Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zlatý chrobák

14. 04. 2020
1
12
609
Autor
Writer

Celý první odstavec a větší část druhého je převzatá od E. A. Poea.

Edgar Allan Poe, Jáma a kyvadlo a jiné povídky

Zlatý chrobák

Můj přítel Legrand byl vždy podivín. Od té doby, co při svých toulkách po pobřeží Severní Karolíny nalezl onoho záhadného zlatého chrobáka, to ale vypadalo, že se opravdu pomátl. Neochvějně tvrdil, že zlatý brouk ho zavede ke zlatu. Jen starý věrný černoch Jupiter nehodlal svého pána opustit, a ten mi také donesl přítelův vzkaz: Legrand se chystá na výpravu do kopců, za zlatem, a žádá si mou účast.

Vyrazili jsme kolem čtvrté – Legrand, Jupiter, pes a já. Jupiter vzal s sebou kosu a rýče a trval na tom, že všechno ponese sám. Tvářil se strašně zarputile a celou cestu mu z úst nevyšla jiná slova než „ten zatracenej brouk“. Já jsem měl na starosti dvě svítilny, kdežto Legrand se spokojil pouze s chrobákem, kterého nesl přivázaného na konci provázku a při chůzi s ním točil a škubal. Tvářil se přitom jako čaroděj, ale odmítal komukoli prozradit, co má brouk s naší výpravou společného. Přešli jsme mnoho kopců, než se chrobák zastavil. Zastavil na místě porostlém trávou a lučním kvítím. Jediné čím se louka odlišovala, byla osamocená jabloň trčící uprostřed planiny. Chrobák se dal znovu do pohybu a nepolevil, dokud jsme nestáli ve stínu vzrostlého stromu.

„Tady to musí být. Musí, určitě musí. Nic jiného nezbývá. Musí, musí!“ šeptal si pro sebe Legrand. „Co jste to říkal, pane?“ zeptal se Legrandův sluha, Jupiter. Legrand si odkašlal a narovnal se. „Říkal jsem, že zde to musí být zakopané.“ „Co je zde zakopané? Zlato?“ vychrlil jsem ze sebe okamžitě. Legrand se na nás podíval, stál jsem, čekajíc co se bude dít a Jupiter se nezaujatě díval na západ slunce. Přivázali jsme brouka k jabloni a psa nechali pobíhat okolo.

Legrand sklopil zrak a pronesl: „Začněme kopat.“ Bylo vidět, že se přemáhá, aby byl v klidu a nepopadnul okamžitě krumpáč. Jupiter vzal rýč, já si vzal lopatu a Legrand malou lopatičku. Začali jsme kopat. Nevzdávali jsme se. Měli jsme před sebou vidinu zlata a bohatství, to přinutí i příčetného člověka dělat nepříčetné činy.

Kopali jsme a kopali, světlo střídalo tmu a noc střídala den. Až se najednou ozvala rána. Náraz mi vyrazil dech. Ještě jednou a jemněji jsem se pokusil lopatu zarazit do země. Znovu rána.

Zahodil jsem lopatu, padl na všechny čtyři a začal odhrnovat hlínu rukama. Nejdříve jenom dlaněmi a později už celými hrstmi. Legrand a Jupiter se na mě podívali, jako se člověk dívá na blázna. Pak uviděli, co jsem odkryl.

Legrandovi se podlomily kolena a začal hrabat silou, kterou byste od takto vychrtlého a starého pána nikdy nečekali. Jupiter se mlčky přidal a pomáhal svému pánu. Jakmile jsem odhrabal větší část hlíny, uviděl jsem odlesk. Drahý kov, to musí být zlato, o kterém mluvil, pomyslel jsem si. S touto myšlenkou jsem přidal na rychlosti. Zapomněl jsem na bolest v rukou a sucho v ústech po probdělých nocích, dnech plných kopání a odhazování hlíny. Odhrnuli jsme zbylou část hlíny a nemohli jsme uvěřit svým očím.

Uviděli jsme desku posázenou po celém obvodu rubíny s uprostřed vsazeným smaragdem, který ozařovaly první paprsky vycházejícího slunce a utvářely paletu všech známých barev. „To je ono. To je, to je, to je moje zlato,“ vykřikl Legrand radostí smíšenou s šílenstvím. „Tedy naše,“ podíval se na nás a omluvně se usmál. Odtrhnul jsem zrak od desky a podíval se na vysmátého Legranda. Pokýval na mě hlavou. Najednou tupá rána a tma.

Probudila mě voda dopadající mi na tvář. Bolest hlavy byla otupující. Co se stalo? pomyslel jsem si. Rozhlédl jsem se po okolí a nikde nikdo. Legrand, Jupiter, chrobák ani dokonce pes už tu nebyl. Deska, deska! Zvedl jsem se a rozběhl k otvoru vyhloubeném v zemi.

Prázdno. „Kurva, do prdele, parchanti!“ zařval jsem a snažil se aspoň zmírnit tu nezměrnou bolest. Ne fyzickou bolest, ale bolest z toho, že mi to nedošlo dřív, že to pro ně bylo jako sebrat dítěti lízátko, že si myslí, jak nejsou chytří. Ještě uvidí.

Neměli jste mi brát moji část. Stál jsem v dešti, ochotný udělat cokoliv, abych se pomstil. Vyrazil jsem domů.

Bydlel jsem v malém domku, daleko od všech okolních bydel. V mém útulném obydlí na louce jsem našel klid a prostor na plánování. Plánování toho, jak jim to vrátím. Každý nápad, každou představu jsem si vychutnával. Plánoval jsem do nekonečna. Vždy každý nápad za nedlouho nahradil lepší a krutější. Nemohl jsem si vybrat. Tak jsem se ponořil do kutí piklů a nevnímal okolí.

Jako každý den jsem si došel pro noviny na verandu, kam je vždy poslíčci házeli. Sedl jsem si v kuchyni. Rozevřel první stránku. Titulek hlásal Našel se mrtvý postarší milionář spolu s jeho sluhou a zlatým chrobákem. Údivem jsem vyprskl jídlo a začal se dusit a kašlat. Praštil jsem se zády o stěnu a zbavil se uvízlého kousku sendviče v hrtanu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Četl jsem to znovu a znovu. Nakonec jsem se roztančil. Proběhl jsem všemi místnostmi v domě až jsem skončil v koupelně. Zastavil mě odraz v zrcadle, kterého jsem si letmo všiml.

Podíval jsem se do zrcadla a už jsem tam nebyl já. Nepoznával jsem se. Kam zmizel ten třicetiletý mladík? Teď tu stál postarší pán s bledou kůží a vyhublou postavou. Co se mi to stalo? Najednou se v zrcadle objevil Legrand. Vymrštil jsem se dozadu, ale nikdo tam nebyl. „Tady jsem. Ano, jsem to já. Plánoval si, plánoval a co ti to přineslo? Nic, jenom mně radost a čas žít si svůj krásný život. I čas tě předehnal. To v tvém plánu nebylo, co ? Hahahah.“ vřískal. „Tohle nemůže být pravda. Jsi mrtvý,“ udeřil jsem pěstí do zrcadla, popadl se za hlavu a utíkal si sednout do šedého kouta v obýváku, kde jsem si myslel, že mě nenajde. „Nech mě, nech mě, nech. Prosím bože smiluj se nade mnou,“

 

 

 

 


12 názorů

K3
15. 04. 2020
Dát tip

Já ti rozumím.


Writer
15. 04. 2020
Dát tip

Děkuji, ale jak jsem zde zmiňoval toto je vypracované dle zadání a tím jsem měl svázané ruce. Jen jsem chtěl znát názor někoho jiného než jsem já. Děkuji

 


K3
15. 04. 2020
Dát tip Gora

Původní povídka je klasika. Už jenom rozhodnutí, něco si z ní vzít, přetvořit a dotvořit je "sebevražda." Je to takové neumělé, zrychlené. Snad se vypravěč viděl v Legrandově podobě proto, že i jeho zaslepila závist, touha po odplatě, po zlatu. Tak to na mě zapůsobilo. Není to ale vydařené. Vždycky je lepší napsat něco pvodního, svého. Chybami se každý učí a když budeš opravdu psát, a že to je dřina, postupně se můžeš dopracovat ke svému vypsanému stylu psaní. Zkus vymyslet něco ze života, něco si k tomu přidat aby z toho byla povídka. Jednoduché to ale není. Tak hodně štěstí při tvorbě.


