Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

Jalovčinka
datum / id26.03.2020 / 505157Vytisknout |
autorVigan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno440x
počet tipů21
v oblíbených3x
do výběru zařadilatkij,
Jalovčinka

Sekala jsem trávník. Hrhrhrhrhr. Bubnová sekačka bez benzínu umírala. Nechtěla popojíždět a ani mlátit trávu. Nic. No nedá se, vezmu kolo, pojedu na blízkou pumpu pro benzín. Hodím kanystr do zadního košíku a šlapu k benzince. Natankuju, natural 95. Vezmu plastovou nádobu s dopingem pro sekačku do prodejny.

„Jéžišmarjááááááá, nelezte mi sem s tím benzinem..to tu smrdí..pani..“ ječí po mně prodavačka a ukazovákem pozdvihuje brýle na nose. Ven! Vždyť mi to někdo venku ukradne, když to tam nechám stát.

Rozčílila jsem se. Copak je tu nějaký nápis? Že benzín či nafta dovnitř nesmí? Není!

„Není tu žádná nálepka na dveřích, není tu vůbec nic, můžu sem jít i s dynamitem,“ oponovala jsem ječící prodavačce benzínu. „To na mě nezkoušejte, kde máte ceduli, ha?“ ječela jsem s ní unisono.

Prodavačka v bílém svetru pomalu štěkala:“No, no, no, no, není, no..“ Tak!

Zaplatila jsem, vzala tři Hubba Bubba pro děti a vyšla ven z nevlídného ovzduší. Na parkovišti zaparkovala bílá felicie. Dofoukám si duše od kola aspoň, řekla jsem si. Přišla jsem ke stojanu, natáhla hadici k ventilku. Ze škodovky vyšel starší pán. Protahoval se a rozhlížel se kolem. Uviděl mě a šel ke mně.

„Dobrý den,“ pozdravil. Prošedivělé vlasy mu lechtal svěží vánek jara. Foukal mu je do čela.

„Dobrej,“ ještě stále jsem byla otrávená z nechutné prodavačky.

„Promiňte, já tu hledám, jednoho kamaráda. Já jsem od Rožnova. Víte my jsem spolu sloužili na vojně. Už jsem tu čtyřicet let nebyl v té vaší malebné slovácké dědině, naposled na jeho svíci, to byla prča. No, tolik vína a klobásů, selátka, no najméň sto lidí,“ valil pán oči a mával rukama jako o spartakiádě Poupata.

„No a kohopak hledáte? Jé a vy jste z Beskyd. Tam jsem bydlela pět let,“ přestala jsem mordovat pneu.

„Jéžiš, opravdu? A kde?“ zeptal se bodrý pán. Jeho paní načuhovala jako divizna přes opěrátka sedadel.

„V Rožnově. Mám na něj krásné vzpomínky,“ a zaleskly se mi oči.

„Tam mám rodiče,“ prásknul mně urostlý pán.

„A kohopak tedy hledáte?“ zeptala jsem se a urovnávala spadlý kanystr s benzínem.

„No tady Jožku.. vezu mu klukovi jalovčinku, kurnik, my umíme pálit slivovicu, chcu ho vidět, su jakési marodné,“ a ukazoval mi fotku a příjmení na papírku napsané, adresu, ulici, „Jošku, Jožina, hergot, s ním byla dycky prdel,“ smál se Valach. Podívala jsem se na papírek. No….Pan Josef…

Zesmutněla jsem. Pan Josef..

„Promiňte, já já…pan Josef..víte on, předevčírem umřel…“ vzpomněla jsem si, jak před pár dny na mě mával na benzínce. Stavěl tam zeď. Jeho dcery chodily s mými sourozenci do školy.

„Co?“ vzal ode mně veselý pán papírek zpět. Zesinal.

„On..včera sekal trávník ve vinohradu…sekal..naráz bylo ticho..chlapi z vedlejší vinice po něm řvali..kurva Jožo..ty chrápeš..nebo tam máš robu, že si ticho? Jožo..Jožo..slyšíš…a už s ním třásli..pan Josef umřel ve vysoké trávě..nestačil ji doséct..spočnul v neposečené trávě..Jožo..třásli s ním furt dokola. Víte já to vím, protože on byl maminčin ročník, a když jsem byla včera u ní na návštěvě, přišli jí to říct a vybírat na věnec. Je mi to líto,“ vypnula jsem foukač vzduchu a dívala se do země.

