Mám moc rád papoušky

Stál jsem u silnice a kromě zvuku projíždějících aut, které spolu neladily, protože byly jinak zbarvené, jinak rychlé, jinak staré a jiní lidé seděli za volantem, jsem slyšel ten známý chraplák. „Hej-ty co to sakra je?“

„To jsou auta mami.“

„Chápu“

Díval jsem se jak se kloužou po silnici, jako tučňáci, ale měli něco i z papoušků, protože byly jinak zbarveny. Má moc rád papoušky. Mám jednoho papouška doma, říkám mu Emil a když přijdu domů, tak řeknu „Ahoj Emile“ a Emil mi odpoví papouščím chraplákem, kterej je dost podobnej tomu máminýmu. „Čau Vláďo.“ Máma mi nikdy, ale Vláďo neříkala, tak mi říkal jenom tatínek, ale tatínek je pryč a bude ještě dlouho, ale nakonec se spolu uvidíme, vím to. Máma mi říkala vždycky Vladislave, teda předtím než začala stonat, pak už moc neví kdo jsem a říká mi Hej-ty. Říká Hej-ty všem, kromě doktora, kterýmu říká Doku. A to vždycky když slyším, Doku tam a Doku tady, Doku pomůžeš mi a nebo Doku moje zlatíčko.

Dok mi říkal jednou „Hele Vláďo, vím že je to pro vás těžké vidět maminku takhle, ale je to součastí božího plánu.“ Vždycky jsem se ho ptal. „Opravdu?“ Dok mě ujišťoval, že ano. Bůh mně vyhlásil válku, a proto když jsem viděl vždycky nějaký kostel, tak jsem ho chtěl počůrat. Mohl jsem, protože jsem byl už dospělý, ale nemohl jsem pracovat. Maminka mi říkala, když ještě mohla, že jsem takový jiný, jak ostatní děti - pomalješí. Jednou teda jsem kostel nepočůral, to se mi čůrat nechtělo, tak jsem aspoň na něho plivnul. Jednou si tak čůrám na kostel a přijde nějaká paní v zácloně a ptá se „Co to proboha děláte?“ a já jsem strašně moc chtěl to čůrání zastavit, ale nešlo to, tak jsem čůral a říkal jsem ji „Maminka je nemocná, Bůh to tak chtěl, aby umřela, maminka není moc stará, mám rád svoji maminku, i když ona mě moc ráda neměla.“ Ta paní v zácloně počkala až dočůrám a vzala mě za ruku a šla se mnou po celém města, až na kraj města a na kraji města mě zavedla do velkého domu, kde jim začala říkat, že jsem ne nesvéprávný a potřebuji střechu nad hlavou. Byl jsem pryč dva dny a při svém pobitu v tom největším domě na světě jsem viděl hodně takových pánů, kteří byli zkroucení, jak jeden pán v televizi, pan Hoking, který mluvil pomocí robota, ale ti hokingové co tam byli obytovaní normálně mluvili, ale byli stejně zkroucení, jako on. Jezdili na svých kovových židlích a neustalé něco kvičeli. Bylo tam taky víc těch paní v prostěradlech, zvykl jsem si jim říkat sestry, to po mně strašně moc chtěly, abych jim tak říkal, taky se mi snažily dát víru v Boha, ale to nefungovalo, byl jsem na něho naštvaný.

Jednoho dne si do toho velkého domu pro mě přijel Dok, protože ho maminka poslala, když si ze všech sil vzpomněla, že ji něco chybí, myslela si, že je to tužka, avšak byl jsem to já. Sestry pak po Dokovi řvali ať si toho antikrista odvede. Řekl jsem Dokovi, že kdybych tam ještě dýl zůstal, tak bych dopadnul, jako v tom filmu s tou holkou, kterou posedne ďábel.

Dorazil jsem zpátky ke mamince, ale viděl jsem, že maminka zestárla o víc než tři dny.

Dok odjel a tak jsem s mamkou a Emilem zůstal sám. S Emilem se dalo povídat, uměl toho celkem hodně. Byl to hodný papoušek. Mám moc rád papoušky.

Neměli jsme moc peněz, protože mámu vypustili z práce. Nešla nám kvůli tomu televize, a proto jsem se šel dívat na silnici , u které jsme bydleli. Počítal jsem třeba kolik aut tam projede. Když mamka byla už na železné židličce, tak jsem mohl jít počítat s ní a nebál jsem se, že by tam skočila. Maminka už pomalu nevěděla, kdo jsem a vždycky mi říkala Hej-ty.

„Hej-ty co to sakra je?“

„To jsou auta mami.“

„Ptám se co to ksakru je? Co to je zač? Chce mě to sníst“

„Jsou to A-U-T-A“

Mamka mě vždycky vyrušila, když jsem byl s počítnámím v tom nejlepším. Vždycky jsem pak zapomněl číslo a začal počítat od začátku.

Dok mi říkal, abych mamce dával za úkol nějaké činnosti, kvůli tomu prý umře za dlouho a tak jsem ji dneska dal za úkol zavřít klec Emila. Měli jsem otevřené okno a z toho okna nad tou asfaltovou řekou vyletěl Emil a já jsem se rozběhl za ním.

„Hej-ty pozor!“ zachraplákovala máma

Běžel jsem do té asfaltové řeky, kde se proháněli auta, za svým papouškem. Zavedl mě za tatínkem. Bylo to součástí božího plánu, byl na mě naštavný, že jsem mu počůral všechny kostely.