2011 - Vítězná próza listopad 2020

Zpívající řeka

Sedmého listopadu v devět hodin dopoledne se odněkud z oblohy ozvalo zakejhání. Podíval jsem se tam. Nad naším údolím letěl první husí klín, za ním druhý, třetí, čtvrtý…­ T­a řada vůbec nekončila. Na zamračené obloze kdesi nad Malou Stříbrnou se objevovala stále nová hejna. Neslo se odtud plno štěbetání a do toho povyku tu a tam zahalekal zvučný hlas.

Mám štěstí. Jsem svědek předvoje velkého tahu z nekonečných rovin Polska, možná až z Pobaltí, nad naším údolím.

Husy míří přímo k horám.

Dal jsem se do počítání, ale brzy jsem to vzdal, bylo jich moc a letěly rychle, počítat se nedalo, začal jsem jen odhadovat. Po desítkách, po padesátkách, a potom už po stovkách. Ale i toho jsem nechal, nedopočítal bych se.

Ne, toto není předvoj. To je tah v plné parádě.

Čím jen si zasloužím tu náhodnou účast na něm?

Nové a nové tečky, jen taktak viditelné, vynořovaly se z dálek na severovýchodě, zvolna se zvětšovaly a nabíraly podobu ptáků.

Pod zataženou oblohou se valila zpívající řeka. Nebe bylo neprodyšně uzavřené, pokrývka mraků neležela výš než tisíc metrů.

Nekončící proud ptáků mířil na Hrubý Jeseník, co začíná tady nedaleko v Medvědích horách se svými vrcholy dvanáctistovkami, pokračuje za údolími řeky Bělé, Česnekového potoka a Střední Opavy horami kolem Pradědu, které dosahují skoro patnácti set metrů, napravo jen o málo nižší masiv Keprníku, za ním Králický Sněžník, a když připočteme vysoké jádro Rychlebských hor ještě dál napravo, mají husy před sebou nepropustnou bariéru vrostlou do mraků. Celé Jeseníky v nich dnes vězí, nikde škvíra, kudy by pták bezpečně proletěl bez ztráty orientace.

Co si s tím počnou? Proč tak bezhlavě míří právě tam?

Odpovědnost leží na vedoucí huse prvního hejna. Jak se zachová? Už brzy se musí zděsit nepropustné hradby před sebou. Dojde k tomu každou chvíli, už přeletěla Kutný vrch, už je někde nad Heřmanovicemi a neúchylně míří doprostřed hor.

Propána, kam je vedeš, huso?

Ještě se mi z dohledu úplně neztratila. Napjatý čekám…

Teď! Nastal chaos, něco se tam děje. Ale jen krátce. U­ž vidím vůdkyni, jak letí doleva. Změnila směr snad o devadesát stupňů.

Její mládež vzápětí za ní. Za nimi druhá rodina, za druhou třetí…

Další a další hejna sledují vzdušnou brázdu, zvířenou pružnými letkami před sebou. Žádnou z vedoucích hus nenapadne zkrátit si cestu úhlopříčně, každá, fascinována setrvačností hladkého letu v útvaru, dospěje v čele své rodiny poctivě až do míst, kde ta první prozřela, a teprve tam se za ostatními od hor odkloní.

Husy letící doleva ukazují široké plochy křídel, proti šedé obloze je i na dálku dobře rozeznávám.

Kéž bych ještě mohl být svědkem, až se začnou vracet do původního směru! Brzy k tomu dojde. Musí.

To už bych asi chtěl příliš.

Přesto se snažím neztratit první hejnko z dohledu.

Náhle ta křídla nevidím… Ale ano, jsou tam! Sotva viditelné čárečky a tečky. Znovu změnily směr. Letí zas ode mě.

Odvážné husy v čele tahu teď poletí nad pahorkatinou někudy přes Karlovice a Světlou horu svým původním směrem k jihozápadu, pohodlně, na dohled od zamračeného pohoří. A celá zpívající řeka ve dvou esovitých zákrutách za nimi.

Tahu není konec. Stále nová hejna se vynořují nad Malou Stříbrnou. Letí tu nad námi snad všechny husy z Pobaltí, z Finska, od polárního kruhu.

Zatímco jsem před hrozícím deštěm stěhoval proschlé palivové dříví z venkovní pyramidy pod střechu, co chvíli jsem ten skoro hodinu trvající tah kontroloval. Nakonec se přece meandry ptačí řeky pozvolna otupily a celý proud se zaoblil do jednoho širokého oblouku.

Několik minut před desátou letělo poslední hejno. Na nebi se rozhostil klid.

Novou hlučnou událostí se stal až neohrabaný přelet sojky z našeho lesa do protějšího napříč přes úzké údolí.