Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Trable s telefonem

07. 04. 2020
11
23
1118
Autor
bixley

 

Rodiče si člověk nevybírá. Narodí se jim a pak se s nimi musí naučit žít. Nejinak to bylo i se mnou. Musela jsem si zvyknout na otcovu přílišnou imaginaci a matčinu klaustrofobii. Otcova imaginace byla dobrá, když nám v dětství vymýšlel různé příběhy, ale ve chvíli, kdy ji zapojoval v běžném životě, byla naprosto nesnesitelná. Fabuloval neustále samé katastrofy a jakmile jsme se s bratrem zpozdili, byl schopen volat policii a shánět nás po nemocnicích. Když mě vezl na nádraží, museli jsme jet autem hodinu předem, co kdybychom píchli. S klaustrofobií mé matky to bylo taky náročné. Cestou v tramvaji po Brně jsme museli několikrát přestupovat, pokud do tramvaje nastoupilo víc lidí a naší matce se udělalo nevolno. V kině vždycky musela sedět na krajním sedadle, aby mohla prchnout. Někdy se bohužel tyto nedostatky mých rodičů propojily do jednoho obřího problému.

 

Po svých vysokoškolských studiích jsem nejprve pracovala tři roky v Brně a potom jsem si našla místo v Praze. Ve svých sedmadvaceti letech jsem se tedy odstěhovala do Prahy. Podařilo se nám i směnit byt, takže jsem měla na sídlišti malou garsonku. Bylo to koncem osmdesátých let. V bytě byl naštěstí zaveden telefon, tak mi rodiče a známí mohli volat. Jednou se ale před víkendem stalo, že telefon byl hluchý. Řekla jsem si, že pokud telefon nezačne během víkendu fungovat, budu shánět opravu. Ten víkend jsem neměla v plánu jet do Brna, tak jsem v klidu uklízela a prala prádlo, jako ostatně každý víkend v Praze. To jsem ovšem netušila, co se děje v Brně. Můj otec se zřejmě několikrát nedovolal a tak začal fabulovat své katastrofy.

 

V neděli večer jsem spokojeně ulehla s tím, že ráno musím vyřešit porouchaný telefon. Brzy jsem tvrdě usnula. Vzbudilo mě zvonění venkovního zvonku. Pohlédla jsem na budík. Byla jedna v noci pryč.   Á, tak to je zas někdo, kdo se vrací z hospody a nemůže najít klíče, řekla jsem si. Občas se stávalo, že před domem nějaký takový opilec uvízl. No, on mu někdo bzučákem otevře, uvažovala jsem dál a překulila jsem se v posteli na druhý bok. Zvonění ale neustávalo. Poté jsem někoho slyšela vejít do domu a stoupat ke mně do prvního patra. Ozvalo se další zvonění u mých dveří. Srdce se mi hrůzou málem zastavilo. Kdo to na mě zvoní v jednu v noci? Opatrně po špičkách jsem šla do předsíně a snažila jsem se nahlédnout ven kukátkem. Ale jsem malá, tak jsem nic neviděla. Dodala jsem si odvahy a řekla jsem silným hlasem: „Kdo je to?“ Uslyšela jsem povědomý hlas. „Tady otec.“

 

Otevřela jsem. Na chodbě stál nejen otec, ale i matka a bratr.

 

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se naprosto logicky.

 

„Nebereš telefon,“ argumentoval otec.

 

A tak celá rodina vešla do mé pidigarsonky.

 

Nejrealističtěji se zachoval můj bratr vysokoškolák. „Jak vidím, sestro, jsi v pořádku,“ pravil. „Já potřebuju bejt zítra v Brně na semináři, tak bych zase jel.“

 

Přidal se otec, že taky musí být zítra v televizi, kde pracoval. Matku jsem přemluvila, aby zůstala v Praze, protože od stěhování u mě nebyla. Otec s bratrem tedy odjeli a já jsem matce rozložila na zem molitan a peřiny, protože dvě postele se do garsonky nevešly. Šly jsme spát.

