Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Když padá déšť 13b
datum / id08.04.2020 / 505652Vytisknout |
autorbixley
kategoriePřekladyDalší dílo autora
zobrazeno90x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Když padá déšť 13b

 

Na druhém konci trávníku, pod jedním z dubů, zatleskala Susie. Právě se na rozložené stoly servírovala večeře , kterou na několika velikých tácech přinášeli dva mladí pomocníci. Místo je tu skoro pro všechny, volala Susie, a pro ty, co se nevešli ke stolům, byla extra místa v kuchyni. Isabel kráčela s Mimi směrem ke stolům. Když Susie uviděla Mimi, přišla k ní a usadila ji doprostřed velkého stolu. Isabel se od ní odpojila, stále ještě zaměstnána tím, co jí Mimi řekla o Angie. Tak pro Angie byl Jamie přitažlivý – to tedy nebylo nic světoborného – přitahoval by každou ženu, jak Mimi poznamenala. A pokud to byla pravda, že Angie šla po Tomových penězích, pak do toho nikomu nic nebylo, a na jeho majetku nemohl mít nikdo zájem, kromě Tomových příbuzných. Hledači pokladů tu nebyli tak vzácní, a na místech jako Highland Park a University Park, v těchto luxusních čtvrtích na kraji Dallasu, kde byly velké majetky z ropy, kde žili magnáti a bankéři – se o tom vědělo a jejich obyvatelé museli být opatrní. Pokud Angie pronikla do tohoto pevně semknutého kruhu a našla muže středního věku připraveného sdílet s ní své miliony, potom to bylo tím, že hrála hru na bohatou společnost podle jejích pravidel a nikdo tím tudíž nebyl přehnaně překvapen nebo znepokojen. A ona, Isabel Dalhousie, by se samozřejmě od toho měla držet dál. Ona, která se právě rozhodla, že se bude starat o své věci a nebude se plést do záležitostí druhých. Ale byla to také ona, kdo právě to považoval za těžké a kdo mohl jen stěží ignorovat potřeby druhých, což nazývala morální blízkostí.

 

Našla si místo u jednoho ze stolů, ne příliš daleko od kraje, a sedla si. Vedle ní byl muž s úzkým obličejem, hřívou tmavých vlasů a téměř průsvitnou kůží, která měla zvláštní nádech svědčící o keltských genech. Potřásla si s ním rukou a řekli si navzájem svá jména. Jmenoval se Seamus. Ovšem, to jméno korespondovalo s geny. A z druhé strany seděla vysoká, hezká, asi dvacetiletá dívka se širokým úsměvem a australským akcentem. Jmenovala se Miranda a přišla s jedním z dalších hostů, jak říkala. V Edinburghu neznala nikoho kromě lidí, u kterých bydlela. „A musím si najít práci,“ řekla s úsměvem od ucha k uchu. „Jinak umřu hlady.“

 

„Možná bych vám mohla pomoct,“ řekla Isabel téměř automaticky. Tajně pohlédla na Mirandin talíř. Byl plný jídla. Možná to bylo první pořádné jídlo po mnoha dnech… Ale zmínila se o tom, že u někoho bydlí, tak tam asi dostala najíst. Pokud nespadala do kategorie hostů, kterým nebylo nutné dávat jídlo. Isabel se té myšlence musela usmát. Prosím přijeď a bydli u mě, ale nebudu ti moct dát nic k jídlu. Doufám, že ti to nevadí…

 

„Mohla byste?“ zeptala se Miranda dychtivě. „Opravdu byste mohla?“

 

Isabel o tom moc nepřemýšlela, než to řekla, a teď si uvědomila, že neví, jak by jí mohla pomoct. Jak by mohla někomu najít práci? Opět to byla ona morální blízkost. Když někdo seděl vedle ní u stolu, měla by se mu alespoň pokusit najít práci. Opravdu ji nemohla nechat umřít hlady.

 

„No, nejsem si jistá,“ řekla Isabel. „Nevím…“

 

Na Mirandině obličeji se objevilo zklamání a Isabel to hned obměkčilo.

 

„Co můžete dělat?“ zeptala se.

 

„Cokoli,“ řekla Miranda. „Všecko možné. Jsem spokojená, ať dělám cokoli. Nejsem příliš náročná, víte. V pohodě.“ Zasmála se. „Taky umím vařit. To je rovněž v pohodě.“

 

Isabel chvíli přemýšlela. Představila si život v takovém jednoduchém světě, jako byl ten Mirandin. Svět, ve kterém by byla – jak Miranda dvakrát řekla – v pohodě. Podívala se na Mirandu a na jejím obličeji uviděla pihy, také si všimla jejího orlího nosu, který byl výrazný.

 

A také měla náramek na opáleném předloktí, jeden z těch spletených drátěných náramků, jaké si lidé dováželi z Nairobi a Kapského města a podobných míst. Podívala se nahoru na nebe, jen na chvíli, na vysoké modré nebe, které jakoby tančilo – byla to hra světla a prázdnoty – a najednou si vzpomněla na Jamieho a řekla si Bůh mu žehnej a opatruj ho. Ale ke kterému Bohu to zamumlala, to nevěděla. Možná k Bohu prázdného nebe, možná k Bohu, který vládl těmto prostorám, který tu přiděloval bouře a příjemné počasí, který buď vyslyšel nebo ignoroval modlitby námořníků a vynalézavých žen.

 

Opět se obrátila na Mirandu, která se na ni v očekávání usmála. Cat mluvila o tom, že by někoho potřebovala během léta, zejména když by si vzal Eddie volno, domnívala se, že by mohl. Loni nikam nejel, ale teď říkal, že by jel s někým do Francie. Ten někdo neměl jméno a Cat ani neznala jeho pohlaví. Pokud by to Eddie udělal – a Cat byla připravena dodat mu odvahy, aby povzbudila jeho sebevědomí – potom by potřebovala pracovní sílu, obzvlášť během festivalu, kdy se počet lidí v této oblasti, kteří budou mít chuť na nějakou delikatesu, zdvojnásobí. Miranda by tento problém s pracovníky mohla vyřešit. Proto Isabel dala Mirandě své telefonní číslo a řekla jí, že se jí následujícího dne ozve. Během večeře se bavila jak se Seamusem, tak s Mirandou a ti dva si povídali také spolu, když Isabel mluvila s paní přes stůl. Byla to příjemná uvolněná atmosféra a počasí se stále drželo.

 

Po večeři byli hosté požádáni, aby vstali a šli na kávu do kuchyně. Isabel ponechala Seamuse a Mirandu jejich konverzaci. Seamus byl v Perthu a chtěl by se tam vrátit. Miranda tam nějakou dobu bydlela a objevili společné známé, které oba využívali, a to jim oběma dodalo dobrou náladu. Teď znáš někoho dalšího, říkala si Isabel s uspokojením, a zítra můžeš mít práci. Hledala Mimi a Joa, byli na konci stolu zabráni do hovoru s Malcolmem a Nicky Woodovými, pěvci. Vůbec si o ně nemusela dělat starost. Jejich hovor byl velmi živý a nepochybně se týkal sboru. Mimi zpívala ve sboru episkopální církve v Dallasu. Tato církev prohlašovala, že vlastní svatou relikvii, část skutečného kříže. Podle Isabel to bylo nepravděpodobné, ale lidé věřili i mnohem nepravděpodobnějším věcem. Kolik lidí ve Spojených státech věřilo, že byli uneseni mimozemšťany? Bylo to až depresivně vysoké číslo. A ti mimozemšťani je vždycky vrátili na Zemi? Dost možná, že unesli nesprávný druh.

 

Isabel šla přes trávník ke kuchyni v zadní části domu. Ve vzduchu už bylo cítit trochu chlad, nebyl to však znak zkaženého večera, ale přicházející noci. Bílé noci, vzpomněla si, jako letní noci v Petrohradě, kde se vůbec nestmívalo. Bylo úplné bezvětří, žádná stopa po větru.

 

Šla přes malý dvůr a směřovala ke kuchyni. Před ní bylo pár hostů: muž ve lněném saku hořčičné barvy, žena v příliš slavnostních šatech s dlouhým přehozem přes ramena, mladý muž ušlechtilého vzhledu, který vyprávěl historky. Znala ho, ale nemohla si vzpomenout na jeho jméno ani na to, čím se zabývá. Krátce se na ni zadíval, zřejmě ve stejné nejistotě, a usmál se, poté se opět obrátil ke svým společníkům. V kuchyni bylo víc lidí a v rukou měli šálky kávy.

 

Isabel si vzala kávu a šla opět k trávníku. Peter a Susie měli naplánovanou hudbu a Isabel slyšela první tóny melodie hrané na housle, které se nesly z pokojů uvnitř domu. Otočila se a šla zpátky k chodbě a hale, která vedla ke schodišti. Hudba vycházela z pokoje po pravé straně. Byla to skotská rytmická melodie, která oslavovala něčí odjezd na ostrov Islay nebo Skye nebo návrat odtamtud, popřípadě bitvu, která se odehrála před dávnými časy. Možná to byla přímo skladba podivně nazvaná „Lamentace Neila Gowa nad smrtí jeho druhé ženy“. Zastavila se a poslouchala. Na této hudbě bylo něco, co na ni silně působilo. Možná to bylo místem, odkud pocházela. To nemohla být hudba žádného jiného národa, to byla hudba Skotska a promlouvala o zemi, kterou milovala. Zavřela oči. Čím pro ni bylo Skotsko? Její zemí, ano. Bylo to přesně to místo, kde se vám srdce zastaví touhou, zvlášť když je tak krásné, jak Skotsko bezpochyby bylo. Růže světa pro mne není, napsal MacDiarmid. Já chci jen část její, skotskou bílou růži, jež voní ostře a sladce – a nakonec ti zláme srdce.

 

Otevřela oči. Uvědomila si, že někdo, nějaká žena přišla k ní. „Ta melodie,“ poznamenala, nebo vlastně chtěla poznamenat, než jí došlo, kdo to je, a dala najevo překvapení.

 

„Ano,“ řekla ta žena. „Už jsme se potkaly, že? Cynthia Vaughan.“

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.04.2020 16:53:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky.

11.04.2020 16:36:02dát kritice tiplastgasp

Bezva.

09.04.2020 06:51:52dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Dobrý postřeh, Kočkodane! Ale napravila to. :-)

09.04.2020 00:31:24dát kritice tipKočkodan

Já tak s těmi nejtlustšími prsty budu rovněž činit.

 

Isabela mne tentokrát překvapila, že nejdřív mluvila, potom teprve myslela.

08.04.2020 19:12:57dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ireno, musíme Isabel držet palce...

08.04.2020 18:21:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jsem zvědavá, jak to bude dál, a nějakého muže ušlechtilého vzhledu bych si taky prohlédla se zaujatím:-)

08.04.2020 18:07:27dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To je na té knížce hezký...

08.04.2020 17:54:07dát kritice tipAlegna

tak jsem si početla, vnitřní rozjímání je mi blízké*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.