Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+17 neviditelných
Když padá déšť 10a
datum / id24.03.2020 / 505052Vytisknout |
autorbixley
kategoriePřekladyDalší dílo autora
zobrazeno40x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"


Vysvětlivky: caveat venditor/emptor - prodávající/kupující si musí dát pozor 

Když padá déšť 10a

 

10

 

Jamie dorazil na večeři trochu dřív. Dělal to vždycky, protože se rád bavil s Isabel, když chystala jídlo. Seděl u kuchyňského stolu se sklenicí vína a poslouchal ji. Naslouchal jí s potěšením. Ale dnes večer to nešlo, protože to byla Mimina večeře a Mimi zakázala Isabel vstoupit do kuchyně. „Jenom kdybych něco nenašla,“ řekla. „Pak můžeš přijít a podat mi to. Dnes vařím já a ty máš volno.“

 

A protože byl Joe zaměstnán korespondencí ve studovně, vzala Isabel Jamieho do hudebního pokoje, kde se usadili u starého viktoriánského krbu. Během léta plnila Grace košík u krbu sušeným ibiškem ze zahrady a jeho vybledlé šedomodré okvětní lístky byly pokryty prachem z kouřovodu.

 

„Někdo mi říkal, že se mi komíny uvnitř drolí,“ řekla Isabel. „A každou chvíli odpadne kousek zdiva, aby mi to připomněl. Ale nemůžu se tím zabývat a něco pro to udělat. Můžu je dát spravit, ale to bude další výdaj.“

 

„Ale peněz nemáš málo, řekl Jamie. „Můžeš je dát spravit a mít cokoliv dalšího. Všechno, co chceš.“

 

Isabel se na něj podívala. Neměla ráda hovory o svých financích s kýmkoliv, zejména ne s Jamiem, ale tentokrát uvážila, co řekl. Můžeš mít cokoliv, všechno co chceš. A taky kohokoli? Přemýšlela. Bylo to hodně útočné a snažila se to pustit z hlavy, ale tato myšlenka byla vytrvalá: mohou nám peníze přinést člověka, pokud o něj stojíme? Byla to jen sprostá transakce nebo byli lidé opravdu přitahováni k těm, co měli peníze a dali se s nimi dohromady, i kdyby si jich za jiných okolností ani nevšimli? Přemýšlela o jednom postarším magnátovi, který se oženil s jednou z nejvíc okouzlujících žen světa. Vzala by si ho, kdyby neměl peníze? Bylo těžké si to představit, ale potom si řekla: vůbec tu ženu neznám, ani co chtěla a co na něm viděla. Jak vím, že ho nemilovala?

 

„To není tak jednoduchý,“ řekla Jamiemu. „Za prvé nemám těch peněz tak moc. A za druhé nerada utrácím.“ Nechtěla vypadat podrážděně, ale byla.

 

Jamie se zatvářil omluvně. „Promiň,“ řekl, „nechtěl jsem být hrubej.“

 

„Já vím,“ roztála Isabel.

 

„Jde o to,“ dodal Jamie, „že bys neměla nechat věci v domě odcházet. Jestli něco potřebuje opravu, tak ji udělat, než to bude ještě horší. Můj otec zná stavaře, kterej mu to říká pořád.“

 

„Je to pravda,“ uznala Isabel. Ale pak si vybavila rozhovor se svým německým kamarádem Michaelem von Poser při jedné z jeho návštěv. Byl to prominentní německý konzervativec, který věřil v to, že staré budovy se mají nechat zestárnout kultivovaně. „A když ti spadne strop,“ řekl Isabel  s jiskrou v oku, „máš dvůr. Zkus o tom přemýšlet takhle:“

 

Isabel tlumočila Jamiemu tuto poznámku a oba se zasmáli. Potom Jamie pohlédl ke stropu, jakoby chtěl zjistit známky hrozícího zřícení. „A co ten byt v St Stehen Street?“ zeptal se. „Jak to s ním vypadá? Učiníš nabídku?“

 

Isabel hned neodpověděla. Dívala se do své sklenice vína. Novozélandské bílé. „Cloudy Bay, kalný záliv,“ zamumlala.

 

Jamie pozvedl svou sklenici ke světlu: „A přitom tak čiré,“ řekl s úsměvem. „Tak co ten byt – chceš do toho jít?“

 

„A měla bych?“ zeptala se.

 

„Jistě, pokud chceš místo pro Grace, připadá mi to perfektní. Je to hezký. Bude s e jí tam líbit.A není to pro ni daleko na seance, které má tak ráda, jenom vyšplhá do kopce. Ideální.“

 

Isabel sebrala odvahu. „Něco se stalo,“ řekla opatrně. „Když se ptáš, tak můj právník s ní byl v kontaktu. Dali jsme najevo, že máme zájem, jejímu právníkovi a ten zase kontaktoval nás. Řekl nám, že Florence Macreadie chce ten byt pro mě, že přijme mou nabídku za cenu…“ Udělala pauzu. „No, o deset tisíc nižší.“

 

Jamiemu se rozšířily oči. „O deset tisíc míň? Je v nějaké zoufalé situaci? Pokud někdo dá další nabídku, bude muset nabídnout naopak o deset tisíc víc. Možná to myslela takhle a on to špatně pochopil.“

 

Isabel zakroutila hlavou. „Nepochopil. O deset tisíc míň. Má k tomu důvod.“

 

„Ano?“

 

„Přesně tak,“ řekla Isabel. Rozhodla se mu to říct, ale jak to má vyjádřit? Ačkoli pro Isabel se všechno změnilo, Jamie se choval, jako by se toho dne v jeho bytě nic nestalo. Cítila se tím trochu zraněná, protože to svědčilo o jeho lhostejnosti a chtěla s ním o tom mluvit, aby viděla, jak zareaguje. Ale když to udělá, může ho polekat, přivést do rozpaků nebo… Byla spousta možností, kterými na to mohl reagovat.

