Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
I - Jak to začalo (Věnec mraků)
datum / id14.04.2020 / 505866Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírka, Do hor,
zobrazeno216x
počet tipů12
v oblíbených0x
Prolog

Milí přátelé a spolutrpitelé v dočasném domácím vězení. Usmyslel jsem si, že vám možná přijde vhod kratochvilné povídání o tom, jak se může někdo na stará kolena zbláznit a najednou chtít zbytek života dožít kdesi, kde lišky dávají dobrou noc. Musel jsem k tomu sebrat potřebnou odvahu a říci si, že přece není nic jednoduššího, než s tím okamžitě přestat, jestli se ukáže, že jsem se netrefil do vkusu vás trpělivých čtenářů a začínám nudit. A tak tady plný odvahy přicházím s tímto svým naprosto pravdivým, jen místy maličko fabulovaným vyprávěním, které jsem nazval Do hor a pro lepší porozumění mu dal ještě podtitul Pamětihodné mezníky života mé rodiny.

I - Jak to začalo (Věnec mraků)

 

I – J­ak to začalo

 

 

Věnec mraků

 

Kdo z vás si kdy – a­ jestli vůbec – v­šiml toho, čeho si má žena všimla poprvé, když byla už dávno dospělá?

Pro vás to nebylo nic, nikdy jste se tím nezabývali. Ona však – děvče z hor –, když vystoupila na Vysočině z auta, n­emohla najednou pochopit, jak to, že vidí c­­elou oblohu. Úplně celou, kam se jen obrátí. V životě neviděla kolem dokola tak vzdálený obzor, bylo to úžasné. Nebe pokrývaly pokojné letní kupy, co obvykle slibují pokračování krásného počasí. Při pohledu do dálky se bělavé obláčky v průzračném vzduchu spořádaně řadily za sebe, a čím byly dál, tím hustěji se shlukovaly, až jich stál kolem téměř jednolitý věnec. A co bylo nejdivnější, přímo nad ní, uprostřed toho kruhu, toho do všech směrů vykrouženého oblačného věnce, vznášelo se na hlubině sytě modrého nebe jen pár zbloudilých kup.

Nikdy tolik prostoru nad hlavou neviděla, tu všední každodenní hru nebeské perspektivy si neuměla vyložit. Lapala po dechu a tou svou čistou, téměř spisovnou severomoravštinou opakovala: „Děcka, vidíte to nebe, vidíte ten věnec mraků? Jak je to možné? A vidíte též co já, vidíte, jak je to nebe tady nad námi modré a tam nad tím věncem jak je bledé? Proč? Proč to tak je?“ Nevěděli. A stačilo klacíkem načrtnout do písku zakřivený kus zemského povrchu, nad něj druhý – horní hranici atmosféry –, z­ bodu na zemi vést dvě přímky, jednu vodorovně do dálky, druhou přímo vzhůru – a­ bylo by hned jasné, jak dlouhou dráhu zakalenou atmosférou musí z našich očí urazit vodorovný paprsek, než pronikne ven do černého prostoru, a jak nízkou vrstvu překážejících plynů má v cestě ten druhý. Ale nikdo to neudělal.

Ona však, popravdě, žádné vysvětlování nechtěla. To její „proč“ k ní prostě patří. Je to jen podvědomý výron věčně žasnoucí mysli.

Když se vzpamatovala, řekla: „Představte si, děcka, že tady někde blízko, v takové kráse, žije můj kouzelník! Umíte si to představit?“ Děcka měla jen velmi matnou povědomost o jejím kouzelníkovi, ale nechtěla jí kazit radost, a kdo uměl, ten si to snaživě představoval.

Tak tam na Českomoravské vysočině objevila má žena už při prvním vylodění ze své spolehlivé, nejšikovnějším z děcek odborně udržované „archy“, ten svůj p­ozději tak často obdivovaný v­­ěnec mraků. Bylo jí nějak podivně a hned si to spojila se svým „kouzelníkem“, co vládl nad blízkými lesy a o němž toho ani sama moc nevěděla, znala ho jen z jedné kouzelnické příručky, kterou pro ni napsal. Nešlo jí sice na rozum odkud ji zná, když ona jeho ne, musel však o ní všechno vědět, musel vědět co cítí a prožívá, protože každou ze svých zaklínacích formulí v té knížce vyslovil přesně tak, jako by jí bral z úst její vlastní slova, která by se ostýchala i v soukromí vyslovit, zatímco on je říkal všem, což bylo neuvěřitelné. Byla zvědavá, tak se rozhodla, že musí jednou navštívit ten jeho kraj, který jistě miloval, což poznala z té čarodějnické knížky, již všude vozila s sebou, v noci ji měla pod polštářem, její stránky odříkávala nazpaměť a nazývala ji svou biblí.

Teď se tu kvůli své zvědavosti octla poprvé a­ hned – jako by jedněch kouzel nebylo dost – tohle se jí ještě muselo přihodit! Tolik oblohy všude kolem, až po obzor, a na ní ten těžko vysvětlitelný zamžený věnec mraků!

Ale unesla to. Potom už, kromě zim, jezdila do kouzelníkových lesů na Vysočinu v každou roční dobu, a tam na dlouhé mezidobí dočerpávala potřebnou životní energii. A vždycky ji první vítal obrovský věnec mraků. Občas méně laskavý, někdy zakaboněný, ale byl tu, a ten prvotní údiv se pokaždé znovu dostavil.

Myslíte si, že je to výmysl, nevěříte, že obyčejná zamračená obloha může v někom vyvolávat tolik dojmů. Věřte. Mám to z první ruky. O řadu let později jsem býval u toho, když se má žena zastavovala na kdekterém kopci a znovu a znovu žasla. A rád potvrzuji, že ten oblačný věnec není pouhý výplod její přecitlivělé mysli. Opravdu, nikde jinde, než na těch rozlehlých, mírně zaoblených návrších Vysočiny, nespatříte oblohu tak zúplna celou, s mraky do všech směrů tak v zákrytu za sebou seřazenými až po vzdálený obzor. A potvrzuji také, že bude-li nad vámi aspoň jedno okno otevřené, pak v kontrastu s dálkami, nesmírnými vrstvami atmosféry zšedlými, až zneprůhlednělými, tím blízkým oknem nahlédnete nejkratší cestou rovnou do vesmíru. Věřte mi, dnes už i má žena se přestala ptát, proč ta nejsytější modř je vždycky nad námi, vždycky jen uprostřed nebe.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.04.2020 15:29:50dát kritice tiprevírník

Dík za tip.

20.04.2020 14:07:42dát kritice tipArwen Leinas

:)

15.04.2020 10:13:33dát kritice tiprevírník

Majaksi, Majaksi, už v úvodu jsem napsal, že toto povídání bude o něčem úplně jiném. Je mi líto.

15.04.2020 07:45:37dát kritice tipMajaks

Revírníku, revírníku, jsem skalním fanouškem tvých revírnických textů; tímhle jsem rozladěn. 

15.04.2020 07:43:22dát kritice tiprevírník

Čudlo, Gabi, díky vám za tichý tip.

15.04.2020 07:40:12dát kritice tiprevírník

Jano, však já vím, že i ty jsi "celá blázen" do podobných i jinak roztodivných přírodních jevů. Tak není divu, že tvoje dílo, hlavně obrazy, o tom tolik vypovídají. Děkuji za zastavení a tip.

14.04.2020 23:08:03dát kritice tipvesuvanka

Jardo, dobře se mně četlo, živě jsem si ten věnec mraků představila. Podobný oblačný věnec je možné občas vidět i při pohledu na kopce Českého středohoří. Kumuly do všech směrů v zákrytu seřazené od největších, které jsou nejblíž, až po nejmenší v dálce na obzoru. V některé své reportáži jsem tento typ oblačnosti popsala, ale ne tak poeticky.  TIP a těším se na další vyprávění :-))).

14.04.2020 19:45:40dát kritice tiprevírník

Jitko, to je zajímavá rada, věřím, že musí vést k úspěchu. Dík za návštěvu u mě.