Writer
15. 04. 2020
Dát tip

Dobře děkuji.


K3
15. 04. 2020
Dát tip

Tomáši,

když píšeš někomu odpověď na hodnocení, klikni tady vlevo dole na jméno komu odpověď patří a klikni na odeslat. Tím se adresátovi objeví znamení odpovědi:). K povídce, jak píše Gora, měl jsi vysvětlit do prologu. Takhle to opravdu vypadá jako plagiát, tomu se nemůžeš divit. Ještě to tam můžeš připsat když klikneš na kolonku moje+klik na díla+klik na upravit+odeslat. Povídku si přečtu a napíšu cosi o ní myslím:).


Gora
15. 04. 2020
Dát tip Writer

Dobře, škoda, že není v anotaci poznamenáno, že se jedná o pokračování povídky E.A.Poea, brala jsem to jako samostatnou povídku... tvému vysvětlení pointy rozumím, ale jako /v podstatě/ zadání práce - proměna v Lengranda je dána nebo ne, už si do podrobností nepamatuji - pokud ne, tak proč k té proměně došlo? Moc tomu není rozumět. Také styl by potřeboval "uhladit", je samý "výkřik" a prudká gesta...


Writer
14. 04. 2020
Dát tip

Dobrý den, obratem odpovídám na vaši kritiku. Zde je pouze mnou vypracovaná povídka dle zadání.

Chápu vaše pochybnosti nad barvou chrobáka a provazem, ale bohužel toto ovlivnit nemohu. Toto byste si musela vyříkat s E. A. Poem. Dostal jsem zadán celý první odstavec a větší část druhého z knihy:

Edgar Allan Poe, Jáma a kyvadlo a jiné povídky

Mým úkolem bylo dovyprávět tento rozpracovaný začátek a držet se slohového stylu.

Zastaralé výrazy jsem zde umisťoval schválně. Chtěl jsem tak navodit danou dobu.

Mým cílem bylo, aby si čtenář uvědomil, že by neměl lpět na pomstě na úkor života, protože tak přijde o něco co nemůže nahradit ani uspokojení z pomsty.


Gora
14. 04. 2020
Dát tip Writer

Tomáši, četla jsem do konce ze zvědavosti, jak to vše dopadne... a konec nejen že nic nenapovídá o celém příběhu, ale ještě víc ho zamotává...

Jedno plus zde vidím, že v textu není krom nějaké chybně umístěné interpunkce gramatická chyba, ale ten příběh mi přijde slabý, skutečně od nadpisu - hledala jsem, chrobák je vždy černý - po vizi, že kdosi toho nebohého tvora uvázal na provaz /jak velký mohl tvůj brouk být, že potřebovali ne šňůrku, nit, ale provaz?/ a točil s ním ve vzduchu - jaký to mělo smysl?

Prostě celkově je ten nápad nedotažený, spíchnutý narychlo. Dala bych pozor na zastaralé výrazy/bydel/, na opakující se slova, jako zde 3x slov. základ bydl:

Bydlel jsem v malém domku, daleko od všech okolních bydel. V mém útulném obydlí

...ale hlavně bych si ujasnila předem, o čem vlastně chci napsat. Dnes to na tip nevidím...


Writer
14. 04. 2020
Dát tip

Smím se zeptat jak to myslíte K3? Říkáte, že má pán Majaks pravdu, poté píšete, že "už název odradí". Co tím prosím myslíte ? Je to negativní kritika, positivní a nebo někde okolo středu ? Děkuji, pokud jste to myslel negativně jsem schopen to pochopit a byl bych rád, kdyby jste mi pomohl vylepšit mé psaní a řekl mi co přesně se Vám nelíbilo nebo co byste rád viděl jinak.


K3
14. 04. 2020
Dát tip Writer

Majaks má pravdu. Už samotný název odradí od čtení.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru