Ale plesnivej Kiwi říkal, že to má potenciál.“

Filip:“No a kiwimu věříme proč? Protože je známej svojí hudební kariérou, nebo dokonce dobrým vkusem?“

Matěj: „Takže my budem fakt ohledně hudby věřit chlápkovi, co pracuje na poště? Vždyť si maximálně po večerech zabrnká na kytaru… A navíc chodí s Kateřinou, což je podle mě přímo oceánský dno!“

Filip:*zasněně* „OCEÁNSKÝ DNO…“

O+M: „By bylo báječný jméno pro kapelu. „ *oba se zasmějí*

Matěj: „Jo, my víme a ne, nebylo.“

*předěl na novou scénu*

3.

* melodie částečně jako Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě od Neckáře, zároveň ale o dost tvrdší přístup s Ondrovým hraným chraplákem*

Ondřej: “JAK MŮŽEŠ BEJT TAK KRUTÁ

DĚLÁŠ JAKO KDYBYCH NEMĚL CITY

Z TOHO SRABU HLAVA SE MI MOTÁ

A PŘÍČINA VŠEHO JSI TY“

Filip: „A to je jako co?“

Matěj: „Tos nepoznal? Přece pokus o rockovýho Neckáře. Nechci říkat, že zrovna neúspěšnej, ale dle mýho názoru docela dost neúspěšnej.“

Ondřej: „Žádnej Neckář, ale nešťastnej lovesong s trochou punku. Vy dva hudební barbarové to nemůžete pochopit.“

Filip: „Jó ahá, hudební barbarové. Nezapomínej, že já jsem frontman Ztracený bačkory.“

Matěj: “Ztracená bačkora se rozhodně nebudem jmenovat. A mimochodem, jakej frontman? To jsme snad ještě nediskutovali ne?“

Filip: „Diskutovali nediskutovali, vyplývá to přirozeně. Vy dva sice zpíváte asi tak stejně průměrně jak já, ale jsem si docela dost jistej, že mi to bude ve předu, blízko u fanynek, slušet nejvíc.“

Ondřej: „No to rozhodně. Zvlášť když ti ty reflektory rozzářej tu začínající pleš. Kdo bude frontman můžem řešit až třeba budem mít kloudnou písničku. Nebo až mi přestanete všechno kritizovat. Nebo až budem mít normální jméno.“

Filip: *zhurta* „Nor…“

Matěj: *skočí mu do řeči* „Upozorňuju tě, že v kapele, co se jmenuje NORMÁLNÍ JMÉNO nehraju.“

*riff na předěl scén*

4.

*šum hospody, bouchnutí rukou do stolu, šustění papíru*

Filip: „Vidíte, co mám?“

Matěj: *překotně* „Já první, já první! Začínající pleš.“

Ondřej: *skáče mu do řeči* „Ne! Křivej nos!“

Matěj: „Ha! Já už to mám! Syfilis!“

Filip: „Tak koukám, že jste stále moji vtipní kamarádi, vy voslové… Mám plakát tátovy starý kapely.“

*Matěj vstane, šustění papíru*

Matěj: “Oni se jmenovali MAJSTRŠTYK? Tak teď už vidím, po kom máš – jak jen to říct – fakt špatnej vkus na jména pro kapel.“

Ondřej: „Na jejich obranu, mně se to jméno líbí. Aspoň jeden majstrštyk můžou říkat, že měli.“

Matěj: „Tak a je to jasný. Z nás tří jsem já ten poslední, komu zůstala špetka vkusu.“

Filip: *zasněně* „…Špetka vkusu…“

5.

*předělový riff*

Táta: „Takže ty mi chceš říct, že máš kapelu, ale nemáš ani jméno, ani jednu písničku, ani domluvený koncerty ani nic? Filipe vždyť si chodíte jenom sednou do hospody a s sebou máte kytaru. Tomu nemůžeš říkat kapela, to se na mě nezlob.“

Filip: „Sám víš, jak je těžký bejt v kapele, tati. Prostě je složitý se domluvit, zvlášť, když jsme všichni takový individua.“

Táta: „Já teda nevim, jestli se tomu teď říká individua, my tomu říkali hospodskej povaleč. Radši se soustřeď na školu, kruci. Ať z tebe jednou něco je.“

Filip: „Ty to nechápeš, ze mě už něco je! Jenom ještě není úplně jistý co.“

Táta: „No… Tak to je přesně ten problém. Ještě není úplně jistý co.“

*riff na předěl*

6.