14.04.2020 19:41:02dát kritice tiprevírník

Iren, víš, jak mě těší tvůj příslib, že sem budeš chodit? A víš, že s tím dítětem v duši, které nikdy nedospělo, máš asi pravdu? Ten tvůj malíř musí být asi básník jako jsi ty.

14.04.2020 18:53:51dát kritice tipatkij
redaktor poezie

Mraky si fotim často. Podle rady- "když je nebe v určitý den krásnější, než pořád ta víceméně stejná krajina, foť ji z podhledu a větší část". Co snímek, to originál. Souzním:)

14.04.2020 18:20:22dát kritice tipIren

Paráda, budu chodit na další díly. Popsaný úžas je určitě dítě v duši, které nikdy nedospělo...  vzácný to dar. Poutavě napsané s velkorysostí tobě vlastní. Připomínáš mi malíře, který mi ukázal, že v obrazu "obyčejného" lesa je fialová, růžová, červená... a nebyly to květy, ani podzimní listy, šlo o jarní, pro mnohé jen zelenohnědý les.

14.04.2020 17:42:34dát kritice tiprevírník

Jestli mé psaní na tebe, Honzo, tak působí, tak asi nemá cenu se tomu nějak bránit a jenom ti můžu poděkovat. A musím přiznat, že toto číst je i pro mě příjemné.

Ona se, milý Luboši, nemusí žádná vlna vzdouvat už po prvním dílu, ta teprve může přijít. A nemusí být ani obrovská, stačí, když bude dost přesvědčivá. Uznávám však, že zatím to tak nevypadá a mám z toho radost.

 

14.04.2020 16:49:34dát kritice tipKočkodan

Ještě že nejsme my čtenáři psi, ti by chtěli raději věnec buřtů.

 

Už ti určitě spadl (naprosto zbytečný) kámen ze srdce, protože jasně vidíš, že se po prvním dílu nevzedmula obrovská vlna nevole a je prakticky vyloučené, že bys musel v budoucnu přikročit k přerušení.

14.04.2020 16:31:44dát kritice tipzeleda

Jardo, tvé příběhy nikdy nezklamou. jsi vynikající stylista. Už nevím, jak to lépe vyjádřit. Čtu a nejednou je to, jak když se rozzáří slunce v marasmu všednosti. 

14.04.2020 15:35:36dát kritice tiprevírník

Jsem rád, Blackie, že jsem tě potěšil. Děkuju, že sis to nenechala pro sebe.

14.04.2020 13:16:00dát kritice tipblacksabbath

no to ti to trvala....ale hlavně, že tu s námi zase jsi a vyprávíš.........a já jsem žasla.....nad krásou, kterou jsi vykreslil.... a dokouzlil i v té suché geometrii...vyprávění je poetické, ale má švih......těším se na pokračování

14.04.2020 12:01:12dát kritice tiprevírník

I tobě, Přemku, pěkně děkuju za přivítání.

14.04.2020 11:59:26dát kritice tiprevírník

Renato, děkuji za milý komentář.

14.04.2020 11:58:35dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, báječné antré, ve tvém stylu, lásce k přírodě, kráse lesů a nadšení z života až vzhůru k obloze. Jistě se budeme těšit na pokračování. Díky.   

14.04.2020 11:22:59dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Člověk už dnes neumí ani pozorovat nebe a mraky. Ale díky Tobě a Tvé ženě se to znovu naučíme. A budeme si jistě s Tebou všímat i dalších divů přírody. Díky za tento začátek. T.

14.04.2020 11:00:37dát kritice tiprevírník

Jsem moc rád, že si to myslíš, Ireno.

14.04.2020 10:59:46dát kritice tiprevírník

To mě těší, Knihomole.

14.04.2020 10:51:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, díky za nový cyklus vyprávění "tam od vás" - jistě potěší!

14.04.2020 10:08:32dát kritice tipKarpatský knihomoľ
redaktor poezie

úžas nad oblohou - má moje sympatie



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.