 

Zocelila se. „Evidentně si Florence Macreadie myslela, že ten byt plánujeme koupit.“

 

Podívala se na Jamie. Ale jediné, co udělal, bylo, že pokrčil rameny a napil se vína. „No a?“ řekl. „Pomáhal jsem ti. Chápu, že si to myslela. Lidi si berou přátele na obhlídku míst, který chtějí koupit.“

 

„Ne,“ řekla Isabel. „Chápeš to špatně. Myslela si, že my dva v tom bytě budeme bydlet. Spolu.“

 

Isabel byla překvapená tím, co udělal. Usmál se a řekl: „Jako spolubydlící? Prala bys mě prádlo?“

 

„Jako milenci,“ řekla potichu.

 

Jamie byl zticha. Isabel se na něj podívala, ale on na ni ne. „Aha,“ řekl.

 

„Je to k smíchu,“ pokračovala Isabel. Myslela tím to nedorozumění.To, že by ona a Jamie byli milenci, k smíchu nebylo. Teď ne.

 

Jamie na ni pohlédl a na chvíli uviděla něco v jeho očích.  Byla si tím jistá. „Je to opravdu k smíchu?“ řekl potichu.

 

„No, není…“

 

Jamie chvíli o něčem přemýšlel a Isabel s obavami čekala. Řekl: „Dala jsi už svou nabídku?“

 

Vzdychla. „To nemůžu. Nemůžu ji nechat prodat ten byt mně na základě toho, že tam budem bydlet my dva, když nebudeme. To by nebylo správný. Opravdu nebylo.“

 

Jamie se nad tím na chvíli zamyslel. „Ne, to nemůžeš. Chápu – teď když o tom přemejšlím.“ Odložil sklenici s vínem. „Jednou jsem koupil fagot od majitele, kterej byl opilej. Dal si inzerát do novin, kde uváděl, že prodá staré hudební nástroje. Přišel jsem k němu a on mi ukázal místnost s asi sedmi starými nástroji,, všechny v dost špatném stavu. Říkal, že je koupil v nějakém garážovém prodeji. Nějaký člověk, co opravoval nástroje, zemřel, a rodina prodávala všecko, co měl v dílně. Byl to jeho plán, ale zemřel dřív, než všechny nástroje restauroval.“

 

„A ten člověk, co je prodával, byl opilej?“ zeptala se Isabel.

 

„Jo,“ přitakal Jamie, „bylo to asi v sedm večer a předtím byl v hospodě s přáteli. Řekl mi to. Ale musel tam být několik hodin. Byl namol.“

 

Isabel se projevila jako filozofka. „Zajímavý problém,“ řekla. „Je dohoda uzavřená v opilosti platná? Moc pěkný. Myslím, že i opilí lidé vědí, co chtějí. Přesněji řečeno, stav opilosti v nich odhaluje mnohem jasněji to, co opravdu chtějí. In vino veritas.“

 

Jamie souhlasil, že to je pravda, ale v tomto případě to byla komplikace. „Na zemi ležel fagot. Hned jsem ten model poznal. Docela hezký exemplář. Chtělo to trochu oprav a byl by to krásný nástroj. Tak jsem se ho zeptal, kolik by za to chtěl, a on odpověděl: 'Ten klarinet?“ a pak řekl dost nízkou cenu.

 

Isabel se zasmála: „Takže tys ho koupil jako klarinet?“

 

Jamie se na chvíli zatvářil, jako by se styděl. „Bohužel ano.“

 

Isabel ho chtěla uklidnit. Ti, kdo vstupovali do obchodu, to dělali na vlastní riziko. Bylo to caveat venditor stejně jako caveat emptor. Ale jaký byl rozdíl mezi koupí starožitnosti od postarší osoby, která neznala její skutečnou hodnotu – což podle ní správné nebylo – a koupí něčeho od opilého ignoranta? Nebyl v tom žádný rozdíl kromě toho, že jsme soucítili se zranitelným člověkem a pro opilého soucit neměli. To byl morální problém. Předpokládalo to důslednost a nestrannost, která většině lidí vlastní nebyla. Vyžadovaly to některé školy etiky. Ale čím víc o tom Isabel přemýšlela, tím víc docházela k závěru, že takové požadavky nejsou lidské. Takhle lidé nefungovali. Jako lidstvo jsme byli slabí, nedůslední a podle toho jsme měli být posuzováni.

 

Jamie se podíval na hodinky? „Už by tu měli být,“ řekl. „Řekni mi o nich něco. Co je to za lidi?“

 

Isabel se taky podívala na hodiny. Uvědomila si, že ten okamžik už je nenávratně pryč. Kroužili kolem problému. Ale aspoň uviděla něco v jeho očích a řekl, že by to nebylo k smíchu, kdyby byli něco víc než kamarádi. A teď to věděla a to pro ni něco znamenalo.

 

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.03.2020 16:59:42dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mrkám na souhlas. .-)

24.03.2020 12:40:06dát kritice tipAlegna

plné naděje, tak uvidíme :-)....*

24.03.2020 12:37:44dát kritice tipbixley
redaktor prózy

:-))) smajlík od ucha k uchu

24.03.2020 12:35:42dát kritice tipKočkodan

Děvčata, tak jsme vytvořili trojku. (osob, kterým se zamlouval ten dialog)

24.03.2020 11:24:09dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mně taky. :-)

24.03.2020 11:03:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hm, dialog se povedl, tedy aspoň mne zaujal:-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.