Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prima sezóna

31. 03. 2020
0
0
270
Autor
losto

- rozpracováno -

Škoverckýho jsem přečetl tolikrát, že to nespočítám, ale co vím, je fakt, že po důkladném rozboru několika životních období si troufnu jeho hrdiny bezesrand trumfnout, zvlášť z hlediska Prima sezóny.
To se ti takhle přehoupne pár roků přes pětadvacet a začínáš rozebírat čistě existenciální otázky typu vztahů, když přicházíš na to, že cos měl udělat, udělals, teda jako že jsi zmuchlal vysokoškolskej diplom do kapsy a na doktorandský studium hážeš bobek, protože máš po krk všech profesorů, našel sis nějakou tu práci, protože na cestování po světě nemáš buňky, a najednou nemáš výmluvu pro to, proč teda nemáš přítelkyni, nerozjíždíš svatbu, plánování dětí nebo stavbu rodinného hnízda. A protože začíná léto a co víkend je naplánovaná nějaká akce, nebo setkání, to by v tom byl čert, aby se na nějaké té párty, oslavě nebo návštěvě koupaliště nenašla kočka, co by jako měla zájem. Tak se do toho pustíš s vervou sobě vlastní, nedíváš se napravo ani nalevo, ne že bys bral to, co je, zase nejde o slevy v hypermarketech, ale prostě máš oči otevřený. Je červen, druhej víkend, vyrážíš na svatbu kamarádky. Zaručená věc, že tam bude nějaká nezadaná družička.
Nebyla. Ani jedna. Krom toho jsi na svatbě neznal nikoho, krom nevěsty, takže žádnej vyloženě voheň. 
Nehážeš flintu do žita, jak se říká, a slibně se těšíš na další červnový víkend. Je tam plánovaná další svatba. Zaručená věc, že tam bude nějaká nezadaná družička. 
Nebyla. Ani jedna. Ale někdy kolem osmé hodiny večerní přijíždí kapela, má docela sympatickou zpěvačku se kterou se dáváš do řeči během hudební pauzy, dost dobře se ti daří s ní navázat rozhovor, uděláš pár vtipů, prohodíš pár vět a večer začíná vypadat slibně. Pauza končí, zas se hraje, taže už dopředu přemýšlíš, že jakmile skončí hudební produkce a kapela si dá oddych, odchytíš tu zpěvačku a, sakra, to by bylo, aby to do rána nebylo upeklý. Konečně hudba dohrává, kapela zůstává a začíná se bavit. Tedy... kromě zpěvačky, ta odjíždí domů.
Tak si říkáš, v pohodě: jedna, ani dvě vlaštovky jaro nědělají, červen to prokaučoval, ale červenec to jistí. Máš jet dělat instruktora na nějakej letní tábor, víš, že tam pojede taky několik dalších holek, s některejma z nich seš už v kontaktu pár měsíců, stýkáte se, vídáte si, přece není možný, aby na ně nezapůsobila atmosféra večerů, ohňů a nočních obloh nad plachtami táborových stanů. A taky, že zapůsobila. Zvlášť na tu jednu, která se ti zamlouvala nejvíc. A když se to stalo, byls připravenej... abys dokázal polknout to, že si začala s tvým kámošem.
Červenec ale pořád nekončí, že jo, náhoda je blbec a není všem dnům konec. Koupaliště! To je jistota!
A tak se trochu oklepeš z dosavadních neúspěchů, natáhneš plavky šněrovačky, přehodíš ručník přes rameno, ujistíš se, že všechny nasvalený týpečky bohatě přepereš vtipem a intelektem a vyrazíš. Sotva zaplatíš u vlezu, zrak ti padne na nádhernou kočku opalující se v růžových plavkách na kraji bazénu. Jsi připravenej, takže zamíříš přímo k ní a rozložíš deku. Příprava zahrnuje také další kroky plánu - v klidu si skoč do vody, stejně je vedro jak v rektu, pak si skoč ke kiosku, loupni tam jednu čtrnáctku řezaného na kuráž, v tomhle teple to půjde rychle do hlavy, což zajistí nenucenost, a pak rovnou k dece a hned tu kočku oslov. Je to pro tebe záležitost maximálně deseti minut. Vracíš se k dece, sedáš na prdel, podíváš se směrem k holce v růžových plavkách, otevřeš pusu a než tačíš říct něco duchaplného, dotyčná se zvedne, sbalí deku a do pěti minut odchází pryč. Kruciprdel, tohle je blbej vtip?
Po zevrubném studiu vesmíru, Všehomíra a dalších filosofií o osudu, štěstí, náhodě a božím řízení toho pořád nemáš dost a vracíš se na to koupaliště ještě jednou. 