Pán vzdychnul. Podíval se směrem ke kostelu. „Já jsem jedu za kamarádem, litoval jsem, že tak dlúho ho nevidím, a kruci on si umře ve vinohradě, z kterého sme měli pit spolem víno.“ Dal si ruce do dlaní. Jeho paní vylezla z auta. „Co se stalo?“ ptala se.

„Jožin umřel, představ si to, já ho jedu pozvat na svatbu mojé poslední céry, a on si umře, tolik let sem ho neviděl. Furt práce, furt není čas, furt něco. A tady to vidíš…už ho neuvidím..kamaráda..a do řiti..to je život..co s tů jalovčinků..co pro něho vezu?“ plakal starý pán.

Nevěděla jsem co říct. Opírala jsem se o kolo „tak jí dejte..zavezte ji k jeho manželce..třeba..já nevím.“ Byl to nesmyslný nápad.

„To nejde, já tam dojedu, k vdově..řeknu, jedu za kamarádem, a vlastně nebožtíkem, to nejde, to nemožu,“ pán sklopil zrak, pokrčil husté obočí, Bylo ho mně ho líto. Paní ho konejšila: „No tak Lojzíku, to se nedá nic dělat, pojedeme domů,“ a hladila ho po zádech.

Nasedli zpět do auta. Naskočila jsem na kolo, nachystala šlapátko na náskok. Naráz pan znovu vystoupil ven. „Nate pani máte tu moju jalovčinku. Když jste bydlela v tem Rožnově…“ podával mně nažloutlý mok. Ucouvla jsem.

„To nejde, vždyť jste to měl pro kamaráda, to nemůžu vzít,“ odmítla jsem.

Pán mně dal sklenku do košíku. „Já sem jedu takovů dálku za mojím kamarádem, stejně bych to asi vylél, vemte si to, prosím vás,“ jeho oči byly smutné, cpal mi flašku zpět do košíku. Pani opět vystoupila z auta. „Vemte si to.“

„Dobře,“ přikryla jsem jalovčinku igelitkou.

Paní se ke mně otočila: „Já vám dám naše číslo mobila, prosím vás, až bude pohřeb, dáte nám vědět? Bude to beztak v kostele..“

„Myslím, že jo, byl to zbožný pán,“ přikývla jsem. Paní vlezla zpět do auta, načmárala číslo a okénkem mně jej podávala.

„Děkujeme,“ řekli oba a nastartovali bílou felicii.

„Já děkuju za jalovčinku,“ držela jsem se kola. „To víte, my Valaši umíme dobrů slivovicu,“ řekl pán. „A my Moraváci zaséj víno,“ usmála jsem se. Nastartovali. zamávali a odjeli. Stála jsem u kompresoru s porouchaným měřičem a dlouze se za nimi dívala. Uf! No pojedu domů s dárkem. Zavolala jsem sestře a matce..dojdite..dostala jsem u benzinky dárek..Vzácný,dojdite..“A jaký?“ ptaly se.

„Vzácný..“

Nachystala jsem lavečky v zahradě, natočila je na kostel a čekala matku a sestru. Přispěchaly do zahrady. „Co máš?“ ptaly se obě dychtivě. Pod trikem schovanou flašku. Ukázala jsem jí! Jalovčinku, pro Jožku…

„Chlast, bože co s tím?“ vzdychla matka. „Mami, to je pro tvého spolužáka, co ti v obecné načůral do papučí,“ nalévala jsem pohárky. „Krucinál, Joža, ten holomek, nascal, do obou papučí, ten Joža, umřél, a bylo mu jen šedesát jako mně,“ a začala plakat. Sedly jsem si na lavičku, cucly, a vzpomínaly, na Jožu, maminčina spolužáka a na našeho bratra, který před patnácti lety zahynul při dopravní nehodě, kterého jsme v posledních dnech vzpomínali při jeho nedožitých třicetinách. „Ten holomek,“ šeptala matka a vysrkla jalovčinku..“ten zatracený holomek lehkomyslný.“ Se sestrou jsme mlčely, seděly na lavce a pily jalovčinku pro nebožtíka, kamaráda Jožku a vzpomínaly na brášku. Začínalo být chladno večer. Začal pofukovat lehký vánek.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

03.05.2020 17:07:17dát kritice tipVigan

Děkuji, těší mě to moc...

03.05.2020 15:25:54dát kritice tipvesuvanka

Dojemný příběh, hezky napsaný,  TIP

02.05.2020 20:28:44dát kritice tipK3

Jak píšeš, není to "vyčištěné," ale už jsi to celá ty:).

02.05.2020 16:28:50dát kritice tipVigan

Lakrov, Iren, děkuju...

02.05.2020 16:28:09dát kritice tipVigan

K3, jak jsem psala, je to z dob, kdy jsem "začínala"...v pohodě, máš pravdu, není to vyčištěné...takové spontánní...

02.05.2020 16:26:47dát kritice tipVigan

Revírník...děkuju, galantní od tebe...

20.04.2020 14:56:50dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Začátek (první odstavec) je takový "nijaký" (snad kvůli větě ...pojedu na blízkou pumpu pro benzín... (slovo bľiskou mi v ní vadí), ale dál už je to napsané skvěle a nutí mě to číst bez zastavení a bez jakéhokoli zadrhnutí až do konce. Tip.

19.04.2020 09:04:59dát kritice tipIren

Dobré je to. V téhle povídce jsou skuteční lidé se svými emocemi. Má i vtip :). Na nic si nehraje, není nafouknutá nějakým načteným moudrem. Není to potřeba, protože život sám je jedno velké moudro.

10.04.2020 19:17:58dát kritice tipVigan

Já tu povídku psala v roce 2008, začínala jsem, je hloupá, naivní, ale upřímná...nevim, jestli je to dobré...ale tak jsem psala, teď píšu jinak...

10.04.2020 08:11:55dát kritice tiprevírník

K posledním dvěma pánům za sebe podotknu: Já Vigan miluju za ten její nenapodobitelný styl lidové vypravěčky. Částečně to bude asi i proto, že miluju taky tamten její kraj malovaných stavení, zahrádek, milých lidí, komárů a vinohradů.

09.04.2020 22:09:51dát kritice tipK3

Svěže psané. Jako by to ale bylo tak nějak narychlo sem vsunuté. Šité horkou jehlou. Nebo že by jalovčinkou? Určitě by šlo sem tam něco opravit nebo přesněji doladit. Jinak se mi to zase líbilo, ale nechci pět slova chvály stále dokola. T.

05.04.2020 19:00:29dát kritice tipVigan

Ty jsi nějaký divný, ne, Majaks? Chichi...a hodně..

Jinak, povídka je bez korekcí, a napsaná před iks lety...

04.04.2020 12:56:57dát kritice tipMajaks

pánovy smutné oči, že jo? tvrdý měkký - to mi nikdy nešlo, myslím, že jsem zrovna chyběl

04.04.2020 12:55:32dát kritice tipMajaks

Pročítám texty v soutěži, tak se ještě vracím. Mám z toho podobný pocit jako z toho textu o paní omotané hady: fajn historka, ale literárně nevyužitá.

Zajet na benzínku, potkat protivnou paní, pak se stát poslem špatných zpráv, svědkem filosofického zamyšlení, a ještě z toho vytěžit láhev a vypít ji s blízkymi - to je super. Ale z mého pohledu je ten text nějaký nesourodý, začátek je psaný takovým nějakým surovým způsobem - citoslovce, ježišmarjááááá, věty jako 'uviděl mě a šel ke mně'. Do toho takový jako humor ve stylu 'doping pro sekačku', pán nevystupuje z auta, ale vychází z něho. Na mě je toho, musím, říct moc. Vypravěčka mi připadá jako protivná hašteřivá kráva.

Chápu, umělecký záměr krystalizuje s příjezdem starého pána. Celé se to výrazně posune, vypravěčka si najednou všímá věcí, jako jsou pánovi smutné oči. Do každodenních starostí vstupuje veliké téma. Připadá mi, že to je jádro povídky, cosi jako antická tragédie se odehraje v kulisách venkovské benzíky prostřednictvím malé přetahované o láhev chlastu. To se mi líbí. Ale myslím třeba, že právě ta věta o smutných očích zbytečně vykukuje. A vůbec, proč o někom říkat, že má smutné oči, když před pár minutami vysloveně plakal?

