On-line

Už je mi spíš čtyřicet, než bylo mi třicet

a nevím co je dobré a co špatné.

Přestože do všech stran se otáčím

co to dá.

Jako kohout na věži otáčí se za větrem,

ale směr má vždycky jenom jeden.

 

Hodnotím si hodnoty

a hrdě čelím krizím.

Pořád jsem, ale nepochopil co naděje i víra...

I když se jim občas aspoň trochu přiblížím,

aby zbyl mi na krku, jen zase další kříž

a kotva stahovala mě zvolna pod hladinu.

 

Nevrstvím si štěstí.

To přichází si samo - kurva!

A pranic obyčejně neznamená,

když neumím ho rozpoznat.

A tak si bzučí a bzučí hejno octomilek

vyrušených ze sna, nad rozšláplým hovnem, třeba.

 

Nepočítám dny a dny snad ani nepočítaj se mnou.

Rozhodné kroky, protnuly se dávno s kroky jiných.

Ještě stále umím se otočit

a najít skulinu tam, někde vzadu, kde dá se složit hlava... dědo

Ale co naděje i víra...

Když ta nepřestává nikdy směřovat svůj pohled vpřed.

 

A to je to co neumím ze všeho nejvíc,

podívat se vpřed a hrdě vykročit

se skloněnou hlavou.