Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Senoseč
datum / id21.03.2020 / 504952Vytisknout |
autorKarla9
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno51x
počet tipů4
v oblíbených0x
Senoseč

 

Nejstarší muž byl tenkrát skutečná hlava rodiny. Moc toho nenamluvil, ale už několik měsíců mne pozorovaly jeho živé, velmi světle modré oči. S Hedvikou jsem byl zasnoubený, ale o veselce se ještě nemluvilo. Byl jsem chudý ženich, proto bylo třeba zhodnotit jiné moje přednosti. Ve vlahém letním večeru jsme se loučili u branky, ústy zaklesnutí jeden do druhého, když se ozval stařečkův hlas.

 

„Tak Honzíku, ráno přijď na půl šestou, půjdeme spolu kosit.“

 

Byla to pro mne pocta. Už po páté hodině jsem podupával na zápraží. Zlaté ráno se vylíhlo z mlhy a vlhká tráva přikládala obklady na mou nervozitu. Došli jsme na louku, kde už čekali další kosáci. Ranní pozdravení nám kradla od úst ozvěna.

 

„Tak to je náš Honza, hoši.“ Pronesl stařeček pyšně. „Pustíme se do toho.“

 

Ozvalo se souhlasné zamručení a nejméně deset párů očí mne poplácalo po ramenou.

 

Začali jsme. V pohybech starého šlachovitého muže se snoubila verva s grácií. Čirá radost se na něco takového dívat. Postavil jsem se do řady vedle něj. Na povel se i ostatní kosáci začali rozmachovat. Otavy nám padaly k nohám jak zamilované ženy. A v tom lup. Nabral jsem krtičinu velikou jak dýně. Kosa jen smutně zazpívala. Stařeček se významně ohlédl a znovu nasadil. Chvilku jsem držel tempo, ale po pár metrech jsem zrudl studem začátečníka. Nechtěl bych být v tu chvíli krtkem. Stařeček mávnutím ruky zastavil pohyb země. Nikdo se nepohnul ani nepromluvil, dokud stařeček nevytáhl pomalým pohybem ocílku schovanou za opaskem. Brzy jsem byl víc zpocený z té ostudy, než z práce. Když jsme se vraceli, stařenka čekala na zápraží. Její laskavý úsměv mi vrátil chuť do života.

 

„Tak jak to šlo, chlapi? Pojďte si na štamprli.“

 

Stařeček neodpověděl ani nezpomalil. Rozvážným krokem mířil dál do stodoly. Jen maličko pootočil hlavu, udělal - pffffuj a uplivl si.

 

Stařenka mě pohladila po tváři a za rukáv mne táhla do sednice.

 

„Pojď hochu, pojď, Hedvika už čeká s obědem. Zkus starého pozvat na fotbal.“

 

 

 

   

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.03.2020 15:47:51dát kritice tipKarla9

Díky. Snažím se teď myslet na krásné věci. Sečení trávy k tomu patří.

22.03.2020 11:19:39dát kritice tipblacksabbath

Jo...kosit...to se musí umět.....pár krtin jsem už v životě také nabrala.....

moc krásně jsivyprávěla......*/****

22.03.2020 10:41:46dát kritice tipdievča z lesa

to je nádhera ... želám Ti veľa počúvania a písania

22.03.2020 09:46:00dát kritice tipKarla9

Byla jsem malá,  když chlapi společně sekali kosou. Tahám teď různé obrazy a příběhy z táty. Dokud to jde, je mu pětaosmdesát. Často myslím na to, jak se svět mění a jak některé věci přestávají mít smysl, přestávají existovat. Nenávratně. Můj syn neví, co je ocílka. Nikdy to slovo neslyšel. 

22.03.2020 01:34:18dát kritice tipR. L.

*/Takhle to dříve bylo a sem tam někde je. Měl jsem nemovitost na vsi asi deset let. Vím dobře, jak tam jsou vztahy a jak to chodí. Měl jsem patnáct set metrů ve svahu. Kosení týden, co týden motorovou sekačkou s hodně sníženou lištou na tzv. "hebký myší kožíšek". Nenechával jsem trávu padat do koše, ale rovnou zpět na trávník. Rovnou se tak pohnojila. Bylo to nakrátko stále, tím pádem jsem si to mohl dovolit. Kosu neumím. Měl jsem v garáži asi dvě, nikdy v ruce. Mám k těm lidem, co to umí postaru úctu. Nelžu. Mám věci poměrně vyhraněné a zaškatulkované. Jediné, co je na venku problém, je čas. Domluvíme se na nějakou hodinu. Přijde o dvě hodiny později. Měl jsem ještě něco. No jo sakra, to já taky, přestavěl jsem kvůli tomu celý plán soukromí...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.