A pak... a to mám na příbězích rád... přichází třetí fáze - fáze rekapitulace a nového nahlédnutí na předložený příběh. Super. Až na to, že se tu zas najednou od někud obejvuje nějakej dávno mrtvej brácha. Nechápu proč. Na mě je těch mrtvejch už moc, a místo toho aby mi závěr povídku příjemně zcelil, mi z toho udělá ještě větší guláš.

A jak jsem už říkal, celou dobu mi jazyk té povídky připadá nějaký nepřesný... překlepy, divné formulace. Podle mě to chtělo trochu víc klidu.

Jo a píšu sice samé negativní věci, ale to právě proto, že mi povídka připadaá téměř výborná a o to víc mě mrzí tyhle nedostatky. Samozřejmě co je v mých očích nedostatek, může být pro jiného největší devízou. Nikomu nic neberu. Jen jsem chtěl autorce zpřesnit svůj pohled.

Zatím to vidím na třetí nebo druhé místo.

03.04.2020 17:42:23dát kritice tiplastgasp

Krásný, poctivý příběh, nedbale napsaný, včetně překlepů. Řízný slovosled s tečkami trochu ruší. Vnitřní emoce postav jsou citlivě laděny překvapujícím zjištěním smrti kamaráda a přítele. Bezva.

03.04.2020 12:17:20dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

díky... avi

03.04.2020 11:33:33dát kritice tipVigan

Mužeš, děkuju..

01.04.2020 19:21:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ahoj, Vigan, mohu nominovat povídku do PM?

29.03.2020 16:55:22dát kritice tipVigan

Děkuju...všem...:-)

27.03.2020 19:03:03dát kritice tipatkij
redaktor poezie

Mám doma zbyteček předloňské slivovičky. Jsem spíš na vínko, ale dneska večer si dám stopečku...Krásné, dojemné, Vigan. 

27.03.2020 11:43:59dát kritice tiprevírník

Trošku vícs to odbyla tentokrát, ale co už s tebú? Aj tak sem sa zabavíl dosť.

26.03.2020 22:06:31dát kritice tipLuzz

achjo.

Furt práce, furt není čas, furt něco.

... a pak už je pozdě, no ovšem... tento moment je pro mě asi nejvíc...

 

a pak ještě:

Chlast, bože co s tím?

(to jen posílám úsměv... )

jinak fajne je to.

26.03.2020 21:57:54dát kritice tipKvětoň Zahájský

Tož stane se, no. Pěkná historka.

26.03.2020 21:25:10dát kritice tipPhilogyny

Do Rožnova jsme chodili pěšky, byly to čtyři kilometry...  :) 

26.03.2020 20:30:52dát kritice tipKarla9

Moc pěkně se to četlo* Též sem žila deset let na tej Moravě, ale už tam nejsu. Došly za mnú vzpomínky:-)

26.03.2020 20:06:43dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Líbí se mi ten kontrast mezi nepříjemnou prodavačkou a mile naladěným pánem i následný střih, když se doví, že umřel, takové střídání nálad.

Nářečí se mi taky líbí, povídka hned dostane ten správný říz.

26.03.2020 19:47:24dát kritice tipAndělka1

ROZUMÍM TOMU - TEN HOLOMEK, "TEN ZATRACENÝ HOLOMEK LEHKOMYSLNÝ, CO NÁM TO  UDĚLAL"...

26.03.2020 19:45:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zase hezký příběh... představuji si tě, jak jdeš s dynamitem na pumpu:-))

 

...........

občas nějaká čárka navíc /nebo slůvko, třeba zde bych ve vzpomínali asi dala y - vzpomínali při jeho nedožitých třicetinách/

26.03.2020 19:41:25dát kritice tipEvženie Brambůrková

Já mám ty tvé příběhy moc ráda. Je to tak, jako bych tam byla.

26.03.2020 19:26:52dát kritice tipVika

hezké nářečí

26.03.2020 17:36:50dát kritice tipMajaks

tady je něco asi navíc: bylo ho mě ho líto

co to je 'dal si ruce do dlaní'?

matčin spolužák a náš bratr - úplně mě to zmátlo

začal obýt chladno večer je hodně zvláštní slovosled



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.