 

Ráno telefon centrála opravila a fungoval. Odešla jsem do práce a svou matku zanechala v garsonce. Kolem poledne jsem byla plně ponoření do zpracování slovníkového hesla, když mi kolegyně řekla, že mám telefon. K mému překvapení volala teta, matčina sestra. Ukázalo se, že moje matka dostala v malé garsonce záchvat klaustrofobie a běhá po sídlišti. Nemohla si vzpomenout na mé číslo do práce, a proto zavolala své sestře.

 

A jak to dopadlo? Odpoledne přijel autem do Prahy můj bratr – toho dne už podruhé – a matku odvezl do Brna.

 


23 názorů

bixley
06. 03. 2021
Dát tip

Jamardi, opět s Tebou souzním. :-)


Jamardi
06. 03. 2021
Dát tip

Nepříjemnosti se někdy kupí. :) Emoce mně tam nechybí. Chápu, že když lidé okolo ukazují velké emoce, tak dotyčný je ukazovat nemůže. Naopak, snaží se všechno řešit rozumně. Něco jiného se sice ukazuje v italských filmech, ale že by to tak někde fungovalo dlouhodobě si neumím představit.


bixley
10. 04. 2020
Dát tip

lastgaspe, díky. No, emoce, já si pamatuju jenom tu hrůzu...


lastgasp
10. 04. 2020
Dát tip

Renáto, bezva námět. Pěkně a poutavě napsaná episoda, charakterizující rodinné vztahy a povahové rysy rodičů. Jen si myslím, že ti určitě pod pokličkou zůstalo více emocí, které by  závadu na telefonu učinily barvitější, a jak by příslušelo i napínavější. 


bixley
08. 04. 2020
Dát tip

To máš pravdu. :-)


trojort
08. 04. 2020
Dát tip

...existují děsivé děsy...vysvětlitelné...


Indianska
07. 04. 2020
Dát tip

Spíš člověku nic jinýho nezbude :)))


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

Je dobrý dospět do stavu, kdy se tomu už člověk směje. :-)


Indianska
07. 04. 2020
Dát tip

Hahaha, výborný. Nemůžu se dočkat, jakých zkazek se budu od svého syna dozvídat o sobě.


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

No, kdybych vykradla banku... Vidíš, to mě nenapadlo. :-)


Kočkodan
07. 04. 2020
Dát tip Gora

Renato promiň, ale to od tebe vůči mamince nebylo zrovna moc pěkné. To sis nemohla místo malé garsonky pořídit trochu slušnou vilku aspoň 7+1, když měl tvůj rodič tu klausofo… pardón, klaustrofobii?... ;-)


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

Čudli, díky za tip.


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

Alegno, to opravdu ne. Ještě mám pocit, že otec kromě zvonění bušil na dveře...


Alegna
07. 04. 2020
Dát tip

Živé vyprávění, usmívám se, i když si myslím, že tobě do smíchu nebylo :-)


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

No jasně! :-)


Tak jsem si početla....to bylo tenkrát, když nebyly mobilní.....:-)...*/******


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

Revírníku, dobře jsi to vystihl. :-)


revírník
07. 04. 2020
Dát tip

No, to je nadělení, taková starostlivá rodinka. Pěkněs o tom napsala.


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

Díky za tip, vesuvanko.


vesuvanka
07. 04. 2020
Dát tip

Renato, příhodu jsi velmi pěkně popsala, a vůbec se nedivím, že se Ti vryla  do paměti. Dovedu si živě představit Tvůj strach, když v noci někdo zvonil, kroky se blížily k Tvém bytu, a opakované zvonění. Naštěstí to dobře dopadlo. TIP


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

Těch příhod bylo víc, ale tahle se mi opravdu vryla. Díky, Ireno.


Gora
07. 04. 2020
Dát tip

Co dodat, Renato? Život není peříčko:-)

Dobrá příhoda, dovedeš přetavit nepříjemnosti v humor.


bixley
07. 04. 2020
Dát tip

Díky, aleši, za tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru