Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se2010 - Vítězná próza říjen 2020
21. 01. 2021
0
0
217
Autor
Próza_měsíce
| Kluk z nemocnice | |||
|
Nastoupil jsem do špitálu, abych absolvoval transplantaci ušního bubínku. Při sérii předoperačních vyšetření si se mnou doktoři celkem zahrávali, a tak mi zbývalo mezi jednotlivými úkony dost času i na čtení. Měl jsem s sebou soubor povídek od Bradburyho a mohlo to být celkem fajn. Nebýt toho kluka. Na pokoji nebylo takřka nikoho jiného slyšet než jeho skřehotavý, neobyčejně protivný hlas. Stále dokola žvanil o všem možném, pokoušel se o různé vtipy, kterým se ostatní smáli, ale mně lez příšerně na nervy. Ignoroval jsem ho, protože nesnáším lidi, kteří se rádi předvádějí a za každou cenu na sebe chtějí upozornit. Domníval jsem se, že tenhle, kdoví zda plnoletý, kluk se snaží něco dohnat; žvanil a žvanil a žvanil jako o závod. Jenom občas, když už nemohl, se na chvíli odmlčel, jako kdyby se sám zamýšlel nad tím, co to vykládá za nesmysly. Vzápětí v nich ale zase pokračoval.
„Toho mi byl čert dlužen,“ napadlo mě v duchu.
Vytušil, že ho nemám rád. Kolikrát se na mě při tom žvanění mimoděk podíval, jestli se směji i já, a určitě mu došlo, že je mi naprosto lhostejný.
Klid byl od něho hlavně při jídle. Nejspíš si ho rád vychutnával, i když se kolikrát nedalo jíst. Nimral se v něm pomalu jako já, když jsem byl malé dítě.
O to víc jsem s ním sám spěchal, abych se dostal co nejdřív zpět a mohl se alespoň na chvíli v klidu vrátit k rozečtené povídce.
Jednou v poledne jsem do jídelny odešel bez županu. Uvědomil jsem si to, až když k obědu přicházeli ostatní. Bylo to samozřejmě nevhodné, a tak jsem se pro něj vrátil...
Stál u mojí postele a prohlížel mou knihu. Když mě uviděl, rychle ji položil na místo, trochu zčervenal a docela slušně se omluvil.
„Promiňte, jen mě zajímalo, co čtete.“
To mi nijak nevadilo, byla to sice trochu drzost, ale omluvil se a to umím ocenit. Překvapil mě však tón jeho hlasu. Zněl jinak, než když vykládal ty hlouposti. Najednou bylo slyšet hlas zadumaného kluka. Všiml jsem si, že má na nočním stolku několik jiných knížek, o ty ale nejevil zájem.
Postřehl to.
„Nestačil bych je přečíst,“ řekl a já ho chápal. Na nějaké romány nebývá v nemocnici čas.
„Můžeš si ji půjčit,“ nabídl jsem mu.
„To bych rád. Jsou v ní krátké povídky.“
Sotva znatelně se pousmál. Zmínil se, jaký je čtenář. Kolik jich dřív doma přečetl a jaké by ještě rád stihl, načež se mu jaksi zastřel hlas a přestal mluvit.
Knížku jsem mu nechal a on mi půjčil ty své, abych si je alespoň prolistoval.
Najednou byl božský klid.
Do jedné jsem se pustil i já, ale nezaujala mě. Vzal jsem si tedy notes, že si budu něco psát, ale ani to mi nešlo. Snad tou operací.
Později, když už jsem ji měl za sebou a přivezli mě zpátky z pooperačního pokoje, abych druhý den nato po různých dodatečných prohlídkách opustil nemocnici, tam nebyl.
Uplynul den a já se chystal k odchodu. Jeho knihy jsem mu položil na noční stolek a čekal, až se objeví, abych si vzal tu svou. Ještě ji měl na posteli rozevřenou, jako kdyby si jenom někam odskočil. Docela mě zajímalo, jestli se mu líbí. Když se nevracel, vzal jsem si ji sám a zašel se na něj zeptat svého souseda.
„Ten už se odtud asi nedostane,“ řekl tiše. „Má už kolikátou operaci, ale doktoři to dokáží pouze zpomalit,“ mluvil rychle. „Pravděpodobně přijde o hlasivky. A nejhorší je, že to všechno ví a přitom dělá, že mu nic není.“
Jako by mě udeřil kladivem.
Poděkoval jsem, ale ještě dřív, než jsem zamířil k východu, vrátil jsem rozevřenou knížku zpět. Tam, odkud jsem ji vzal.
|