Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Trable s telefonem
datum / id07.04.2020 / 505604Vytisknout |
autorbixley
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno187x
počet tipů10
v oblíbených0x
Trable s telefonem

 

Rodiče si člověk nevybírá. Narodí se jim a pak se s nimi musí naučit žít. Nejinak to bylo i se mnou. Musela jsem si zvyknout na otcovu přílišnou imaginaci a matčinu klaustrofobii. Otcova imaginace byla dobrá, když nám v dětství vymýšlel různé příběhy, ale ve chvíli, kdy ji zapojoval v běžném životě, byla naprosto nesnesitelná. Fabuloval neustále samé katastrofy a jakmile jsme se s bratrem zpozdili, byl schopen volat policii a shánět nás po nemocnicích. Když mě vezl na nádraží, museli jsme jet autem hodinu předem, co kdybychom píchli. S klaustrofobií mé matky to bylo taky náročné. Cestou v tramvaji po Brně jsme museli několikrát přestupovat, pokud do tramvaje nastoupilo víc lidí a naší matce se udělalo nevolno. V kině vždycky musela sedět na krajním sedadle, aby mohla prchnout. Někdy se bohužel tyto nedostatky mých rodičů propojily do jednoho obřího problému.

 

Po svých vysokoškolských studiích jsem nejprve pracovala tři roky v Brně a potom jsem si našla místo v Praze. Ve svých sedmadvaceti letech jsem se tedy odstěhovala do Prahy. Podařilo se nám i směnit byt, takže jsem měla na sídlišti malou garsonku. Bylo to koncem osmdesátých let. V bytě byl naštěstí zaveden telefon, tak mi rodiče a známí mohli volat. Jednou se ale před víkendem stalo, že telefon byl hluchý. Řekla jsem si, že pokud telefon nezačne během víkendu fungovat, budu shánět opravu. Ten víkend jsem neměla v plánu jet do Brna, tak jsem v klidu uklízela a prala prádlo, jako ostatně každý víkend v Praze. To jsem ovšem netušila, co se děje v Brně. Můj otec se zřejmě několikrát nedovolal a tak začal fabulovat své katastrofy.

 

V neděli večer jsem spokojeně ulehla s tím, že ráno musím vyřešit porouchaný telefon. Brzy jsem tvrdě usnula. Vzbudilo mě zvonění venkovního zvonku. Pohlédla jsem na budík. Byla jedna v noci pryč.   Á, tak to je zas někdo, kdo se vrací z hospody a nemůže najít klíče, řekla jsem si. Občas se stávalo, že před domem nějaký takový opilec uvízl. No, on mu někdo bzučákem otevře, uvažovala jsem dál a překulila jsem se v posteli na druhý bok. Zvonění ale neustávalo. Poté jsem někoho slyšela vejít do domu a stoupat ke mně do prvního patra. Ozvalo se další zvonění u mých dveří. Srdce se mi hrůzou málem zastavilo. Kdo to na mě zvoní v jednu v noci? Opatrně po špičkách jsem šla do předsíně a snažila jsem se nahlédnout ven kukátkem. Ale jsem malá, tak jsem nic neviděla. Dodala jsem si odvahy a řekla jsem silným hlasem: „Kdo je to?“ Uslyšela jsem povědomý hlas. „Tady otec.“

 

Otevřela jsem. Na chodbě stál nejen otec, ale i matka a bratr.

 

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se naprosto logicky.

 

„Nebereš telefon,“ argumentoval otec.

 

A tak celá rodina vešla do mé pidigarsonky.

 

Nejrealističtěji se zachoval můj bratr vysokoškolák. „Jak vidím, sestro, jsi v pořádku,“ pravil. „Já potřebuju bejt zítra v Brně na semináři, tak bych zase jel.“

 

Přidal se otec, že taky musí být zítra v televizi, kde pracoval. Matku jsem přemluvila, aby zůstala v Praze, protože od stěhování u mě nebyla. Otec s bratrem tedy odjeli a já jsem matce rozložila na zem molitan a peřiny, protože dvě postele se do garsonky nevešly. Šly jsme spát.

 

Ráno telefon centrála opravila a fungoval. Odešla jsem do práce a svou matku zanechala v garsonce. Kolem poledne jsem byla plně ponoření do zpracování slovníkového hesla, když mi kolegyně řekla, že mám telefon. K mému překvapení volala teta, matčina sestra. Ukázalo se, že moje matka dostala v malé garsonce záchvat klaustrofobie a běhá po sídlišti. Nemohla si vzpomenout na mé číslo do práce, a proto zavolala své sestře.

 

A jak to dopadlo? Odpoledne přijel autem do Prahy můj bratr – toho dne už podruhé – a matku odvezl do Brna.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.04.2020 09:01:47dát kritice tipbixley
redaktor prózy

lastgaspe, díky. No, emoce, já si pamatuju jenom tu hrůzu...

10.04.2020 08:18:05dát kritice tiplastgasp

Renáto, bezva námět. Pěkně a poutavě napsaná episoda, charakterizující rodinné vztahy a povahové rysy rodičů. Jen si myslím, že ti určitě pod pokličkou zůstalo více emocí, které by  závadu na telefonu učinily barvitější, a jak by příslušelo i napínavější. 

08.04.2020 11:13:53dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To máš pravdu. :-)

08.04.2020 10:04:39dát kritice tiptrojort

...existují děsivé děsy...vysvětlitelné...

07.04.2020 19:49:39dát kritice tipIndianska

Spíš člověku nic jinýho nezbude :)))

07.04.2020 19:34:10dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Je dobrý dospět do stavu, kdy se tomu už člověk směje. :-)

07.04.2020 19:31:10dát kritice tipIndianska

Hahaha, výborný. Nemůžu se dočkat, jakých zkazek se budu od svého syna dozvídat o sobě.

07.04.2020 18:35:50dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No, kdybych vykradla banku... Vidíš, to mě nenapadlo. :-)

07.04.2020 18:07:581 tipů dát kritice tipKočkodan

Renato promiň, ale to od tebe vůči mamince nebylo zrovna moc pěkné. To sis nemohla místo malé garsonky pořídit trochu slušnou vilku aspoň 7+1, když měl tvůj rodič tu klausofo… pardón, klaustrofobii?... ;-)

07.04.2020 17:08:14dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Čudli, díky za tip.

07.04.2020 17:07:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Alegno, to opravdu ne. Ještě mám pocit, že otec kromě zvonění bušil na dveře...

07.04.2020 15:03:02dát kritice tipAlegna

Živé vyprávění, usmívám se, i když si myslím, že tobě do smíchu nebylo :-)

07.04.2020 12:32:09dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No jasně! :-)

07.04.2020 12:27:03dát kritice tipblacksabbath

Tak jsem si početla....to bylo tenkrát, když nebyly mobilní.....:-)...*/******

07.04.2020 11:30:14dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Revírníku, dobře jsi to vystihl. :-)

07.04.2020 11:24:35dát kritice tiprevírník

No, to je nadělení, taková starostlivá rodinka. Pěkněs o tom napsala.

07.04.2020 09:19:54dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky za tip, vesuvanko.

07.04.2020 09:19:31dát kritice tipvesuvanka

Renato, příhodu jsi velmi pěkně popsala, a vůbec se nedivím, že se Ti vryla  do paměti. Dovedu si živě představit Tvůj strach, když v noci někdo zvonil, kroky se blížily k Tvém bytu, a opakované zvonění. Naštěstí to dobře dopadlo. TIP

07.04.2020 09:10:21dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Těch příhod bylo víc, ale tahle se mi opravdu vryla. Díky, Ireno.

07.04.2020 09:01:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Co dodat, Renato? Život není peříčko:-)

Dobrá příhoda, dovedeš přetavit nepříjemnosti v humor.

07.04.2020 09:01:14dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, aleši, za tip.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.