Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Když padá déšť 10 b
datum / id26.03.2020 / 505131Vytisknout |
autorbixley
kategoriePřekladyDalší dílo autora
zobrazeno41x
počet tipů3
v oblíbených1x
Prolog

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Když padá déšť 10 b

 

„Tom Bruce.“

 

Isabel vzala podávanou ruku. Bylo to pevné stisknutí, typické pro Američana, gesto přímosti bez známek podtextu.

 

„A to je,“ řekl, „Angie.“

 

Isabel stála v hale s Mimi a jejími hosty. Obrátila se na Angie a všimla si jejích koktejlových šatů s hlubokým výstřihem a lakovaných střevíčků.

 

„Už jsme se vlastně potkaly,“ řekla Isabel. „Asi si na mě nebudete pamatovat, ale viděly jsme se v galerii na Dundas Street asi před týdnem. Mluvily jsme o…“

 

„Ale ano,“ usmála se Angie. „Ovšemže si vás pamatuju.“ Otočila se na Toma.“Kupovali jsme ten obraz od… jak že se jmenoval, miláčku?“

 

Tom znervózněl. „Cal… Cal…“ Slova byla zkomolena cukáním úst.

 

„Cadell?“ navrhla Isabel.

 

Tom vrhl na Isabel vděčný pohled. „Ano, to je on.“

 

„To je jeden z našich nejuznávanějších malířů,“ řekla Isabel. „Můj otec měl jeden jeho obraz, ale dal ho pryč. To bylo ještě předtím, než tak podražily. Vždycky jsem přemýšlela o tom, zda je možné dostat ho zpátky.“

 

„Tom zbožňuje skotské umění,“ přidala se Angie. „Vůbec zbožňuje všecko kolem vaší země, má ovšem skotský původ. Jeho jméno Bruce pochází od Robert the Bruce.“

 

Tom očividně upadl do velkých rozpaků. „O tom nevím,“ řekl. „Je to možnost, kterou si odvozujeme. Znám někoho, kdo se tím zabývá, a ten říká, že se mu ukazují zajímavý věci. Uvažuje o tom, že by to mohla být stejná rodina. Ale to je jenom vzdálená možnost. My jsme z východního Texasu.“

 

„Ale kdyby to byla pravda,“ řekla Isabel, „potom máte královský původ. Přemýšlejte o tom. Skotský trůn se teď přesunul na jih, s Hanoveriány. Někteří lidé to stále nesou nelibě, víte?“ Isabel je zavedla do obývacího pokoje, kde už je čekal Jamie, zabraný do rozhovoru s Joem. Následovalo představování a potom Isabel nalila drink Tomovi a Angie.

 

„Když už mluvíme o skotské koruně,“ řekla Isabel a podávala Tomovi sklenici vína, „tady Jamie sympatizuje s jakobity.“  Tom s Angie se obrátili na Jamieho. Isabel si všimla, že zatímco Tom se odvrátil, Angie se na Jamieho dívala dál, prohlížela si ho. Jamie na protest zvedl ruku: „Ne tak úplně.“

 

„Podezírám ho, že ano,“ oponovala Isabel,“ví toho hodně o Stuartovcích a zpívá písně jakobitů.“

 

„Člověk vždycky nemusí věřit tomu, co zpívá,“ bránil se Jamie a hledal u Toma podporu.

 

„Nemusí,“ souhlasil Tom.  

 

„Někdy i v rámci těžkých období vznikají krásné písně,“ řekla Isabel. „A také ta nejlepší poezie. Podívejte se třeba na období španělské občanské války. Lorca, například.“

 

„Kdo jsou to jakobité?“ podívala se Angie na Toma.

 

„Následovníci Stuartovců,“ odpověděla Isabel. „Jacobus je v latině paralela pro Jamese a hodně Stuartovců se právě jmenovalo James. Bonnie Prince Charlie neboli Karel Eduard byl taky Stuartovec.“

 

Tom poklepal Angie po rameně: „Ten dům, co tam bydlíme. Pamatuješ, říkal jsem ti, že je spojený s jakobity. A je tam ložnice…“

 

Angie se rozzářila: „Ano! Princova ložnice.“

 

Tom začal vysvětlovat. „Existuje legenda, že princ Karel Eduard na tom místě nějakou dobu byl. Zřejmě jen jednu noc a pak jel dál.“ Podíval se na Joea: „Říkali jsme si, že vás tam s Mimi ubytujeme, až přijedete.“

 

„Pokud vám nebude vadit jeho duch,“ zahihňala se Angie. „Myslím, že jsem ho jednou viděla. Byl takový průsvitný, nehmotný…“ řekla nejistě a potom se obrátila k Jamiemu. „Věříte na duchy, Jamie?“

