Všechno je dnes trochu jinak

nikdo tu neřve a nedrásá mi nervy
to ticho že mluvíš s pilíři
respirium má svou vlastní modrou mši

za rohem nikdo nekouří
známý chlapec stojí před vrátnicí
mává hodinám?
mává budově která nás vyvrhla a spí?
stojí tam každé ráno sám a pak
když se rozhodne navštívit knihovnu zjistí
že tam už taky není kudy?
chápe proč nikdo nepřijde ?
kde jsou děti a kam půjdeme my?

ještě chvíli mi bude smutno než se zotavím
mám příliš dílků sesbíraných z láhví
které neumím vykotlat z hlavy a dlaní

v noci bývám nejkřehčí - řeklo by mi tělo
nechápu proč by mi zamával tak rád
a já ne a ne přijít - řekla by mi duše

-

ještě pár hodin a možná budu vzhůru
vše zmizí a svět zas poběží
bez etiket a kolků a jen jedno ranní cigáro
mi dovolí trochu hřešit
zase tak moc už neblbnu
jenom se někdy opiju a cvičím gymnastiku v kuchyni
bolí mě pak nohy a divím se že žiju
pouštím sousedce punkový kapely skrz lodžii
nebo si ulomím příliš velký klády snů
to by se nemělo
pak z toho neusnu a mám sama sebe
za pitomou atrapu svých cílů

občas se zasměju
svět je úzký a pár týdnů se promítá do číselných grafů
těm já moc nefandím
musím být ještě člověkem
a tak čtu na dálku s vietnamským klukem
ve slabikáři o Ájiných snech
a ani jeden kolikrát nevíme co vlastně děláme
telefon má zrnité jádro zvuku
rodina se komíhá letem světem okolo
všichni jsme daleko a držíme jen na drátech

nemohu víc než chodit dokola - řeklo tělo
nemohu víc než psát a loudit
výhled na druhou stranu vesmíru - řekla duše

ještě pár hodin
a možná se všichni vrátíme