Péče o trávník

Ale otec nějak neakceptuje tento fakt, a proto každý víkend vyžene celou rodinku s noži z maminčina stříbrného svatebního servisu do práce. Ano, do práce - do vypichování plevele. Ale jakého?? Moje starší sestra Bína je odsouzena díky své znalosti pouze jediné trávní rostliny - indického konopí k poznávání plevelů podle botanického klíče. Složitě jsem se jí sice snažila vysvětlit pojmy - pestík, tyčinka a blizna, ty zřejmě od doby mého odborného výkladu považuje za nový slang hašišáků… Vytrhávání malilinkatých kořínků pampelišky bez újmy na ostatních rostlinách se stávalo čím dál tím víc bláznivým snem. S bravurou sesazené hlavy rodiny nařizoval tedy taťulín vyřezávat v porostu čtverečky 1 x 1 cm. Záhy jsem však byla i s mými matematickými schopnostmi a superpřesným odhadem odehnána pryč posekat přerostlý trávník.

Měla jsem využít pomoci pojízdné sekačky. Kdyby záleželo na mém rozhodnutí, dala bych přednost srpu nebo kose. S nimi jsem totiž získala určité zkušenosti už při minulém sestřihu sedmikrásek. Se zahnutým železem jsem se oháněla už v sedmi let, kdy jsem krmila mlíčím králíčata, a kosu jsem po vzoru mého dědečka, zkušeného sekáče, brousila už několikrát…pět stehů na hřbetu pravé ruky může vyprávět…

Nedůvěřivě jsem nasedla na ten pekelný stroj. Sešlápla spojku a hodila tam jakousi přes černý šmír neidentifikovatelnou rychlost. Leknu se nenadálého zachrochtání motoru a pustím spojku. Že to byla školácká chyba, jsem zjistila hned. Sekačka sebou trhla a prudce vyrazila vpřed. Já, šokovaná nečekaným startem, jsem vlivem setrvačnosti opustila sedadlo a zůstala ležet na mokré zemi. Honička s 10 koňmi pod kapotou pracujících naštěstí na minimální výkon netrvala moc dlouho. S hrdostí jsem opět zaujala jezdecký posed. Dolů z kopce se sekalo přímo samo, tráva tryskala jako ropný vrt a přikrývala okolí svou jásavě zelenou…Ale nahoru se motor div nezavařil. Evidentně mu dělaly problémy moje hmotnost a strmé stoupání. Zajíkal se, protestoval a zařadil raději naprosto neočekávaně zpátečku. Tomuto podivnému zařízení papá kdysi z důvodu nepotřebnosti odmontoval brzdy.Tak jsem mohla jen bezmocně škubat volantem sem a tam a zběsile dupat na nefunkční pedály. Bez valného úspěchu - už jsem se viděla v sousedově plotu. Najednou se ovšem umoudřila a celkem poslušně šlapala vpřed. Ještě jsem měla mírné problémy s projetím kolem studny obklopené rybízy. Otáčku jsem bohužel nevybrala a nechtěně tak sestřelila řadu keříků…

Když jsem si myslela, že jsme se s milou sekačkou spřátelily, zradila mě, mrcha. Klidně se bez výčitek svědomí zastavila uprostřed zahrady a odmítala pokračovat. Přemlouvala jsem jí, kopala jí do kol, nadávala, nic. Obcházela jsem kolem stávkující potvůrky a rozhodla se, že se ji juknu na vnitřnosti. V spleti hadiček, šroubků a matiček jsem si byla jistá jenom tím - svíčka to není. Pak jsem se jala zkontrolovat nádrž. \"Ááááá, tady to vězí !!! Žádná velká závada! Došel jenom benzín!!! \" zaradovala jsem se. S úmyslem doplnit paliva jsem prošťourala kdejaký kout v kůlně. Bez úspěchu. Kanistr prázdný.

V zoufalství mě napadla spásná myšlenka. \" Dám tam volnoběh a trochu ji postrčím. Z kopečka pojede rovnou do garáže.\" pomyslela jsem si naivně. Ano, ona skutečně jela, ale nabírala taky rychlost a pak se spíš řítila. Nepočítala jsem s tím, že se valící se sekačce postaví do cesty strom. Vidina otcova výprasku mě přiměla ke 100-metrovému sprintu v čase nového světového rekordu. S obrovskou klikou jsem ji doběhla, skočila na volant a nechala se vláčet za ní. Zachránila jsem ale jak mladý ořešák a sekačku, tak i můj zadeček…a už po mně nikdo nechce sekat trávu….