 

Jamie se nervózně zasmál. „Moc jsem o tom ještě nepřemýšlel… ale nejspíš ne. Zatím jsem neměl žádnej důkaz. Nebo toho ducha, abych tak řekl.“

 

„Grace věří,“ řekla Isabel s pohledem upřeným na Jamieho. „To je moje hospodyně. Ale neříká jim duchové, ale 'jiný svět'“. Připadala si trochu neloajální, když takhle mluvila o Grace, a na konci jí přeskočil hlas. Byla to v podstatě pravda, Grace chodila na seance a vždycky ji to vyvedlo z míry, přestože Grace k věcem běžně přistupovala se zdravým rozumem.Všichni máme slabé stránky, uvažovala. Ta moje je… Teď však nebyl čas na sebehodnocení. Raději změní téma hovoru, rozhodla se. Ale pak si vzpomněla na Mobile, kterému se říkalo město duchů. To ji vždycky pobavilo. „Mobile je městem pro duchy, ne?“ pronesla.

 

Mimi vzhlédla. „Říká se to,“ souhlasila. „Ale nevím, proč právě tam by mělo být víc duchů než jinde.“

 

„Možná se tam stěhují ze severu,“ Poznamenal Joe suše. „Lidi se stěhují na důchod na Floridu a duchové do Mobile.“

 

Byl to typický Joeův suchý humor a Isabel na něj pohlédla uznale. Naopak Angie z toho byla trochu zmatená. „Duchové se stěhují?“ zeptala se.

 

„To je něco, co říct nemůžeme,“ odpověděla Isabel. Bylo to od něj a Angie hezké, že tak vlastně přednesli své pozvání na jejich párty a děkovala mu. On na druhé straně řekl, že budou rádi, když Isabel a její přátelé jejich dům zaplní. Byli ve Skotsku už skoro tři měsíce a znali jen pár lidí. Uvítají společnost.

 

Máte přece jeden druhého, myslela si Isabel. Ale stačí to? I když byl člověk zamilovaný, nestačilo mít jenom jeho – pokud člověk potřeboval nějaké podněty. Společnost jednoho člověka může být uklidňující, může odstranit samotu, ale je dostatečná na tři měsíce?

 

Angie se bavila s Joem a Jamiem, a proto řekla Tomovi: „Potřebujeme vidět lidi, že? Musím občas vyjít u toho domu – ne proto, abych s lidmi mluvila, ale abych je aspoň viděla. V okolí je pár kaváren, tak si tam zajedu na kávu. Abych byla mezi lidma.“

 

„Ano,“ připustil. „Myslím, že to je taky důvod, proč často jezdíme do Edinburghu. Plánoval jsem, že zůstaneme v tom domě na venkově a svým způsobem se tam zahrabeme, ale potřebujeme odtamtud vypadnout.“

 

Isabel přikývla. Dokázala si představit, jaké to je být uvězněná na venkově s Angie. Ale ona o Angie nejevila zájem, zatímco on ano. Musí ho něčím vzrušovat. Sexuálně? Zvláštní.

 

Pokradmu se podívala na Toma. Jak asi vypadal jeho obličej pře obrnou? Musel být pohledný s těmi pevnými rysy, pravidelným nosem a hezkýma očima. Jenom ústa nevypadala hezky, zkroucená nemocí do grimasy. Musí mu být tak přes padesát, ale nemá na sobě žádný zbytečný sval a jeho tělo bylo dobře stavěné. Pokud si člověk odmyslel tu grimasu, viděl před sebou správného chlapa. Toho v něm taky musela vidět Angie, pokud jí nešlo o něco jiného – o dům v Preston Hollow, o personál, který o něj pečoval, o mexickou služebnou, zahradníka, řidiče.

 

Její myšlenky přerušila Tomova otázka, čím se zabývá. Isabel mu vysvětlila, že rediguje časopis a on pozorně poslouchal. Řekl jí, že navštěvoval několik kurzů filozofie v Dartmouthu. Nějakou chvíli o tom diskutovali a potom Mimi Isabel očima naznačila, že je čas na večeři.

 

Isabel nechala rozesazení hostů na Mimi, a tak se ocitla vedle Toma. Jamie seděl na opačné straně stolu s Angie po pravé ruce. Isabel ho během večeře pozorovala. Pokaždé, když se podívala přes stůl, uviděla Angie ponořenou do debaty s Jamiem a slyšela jen náhodné útržky toho, co Angie říkala. Tom byl na mě tak hodný… Pohrávali jsme si s myšlenkou jet do Paříže, ale Tom je tak zaujatý Skotskem… Neznáte Dallas? Měl byste… někdy… A pak ho představte si zastřelila. Všichni věděli, že to nebyla nehoda, taky já jsem si tím byla jistá…

 

Proč ho zastřelila, zajímalo Isabel. A kdo byla ta žena? Ženy střílely násilnické manžely, v zoufalství, nebo manžely, kteří jim byli nevěrní s jinými ženami, v zuřivosti. Znělo to nepravděpodobně, ale mluvila o Texasu, kde zbraně, bohužel k místní ostudě, byly součástí kultury. A to bylo absurdní, říkala si, taková skvrna na americké společnosti, jako malí chlapci byli fascinováni zbraněmi a surovostí. Něco bylo hodně v nepořádku.

 

Večeře skončila poměrně brzy, aby ještě Tom a Angie mohli dojet do svého domu v Peebles, kde bydleli. Angie v hale řekla: „Tak, Jamie, všichni tady nás asi za týden přijedou navštívit. Přece vás nemůžou nechat v Edinburghu. Buďte taky naším hostem.“

 

Tom zvedl obočí. Je trochu překvapen, pomyslela si Isabel. „Ano, proč ne?“ řekl. „Bude to velice příjemný. Je tam spousta místa.“

 

Jamie se podíval nejistě. Vrhl pohled na Isabel a ta se usmála. „Párty bude kompletní.“

 

„Díky, rád se zúčastním.“

 

Když odjeli, trvala Isabel na tom, že ona a Jamie uklidí, protože Mimi chystala jídlo. Když byli s Jamiem v kuchyni sami, Isabel zavřela za sebou dveře. „Tak,“ řekla.

 

Jamie vypadal nezúčastněně.

 

„Tak,“ řekla znovu, „to byli Tom a Angie.“

 

„Ano,“ odpověděl Jamie a dával talíř do myčky. „to byli oni.“

 

Isabel se natáhla přes něj pro dvě sklenice, které položila do horní přihrádky. „Ty ses s ní zdá se dobře bavil.“ Vzala další sklenici a odstranila z ní usazeninu. „nemohla jsem si pomoct, ale slyšela jsem něco z toho, co říkala. Něco o nějaké ženě, co zastřelila muže. Čeho se to týkalo?“

 

Jamie pokrčil rameny. „Nějakej příběh z Dallasu. Někoho si vzala, nějakýho ropnýho magnáta a pak ho zastřelila. Aspoň tak mi to řekla.“

 

„Zastřelila ho kvůli ropě,“ zahloubala se Isabel. „Angie by měla být opatrná.“

 

Nějakou chvíli Jamie nic neříkal. Vzal několik dalších talířů a potom se k ní otočil. „Isabel,“ řekl jemně.

 

Na krátkou chvíli si Isabel pomyslela, že ji chce obejmout. Byla k tomu příležitost: byli sami a on stál těsně u ní. Srdce se jí rozbušilo očekáváním. Ale pak viděla, jak jí hrozí prstem v předstíraném pokárání.

 

„Máš moc bujnou fantazii,“ řekl.

 

Otočila se. Byla unavená a on měl pravdu. Měla bujnou fantazii – ve všech ohledech. Představovala si, že lidé by se kvůli zisku mohli zlikvidovat. Představovala si, že tento muž, který mohl mít jakoukoli mladou ženu stejně krásnou jako on, si vybere ji, ženu na prahu čtyřicítky. Měla by pevně uchopit otěže své fantazie a myslet realisticky, jako každý jiný. Nepotřebuju komplikace, které vzniknou, když se ještě víc zamotám do tohoto vztahu, řekla si pro sebe. Proč bořit přátelství pro věci tělesné? A tělesnost bezpochyby přátelství ničila. Přátele to odneslo do jiné země – pryč od jejich nevinnosti, do míst odkud k prostému přátelství nebylo návratu.

A přesto, pamatuj si, přemýšlela, nikdo z nás není odolný  proti ztroskotání. Jdi, lákají tě osudné břehy, jdi a zemři v mém bílém písku. A tím se řídíme.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.03.2020 20:03:17dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Na konci kapitoly musí být napětí...

27.03.2020 17:29:26dát kritice tipPhilogyny

Ten konec...

27.03.2020 12:46:16dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Uf, Kočkodane, to se mi ulevilo. :-)

26.03.2020 22:07:06dát kritice tipKočkodan

Bixley, já tě za tento díl nemám chuť zastřelit. (ani za ty předchozí) ;-)

26.03.2020 13:59:31dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ano... :-)

26.03.2020 13:52:44dát kritice tipAlegna

stále je tam, naděje a očekávání*

26.03.2020 10:06:35dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Je to takové pestré, člověk se kromě příběhu toho hodně doví.

26.03.2020 09:32:58dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Fajn, Renato... jakobité i hovory o obrazech a nejrůznější teorie:-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.