Jaro

    „Tenhle svět, kdy je to postavený na nulách, jedničkách a dvojkách se mi nelíbí,“ řekl kamarád.
    „Jsou to jen jedničky a nuly,“ řekl jsem já.
    „Já myslel, že jsou tam i dvojky.“
        „To je sazka.“

        Stáli jsme na chodníku a kolem nás elegantně přefičela na kolečkových bruslích dlouhonohá dívka.
        „Tady máš ty dvojky,“ řekl jsem.
        Otočili jsme se jak panáčci na stolním fotbale.                
        Dívali jsme se za ní, jak mizí a měli úsměv na rtech, protože se nám líbí krása.
        Bylo z ní cítit, že si je vědoma svojí krásy.
        To vědomí bylo krásné samo o sobě, protože se nepokoušelo válcovat svoje okolí.
        Bylo nepopiratelné.

        „SPADNUL JSEM Z VEJŠKY ROVNOU NA PRDEL,“ řekl chlap, co dopadl vedle nás na chodník.
        „Viděli jste ji?“ řekl nadšeně.
        „Stará mě vystrčila z okna. Tenhle tejden už potřetí. Tak už tady začínáme mít opravdový jaro,“ třel si s úsměvem kostrč a vracel se do vchodu věžního domu.