Black Sheep

Kdysi jsem na písmáka dal svoje nekončené dílo. Nedokončené je stále, ale vyvýjí se. Pro zajímavost nechávám i původní verzi, kteá mi nadále slouží coby koncep, najdete ji pod názvem Černá Ovce

Zpola zataženými žaluziemi proudilo do neuspořádaného pokoje denní světlo a za malými kulatými okénky se usadila sýkorka a začala si prozpěvovat. Jasně modré nebe věštilo krásný den.Ani jedno neudělalo příliš radosti hubenému až vyzáblému mladíkovi, v něhož se právě s prskáním proměnila hromada starých hadrů válejících se na matraci ležící u zdi pod spoustou letitých plakátů metalových skupin.

Oním mladíkem byl major John Veg, pro své úspěchy také nazývaný „Armádou jednoho muže“, a důvodem jeho rozmrzelosti z nadcházejícíího krásného dne byl takový, že vůbec nějaký den mohl okénky kosmického korábu USS Black Veil vidět. Bytostně nesnášel povinné servisní prohlídky jednou za čtyři roky. Ani ne tak proto, že by neměl rád Zemi, naopak, velice si cenil místních certifikací úplně všeho, diky nimž si mohl být stoprocentně jistý, že po celé Zemi jsou nabízeny stejné služby ve stejné kvalitě. Prostě nebylo to tak, že by Zemi neměl rád, jen byla na jeho vkus poněkud nudná. To, co podněcovalo jeho rozmrzelost do naprosto obludných rozměrů byla skutečnost, že USS Black Bride byla prototypem lodi nejnovější třídy servisních lodi Shuriken s unikátním samoopravovacím systémem, takže pravidelné servisní prohlídky byly jen od toho, aby jej měl generál Kaha také občas pod kontrolou.

A to byl právě ten bod, který rozhodnul o tom, že John sevisní prohlídky zkrátka nenáviděl, ta jejich naprostá zbytečnost. Cokoli se totiž na lodi kdy uvolnilo, nebo ulomilo, prostě vždy do několika hodin prostě dorostlo a nebylo nutné se o to vůbec starat. Johnonovi nevadila buzerace ani povinnosti, to by se ani nedal do armády, co mu vadilo byla zbytečná buzerace.

Provést každé čtyři roky velice riskantní přiblížení k Zemi a ještě riskantnější přistání v docích jen proto, aby musel týden nosit parádní uniformu, pít certifikovanou pozemskou whisky připomínající chutí i vůní velbloudí moč a být pod kontrolou, zatímco dvacet techniků, kteří by taky určitě měli lepší věci na práci, týden prolézá nepoškoditelnou loď kousek po kousku a hledá poškození, které by mohli opravit.

John s povzdechm vstal a poručil automatickému kávovaru zabudovanému ve zdi připravit jedno dvojité esspresso s cukrem a mlékem.

„Během dokování je automatický zásobovací systém lodi deaktivován. Prosím využijete služeb bohaté sítě armádních stravovacích zařízení. Děkujeme za pochopení.“

„zase nějaká zkurvená novinka,“ zamumlal si a než se stačil ještě přinaštvat, uvědomil si, že tahle na první pohled nepříjemnost pro něj znamená, že si po dlouhé době strávené ve vesmíru dá opět pravou kávu, nikoli výtažek rozředěný v čemsi, co vyrábí recyklací grakutčeho přímo loď.

To poslední o če ovšem přemýšlel bylo využití některé ze z armádních občerstvoven. Nedělají špatný kafe, aspoň co si pamatoval, ale když potřebujete získat informace, není to zrovna to pravé místo, kde se zeptat. Ostatně jak tak uvažoval, když se chce dozvědět cokoli, co teď potřebuje vědět, je možná úplně ze všeho nejlepší se vůbec neptat a jen tiše poslouchat.

Jeho úhlavní přítel Tom Astair totiž zmizel. Lépe řečeno zdrhnul po takovém jednom ne úplně vydařeném soudním procesu. Procesu kvůli tomu, že prý odmítnul uposlechnout rozkaz a šušká se, že si do ranečku přibalil i válečnou loď s nákladem zbraní a vražedným androidem. Na každém šprochu pravdy trochu, ale tomu s tím androidem moc nevěřil. Pamatoval si jaký odpor v něm vzbuzovala umělá inteligence kávovaru, nehledě na její otravnou osobnost.

Ovšem johna ani tak moc nezajímá jak utekl, co si odvezl, ani čím, ale spíš kam. Jestli něco chystal, a jakože takovouhle akci chystat musel, určiě mu to zabralo nějaký čas, a nebyl by to Tom, aby někomu ze starých známých neřekl, že odjíždí. Tomovi staří známý, to znamenalo cetu nejen mimo doky, ale dokonce i mimo celou základnu. Coby kapitán lodi měl permanentní propustku do města, ale znamenalo to oprášit vycházkovou uniformu. Tmavě zelené sako z nemačkavavé látky, kalhoty ze stejného materiálu, černá košle, černá kravata, na hlavu brigadýrka.

Na obou ramenou ska a límečku košile lesknoucí se zlaté dubové listy, označení hodnosti majora, jejíž dosažení v jeho nízkém věku 27 let nebylo vůbec obvyklé, bylo to rovnou nemožné, snad možná i proti předpisům. Navíc když k majorské hodnosti dostal ještě post kapitána nejnovějšího plavidla třídy Shuriken již v necelých 25 letech.