Nikde žádná osměla slečna, nebo alespoň houf kamarádek. Rezignuješ a skáčeš po hlavě do vody, která je pro tebe teplá jak chcánky, nic tě nebaví a už se vidíš zalezlej někde v chladným brlohu. A najednou tě někdo zdraví. Je to tvoje kolegyně z práce, se kterou jsi se viděl tak třikrát v životě. Bavíte se chvilku, je na tom koupáku s dětma, a tobě najednou začíná docházet, že to je vlastně špica kočka, i když je teda o něco starší, a že je rozvedená. Tak o tom začínáš spekulovat, co by jako kdyby, a proč bys nemohl mít ženskou s děckama, vždyť by to byla výzva, a vůbec, po takovým zmršeným období to chce nějaký pořádný dobrodružství, a tohle se přímo nabízí, a po tom, co se ti stavělo do cesty začínáš tušit, že to všechno byla příprava, abys zvládl tuhle životní lekci a začal se snažit. A beztak se po tobě už v práci párkrát dívala. Zveš ji na kafe v týdnu. Není proti, takže je to super a léto se konečně rozjíždí. Moc o tom nepřemýšlíš, přemýšlení škodí, jedeš za pár dní na to kafe... aby ses dozvěděl, že po cestě za tebou potkala někoho ve vlaku, že by to mohl být ten pravej a vůbec, že to je úžasná náhoda a podobě. Jo, povídej mi něco o náhodách, říkáš si v duchu, a přisypáváš pátkou kostku cukru do čaje, protože ti hořkne život. Do prdele!
Co s ím vším teď? No jasně, je potřeba to probrat s nějakou kámoškou, ideálně u pivka, aby se to všechno spláchlo. "Hele, tak když to nevyšlo u té kolegyně, nemáš nějakou kolegyni další?" ptá se tě s neskrývaným smíchem, když dopijíte třetí pivo, protože ona se smát může, je vdaná, zajištěná, prostě spoustu věcí, který řešíš ty, ona řešit nemusí. A má pravdu! Je tam ještě jedna kolegyně, a to je teda štěstí, chodí na pivo taky sem, a docela často, a to by byla náhoda, kdyby se tu zjevila dnes a tys ji potkal.
A ty vole, je to přesně tak, jak si představuješ, za deset minut ti někdo klepe na rameno, je to ona, tak ji hned zdravíš, ale než pořádně zapředeš rozhovor, kývne na nějakýho týpečka s půllitrem a povídá tí: "Seznamte se, to je můj novej přítel." Gratuluju, kdy jste se seznámili, minulej týden? Skvělý. Už se ti nechce bejt vulgární. 
Pracovní povinnosti vrcholí, takže se nevyhneš cestám do práce. A jednou takhle nastupuješ do autobusu a na zadním sedadle černovláska - bývalá spolužačka z vejšky. A ano, byla sympatická, takže není na co čekat, přisedáš, rozhovor skvěle funguje. "Mohli bychom někdy zajít na pivo," navrhuješ bez okolků. "To mohli," odtuší a ty se začínáš cejtit, úspěch se začíná dostavovat. "Jen teda... asi za rok, odjíždím na studijní pobyt do Španělska."
A srpen vrcholí, a konečně se ozývá trochu štěstí po vší té smůle. Stará kamarádka, bývalá láska, je zase najednou k mání a má zájem s tebou trávit čas, jezdíte společně na to blbý koupaliště a po výletech, a pořád a pořád dokola, až ti přijde divný, že nereaguje na jedinej tvůj impuls, až do toho praštíš, po jednom z doprovodů ji pevně chytneš, mrkneš jí do očí, propleteš prsty vlasy, tak jak to umíš jen ty, ona sklopí hlavu, pak se k tobě přišpulí... paráda! "Zítra se ti ozvu...," šeptne na závěr.
Jseš doma, šťastnej jak blecha, že p všech těch úrapách a srandách se konečně zadařilo, vztahům je učiněno za dost a ty máš, to cos chtěl, to co sis přál, a nemůžeš dospat rána, jak se těšíš na zprávu od ní. Ta dojde v zápětí: "Hele... ono to není nějak ono, čekala jsem něco jinýho, nezlob se..."
Cože? Jak je tohle sakra možný, to je nějaký zkurvený prokletí, nebo co? Prostě a jednoduše na to kašleš, rezignuješ, sereš, neřešíš. Po měsíci ti dojde zpráva: "Kámo, potkal jsem ten tvůj poslední pokus... nebyla sama... byla s nějakou kočkou. Hele kámo, fakt sorry..."
Prima sezóna skončila.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru