Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+16 neviditelných
Pohádka na dobrou noc
datum / id04.04.2020 / 505515Vytisknout |
autorOA
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno59x
počet tipů2
v oblíbených0x
Pohádka na dobrou noc

POHÁDKA NA DOBROU NOC

Otto utřel malé vnučce nosík a pokračoval v četbě.

„Ubohý císař nemohl ani téměř vydechnout, bylo mu, jako by něco tížilo jeho hruď. Otevřel oči a viděl, že mu Smrt sedí na prsou, že má na hlavě jeho zlatou korunu, v jedné ruce drží císařovu zlatou šavli a v druhé jeho nádherný prapor. A kolem dokola vyhlížely ze záhybů velkých sametových závěsů okolo postele podivné hlavy, některé velmi ohyzdné, jiné zase krásné a milé. Byly to všechny zlé i dobré skutky císařovy; dívaly se na něj nyní, když Smrt seděla na jeho srdci.

„Pamatuješ?“ říkala hlava za hlavou. „Pamatuješ?“ A potom mu toho navypravovaly tolik, až mu pot vyvstal na čele.

„To jsem nikdy neviděl,“ řekl císař. „Hudbu, hudbu, velký čínský buben,“ volal, „abych neslyšel, co povídají!“

Ale hlavy pokračovaly a Smrt kývala jako Číňan ke všemu, co říkal.“

Otto přestal číst. Juditka totiž usnula, aniž by se dočkala konce pohádky.

Zavřel tiše knihu, políbil zlehka holčičku na čelíčko, zkontroloval, zda není odkopaná, zhasnul lampu vedle postele a po špičkách odešel z ložnice. Při návštěvách vnučky sám spal na rozložené pohovce v obýváku.

Byl vdovec a otec dvou dospělých synů, z nichž starší byl ženatý a mladší žil ještě sám, a svou jedinou vnučku velice miloval. Před několika týdny se jí narodil bratříček, ale Otto si nedovedl představit, že by ho v lásce k malé někdo předstihl. Když ji občas velmi ochotně hlídal, s radostí se vracel do dávno uplynulých dětských let, hráli si spolu, a největší zábavou pro ně oba bylo čtení pohádek. Blahopřál si, že schoval všechny knihy po svých dětech. Rovněž se uchovaly ještě některé z jeho vlastního dětství. Praktický bratr inženýr na četbu moc nebyl a tak mu celou otcovu knihovnu po jeho smrti přenechal.

Vnučky si Otto užíval. Když byli jeho synové malí, neměl na ně mnoho času; hodně pracoval a často byl na služebních cestách, takže vše bylo na manželce, veškerá domácnost, i děti. S Juditkou, ze které byl podle vlastních slov celý pryč, si ale vše mnohonásobně vynahradil. Byl již v penzi a měl spoustu volného času.

Cítil se unavený po aktivním dni s malou, a nechtělo se mu už nic dělat. Rychle proběhl dnešní noviny a uložil se mimořádně brzy spát.

Nemohl ale usnout. Cítil tíži na prsou, těžko se mu dýchalo. Vzal si nitroglycerin, který měl připravený na konferenčním stolku. Po rozpuštění pod jazykem ho zapil minerálkou. Lehl si a nehýbal se, v očekávání zlepšení stavu. Nebylo to pro něj nic nového. I když pokaždé pocítil velkou úzkost.

Najednou uviděl jakýsi obličej v zatažené zácloně, a pak se objevovaly další. Mluvily všechny najednou. Nakonec hlava největší okřikla další, a došlo k určitému pořádku, aspoň se začaly vyjadřovat jedna za druhou.

První byl kupodivu vrásčitý obličej neznámé stařenky, kterou kdysi zcela náhodou potkali s matkou na prázdninách v horách. Mluvila horským nářečím a stěžovala si na to, že vše dříve bývalo jinačí, lepší, a že život tak rychle uplynul. Huezdy dřiujejc suitiualy”, řekla tichým hláskem. Proč ona? Bylo to přece nedůležité a na dlouho zapomenuté chvilkové setkání.

Pak se mu hlava člověka, který mu v životě velmi ublížil, do očí posmívala svým typickým hrubým tónem a vulgárními výrazy. Proboha, nemělo to být naopak? Otto mu přece jeho zlobu nikdy neoplatil.

Uviděl obličej své matky, kterou měl moc rád a ztratil ji již v šestnácti letech. Otto pocítil velkou bolest. Celý život ho trápilo tajemství, strach, že smrt maminky možná zavinil sám, když umřela v noci po jakési malicherné hádce s ním na infarkt. I když otec a lékaři prohlásili, že měla velmi nemocné srdce, a již několik infarktů předtím prodělala.

Obličej manželky, již před léty zemřelé na rakovinu, mlčel, ale i z toho mlčení na něj šla hrůza. Vždyť jeho žena, vždy se obětující pro rodinu, dlouho tajila před ním i syny svou rychle postupující strašnou chorobu. Dozvěděli se o ní vlastně až úplně ke konci, když už nic nebylo možné skrývat. Byl to pro něj šok. Otto si vyčítal, že pro ni neudělal více. Že se jejich vztah v posledních letech značně zhoršil, hlavně kvůli jeho tehdejší milence. A že matce svých dětí nikdy neřekl, jak vděčný jí byl za vše.

Hlavy se střídaly, přátelské a méně přátelské, i vyloženě zlé a nebezpečné.

Některé mluvily o hrozných věcech, které v životě učinil, jiné ho chválily a připomínaly záležitosti lepší i velmi dobré. Těchto druhých však bylo jaksi méně.

Otto šermoval rukama, bránil se, některé tváře chtěl zadržet, od dalších požadoval vysvětlení, jiné snažně prosil, aby odešly a nechaly ho na pokoji.

Byly i takové, které si vůbec nepamatoval, například uplakaný obličejík malého chlapce, který ho obvinil, že mu v dětství ukradl krásnou duhovou kuličku.

Když se brzy ráno venku před okny rozezpívali ptáci na stromech a sloupech elektrického vedení, hlavy zmizely.

Otto byl celý zpocený. Ale bolest v srdeční oblasti byla pryč.

Vstal, převlékl se a tiše zkontroloval vnučku. Ještě spala. Jednak bylo venku velmi zataženo a pod hustými mraky tma, a navíc byla holčička asi hodně unavená. Vždyť včera, díky krásnému počasí, strávili spolu celé odpoledne v parku a pak šli tajně na večeři k McDonaldu, kteroužto potravu její přísní rodiče neschvalovali, ale Otto ji občas tento stravovací hříšek dovolil, a nakonec jí pak doma večer velmi dlouho četl pohádky na dobrou noc, takže se asi hned tak nevzbudí.

Udělal si černou kávu a snědl k ní zbytek již poněkud ztvrdlé vánočky. Pro malou měl naplánovanou kvalitnější snídani.

Vzpomněl si na to, co četl předchozího večera a svou noční můru poté. Často se mu stávalo, že nějaký zážitek ovlivnil jeho sny.

Rozhodl se, že si pohádky prohlédne a vyřadí ty pro malou nevhodné.

Vytáhl tedy z knihovny několik knih.

Vzácné vydání pohádek bratří Grimmů v originální verzi si vzal spíše jen ze zvědavosti; už je dlouho nečetl, věděl ale dobře, že se pro malé děti absolutně nehodí. Byly plné neuvěřitelné krutosti, násilí, mučení, sadistických vražd, nejrůznějších hororů, smrti… Věru zvláštní lidová tvorba. Vzpomněl si, že kdysi četl skandinávské legendy a ty byly podobného rázu, možná ještě horší. Byl šokován jejich chmurností asi to souviselo se severním klimatem, řekl si. Na rozdíl od antických legend, s jejich rozvernými a často si užívajícími bohy z Olympu, z nichž mnozí měli lidské vlastnosti i nectnosti.

Zvedl znovu krásně ilustrovanou Andersenovu knížku. I tam však, ve vydání pro děti, bylo mnoho stesku a hoře. Například ve slavné pohádce o malé mořské víle, jež se z nenaplněné lásky, které obětovala vše, změní v mořskou pěnu. I když se autor snažil změkčit její tragický konec, na rozdíl od mnoha podobných příběhů, navíc s poučením pro děti, aby byly hodné a osud jí tím ulehčily, smutek to podle Otty moc nezmírnilo. I další, například jeden ze zakletých bratří princů zůstane s labutím křídlem místo ruky, jeho sestra je jen tak tak zachráněna na poslední chvíli od upálení na hranici, cínový vojáček se ztratí kdesi v kanále a pak roztaje v ohni, ve kterém jím obdivovaná papírová tanečnice shoří, ubohé chudé děvčátko, prodávající sirky, zmrzne…

Prošel ještě několik dalších pohádkových knih.

Moderní à la Šel vysavač na procházku a potkal ztracený kastrol, se mu zásadně nelíbily.

On osobně jako dítě například měl moc rád knihu o podnikavém mravenci s puntíkovanou mašlí; ovšem kvůli bratrovi, který se vždy silně rozčílil, když tomuto humanoidnímu hmyzímu jedinci hezká, ale zlá beruška ukradla kočárek, se to nemohlo doma číst.

Vzal s dojetim do ruky již polorozpadlý krátký výtažek pro malé děti klasického zpracování Sněhurky a sedmi trpaslíků s typickými slavnými ilustracemi, zachovaný ještě z jeho dětství. Pamatoval si, že to byla úplně první kniha, kterou jako šestiletý chlapec přečetl, a pocit velkého štěstí, který mu tento počin přinesl, si dokázal představit ještě teď po tolika letech.

Bylo už skoro poledne, když se pootevřely dveře ložnice.

„Dědo, dědo!“ začala volat právě probuzená Juditka a přiběhla bosky k němu do obýváku v noční košilce, dárku od něj k nedávným pátým narozeninám, s aplikací všech disneyovských princezen, které měla obzvlášť ráda. Byla tam Popelka, Šípková Růženka, Sněhurka, Ariel, Jasmína, ale i Kráska a Rapunzel.

Dobrýtro, Juditko! Obleč se, nebo si aspoň vem župánek!

Děvčátko si vzalo růžový župan posetý obrázky korunek s drahokamy, rovněž koupený Ottou, a bačkůrky s bambulema.

Dědo, budeš mi zase číst pohádky v postýlce, jo?

„Dneska večer už půjdeš spát k mamince a tátovi, a tak pohádky ti budou číst doma.“

Holčička se zachmuřila, koutky pusy jí klesly.

Nebudou. Jakoubek pořád brečí.

„Je ještě maličký,“ snažil se ji uklidnit Otto. „Až bude větší, budete si hezky spolu hrát.

Děvčátko se však nezdálo být přesvědčené.

Otto si vzpomněl na silnou žárlivost, kterou pociťoval po narození mladšího bratra, a která po pravdě nikdy zcela nepominula. To dítěti ale vykládat nebude.

„A brzy půjdeš do školy a naučíš se číst a psát,“ dodal.

Dítě se na něj podívalo poněkud zamyšleně. Najednou se Juditčin obličejíček vyjasnil nápadem.

„Tak budeme pohádkovat teď, dědo!“

Otto se usmál novotvaru a pohlédl z okna. Mraky se ještě více nakupily a začal prudký liják.

Dobře. Ven stejně nebudeme moct jít, podívej jak prší. Ale nejdřív se musíš nasnídat.

Tak jo, souhlasila Juditka.

Otto jí naservíroval teplé kakao, obiloviny s mlékem a jahodami i jablkový závin s ořechy, který si sama včera vybrala v sousední pekárně.

Děvčátko, houpajíc krátkýma nožkama na pro ni vysoké židli, kam ji děda vysadil, rychle jedlo.

Už jsem skončila, dědo! Pohádku!

„Jdi si umýt pusinku, máš vousy, a pak hned začneme.“

Holčička poslušně odběhla do koupelny.

Otto pohlédl na haldu knih na stolku. Po jejich dopoledním prolistovani a čtení na přeskáčku se mu, navíc po děsu předchozí noci, zajisté způsobeném jednou z nich, do žádné nechtělo. Vrátil je tedy rychle do knihovny, a po návratu malé si s ní sedl na pohovku a začal vyprávět:

„Jednou v dalekém království, které se nazývalo veselé, protože všichni lidé tam byli šťastní a jejich životy radostné, žil v nádherném zámku a moudře vládl starý a dobrý král jménem Otto, a ten měl krásnou a hodnou malou vnučku, princeznu Juditku, se kterou se měli moc rádi…“

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.