Stalo se tak po události, jež vstoupila do dějin vojesví coby Operace Sandokan. Během nepovedeného výsadku na nepřátelské planetě došlo k proniknutí patogenního organismu ovlivňujícío chování do mateřské lodě, načež se všichni zbláznili a začali se navzájem vraždit. John zůstal jediný nedotčený, ale nebyl to žádný zázrak, prostě jako jediný dodržel bezpečnostní předpisy pro pohyb v neznámém terénu. Ale nejen to, on za cenu vlastního života, který si moh celkem snadno zachránit, nejenže přivezl loď zpět na domovskou základnu, ale zachránil i jednoho z členů posádky, právě Toma Astaira.tenkrát se také zařekl, že sako s hodností, kv§li které musel zabít vc, neý stovku svých přátel, nikdy nevezme na sebe. Uvázal si kravatu, na hlavu posadil čepici a sako přehodil přes ramena.

Umístění doků kousek od prastarého města Los Angeles dalo Johnovi jedinečnou příležitost navštívit místa, kde se celé mládí pohyboval a kde možnápotkal i Toma,společných známýc by na to měli dost.

Trochu ho mrzelo, když zjistil, že z jeho milovaného Sunsetu se po dobu, co tu neby, stal klasický turistický háček, sice stále plný neonových cedulí slibujících „Girls, Girls, Girls“, avšak s tou dezinfikovanou certifikovaností a komerční umaštěností. Zašel se podívat do Whisky and Go Go, dávného pamětníka starých časů, ale takhle odpoledne byla otevřena jen kavárna klubu certifikovaná třemi hvězdičkami, jak hlásal nápis na ceduli před vchodem, tak tam radši ani nešel. Ani tanecna klíně už není co, býval, teď už jde jen o kredity.

„Vždycky šlo jen okredity,“ usadila ho holka právě se zvedající z jeho klína a zastrkávající si senzor na odčítání kreditů za podprsenku. Ani nevěděl,že přemýšlí nahlas a tak jen něco zamumlal a rychle vystřelil na ulici.

Důstojnická uniforma budila lehké pozdvyžení.u civilů z toho, že takový klučina musel dom sebrat hadry tátovi a u vojáků, neboť se většina z těch, co míjel, dopouštěla nepředpisového jednání. On sám je nejen přehlížel, ale měl sám tak plnou hlavu pátrání po informacích o Tomovi, že siho neměl šanci všimnout.

Nohy, několik taxíků a podzemní dráha jej nakonec donesli až na místo bývalého přístavu. Nikdy tu moc rád nepobýval a upřímě měl z této čvrti poměrně strach, ale svého času bylo jediné místo v LA horší, než Sunset, což znamená, že vlivem certifikace by na to měl být takový Sunset jeho časů. Příliš se nezmýlil. Hned první knajpu, dokteré vešel měl jedenjeho starý známý, codřívjezdil taxíkem. Podivil se sice tétozměně, ale nedal na sobě nicznát, smířen s tím,že LA tak, jak ho znával z dob, když tu byl před osmi lety naposled, je nenávratně pryč.

Pomylelna to, že dnešekje přeně takový ten den,kdy jakmile začne pít, budemít problém přestat, a obědnal si esperesso, ačkoli očekával, že kvalita bude obdobná, jako z autotomatického samoobslužného sytému a lodi.. byl mile přkvapen tím, že káva byla vynikající. Stejně překvapen, nikloi však mile, byl reakcí majitele a barmana v jedné osobě, Reda. Ten s výrazem vzteklé šelmy připravil kávu a bylo znát, že tento požadadavek neplní moc často ani extra rád. Praštil otřískaným, špatně umytým hrníčkem obarový pult a nevlídně k němu natáhl ruku s odečítačm kreditů. „Tři kredity,“ zavrčel a teprve potom poznal v naškrobeném oficírovi, co sem zabloudil z buzerplacu, starého známého z mokré čvrti, Johna. Okamžitě se usmál a stáhl ruku s odečítačem kreditů a jeden z jeho mikrovýrazů, jež se Johnovi povedli zachytit napovídal, že se velice stydí, že chtěl Johna Vega zkásnout za kafe.

John přehodil sako uniformy přes opěradlo barové židle a sám se usadil, v místnosti bylo nepříjemně zakouřeno, ač zde seděl, kromě barmana, sám.

„Dalo by se třeba otevřít okno, nebo něco? Bojím se, že ten vzduch si brzo uvědomí sám sebe a oba nás zadusí.“

„Určitě,“ přitakal Red a zatímco si zapálil odporně páchnoucí dlouhý doutník, jako John teď pochopil, zdorj všeho kouře. Zapřísáhlý nekuřák John na něj vrhl zoufalý pohled a pozoroval štráfy čerstvého vzduchu, jak se zoufale snaží z malé nevětrané místnosti vytlačit chuchvalce namodrlého dýmu.

„Docela náhodička,“ spustil rozjařeně jednoruký barman, a vcelku šikovně si připravil v šejkru martini, třebaže protéza určitě nebyla zdaleka tak obratná, jak by byla jeho vlastní ruka..

„Otevřu si bar a první člověk, co do něj vleze, je zatracenej John Veg. Co děláš tady, jak ses tu kurva ocitnul, a kdes sakra těch osmlet byl?“

John si teprve teď všiml jeho titanové pravé ruky, ale stejně jakozměnu Redovi živnosti, to nechal bez komentáře, protože mu došlo, že to s největší pravděpodobností souvisí. Sáhnul do náprsní kapsy saka a vyndal výstřižek z měsíc starých novin z jednoo jupiterského orbitálního přístavu. Byl o Tomově fantastické útěku, o vraždícím androidovi nic, to se k němu dostalo těmi méně oficiálními cestamí.

„Tady, po tomhle jdu.“ Zed se zatvářil nedůvěřivě. „Ne neboj, není to oficiálně, prostě je to kámoš a zdá se, že je v solidních sračkách.“

„To jméno znám.“

„To asi každej,“ odtušil John.

„No ne, jakože z dřívějška. Ale kromě týhle aféry sem ho neviděl zhruba stejně dloho, jako tebe.“

Takže osm let. To bylo Johnovi absolutně k ničemu, potřeoval vědět, kd je Tom teď,ne to, co před osmi lety prováděl v LA, když Red ještě taxikařil v Downtownu.

„To mi moc nepomohlo, ale stejně dík.“

„Počkej, ty vole, to není všechno.“

Red se významě naklonil přes bar a skontroloval, jestli jsou v lokálu pořád sami, pak se naklonil až k Johnovi a cosi mu zašeptal. John poté se stále stejným lehce lhostejným výrazem dopil kávu a pak se beze slova rozloučil. Symbolicky nechal na baru několik jupiterských mincí, protože na Zemi už nebyli žádné reálné peníze, které by bylo možné nechat jako dýško.

Vyšel na ulici, kde se již touto dobou – bylo něco kolem půl osmé – smrákalo. Samoobslužný systém na lodi jeběhem dokování deaktivován, vzpměl si a vzápětí jej potěšilo, že našel malý důvod k nespokojenosti. Nikdy totiž nevěřil, že je na správné stopě, pokud vše vycházelo. Teď díky zajížďce přes půl města sice věděl, kde hledat Toma, nebo aspoň někoho, kdo bude vědět, kde je, ale zároveň se již nestihne vrátit na základnu do dvaadvaceti nula nula, kdy se vydávají poslední večeře v důstojnické jídelně.

Jelikož v docích by něco pozřel pouze cvok, protože nabídka masa zde byla mnohem širší, než prozrazovali jídelní lístky, sjel zpět na Sunset a zdese snažil najít co nejoprýskanější hambrgrárnu s co nejmenší cedulí u dveří. Nakonec zakotvil u jednoho pojízdného stánku zaparkovaného pobíž stanice autobusu a objednal si čvrtlibrák se sýrem, hranolky a velkou colu, protože prostě cítil, že k prvnímu večeru, co po osmiletech tráví ve městě, kde prožil většinu života to jaksi patří.

Zakousnul se do sladké housky pak zuby urval kus slaného medium rare karbanátku s jemným rozteklým sýrem. Slastně žvýkal hmotu na niž byl jeden čas coby dítě ulice celkem závislý a pozoroval stružku kečupu, hořčice a grilovací omáčky strochou whisky, jak si razí cestu po jeho černé kravatě. Dojedl, vše mohutně zalilcolou, sundal si špinavou kravatu a zbytek coly s hranolky věnoval bezdomovci postávajícímu opodál. Sundal si špinavou kravatu, na chvíli se zarazil, pozoroval slunce zapadající nad Sunsetem a zase mu ve vzpomínkách bylo sedmnáct a nebyla žádná armád. Sundal si z líámečku košile hodnostní ozznačení a potom ji samotnou narval do koše.

Jen v zelených kalhotách a tričku metalové kapely z dvacátého století, které na protest nosil, a vydal se pěšky podél oceánu zpět na záladnu.
Lidé mají o LA zkreslenou představu, že je to vlastně takový New York, ale na pláži, kde je pořád teplo. Pravda je to jenom částečně, oceán je studený a místní do něj dobrovolě a střízlivý, jen asi měsíc v roce, kdy se místní ulice mění na opravdovou rozžhavenou výheň a útěk do vody je tak vysvobozením. Jinak kvůli vysokým vlnám anízké teplotě vody patří spíš surfařům v neoprenech a turistům, kteří z něj ale většinou hodně ryhle utíkají zpět na rozpálený písek.
Pláž byla teď p setmění prázdná, jen v dálce se nel hlahol a bylo vidět záři ohně. John se usmál při vzpomínce na všechny ty beach barbeque, kterých se kdy účastnil. Najednou nějaknechápal, proč chtěl tak moc vypadnout z LA, že se dalk zelenýmmozkům a nechal se v konzervě od špaget vystřelit do vesmíru. Pak se jako vždy podíval tam nahru na nebe a viděl to mezi hvězdami jako vždy, když se tam podíval. Temnota vesmiíru ho vžedycky děsila a on ji proto musí ppznat a tgo se mu v rozzářených ulicích města, které nikdy nespí nemůže nikdy podařit. On neutek z města andělů, on odešel, aby našel svoji temnotu.Našel ji? Cítil se lehce bezradný a ztracený. Zvlona tak dosšlkomladině u ohně a zeptal se,jestli může přisednout.

„A máš flašku? Vstupný je flaška.“ otočil se na něj od pohledu drzý zrzavy kluk kolem šstnácti.

Flašku neměl, ani ho nenapadlo, že si možná měl nějakou koupit, tak zakroutilhlavou a chtěl jít dál, alepak si vzpoměl na tu věc, kterou při odletu z jupiteru schoval do dvojitého štítku brigadýrky a vzpoměl si na to teprve teď.

„Flašku ne,něco lepšího,“ nahmatal ve štítku tři kostky hmoty,jež mu pod prsty měklaa tvarovala se. „Pravej marockej hašiš z Jupitera. Onoprostě pořád vyjde levnějš tyhle věci vozit přes půl galaxie, než se je snažit vypěstovat na teraformovanym plynnym obrovi.“

Jednou z kostek s nimi vykouřil, jednou jim daroval a poslední vrátil zpet do ksiltu v pytlíku, který se po ozavření sám zase zavakuoval. Na základnu to odsud, pokud se navigační systém, spolehlivý v celé galaxii, nejméně však na Zemi, nemýlil, bylo nějaké dva kilometry. N ahodinkách svítilo 11:30, takže věděl, že i když nepůjde nijakextra rychle,budena základněš nejpozději opůlnoci. Začínala mu být zima a litoval zahozené košile,v téhle tmě by stejněkaždý ten flek od kečupu přehlédl, kdyby ovšem někoho potkal. Sako ho tížilo. Věděl, že je vlmiphodlné a taky teplé.leč slib je slib a přes to nejede grakut. Zrychlil tempo a trošku se tím ohřál.

Díky tomu byl na základně o moc dřív,než původně plánoval, za něco málopřes deaet minut. Vojín přibližně v Jonově věku v olivově zelené kombinéze a neprůstřelné vestě s digitálním potiskem, jedním z tědch, co mají být univerzální a proto nemaskují nikde, si ho nejdrřív podezíravě prohlížel, když se blížil k hlavní bráně a apk mu dokonce s namířenou zbraní zastoupilcestu.

„Stůj! Tohle je armádní majetek!“

„No šak ja vim, ty vole,“ zamumlalJohn, jež byl na podobné jednání nováčků na strážnicích zvyký. Strčil taky vojáčkovi před obličej papírovou vojenskou legitimaci

„Stůjte, musím vás oskenovat a tak ověřit, že jste to skutečně vy, majore Vegu.“

A do prdele, pomyslel si. Čip vyndal ze zápěstí už dost dávno. K identifikaci mu sloužila vojenská ID karta, ze které byly čitelné informace o něm, složila i kplacení, i když se všude dívali divne na člověka, coplatí postaruu kartou, místo čipu a k navigaci měl svůj palmbook. Čip mu vlastně složil jen ke startování lodi, proto odpočíval přesně tam, kde ho byla potřeba, na přístrojovém panelu u kapitánského křesla. Kdyby si ho tenkrát dal na řetízek a nosil si ho vsude s sebou, když opouští loď,ušetřilby si teď spoustu nepříjemností. Nebo taky nejspíš ne, protžeby ho inhned ztratil.

Ve chvíli, kdy čteča oznámila negativní výsledek, vojáček znejistěl a poté spustil regulerní poplach. Na vrátnici se okamžitě začali sbíhat mnohdy i pouze částečně ustrojení vojáci a někderým, soudě dlepobaveného výrazu, začínalo svítat. Nicméně ač byl John nejvyšší šarží v místnosti, muselose stejně počkat na velitele základny, majora Syma, aby zrušil pioplach, neboť John byl označen onímnarušitelem a nyní byl, za halasného pobavení vojáků ve sližbě i mimoni, předpisově zadržen a hlídán. Mladý vojín rudl a bylo vidět, že by se opravdu nejradši propadl do země, než tu staát a být terčem posměchu padesáti borců vesměs vyšších hodností.

S hlasitým lupnutím se zvedla závora a na místo incidentu dorazil vysoký mohutný plešatý muž s lehce oroseným čelem oblečený v cerných kraťasech a šedém tričku s nápisem ARMY. sam major Syme, kterému již bylo ve zprávě o incidentu sděleno, že se jedná o planný poplach, neboť mladý strážný se zalkel Vegova poněkud nekonvenčního vzhledu.

Vojín se krčil již na polovinu své běžné výšky a očekaával další vlnu řvaní, tentokrát přímo od velícího důstojníka, ale ten si ho ani nevšiml a se širokým úsměvem si to šinul rovnou kJohnovi, oppleskal ho po ramenou, něco řekl, oba se tomu zasmáli a pak nenuceně zavalel pohov, který ale už stejně všichni měli,

„Jo a ten debil, co nepoznal tadyhle Johna, ten ať si připraví zubní kartáček. Jestli je něčeho v armádě fakt dost, tak jsou to špinavy hajzly.“aspoň, že Syme se nezměnil, když už celý Los Angeles ano. Když začínal, byl Syme teprve poručík a byl jeho prvním velícím důstojníkem. To on vyslyšel jeho přání podívat se do vesmíru a doporučil ho k výsadkářům. Syme je teď velitelem celé základny.

„Říkal jsi tenkrát, že potřebuješ něco najít, našels to?“

„Řek si mi tenkrát na to, že hovno něco najít, že si potřebuju zašukat. A ne, nenašel, ale dalo by se říct, že už aspoň vím, co hledám.“

„Takže víš hovno, jenom seš o osm let starší. Měl sis radši zašukat.“ Oba se zasmáli, jen John trochu smutně, protože tušil, že Syme má zase pravdu.

Před důstojnickým klubem se Syme ještě snažil Johna zatáhnout aspoň na pivo, ale ten byl tak unaveny, ze odpočítával minuty do padnutí do mdlob. K USS Black Veil to bylo od důstojnického klubu, ze kterého se ozývali zvuky slušné párty, zhruba pět minut svižné chůze, taže se pro jsitotu z posledních sil rozběhl, než se do něj opět stačí opřít ledový vítr od moře.

Jeho kajuta byla skoro stejná, jako když ji opustil, jen daleko čistější a uklizenější. Ve sprše byl nový čístý bílý ručník a na polštáři ležela čokoláda. Žádný bonmbom, celá tabulka. Když ji rozbalil, zjistil, že na obalu je nápis: „příjemný pobyt vám přeje Armádnní Zásobování“ Tohle dokování se mu vlastně začínalo líbit. Ať tak či tak, stejně uplyne ještě dalších šest dní po které se jeho loď nebude smět hnout z místa, takže dojedl čokoládu a s vědomím, že to zítra někdo zase uklidí, položil papír na stůl. V koupelně zjistil, že v ýsobnících je doplněné nové mýdlo a jeho oblíbený mátoý šampon a rozhodl se, že se mu dokování vlastn hodně moc líbí a líbilo by se mu ještě mnohem víc, kdyby nebylo té podělané uniformy, a kdyby ho to nezdržovalo od naplánované schůzky s Tomem.

John měl zvlláštní talent, věřil v rovováhu, taže si vypěstoval schopnost ve všem špatném vidět i něco dobrého, bohužel to však fungovalo i naopak, takže poněkud přišel o možnost i věci naplno užít. Lehl si do postele a transformoval se v hromadu hadrů jen tak se válejících na obrovské matraci u zdi plné letitých plakátů dávných metalovýh skupin. Zavřel oči a klidně usnul s vědomým, že někde tam venku za žaluziemi na podlouhlých okénkách, je všdchna tenota vesmíru a čeká na něj, až ji objeví a pak se stane jeho hřištěm. Bude na to hledání míát další čtyři roky, ale nejdřív musí vydržet posranejch šest dní servisky, šest podelaně krásnejch dnů ve zkurvenym LA. Pak až temnota. A taky Tom, Tom asi nejdřív.

 

 

II.

 

Dal většině posádky ještě na jeden den opušťák ze základny,protože jak doufal,následující čtyři roky Zemi neuvidí. Na lodi zůstal jen on a asi sto lidí, kteří jsou nutní k přípravě lodě k riskantnímu vzletu. Palivo nutné k opuštění gravitace Země již bylo napumopváno do obrovských nádrží, které čekaly na namontování opřené o montážní rampy. Jedna byla vysoká zhruba jako třípatrový dům a měla průměr obravdu gigantickáho sila na obilí. K lodi je připojí speciální roboti, kteří teď pracují na pomocných motorech pro jejichž dvě minuty života nesou energii. Roboty ovládal vyškolený pozemní personál a do jisté míry pracovali automně, zásoby již byly z většiny naloženy, nepočítaje do nich věci,které si posádka donese tajně „bez vědomí kapitána“ a scela preoti všem předpisům.

Čekalo už se vlastně jen na oficiální ukončení servsní prohlídky, která momentálně spočívala v tom, že po celé lodi pobíhala hromada ldí v modrých overalech a obědnávala v automatech kuřecí vývar, který okamžitě bez ochutnání vylévali a vyplnění jedné z mnoha kolonek ve formuláři. A hlavně na povolení k odletu, které nebylo v rukou majjora Syma, ale žel grakut, generála Kaha, pravé ruky nejvyššího velitele.

A neskutčná svině mající k Johnovi zhrua stejně vřelý vztah, jako byl ten Johnův k němu. Nevěřil z tohoto důvodu v to, že by přišel včas. Starty vesmírných lodí už nebyly limitovány nějakými okny, jako v pravěku kosmonautiky, kdy když jste chtěli letět na měsíc, museli jste z té a té rovnoběžky odstrzvovat jen pár dnů v roce. Dneska vás přídavné motory dostanou bezpečně za několik minut z gravitačního pole Země, ať jste kdekoli a letíte kamkoli a při tomto procesu se i velkým žárem zničí, takže na Zem nedopadne žádný odpad. Pak se konvenčním pohonem došouráte dost daleko na to, abyste zážehem warpového pohonu nesundali veškerou elektroniku na Zemi a hyperprostor je váš.

Zdálo se ale, že tentokrát se ho, aspoň na první zastávce, nebude hyperprostor vůbec týkat, protože Red přece mluvil o Black Sheep, což je název Tomových lodí. Jak jjinak si vysvětlit to, že základna na odvrácené straně měsíce Teressa, oficiálně patřící rebelům, je prý ve skutečnosti řízena Černou ovcí?

Celkem se na Teressu těšil, zatímco většina míst,kam strčilo svoje chapadlo galaktické impérium, představované mimojiné armádou, jejíž byl součástí, bylo neskutečné svázané předpisy. Úředníci pomysleli snad úplně na všechno, dokonce i třeba na takové věci, jako byla regulace konzumace v barech. Co na ní bylo obzvlášť šílené byl fakt, že nebyla na hlavu, ale na celý podnik, takže se vám mohlo během nějakého obzvlášť vydařeného večera snadno stát, že jste v celém třicetimilionovém LA ani jeho okolí nesehnali lokál, kde by vám byli ochotní načepovat aspoň jedno na stojáka. Tohle rebelové zase tolik nehrotili, jim se o regulace jen tak mimoděk staraala polopropustná blokáda jejich přístavů a s ní i omezené možnosti zásobování.

Na Teresu se sice blokáda samozřejmě vztahovala také, ale z nějakého prapodivného důvodu impérium nikdy neudělalo nic pro její faktické vymáhání. Řešil to s Tomem už několikrát a Tom pokaždé doadal jiný a pokaždé dost logický důvod, proč tomu tak je. Přes to však na palubu nechal naložit dvě bedny whisky, jako dárek hostitelům, protože byl zvyklý, že na návštěvu se nikdy nejezdí s prázdnýma rukama.

Podle lodního chronometru zbývalo do oficiálního ukončení servisní prohlídky už jen několik málo hodin, všechny dokumenty měl již pro předletovou kontrolu v pořádku, až na ten jeden, samozřejmě jím bylo ono povolení k odletu, o nemž věděl, že dle předpisů ho může generál Kaha natahovat v podstaě libovolně dlouho a zažíval z této představy mírně řečeno velice smýšené pocity.

Odjel proto štábním vozem na Huntington Beach, kde mimojiné proezl několik obchodů se surfovým vybavením, doufaje, že by třeba mohl chytnout podzimní vlny, zašel si na burger do plážového baru a zažil nepříjemé dejavu, když se po osmi letech doma již dvakrát během několika dní pokydal kečupem, stékajícím teď po jeho vycházkové kjošily, jako by se mu snažil něco naznačt. Vědom si svého nedávného incidentu na vrátnici a také to, že v tričku Rocky Horror Show by to dopadlo ještě možná mnohem hůř, utřel stržku ubrouskkem, přičemž ji sice spíš rozpatlal, než cokoli jiného.

Protože tentokrát nikde navidělžádného bezdomovce, kterému by moh zbytek své vychladlé, ale ani za tepla nikterak dobře chutnající večeře věnovat, hodil zytek přesoleného burgeru a nedosolených presmžených hralonek do koše. S velice nevábně vypadajícím flekem na předku košile byl moc rád, že si na tenhle výlet vzal povoz.

Na základn byl do zpět do hodiny, protože s dopravními předpisy si příliš hlavu nelámal, vědom si toho, ža armádnívozidlo místní policie postě nezastaví, z obavy, že by byl ohrožen nějaký státní zájem. Hodně vojáků tohoto využívala při cestě na večírky a hlavně z nich.

Obsah koše se špinavým prádlem, který zmizel první den, našel pečlivě vyskládaný do komínku na stole, samotný koš chyběl. Malou záplatou na ručně pletený křiklavý koš, který si během svého prvního opušťákukoupil na betalgauze jen proto, že se mu líbily její hlavy, byl podepsaný a řádně orazítkovaný formulář povolení k odledu ležící na vrchu komínku.

Ihned zahájil přípravu na odlet, aby tento mohl proběhnout co nejdříve ráno.ta spočívala hlavně ve zjištění stavu posádky a svolání všech, kteří chyběli, nejdéle do šesté zítřejšího rána. Když tohle všechno zařídil, pohodlně se rozvalil do jediného křesla ve svojí kajutě a z brigadýrky vydoloval poslední kostičku marockého hašiše z Jupiteru.

Vdechoval kouř z úzké ručně balené cigarety a slastné přivíral oči. Tabák smychaný s hašišem byl jediný tabák, jež bylojeho těloochotné akceptovat. Doufal, že nezapoměl po prohlídce opět deaktivovat kouřové detektory, protože jejich spuštění zrovna v tuhle chvíli by znamenalo opravdu nepíjemné komplikace.

Naučil se za ty dva roky, co byla USS Black Veil jeho lodí, brát svou kajutu, jako svůj domov tak důsledně, že když dříve říkával, že Země nemůže být zničena, protože tam má všechny své věci, mohl by to teď smělle říkat o své lodi, která však byla, na rozdíl od Země, nezničitelná. Moc by se m nelíbilo, kdyby zrovna teď vlítlo do jeho domova hasičské komando a po něm i vyštřovatelé zjišťující, jak se vůbec droga na základnu dostala, nahledě na to, že by to celkem zkomlikovalo zítřejší odlet v sedm hodin, jak už bylo dojednáno s odletovou kontrolou a pozemním personálem.

Přemýšlel, jesli těch šst dní tady neměl využít k něčemu šlechetnějšímu, než jen flákání se po bývalých docích a chlastání se Symem v důstojnickém klubu. Třeba k návštěvě rodičů. Nevěděl ani, jestli stále ještě žijí v prostém domku s cihlovým komínem na okraji Passadeny, vlastně si ani nebyl jistý, jestli žijí, ale zřejmě ano. Od svého odchodu do armády v devatenácti letech s nimi nemluvil, nerozešli se zrovna v dobrém.

Na židly u posletel se mu za týden nashromáždil slušný štůsek novin, k jehož přečtení se dostal až teď. Shledal, že Tomův „fantastický útěk“ nebo také „rána století“, jak se vyjadřovalseriózní tisk (bulvár rovnou přiznával, že Tom ochcal galaktickou radu, což dle Johnova mynění bylo asi pravdě nejblíž), lidi stále zajímal, neboť na každé titulní stránce byly každý den ty samé „aktulaity“ a „aktualizace“. Pořád dokola jen to samé, prostě Tom zmizel a naprosto nikdo netušil jak a kam. Údaje o výbavě, kterou si s sebou Tom na tenhle výlet odvezl se značně liší, ale i ty nejstřízlivější slibují, že bude sranda.

Zazněl sygnál od dvěří. Zapnul monitor a k jeho npředstavitelnému úleku patřila tvář, kteá se na něm ukázalala, generálu Kahovi.

„moment,“ zachrchlal do mikrofonu a několika tlačítky aktivoval zrychlenou recyklaci vzduchu v buňce. Když měl vůni spálenékonopné pryskeřice za dostatečně eliminovanou, pohybem pokynul čidlu dvří, aby je otevřelo. Generál se bez vyzvání posadil do křesla a zauzubil se jako šílenec.

„Tak zítra v sedm,“ začal konverzaci, níž neměl John nejmenší chuť pokračovat.

„Jo, konečně,“ odseknul úsečně, doufajíc, že generál pochopí jeho nechuťsdílet nadále osobní prostor a pocítí ji také. „A další čtyři roky nechci tuhle zasranou planetu ani vidět,“ zakončil rezolutně.

„Ano, čtyři roky, jak bych nám to oběma přál,“ zhučel generál a zvedl se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil, podržel je, aby se nezavřeli a dodal: „Mimochodem, k tomu pondělnímu incidentu. Jste si doufám vědom, že opuštění kasáren v nepředpisovém oděvu je považováno za vážný přestupek, že ano? Máte štěstí, že jste miláček hlavního velitele základny, proto musím i já zavírat oči.“

chtěl namítnout cosi o tom, že základnu opouštěl ještě v předpisové ústrojní kázni, že k tomu došlo až při návratu, ale už by to říkal jen zavřeným dveřím. Sedl si do křesla, bylo ještě teplé. „Jako bych se dotýýkal přímo jeho prdele,“ pomyslel si a z polštáře vytáhnul zázrakem nedotčený nedopalek jointu. S hlasitým cvaknutím pozemní personáll připojil přídavné rakety a jjich nádrže. Zavřel oči a představoval si tu čerň do které se chystá. Zacali se dostavovat příznaky,kterým říkal cestovní horečka: nohy mu lehce mravencily a lava se mu motala o něco víc, než by se mu potom, co právě kouří měla motat. Nejlepším lékem je další prásk. Objednal si k němu od automatu dvojité presso s mlékem, avšak v zápětí mu došlo, že je během dokování samoobslužný systém lodi deaktivován, což byl ten pravý důvod, proč vlastně chodil na jídlo mimo základnu. Jenže jemné zasyčení páry a zvuk kelímku padajícího do výdejního mechanismu ho nenásilně vrátil do normálu. V kávovaru to píplo, problliklo několik kontrolek a chladný ocelový hlas mu oznámil, že mu armádní zasobování řeje dobrou chuť, což mu připomělo, že bude muset opět nechat přprogramovat osobnost lodního kávovaru, neboť byla očividně vrácena do továrního nastavení.

Příjemně unaven usnul a na stropě se promýtal hologram galaxie andomedy.

III.

 

S chlapíky od odletové kontoroly nebyl obvykle žádný problém. Bylo nepsané pravidlo, že se zásadně netrhaly plomby, takže stačilo každou bednu, jejíž obsah nebyl pro jejich oči jednoduše zaplombovat a nechat si vydat nákladový list s kulatým razítkem, přičemž se úřeník obvykle moc nestaral o to, pod co razítko otiskává, takže mnozí kapitáni se pyšnili kuriozitami, jako oficiálné potvrzený nákladový list na sto tisíc gumových panen.

John nebyl moc příznivcem těchto fórků, zastával názor, že vezete-li mrvolu v kufru, měli byste aspoň dodržovat rychlost, o tom, že byste si měli také zkoztrolovat, jestli vám třeba z kufru neteče krev, nemluvě. Takže dvě bedny Jaka Danielsse pro Terresu, dvě pro potřeby kapitána, tři pro posádku a tajemná bedna, jejíž pravý obsah znal jen on, byli shodně označeny velikými nálepkami POZOR KŘEHKÉ – NEKLOPIT a s patřčičným nákladovám listem se tvářili jako laboratorní sklo pro jupiter.

Kolem půl šesté ráno již byla posádka kompletní a všechny zásoby i munice doplněny. Chodby voněly čistotou a koberce na všech palubách byli vzorně vyčištěny.

John se usadil do kapitánského křesla, aby nechal načíst svůj čip a zadal pokyny zahajující odpočítávání. Shladal, že i potah je o něco hebčí a voňavější, než tomu bylo před serviskou. Svíral v ruce kelímek s vřelou kávou a doufal, že ji stačí vypít dřív, než se loď začne odlepovat od zemského povrchu, protože v tu chvíli by se jistě vylila. A pokud by se mu ji nějakým zázrak podařilo zachránit, tak jistou nepříjemnost by jistě způsobila desetisekundová prodleva, než naběhne ve stavu beztíže lodní gravitace.

Nechal ampliony po celeé lodi přehrávat kompilaci svých oblíbených kapel pocházejících z Los Angeles, jako rozloučení s tímto městem. Byl si jistý, že posádce se to líbí, nebo minimálně nikdo neprotestuje. Pouští hudbu během planetárních startů proto, že to hodlá zavést, jako tradici, takže k tomu došlo již podruhé.

S tím rozdílem, že vloni z jupitera, kde opravovali důlní rypadlo se startovalo mnohem snadněji. Nebylo ani potřeba přídavných trysek. Jen z antigreavitačního děla na zádi lodi vystřelil během kolmého startu paprsek, jez mu trochu pomohl ušetřit palivo. Starty ze Zeme byli prostě magořina, ani lodě se přímo na zemi nkdy nestavěly, všechny konstrukční dky se nacházeli v jejím okolí.

Nutnost servisních prohlídek byl proto v jeho očích (a nejen v jeho) jen byrokratickou kokotinou postrádající reálný význam, majíci sloužit jen k tomu, tomuto názoru ho dovedl nejen pčet konstrkčních doků na orbitě, ale také to, že jediné servisní doky (a že jich po všech spojených planetách je) jež mají certifikát sevisní prohlídku nutnou k provozu lodi v prostorách federace provést, jsou právě jen ty jedny v Los Angeles, na planetě s nejhorším planetárním startem, ovšem velmi bblízko generalitě.

Usoudil také, že urychlené schválení předpisu o servisních prohlídkách, o kterém se dozvěl právě na jupiteru, bylo namířené jistě hlavně proti němu, když už bylo vedení tak debilní a svěřilo mu nezničitelnou opravárenskou loď.

Z reproduktorů zněl právě Alice Cooper a John zapřemýšlel, jak se tam dostal deetroidský bard, kvílející zrovna to svoje: ..and all my life was the joke and the smoke..“ „why so serious?“ odpověděl mu John, když odpočítávání konečně dospělo k T – 15 a přídavné nádrže se s menšími výbuchy pocaly zapalovat. Po celé lodi se začaly rozsvěcovat výzvy k zapnutí bezpečnostních pásů, nebo upevění se k trupu lodi, podle toho, co bylo v tu chvlíli možné.

Všechny přepážky a dveře na lodi se s hlasitým zasyčením hermeticky uzavíraly a systém začal nahrávat program podpory života. Na všrech monitorexh jak na lodi, tak na smaotném můstku se měnili veliké bílé číslice. 8, 7, 6...

v tom se hlavní panel rozsvítil záběry hned z několika kamer, nainstalovaných všude po lodi i odpalovací konstrukci.

John pozoroval v obrovském detailu a vysokém rozlišení detail kapky kondenzované vodní páry, jak odkapává z trysek. Dopil kávu a přece jen si na poslední chvíli navlékl skafandr, kdyby náhodou systém podpory života přece jen selhal. Připadal si, že má hlavu v nějákém strašně ošklivém plexisklovém akvárku. Aby si trochu spravil chuˇ, vzpoměl si na svoji první cestu ze Země. V kapitánkém křesle to ylo mnohem lepší, než tenkrát s dalšími chlápky namačkán v nákladovém prostoru válečného plavidla, který byl pro přepravu osob upraven jen tím, že byly v řadách po osmi navařeny na traverzy zpevňující trup sedadla z běžného letadala, avšak ta se nedostala na všechny a John byl jedním z nich. Vrata pořádně netěsnila, takže nebylo možné si skafandr sundat po celou dobu cesty, navíc při mezipřistání na Jupiteru za účelem dopnění zasob a naložení dalších rekrutů došlo k jejich utržení a když všichni viděli průběh oprav, nikdo se je již, až na alfa centaury, neodvážil použít.

Požitkářsky phladil měkký antibakteriální potah křesla z jemného syntetického samoopravovacího materiálu, ač v rukavicích skafandru nebyl zážitek dokonalý, senzory dovedly nahradit hmat celkem presvědčivě.

Dvě vtřiny do startu. Pooroval na sobě, že začíná být nervózní. Odkašlal si v naději,že uvolní stažené hrdlo, ale marně. Bylo zvláštní, že tyhle pocity zažíval při jakémkoli terestrickém startu čehokoli letajícího, ale na jiných planetách to něměl.

Ozval se příšerný rachot, jak se zažehly startovací a hlavní motory všech raket a nula na obrazovkách jen prokmitla.

Obraz se automaticky přepnul na reálný pohled, který by kapitán měl, kdyby bal hlavní monitor okno, což Johnovým pocitům na zvracení a závratím moc nepřidávalo.

Opřel se do sedadla a zavřel oči. Svět se zatočil jako na kolotči a hluk v bublině, kterou si vytvořil začal být celkem snesitelný. Už začínal mít dojem, že vše trvá moc dlouho, že se muselo něco pokazit, když náhle všechen hluk utichl a kolotoč se zastavil. Otevřel oči a před sebou uviděl jeden z moha východů či západůl slunce, kteé jsou z orbity každý den pozorovatelné. Byla to taková malá náplast na nepříjemnosti při startu, když se s ním Země loučila druhým nejkrásnějším úkazem pozorovatelným z vesmíru.

Noční strana planety zářila spletenci velkých dopravních tepen spojují louže měst a na té denní modrou louku světového oceánu, v níž se rozmáhali zelené lesíky pevniny a nad vším pluly bílé mraky. Celý ten pohled byl takový kýč, že náhle pocítil touhu vidět už jen monotonní vesmírnou tmu přerušovanou stále stejně vypadajícími hvězdami.

Chtěl už ve své kajutě zatáhnout žaluzie, ale napadlo ho, že by si to pak během těch čtyř let mohl vyčítat. Země ho svojí přehnanou byrokracií a fádností znechucovala, ale ani tak ji nemohl upřít jisté kouzlo.

Stál u okna a díval se, jak se pomalu, ale jistě vzdaluje.
„Počítači, vyhledej v mém osobním disku složku fuck this shit a zapni náhodné přehrávání.“

Home sweat Alabama...

„Budete si k tomu přát i kávičku?“ zeptal se počítač, jehož upravená osobnost právě zaměřila sezory na johnův šálek a zjistli, že je buď prázdny, nebo scela vychladlý.

„Díky. Mlíko a dva cukry“

---