*smutná elektrická kytara a nějaký broukání tří mužských hlasů*

Matěj: „Takže co?“

Ondřej: „No, takže nic.“

Filip: „Jak jako nic?“

Ondřej: „Kapelu, co nemá jméno a ani žádnou pořádnou písničku, nikdo hrát nenechá.“

Matěj: „Já bych teda nějak oponoval, jo, ale ona to je vlastně pravda. Když nic nemáme, tak nemůžem hrát.“

Filip: „Vždyť máme, ne? Minimálně rockovýho bolavýho Neckáře.“

Ondřej: „Takže uznáváš, že je to dobrý!“

Filip: „Pozor, pozor, to nikdo neřekl. Jenom říkám, že to máme.“

Ondřej: „Aha, takže ty mi chceš říct, že já jsem jedinej, kdo tady dělá něco… něco… prostě něco. A vy nad tím ohrnujete nos. Tak to si fakt polibte.“

Matěj: „No bacha, já mám teď novej text.“

Ondřej: „Jo? A co je ti jako text bez hudby platnej? Jsem jedinej, kdo skládá hudbu, tak si mě trochu važte.“

Filip: „Á hele, veličenstvo umělec se zlobí.“

Matěj: „Náš osobní Mozart se rozhořčil.“

Ondřej: „Ježiš, jděte už fakt někam.“

*odšoupnutí židle, kroky – odchod* ¨

Filip: „To jsme asi přehnali, hm?“

Matěj: „Hm.“

*smutný drnkání elektrické kytary*

*riff na předěl*

7.

*slyšíme jen upíjení z půllitrů a šum hospody, pak kroky, odšoupnutí židle, posazení se, odkašlaní*

Ondřej: „Čau.“

Matěj: *polkne* „Ahoj“

Filip: *trochu nervózně* „Čau“

Ondřej: „Hele kluci…“

Filip: *aby utekl od tématu* „Takže, co říkáte na Nikdyz Nebylz?“

Ondřej: *položí razantně půllitr na stůl* „Ani nápad*

*Ondřej a Matěj se oba zasmějí *

*riff*

8.

*hraje troch sladká, možná až moc sladká melodie, do toho Filip medovým hlasem*

         Na záda ti napíšu tuší,

Všechno, co chtěl bych ti říct

Něco, co všichni už tuší

*melodie stále hraje, ale Filip už nezpívá, nebo takhle, snaží se, ale je jasný, že poslední verš improvizuje, snaží se ho domyslet*

Filip: „Říct… Potoky týct? Do naha se svlíct? Rozsvítit svíc?

*melodie končí*

Matěj: *žertovně a znuděně* „Z tvých veršů chce se mi blíCT“

*ostré zastavení melodie, struny kytary, Ondrej se zasměje*

Filip: „Vrchní veršotepec zas promluvil. Tak já nevím, jeden se snaží zjihnout dívčí srdéčka a kamarádi se mu vysmívají.“

Ondřej: „Tak se zase uklidni, veršotepče. Nebo možná veršotupče. Haha. Ne dobře, uznávám, blbej vtip. Já jenom, že bychom možná měli něco začít dělat.“

Matěj: „Vždyť děláme. Hele už jenom to, že se sejdem, je velkej krok.“

Filip: „Jasně, takže to, že se sejdem, vypijem každej dvě tři piva a pak jdem domů, je dělání umění?“

Matěj: „No tak to pivní bříško na stáří se samo neudělá.“

Ondřej: „Jo, to neudělá, jenomže hele, dvacet nám nebude vždycky. A kdy jindy chceš jako s kapelou prorazit? Kdy jindy, než ve dvaceti tvoje tělo unese ten neskutečnej nápor slávy. Kdy jindy. než ve dvaceti je omluvitelný chovat se jako prase a taky se jako prase v žitě mít?“

Matěj: „Hele takovej Macháček…“

Ondřej: „Hele takovej Macháček je jeden. A šance, že jednou budem někde ve stejný pozici jako on, je mizivá. To by tahle planeta byla přemacháčkovaná. Navíc teda sorry, ale nevím, jestli chci být zrovna Macháček. Kdyby aspoň Kieth Richards… “

Filip: „Takže chceš říct co? Že všechna snaha je zbytečná? Že z nás stejně nikdy nic nebude? Že všechny naše sny a naděje jsou totálně o ničem? Mimochodem o ničem je báječný jméno pro kapelu.“

Ondřej: „Tohle neříkám, ale…“ *nechce se mu to moc vysvětlovat*

Matěj: „Ale říkáš. A já už mám dost týhle generační deprese. Co to s náma je, že nedokážem nic. Nic dodělat, nic pořádně chtít, prostě nic.“

Filip: „Tak to zas klid. Něco chceme, ne? Nebo já mám pocit, že tohle chci.“

Matěj: „Fakt to chceš? Vždyť na kytaru hraješ průměrně, zpíváš průměrně a texty máme snad i pod průměrný. To mi neříkej, že tohle znamená něco chtít! Že takhle vypadá nějaká cesta za snem. Proč to vlastně vůbec chceš?“

Filip: „Já…“ *nemá odpověď, neví, co říct*

Ondřej: „Protože můžem.“

Matěj: „Jak jako můžem.“

Ondřej: „Protože to můžeme chtít. Co ti jako brání mít nějakej cíl? V týhle době? Hranice jsou dávno smazaný. V našem dvacetiletým světě je možný úplně všechno.“

Matěj: „Otázka je to, co je možný mimo něj.“

Ondřej: „Možný i nemožný, není to nakonec jedno? You only live once, a tak…“

Filip: „Ondřeji, právě si použil YOLO v konverzaci a já nevím, jak na to mám reagovat.“

Ondřej: „Reaguj, jak chceš, je mi to totálně volný. Stejně jako tyhle kecy.“

Matěj: „Jasný no. Takže změna tématu?“

Ondřej: „Že se ptáš.“

Matěj: „No… Včera jsem byl u Nikoly.“

Ondřej: „Počkej, takže ona tě jako pozvala k sobě, jo?“

Matěj: „Ne úplně, ale…“

*Matěj a Ondra se vrhnout do zapáleného rozhovoru o Nikole, ale jejich hlasy se postupně vzdalují – posouváme se do Filipova uvažování*

Filip: „Radši změnit téma než se trápit. Proč vlastně řešit něco, na čem mi záleží? Vždyť utýct nikdy nebylo a nebude jednodušší než od něčeho, co děláš dobrovolně. Vždyť to přece nevadí, můžeš začít další totálně zbytečnej, totálně absurdní projekt. Všechny dveře jsou otevřený. Otevřený teda ne úplně do kořán, ale škvírka tam je. Samozřejmě, to je víc, než měli naši rodiče, tak si toho važ ty pacholku. Nebuď sobec. Když něco nemohla bejt máma, když něco nemohl bejt táta, musíš to bejt ty. Nepromrhej i jejich šanci, sakra. A že je přede dveřma nával? Že se stojí fronta až do Uzbekistánu? Že je to samá zatáčka? A co jako? Než tu frontu vystojíš, třeba si uděláš kamarády. Nebo možná přejdeš k jiným dveřím? U těch vlevo stojí míň lidí. Jenomže ta fronta se rychle hýbe. Strach z možnosti uspět je reálná věc. Radši to nezkusit než pohořet. Vytetuj si to na čelo. A pak i po celým těle. Budeš jeden velkej demotivační citát – výkřik generace. *kolem ruch hospody postupně utichá, až se dostáváme do absolutního ticha, jenom Filipův hlas zní víc a víc smířeně* Nakonec od něčeho odejít, něco nedodělat, se ztratí v moři jiných životních událostí. Kdo si bude pamatovat další ztroskotanej projekt? Ty rozhodně. To je přece ale nakonec fuk. Je to fuk. Je to šumák. Je to Vitacit. Je to Tang. Je to jenom jeden hloupej vtip vedle druhýho. Stejně se nikdo nesměje, protože pointa se ti někde cestou ztratila. Ale to je to úplně poslední, na čem ti záleží. Cesta přece předchází cíl. A možná je konec uprostřed cesty. Možná je konec teď. KONEC.

 

KONEC


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru